Takže další kapitolka... Užijte si jí, protože předpokládám, že to bude jedna s posledních. ;) Plánuji ještě takové 3 kapitoly, ale uvidíme jak se to vyvine. ;) Ať se vám líbí. Zanechte komentář.
07.12.2009 (15:15) • Rock • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6007×
„Cože?“ vyjekla jsem. „Alice, co jsi přesně viděla?“
„Jen jak sem jdou. Něco ti říkají, nevím co, neslyšela jsem je. Jen potom vím, že jsi s nimi odešla pryč.“ Teď už vzlykala i Esme.
„No, nejspíše počkám až do zítřka,“ řekla jsem. „Alice, Esme, to bude dobré, uvidíte,“ uklidňoval jsem je.
„Ty uklidňuješ nás, Bello?“ vzlykala Esme. „Můžou nás o tebe připravit, ale mi tě nedáme,“ řekla a objala mě.
„Děkuji, Esme,“ zašeptala jsem a rozvzlykala se taky.
Najednou jsem začala kolovat z náruče do náruče.
„Neboj Bello, bude to sranda. Kdyby ti chtěli ublížit, nakopu jim zadek.“ Emmett. To mu jsem se musela usmát. To představa se mi líbila více, než by měla.
„Jsi součástí naší rodiny, nenecháme si tě vzít.“ Carlisle.
Takhle to pokračovalo dál a dál až jsem se ocitla v Edwardově náruči.
„Neboj se, neublíží ti.“
Rozvzlykala jsem se ještě víc. „Já se ale nebojím o sebe. Bojím se, že když jsem konečně našla rodinu, zase o ní přijdu,“ zašeptala jsem.
„Nepřijdeš, nenechám si tě vzít, Bello. Čekal jsem na tebe až moc dlouho.“
„Já déle,“ zašeptala jsem pobaveně a políbila ho.
…
„Proč se nikdo z vás nepřipravuje do školy?“ ptala jsem se podrážděně. Za těch několik hodin se nikdo nehnul z obýváku a všichni se na mě starostlivě dívali. Už jsem toho měla po krk. Já nepotřebuji jejich lítost.
„Protože tam nejdeme,“ zvolala Alice a všichni přikývli.
„Proč ne?“
„Isabello Marie Swan Cullen, to se nás ptáš vážně?“ Skoro zavrčel.
„Ano, Edwarde. Vážně. Je to jen návštěva, nic víc.“
„Nic víc?“ vyjela na mě Alice. „ Neříkala jsem ti náhodou, že si pro tebe přijdou a vezmou tě pryč?“ zakřičela.
„Alice, uber oktávu.“
„Promiň. Mám jen strach, že přijdu o svojí nejlepší kamarádku.“
„Ach. Díky, Alice.“ Objala jsem jí.
Najednou ztuhla.
„Alice?“ zatřepala jsem s ní. „Alice, co jsi viděla?“
Koukla se na mě. „Jsou tu do deseti minut.“
„Aha. Tak to asi nejdete do školy, co?“ Odpovědí mi bylo jen Alicino zavrčení. „Vždyť jsem se jen zeptala,“ bránila jsem se.
…
To čekání bylo hrozné, ale po dlouhých deseti minutách se vyplatilo. Slyšela jsem zaklepání na dveře. Zvedla jsem se a chtěla jít otevřít, ale…
„Já tam půjdu,“ řekl Carlisle.
Přikývla jsem.
Carlisle došel otevřít a než stačil něco říct, přiřítili se Demetri s Felixem.
„Uhni, Carlisle. Ty,“ ukázal na mě Felix. „Jdeš s námi,“ dořekl.
„Proč?“ ptala jsem se.
„Jsi Volturi, ať chceš nebo ne. Volturiovi tě potřebují, je to rozkaz, Isabello. Tak pojď,“ řekl Demetri.
„Ne, já už s Volturiovými nemám nic společného,“ zasyčela jsem.
„Ale máš. Půjdeš s námi, Isabello. Příkaz zněl jasně. Přivézt tě. Volterra potřebuje pomoct. Je tvojí povinností to udělat.“ Nechápu.
„Udělat co?“
„To ne!“ vykřikl Edward. „To neudělá. Může tam zemřít!“
„To není tvoje věc, vegetariáne,“ zakřičel Felix.
„Klid, Felixi,“ uklidňoval ho Demetri.
„O co tady jde?“ ptala jsem se a otočila se na Edwarda.
„Oni chtějí, abys bojovala s nimi proti Rumunům. Stvořili si asi 60 upírů a nejsou to jen novorození. Spousta starých, zkušených upírů s velmi mocnými dary,“ zašeptal. Tak takhle to tedy je.
„Ale to je váš problém. Ne můj. Já už nejsem Volturi a lituji ty roky, kdy jsem Volturi byla.“
„Isabello, smlouva mluví jasně. Pokud jsi jednou Volturi, zůstaneš Volturi nadosmrti, i když z Volterry odejdeš.“
Ach ano. Já zapomněla, musím to udělat, i když nechci.
„Ale já…“ zašeptala jsem.
„Aro, Caius a Marcus mají pro tebe nabídku.“
„Jakou?“ Sakra, tak ať už to vyklopí!
„Když to uděláš a nikdo ze stálé gardy Volturiových nezemře, dostaneš úplnou volnost. A asi víš, co tě čeká, když neuposlechneš rozkaz?“ Ano, zabijí mě.
„Ano, ale beze mě nemáte proti Rumunům šanci.“
„Ano, ale ty jsi teď našla rodinu, chceš o ní přijít? O Edwarda?“ Takže takhle? Hra na city?
Koukla jsem se na všechny v místnosti. Mám je až moc ráda na to, abych je obětovala.
„Fajn, kdy odjíždíme?“
„Hned,“ řekl Demetri.
„Né,“ zakřičela celá moje rodina.
Všechny jsem je pomalu začala objímat.
„Mám vás ráda, všechny. Ale tohle prostě musím udělat. Potřebuji svobodu a navíc nehodlám riskovat vaše životy.“ Došla jsem až k Edwardovi a vášnivě ho políbila.
„Miluju tě,“ zašeptala jsem. Byla jsem si více než vědoma toho, že už ho nikdy nemusím vidět.
„Taky tě miluju. Vrať se mi. Slib mi to.“
„Edwarde, já…“
„Slib mi to,“ naléhal.
„Slibuju, že se pokusím –“ Když jsem viděla jeho výraz, rychle jsem se opravila. „Slibuju, že se vrátím.“
„Miluju vás všechny,“ zašeptala jsem k nim a vydala se za Demetrim a Felixem.
…
„Kam to vůbec letíme?“ ptala jsem se asi po třech hodinách neustálého mlčení.
„No, chtějí napadnout Volterru, ale naštěstí jsme se to dozvěděli dříve, takže jsou teprve ve Francii, schovaní v lesích. Překvapíme je,“ dodali takticky.
Autor: Rock (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Isabella Volturi - 12. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 15. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!