Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Isabella Drákulová 5. kapitola

18.06.2013 (20:00) • CatherineCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 3328×

Edit: Článek neprošel korekcí.

5. kapitola

Když zazvonilo na konec poslední hodiny, vystartovala jsem jako namydlený blesk. Běžela jsem rovnou do auta a jela domů. Doma jsem tašku hodila do pokoje a běžela plnou parou do lesa. Potřebuju si vyčistit hlavu.

Běžela jsem dlouho, ani nevím, jak dlouho, ale najednou kolem mě bylo bílo. Doběhla jsem až do hor. Nějak mi nešlo do hlavy, jak jsem mohla běžet takovou dálku, ale nechala jsem to být.

Na první mýtince, kde bylo sněhu po kolena a stále padal další, jsem padla do sněhu a koukala na černé nebe a na bílé vločky, které z něho padaly. Jen tak jsem ležela a nic nedělala.

Zima mi nebyla, přece jen jsem už mrtvá a mrtvoly jsou studené. Což se nedalo říct o mém oblečení, které bylo už tak dost promočené. Budu se pak muset převléknout a ty šaty vyhodit, stejně si koupím další a možná i lepší.

Ležela jsem nehnutě, když mi najednou zazvonil telefon. Já ho nenechala v kabelce? No nic. Zvedla jsem ruku a odhrnula tu tlustou vrstvu sněhu, která na mě zatím napadla a sáhla do kapsy, kde mi mobil stále vyzváněl. Táta.

„Ahoj, tati, co se děje?“ zeptala jsem se hned, jak jsem to zvedla. Na druhé straně bylo chvíli ticho, ale slyšela jsem vyděšené výdechy a nádechy. Co se stalo? Začínala jsem se bát, že mu něco je.

„Bello, kde jsi? Auto je před domem, tvoje věci na stole v kuchyni a ty nikde. Kde jsi? Víš, jak jsem se vyděsil, když jsi stále nepřicházela?“ začal hystericky řvát do telefonu a funěl jako lokomotiva. Najednou mě přepadly výčitky.

„Promiň, tati, ale nějak mi nebylo dobře a potřebovala jsem se trochu uklidnit a pročistit si hlavu, tak jsem běžela do lesa a zaběhla až do hor, kde sněží, a ležím ve sněhu. Neboj, jsem v pořádku, jen jsem potřebovala být chvíli sama,“ odpověděla jsme mu smutně. Takové problémy a starosti si nezaslouží. Vděčím mu za hodně.

„Jak jako, že ti nebylo dobře? Bello, jsi vážně v pořádku? Copak jsi někdy viděla upíra, kterému by bylo blbě?“ zeptal se mě nechápavě a dost zmateně. To jsem asi neměla říkat, ale je to můj otec a já vím, že mu můžu říct cokoli, že mě vyslechne a pomůže mi. Na celém světě mám jenom jeho.

„Ano, viděla. Sebe, když jsme vypila toho žraloka. Dneska jsem se cítila skoro stejně. Bylo mi na zvracení a žaludek se mi svíral, jako by mi ho někdo svíral do kleští. A nejen žaludek, celý hrudník. K tomu jsem se cítila provinile, ale nevím, proč,“ řekla jsem a cítila se opět zle, když jsme si vzpomněla na školu. Na druhé straně se ozval smích. Lekla jsem se, jestli je otec v pořádku.

„Tys mi teda dala. Jenom tohle ti dělá starosti? Tak to tě můžu ujistit, že to není nic neobvyklého, ani strašného. Tak jsem se cítil já, když jsem poprvé viděl tvou matku a po celou dobu, co jsem ji vídal, dokud jsem s ní nepromluvil. Možná to hned nepochopíš, ale času je dost. A něco ti řeknu. Nebraň se tomu. Mám tě rád,“ ozvalo se ještě a položil to.

Zamyšleně jsem mobil típla a uklidila zpátky do kapsy. Byla jsem zmatená ještě více, než před tím telefonátem. Jak to myslel? Neboj se toho? Tak jsem se cítil, když jsem poprvé viděl tvou matku? Nasadil mi brouka do hlavy, co brouka, hotového obra.

Zaraženě jsem se posadila a sníh ze mě začal opadávat, i když se nerozpouštěl. Ještě chvíli jsem jen tak seděla, než jsem se rozhodla vstát. Stála jsem jako solný sloup uprostřed mýtinky a koukala do nebe, jako bych čekala na boží soud.

Zase až po nějaké době jsem se rozhodla se pohnout. Proměnila jsem se na netopýra a letěla domů. Jedno je zajímavé. Ať jsme kdekoli, cestu domů vždycky najdeme, nikdy se neztratíme, ať jsme netopýři, nebo upíři.

Říká se, že všechny cesty vedou do Říma, ale pro nás platí, že všechny cesty vedou domů, zkrátka tam, kde se cítíš nejlépe. Letěla jsem mezi sněhovými vločkami a užívala si to. Už to je dlouho, co jsem si naposledy užívala let.

Mávala jsem křídly, která mě nesly, ani jsem nevěděla kam, ale jedno jsem věděla. Tam, kam mě zavedou, se budu cítit dobře.

Pohled Edwarda:

Od doby, co přijela ta nová holka z New Yorku, Isabella Swanová, jsem nebyl ve své kůži. Cítil jsem, jako by mě k ní něco táhlo. Když jsme spolu seděli v jedné lavici na biologii, chtěl jsem s ní navázat kontakt, ale ona se na mě ani nepodívala.

Další den mě ničily myšlenky Mika Newtona, který pořád dokola myslel jen na její nahé tělo, jak se rozkoší svíjí pod tím jeho a pořád si přehrával, co všechno s ní dělal. Bylo mi z toho špatně, ale taky jsem ho chtěl za to zabít.

Pak to nebyl jenom Newton, ale i ostatní. Každý kluk na škole si přehrával vášnivou noc s Bellou Swanovou, a nejenom studenti, ale i pár učitelů. Cítil jsem se jako časovaná bomba, chtěl jsem zničit všechny, co na ni jen sáhli.

Po dlouhé době jsem se sebral, dotkl se jí a pozval ji ven. Když jsem se jí dotkl, mezi našimi těly se něco odehrálo. Cítil jsem jemné chvění v místech, kde se naše kůže dotýkala, a byl jsem si jist, že to musela cítit i ona.

Odmítla mě s větou, že s upíry nerandí. To bylo jako pěstí do břicha. Jak mohla vědět, že jsem upír? Tahle otázka mě pak sžírala po celou dobu, každou minutu každého dne i každé noci. Znovu, jako už mnohokrát předtím, jsem litoval, že jsem upír.

Po těch několika měsících, které byly plné stresování a zuřivosti, ale i bolesti a smutku, jsem se rozhodl jít do lesa, který má na mě uklidňující účinky. Hlavně tam nikdy neslyším žádné myšlenky, které slyším stále. Což je další záhada, Belle je číst nemůžu. Nikdy jsem se s ničím takovým nesetkal.

Běžel jsem zelenou krajinou a skočil si i na lov. Jedna puma mi udělala tak dobře, jako ještě nikdy. Když jsem se zbavil těla, toulala jsem se po lese. Bezmyšlenkovitě a bezcílně. Prostě jsem jen chodil v kruzích a užíval si toho klidu v mé hlavě.

Ten mírumilovný klid byl však narušen. V mé hlavě se ozvaly tři různé hlasy, ale jedním jsem si byl jistý. Patří upírům, protože chvíli na to jsem zaslechl rychlé kroky, které se ke mně blížily. Než jsem se nadál, stáli všichni tři kolem mě a já si připadal jako ovečka zahnaná do kouta.

„Ale, ale, kohopak to tu máme? Upír vegetarián. Hmm, to je ale radostné shledání. Zrovna jsem měl chuť někoho roztrhat a spálit,“ řekl vysoký blonďák, podle jeho myšlenek James. Jeho myšlenky byly velice zajímavé. Plné krve a radosti ze zabíjení. On je stopař.

„Taky si myslím, Jamesi. Taky jsem se už začínala nudit. Roztrhání odpadku upíří společnosti mě určitě trochu rozveselí,“ ozvala se za mnou zrzavá upírka, Viktorie. Já ji dám odpadky upíří společnosti. Tak pijeme zvířecí krev, no a co?

„Tak na co čekáme?“ ozval se černoch s dredy, Laurent. Jeho hlas ale nevyzařoval takovou radost a nadšení jako u těch dvou. Podle jeho myšlenek jsem pochopil, že on není nadšený z ničeho, co se stalo, včetně jeho přeměny. Nesnáší sám sebe a nesnáší i ty dva, ale nechce být za bačkoru, a tak předstírá, že ho to baví.

Všichni tři se ke mně začali přibližovat. Začínal jsem mít strach. Jsem sám proti třem, oni navíc pijí lidskou krev, která jim dává mnohem více síly než mně ta zvířecí, takže jsem stejně v háji.

Chtěl jsem bojovat, ale oni jsou tři a v tuto chvíli mi ani čtení myšlenek nepomůže. V duchu jsem se začal loučit se životem a se všemi členy rodiny. Budou mi chybět. Mám je rád, tak doufám, že se s mojí ztrátou smíří.

Když byli už jen necelé dva krok ode mě, něco se stalo. Ta žena, Viktorie, najednou zakřičela a zmizela mi z dohledu. Nechápavě jsem se díval za ní, ale nikde jsem ji neviděl. Lesem se rozezněl její bolestný výkřik, navíc dost vyděšený.

Dostal jsem ještě větší strach, než jsem měl předtím z nich, a nebyl jsem jediný. Ti dva se taky začali bát, možná se báli víc než já. Nemůžu to posoudit přesně, nejsem Jasper a nemám jeho dar.

Vtom se tentýž zvuk ozval za mnou. Rychle jsem se otočil a viděl toho černocha, jak ho čistě bílé ruce táhnou pryč a on bolestně křičí a sténá a pak jsem ho už neviděl. Zmizel ve tmě, jako by se do země propadl.

Zbyli jsme tu jen dva. Já a ten blonďák, co jako první začal s tím, že mě zničí. Najednou se kolem mě prohnal černý stín, popadl Jamese kolem krku a odtáhl ho kousek stranou. Pak jsem už jen viděl, jak se mu to něco zakouslo do krku a on taky začal křičet.

Po chvíli se to něco, cosi, čeho jsem se bál, že skončím stejně, odtrhlo od jeho krku, odhodilo ho to stranou směrem ode mě a narovnalo se to. Až teď jsem si uvědomil, že je to ženské postavy. Co to je? Nebo spíš, kdo to je?

Měsíc se prodral skrz mraky a mně se vyděšením a hrůzou musel postavit každý chlup na těle. To… není… možné! Nebyl jsem schopen dát dohromady ani větu.

„Bello?“ oslovil jsem to, ji, Bellu, nevěděl jsem, co mám říkat. Po tom zážitku jsem byl otřesen. A kdo by se mi divil? Vždyť právě někdo přímo před mýma očima zabil tři upíry, kteří mě chtěli zabít, a já tomu stojím tváří v tvář.

„Ahoj, Edwarde,“ řeklo to nazpátek. Tak teď jsem si byl zcela jistý, že je to Bella.

Autor: CatherineCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Isabella Drákulová 5. kapitola: