Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jahodové nebe - 36. kapitola

02.07.2010 (07:15) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4147×

Hnala jsem se lesem a tep srdce jsem cítila až v mozku. Utíkala jsem o život. O jeho život. Ten můj neměl cenu, když bych ho ztratila. Vnímala jsem tiché kroky vedle sebe. Edward běžel se mnou. Mlčel a nechával mi prostor, ale stále tu byl. Byl tu pro mě a pro mou zraněnou duši. Vlčí hlavou se mi míhal milion otázek.

Proč to neřekl?

Proč to tajil?

Proč ho nezachrání?

Jak dlouho to má?

Proč jsi něco neudělal, vyštěkla jsem na Edwarda.

„Nemohl jsem ho odnést jen tak. Neustále ho sledují a my museli pryč. Omlouvám se,“ vzdychl.

Zachraň mi ho, prosila jsem a změnila směr k letišti.

„Rory, nejspíš to nestihneme. Jeho život se dá počítat na dny, hodiny, minuty.“

Ne, ne, ne! NE!

„Je mi to líto!“

Nech si svou lítost! Nepotřebuju ji! Chci jeho! Jen jeho! Přeměň ho! Dědo, prosím! Před letištěm jsem se přeměnila zpět a natáhla si přes hlavu jeho tričko. Bylo hodně dlouhé, takže posloužilo, jako šaty. Vletěla jsem do hangáru a chytila mechanika pod krkem.

„Odlétáme,“ sykla jsem a starší muž se ani neptal kam. Okamžitě sedal za knipl a startoval motor.

Edward si sedl vedle mě a vzal do ruky mobil.

„Letíme do Seattlu, Rory si to přeje. Musíme to zkusit… Neboj se o nás, lásko… Musím jí tu šanci dát… Jo, já vím… To není podstatné, věř mi. Miluju tě,“ vzdychl a zavěsil mezitím, co se letadlo odlepilo od země.

„Jak zlé to je?“ špitla jsem.

„Jde o jeden z Folikulárních lymfomů. Taavetti má zasažené skoro všechny orgány. Většinou se to projeví zvětšením uzlin, ale v některých případech to nepoznáš, dokud se neudělá krevní vyšetření.“

„Bez příznaků?“

„Ne, určitě tam byli, jen sis jich nevšimla. Nechutenství, hubnutí, teploty, bledost, lámavost kostí, změny nálad… Je toho hodně.“ Viděla jsem to. Viděla jsem všechny jeho příznaky. Najednou mi jeho slova dávala nezvratitelný smysl

…

„Předevčírem jsem nemohl spát. Myslel jsem na to… Všechno. Na náš polibek na louce a další věci. Hodně jsem přemýšlel.“

„Nad námi?“

„Hm.“

„Počkej, to s námi se stalo ale včera. Ne předevčírem,“ znejistěla jsem.

„Takže líbí?“ změnil téma.

„Co mi tajíš?“ vyhrkla jsem.

„Nic, jak říkám. Jen jsem přemýšlel.“

„Proč si o nás přemýšlel?“

„To se dělá, když ti na někom záleží, víš? Přemýšlíš o něm a chceš pro něj to nejlepší.“

„Já ale mám to nejlepší,“ sykla jsem.

„Co když ne?“

„Prosím?“

„No, co když je někde někdo lepší, než jsem já?“

„Nemáš horečku?“ panikařila jsem a sáhla mu na čelo. Měl ho teplé.

„Ne, nemám.“ Odstrčil mě.

„I kdybys mě nechtěl, budu tu. Musel bys mi hodně ublížit,“ řekla jsem nevrle na jeho reakci.

„Pokud by nebylo jiné cesty, jak se tě zbavit,“ sykl.

…

„On to věděl,“ vydechla jsem.

„Ví to už minimálně čtrnáct dní, Rory.“

„Neřekl to.“

„Bál se.“

„Bál?“ nechápala jsem. Čeho by se mohl bát?

„Je toho spousta, zlatíčko. Bál se toho, že když to vysloví, bude to víc reálné a ty ho opustíš. Nechtěl o tebe přijít, i když říkal, že by tě nechal jít. Svým způsobem se o to snažil, jen nepočítal s mou návštěvou.“

„Proč jsi jej nepřeměnil?“

„Nemohl jsem to udělat proti jeho vůli,“ vysvětlil mi.

„Ty ses ho ptal? On ti řekl, že si to nepřeje?“ vyštěkla jsem.

„To neřekl, máš pravdu. Měl jsem se ho rovnou zeptat.“ Hlasitě jsem zařvala, abych dala průchod svému hněvu.

„Měl jsi to udělat hned,“ vzlykla jsem.

„Bylo tam moc lidí a já neměl tři dny, abych ho sledoval,“ řekl omluvným tónem.

„Nesmí mi odejít,“ vzlykala jsem a přála si popohnat letadlo.

„Uděláme, co budeme moct, slibuju.“

„Jak bych mohla jít za ním, kdyby…“

„Auroro! Na to ani nemysli! Víš kolik… ehm… lidí by šlo za tebou? Zabila bys Bellu, mě, tátu i mámu – všechny. Tohle nesmíš říkat, prosím!“

„Pro mě bez něj není budoucnost, chápeš? Já už vím, kterého chci. Koho chci do konce svého života. Ne jeho života, ale svého! Nekonečného a věčného. Co mi je potom, že jsem v jednu chvíli prahla po Sethových očích, když bych neměla šanci vidět už nikdy Taavettiho?“ Bylo mi jedno, jestli mě pilot slyší, nebo ne. Potřebovala jsem to říct. K čertu se Sethem! K čertu s otiskem! Je to lež a ví to i on. Seth to cítil, věděla jsem to. Proč by se jinak tolik snažil? Oháněl se vlčí věcí a věčnou láskou? Kdyby mě tak moc a neodvolatelně miloval, nechtěl by, abych byla šťastná? Neměla by to být jeho priorita?

Tázavě jsem se podívala na dědečka.

„Zkus to pochopit. Do loňských Vánoc nenašel ten správný cíl. Potom ses do něj otiskla a on to cítil. Jenže tvá upíří část zvítězila a s tím zmizelo i jeho pouto. Jenže on si to tak moc přál, že tomu uvěřil.“

„Proč jsi to neřekl dřív?“

„Zjistil jsem to až dnes, když jsme přijeli. Má tě hrozně moc rád, ale kdykoliv může přijít jeho chvíle a on tě opustí.“

„Proč nezůstal s Elenou?“

„To je vtipnější. Ona opustila jeho,“ špitl Edward a mě jen spadla brada.

„Prevít,“ sykla jsem.

„Ne, jen se hledá. Je to druhý Jacob. Budeš v něm mít skvělou oporu, věř mi. Nezatracuj jej, jako přítele. Jen mu dej čas.“

Čas. Tak relativní pojem po tom, co jsem před pár chvilkami zjistila.

Ztrácela jsem své srdce.

Těch padesát minut, co trval let, mi přišlo, jako celý den. Jakmile letadlo dosedlo na plošinu, chytila jsem pilota za rameno.

„Čekejte!“ S tím jsem vyběhla ven a zamířila k městu. Běžet ulicemi lidskou rychlostí mi trhalo žíly. Nejraději bych bouchla, nehledě na lidi, na prozrazení, na Edwarda.

„Raději ne, prosím,“ zasténal Edward, kterého to určitě užíralo stejně, jako mě.

„Sakra!“ sykl najednou a chytil mě za ruku.

„Co je?“ vyštěkla jsem, když mě zastavil.

„Musíme jinudy.“

„Proč, tohle je nejkratší.“

„Jsou tam. Šli po pachu,“ vysvětlil mi napůl.

„Kdo zase?“

„Rumuni, pojď.“ Edward mě vytáhl na střechu nejbližšího domu. Přeskočili jsme z budovy na budovu a děda se naklonil přes okraj. Napodobila jsem ho. Všimla jsem si čtveřice pod námi. Claudii s Raquel jsem poznala hned. Jejich identické barvy vlasů a hlavně Raquel hlas.

„Jsi si jistý?“ štěkala.

„Přeci poznám Cullenův pach! Nezapomeň, že jsem tam byl,“ odsekl jeden z mužských hlasů.

„Do háje,“ panikařila Claudie.

„To mi chceš říct, že jsem ho měla tak blízko?“ vřeštěla Raquel.

„Podle pachu ano! Jsi pitomá, jak Velikonoční králíček, huso! To ti to nedošlo? Kolik si myslíš, že po světě běhá upírů se jménem Edward?“ rozkřičel se ten druhý chlap.

„Pojď,“ špitl Edward a odtáhl mě tiše od římsy. Rozeběhli jsme se k nemocnici a nechali ten čtyřlístek za sebou.

„Co uděláme?“ vyhrkla jsem, když jsme vešli do nemocnice.

„Uneseme ho, co jiného,“ vyhrkl Edward tiše a usmál se mile na sestru, která kolem nás procházela.

„Jak?“

„Zaměstnáš personál a já ho vytáhnu oknem,“ vysvětlil mi. Souhlasně jsem kývla.

„Počkej, jak je mám zaměstnat?“ zděsila jsem se.

„Já nevím, Rory. Něco vymyslíš, jsi přece Cullenová, ne?“ Edward byl nervózní. Nesnášel neplánované akce, stejně, jako já. Jenže tohle bylo jiné. Musím ho odtud dostat. Musím.

„Tak jdi,“ sykl a postrčil mě k sesterně.

„Kde se sejdeme?“

„Na střeše!“ vyhrkl spěšně a zmizel.

„Kde?“ kvíkla jsem vyděšeně a zamířila ke svému cíli. Co mám dělat? Jak je mám dostat všechny na chodbu, aby ho neviděli? Taavetti byl v pokoji se skleněnou zdí pod celodenním dohledem. Byli tam dva, co jej sledovali. Musím je vytáhnout. Zlomit jim vaz? Ne! Přišla jsem život zachránit a ne zničit. Mohla bych omdlít. Ne, to neumím. Nikdy jsem to netrénovala. Nebyl důvod. Prostě je požádám o konzultaci. To by šlo. Zeptám se na jeho zdravotní stav. Jo! Skvělé! Udělám hysterickou scénu a vyleze i ten druhý, nebo druhá, co já vím? Nadechla jsem se a chystala se zaklepat, když se mi kolem zápěstí omotaly ledové prsty.

„Rory,“ špitl děda. Otočila jsem se k němu tváří a v jeho očích viděla smrt.

Mé shrnutí

Jahodové nebe - 35. kapitola

Jahodové nebe - 37. kapitola

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jahodové nebe - 36. kapitola: