Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jahodové nebe - 29. kapitola

25.06.2010 (11:45) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3875×

„Kam ses ráno vypařila?“ křičel na mě Taav přes celou chodbu, když jsme se ráno setkali ve škole. Spolužáci se za námi otáčeli s překvapeným výrazem. Nemusela jsem být Edward, abych si to domyslela.

„Nechtěla jsem tě budit a přeci jen, bylo by hloupé potkat se s rodinou, nemyslíš?“ zašeptala jsem, protože to divadlo nebyl můj šálek kávy. Samozřejmě jsem si počkala, dokud nebude tak blízko, aby to slyšel.

V kapse mi zazvonil telefon, ale já jej už po několikáté ignorovala. Zvonil od rána. Od prvního probuzení každých patnáct minut. Vypnula jsem zvuk, jenže vibrace ne.

„Nech mě,“ sykla jsem pro sebe a odmítla hovor.

„Děje se něco?“ vyzvídal a omotal mi ruce kolem pasu.

„Vůbec nic,“ lhala jsem. Nehodlala jsem jej provokovat tím, že se mi Seth pokouší dovolat. Kapsa se opět rozvibrovala.

„Vrníš,“ smál se, aniž by tušil, o co jde.

„Jo, no jo. Promiň,“ ušklíbla jsem se a udělala rozhodné gesto. Vypnula jsem telefon úplně. Co oči nevidí, to srdce nebolí, pomyslela jsem si.

„Něco pro tebe mám, ale to až večer. Teď to vlastně ještě není hotové. No, pracuju na tom. Takže si počkej.“ Povytáhla jsem zvědavě obočí.

„Dárek?“

„Dárky,“ smál se.

„Něco slavíme?“ vyzvídala jsem.

„Dá se to tak říct.“

„Měla bych si to pamatovat?“ panikařila jsem a v duchu lovila důvod oslav.

„No, pokud jsi blázen, jako já, tak ano. Jinak ne. Není to důležité, věř mi.“

„Tak proč si to pamatuješ ty?“ vyhrkla jsem.

„Protože jsem blázen,“ smál se.

Naši diskuzi přerušilo zvonění na hodinu a do oběda jsme se neviděli. V jídelně na mě jen mávnul a vyběhl ven. Svraštila jsem čelo a měla vztek. Co tohle je? Kam šel? Celou hodinu, kterou jsem měla na jídlo, jsem strávila s očima přilepenýma ke dveřím. S následujícím zvoněním se v nich objevil, proletěl jídelnou, jako žíznivá čára, políbil mě do vlasů a zmizel na hodině. Zvažovala jsem, jestli se mám začít bát, nebo panikařit, ale když jsme se sešli před školou, přešlo mě to. Byla jsem jen rozhodnutá zjistit, kam se vypařil.

„Jdeme?“ vyhrkl a táhl mě pryč. Protáhl mě městem a mířil k naší mýtině.

Když jsme dorazili na místo, usadil mě na pařez a sám se svalil vedle mě.

„Nastydneš,“ syčela jsem.

„Ne, neboj. Jsem Fin,“ smál se a přehraboval se v batohu.

„Hledáš něco?“

„Ne, jen nemám co dělat,“ uchichtl se a nepřestával šátrat.

„Vtipný,“ vrčela jsem.

„Ha! Mám to,“ vykřikl, až jsem se lekla. „Dárky,“ culil se a vtlačil mi tenkou obálku do ruky.

„Povíš mi už, co slavíme?“

„Ne. Rozbal to.“ Vzpurně jsem vystrčila bradu.

„Prosím,“ dodal naléhavě. Trhla jsem papírem, když mi obálku sebral z ruky.

„Co je?“ vyhrkla jsem.

„Zničíš to,“ skučel.

„Nemám ráda překvapení,“ vrčela jsem už vztekle.

„Fajn, nedám ti to.“ To se mi nelíbilo.

„Už si mi to dal.“

„Tak si to beru zpátky. Nechceš to, nedám ti to.“

„Vrať mi to!“

„Ne,“ vrátil mi stejně protivným tónem. Přimhouřila jsem oči a využila upíra v sobě. Než se stihl rozkoukat, měla jsem obálku zpět a dívala se na fotky. Preventivně jsem s nimi stála pár metrů od něj.

„Ty jsou ze srubu!“ zajíkala jsem se. Taavetti mě chvíli hledal, než zjistil, že stojím za ním.

„Jo,“ sykl.

„Jsou nádherný,“ vzdychla jsem. Na fotkách byla má tvář se západem slunce, po západu slunce, v lese, u vody, když jsem spala… Co!

„Tys mě fotil, když jsem spala?“ vyhrkla jsem.

„Možná?“ nadhodil nervózně.

„Tomu se říká šmírák, víš to?“ smála jsem se.

„Vím a nestydím se za to, protože šmíruju pořád.“

„To znělo divně,“ vzdychla jsem.

„To jo.“ Poškrábal se zmateně na hlavě. „Já to myslel tak, že tebe šmíruju pořád. Nemůžu se tě nabažit,“ dodal pro vysvětlení.

„To je taky divný,“ smála jsem se.

„Chceš další?“ vyzvídal a mával obálkou. Tentokrát si ji strčil pod tričko.

„Dáš mi ji, nebo si ji mám opět vzít?“ provokovala jsem ho.

„Ehm… Na.“ Sáhla jsem po kusu papíru a tentokrát si prohlížela fotky z té samé mýtiny, kde jsme byli teď.

„Jé, to jsi ty,“ smála jsem se. Seděl v tureckém sedu a díval se kamsi do prázdna. Dokonale se mi vybavila ta scéna…

Postavila jsem ji na jeden pařez a v hledáčku našla jeho tvář. Sledoval mě, co dělám. Neodolala jsem a zmáčkla spoušť.

„Hej!“ bránil se.

„Zkouška,“ vyprskla jsem smíchy…

Začala jsem se tomu opět smát. Taavetti na mě hleděl udiveně.

„To nic, jen bludička,“ smála jsem se.

„Bludička? Neviděl jsem ji tu.“ Rozhlížel se.

„Ne tahle bludička. Ale zbloudilá myšlenka.“ Taavetti nepatrně zčervenal, když si uvědomil ten trapas.

„Hezký výraz. Kde si jej vzala?“

„Od Setha,“ vyprskla jsem smíchy a v zápětí se zarazila. To jsem si možná měla nechat pro sebe. I Taav se přestal usmívat a vytáhl z tašky poslední balíček. Nebyla to už obálka, ale větší krabička.

„Tohle je správný dárek. Tamto byly jen předehry,“ zašeptal. Držela jsem to, jako svátost. Ostatní fotky jsem měla v klíně, a když se na mě neusmívala má tvář, culila se jeho. Sundala jsem papír.

„Je nádherná,“ vzdychla jsem. Z fotky jsme se usmívali oba. I přesto, že jsem mu údajně skřípla choulostivé partie, usmíval se. Měl zvláštní výraz. Možná, že se to k úsměvu ani nedalo přirovnat. Bylo to spontánní. Bez umělého nucení, prostě jeho tvář. Nedokázala jsem to popsat slovy. Objímal mě kolem ramen a já mu ležela v klíně. Z toho obrázku čišela radost a energie. Byla uložena v dřevěném rámečku. Dřevo bylo světlé a výřezy v něm naopak tmavé. Jako kdyby někdo vzal nůž, rozžhavil jej a vypaloval rýhy. Cítila jsem tu spáleninu v nose. Vonělo mi to. Vždycky jsem zbožňovala táboráky a pach hořícího dřeva.

„Dělal jsem, co jsem uměl,“ zašeptal a já nespouštěla oči z dárku.

„Ten rámeček…“

„Dělal jsem ho sám. Tedy skoro. Je fakt, že jen to vypalování, ale počítá se to, ne?“ smál se nervózně.

„To ty?“ vyhrkla jsem a konečně vzhlédla. Trošku jsem se vyděsila. Tvář z fotky byla jiná, než ta přede mnou. V téhle živé se zračily zážitky minulých hodin. Byla strhaná, unavená a bledá.

„Předevčírem jsem nemohl spát. Myslel jsem na to… Všechno. Na náš polibek na louce a další věci. Hodně jsem přemýšlel.“

„Nad námi?“

„Hm.“

„Počkej, to s námi se stalo ale včera. Ne předevčírem,“ znejistěla jsem.

„Takže líbí?“ změnil téma.

„Co mi tajíš?“ vyhrkla jsem.

„Nic, jak říkám. Jen jsem přemýšlel.“

„Proč si o nás přemýšlel?“

„To se dělá, když ti na někom záleží, víš? Přemýšlíš o něm a chceš pro něj to nejlepší.“

„Já ale mám to nejlepší,“ sykla jsem.

„Co když ne?“

„Prosím?“

„No, co když je někde někdo lepší, než jsem já?“

„Nemáš horečku?“ panikařila jsem a sáhla mu na čelo. Měl ho teplé.

„Ne, nemám.“ Odstrčil mě.

„I kdybys mě nechtěl, budu tu. Musel bys mi hodně ublížit,“ řekla jsem nevrle na jeho reakci.

„Pokud by nebylo jiné cesty, jak se tě zbavit,“ sykl.

„Hele, jestli se mnou nechceš být, tak to řekni. Včera si zněl, že bys beze mě umřel a teď to plánuješ, jak se mě za čas zbavíš.“

„Pro boha! To nedělám. Jen uvažuju. Chci, abys byla nejšťastnější pod sluncem, chápeš? Jenže ty jsi z jiného světa, než já.“ Konečně mi došlo, kam tohle míří.

„Budu s tebou,“ vydechla jsem. Jak jej mohlo napadnout, že až zestárne, opustím jej? Srdce se mi na chvíli zastavilo a náhle mi nesmrtelnost nepřišla jako perfektní budoucnost.

„Nebudeš. Nebudu to chtít.“

„To je mi jedno.“

„Nebudu tě chtít.“ Poupravil svou větu. To už bolelo.

„Je to daleko, nechceš to nechat do chvíle, až to bude aktuální?“ přemlouvala jsem jej a doufala, že do té doby něco vymyslím.

„Dobře. Až jednou budu umírat, popovídáme si o tom,“ slíbil. Tenhle kompromis se mi líbil. Než se to stane, uteče řada let. Spousta času, abych vymyslela, co dál. Možná bych mohla…

Mé shrnutí

Jahodové nebe - 28. kapitola

Jahodové nebe - 30. kapitola

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jahodové nebe - 29. kapitola: