Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Instinkt - kapitola třináctá

18.04.2011 (17:00) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3466×

Kapitola třináctá

Šok! Asi tak se dá nazvat to, co projelo mým tělem a zastavilo se v žaludku. To mrazení na mé pokožce nepřestávalo. Ta informace mě dovedla do stavu, který jsem nedokázal pojmenovat. Snažil jsem ty papíry v ruce odhodit a přestat se na to dívat, ale mozek mě neposlouchal. Prsty křečovitě svíraly složku s jejími momentkami a třásly se. Ne proměnou, ale něčím nepoznaným. Vše dorazil obrázek jejích lýtek, kde měla kost zlomenou tak, že vyčnívala z kůže. Jako by se moje útroby proti mně spikly, žaludek se obrátil a já myslel, že vyzvracím šťávy přímo na podlahu před sebou.

Jak někdo něco takového mohl udělat ženě – dítěti!

Moje tělo se svezlo na zem, jako by mě v tu chvíli nohy neudržely, a opřelo se o pelest postele. Zavřel jsem oči a dával si všechno dohromady. Zhluboka se nadechl a znovu se začetl do té složky, musel jsem vědět víc, i když jsem nechtěl…

Jindy bych si to přečetl bez špetky zájmu a emocí, stejně, jako když se díváte na televizní zprávy, pokroutíte hlavou a přepnete kanál – ale tohle tu nešlo udělat. Osobně se mě to dotýkalo. A já měl zlost, na sebe i na všechny okolo. Zoufal jsem si. Taková krutost!

„Je mi to líto, Paule…“

„Co je ti líto, že se na ní nějací chlapi vyřádili – brutálně ji znásilnili a zmlátili, pak v domnění, že je mrtvá, ji pohodili do křoví, jako by byla nějaký odpad! Byla ještě dítě… Víš, jaký musela mít strach!“ Sám jsem si neuměl představit, čím si musela projít. „Poznamenalo ji to.“

„Je tu ještě něco…“ Sam vytáhl napěchovanou obálku a vysypal ji na postel – na povlečení se objevila spousta bankovek a dokladů. Pasy byly na několik jmen, buď s fotografií Ricka, nebo Annie, pak pár expres letenek – mohli kdykoliv nastoupit do letadla a odletět.

„Co se to tu děje?“ Polkl jsem kyselo v puse. Pak mi to došlo…

„Je tu nejméně padesát tisíc dolarů. To mi k Rickovi nesedí. Vždycky to byl správný chlap,“ zakroutil hlavou. „Paule, kam jdeš?!“

„Musím Annie dobalit a ochránit ji. V té složce nepíšou nic o tom, že by policajti ty chlapi dostali. Vlastně tam není o vyšetřování vůbec nic!“

„Paule, uklidni se. Není vůbec jisté, jestli to byli ti chlapi, anebo si jen starý Noah šel zkontrolovat svůj dům, když slyšel, že Annie s Rickem odjíždějí. Nic to neznamená.“

„Nehodlám nic riskovat. Ať tu byl kdokoliv, naprosto ji vyděsil! Mám o ni strach.“ Dál jsem házel její oblečení do tašky a snažil se zabránit třesu svých rukou.

„Dám to tu do pořádku. Přijdu za chvíli,“ pokynul mi Sam.

Musel jsem se přede dveřmi svého domu zhluboka nadechnout a vydechnout. Annie na mně nesmí nic poznat. Až bude chtít, řekne mi všechno sama. Třeba až mi bude víc věřit a vědět, že ji za každou cenu ochráním. Nikdy už nedovolím, aby jí jakkoliv ublížili!

Vstoupil jsem a zadržel dech, Annie spala na gauči schoulená do klubíčka, zachumlaná do deky. Vypadala tak nevinně, že se mi zase sevřelo hrdlo. Ale ona byla silná, všechno to zvládla – přežila, to bylo hlavní a důležité pro mě. Já už se postarám o zbytek, o to, aby byla šťastná po mém boku, v bezpečí mojí náruče.

Tašky jsem položil do rohu a přistoupil k ní, odhrnul pramen vlasů z jejího obličeje a kochal se pohledem na ni. Vydržel bych to hodiny, jako dnes v noci.

Pozoroval jsem ji a chtělo se mi za ni brečet. Tolik jsem toho už chápal… především neopětování otisku. Nejspíš v sobě potlačovala emoce, aby se s tím vším vyrovnala. Ona mě miluje, jen si to nechtěla přiznat, jinak by za mnou dnes v noci nepřišla! Vyhýbala se dotykům od mužů, ale ona sama ty moje vyhledávala, jako tehdy u toho táboráku… Ten polibek, co jsem jí ukradl – byl tak nezkušený, až mnou projelo zachvění. Teď už jsem najisto věděl, že si žádný muž nepřivlastnil její ústa tak, jako já – s láskou. To zjištění mi vlilo nový život do žil. Miluje mě! Chtělo se mi to vykřičet do světa. Jen bude déle trvat, než se s tím vyrovná… Ale já budu čekat, než si uvědomí své city ke mně.

Emily byla v kuchyni a otírala kuchyňskou linku. Neslyšela mě přicházet, tak málem vykřikla, když jsem ji pozdravil. Hned na mě spustila: „Kde jste byli tak dlouho? Kde je Sam? Už jsem o vás začínala mít strach.“

„Sam se hned vrátí, ještě něco zařizuje. Ty jsi uklidila?“ Rozhlédl jsem se kolem sebe.

„Jen jsem pomohla Annie. Konečně to tu vypadá, že tu nežije starý mládenec,“ zasmála se. „Před chvíli si šla lehnout. Přikryla jsem ji, ale každou chvilku sebou hází, jako by se jí něco ošklivého zdálo.“ Následovala můj pohled.

„Děkuju, Emily, že ses o ni postarala.“

„Nemáš za co. Co jste zjistili?“ zajímala se.

„Vypadá to, že v jejím domě doopravdy někdo byl.“

„Pane Bože, kdo? Vždyť se tady všichni známe. Kdo by to udělal?“

„Začínají se tu pohybovat turisti a surfaři, nevím… Sousedi ji taky nemají moc v lásce,“ povzdychl jsem si.

„Proč mám pocit, že mi neříkáš všechno?“

Ignoroval jsem její otázku. „Dovolali jste se Rickovi?“

„Ne, nezvedal to a teď má vypnutý telefon. Annie je z toho vystrašená.“

„Já se o ni postarám, neměj strach.“

„Hmm… Paule,“ začala Emily a já se na ni podíval. „Myslím, že by Annie měla jít k nám. Rick nás před tím, než odjel, požádal, abychom se o ni popřípadě postarali a její reakce na tebe, když jsme přišli…“

„Ne, ona je moje a zůstane v mém domě,“ zamítl jsem to rázně a bylo mi jedno, že vrčím na Samovu ženu. Mohli mi ji odvést jedině násilím, a přesto by ji neodvedli. Naděje, to bylo to správné slovo, co jsem cítil - co mnou prostupovalo vedle zděšení. Už jsem věděl, proč se Annie vyhýbá mužům. Její plachost byla opodstatněná a já se sám sebe ptal, zda byla Annie taková, ještě než jí to udělali anebo ji tak ovlivnil život?

„Nemůžeš se o ni pořád starat. Jsi Alfa a vedeš pilu. U nás jí bude lépe, jsem doma s dětmi a ty jsou samostatné, o bistro se stará především Sam…“ přesvědčovala mě dál.

„Annie je už dospělá, dokáže se o sebe postarat. Na pilu ji můžu brát s sebou. A navíc, omladina si stěžuje, že je nedávám na hlídky a držím je u učení, stejně jako to tenkrát dělal Sam u nás. Tak alespoň budou mít práci. Když tu nebudu já, budou ji hlídat.“

„To se jí nebude líbit.“

„Nebude o tom vědět.“

. . .

Probudil mě divný pocit vlhka. Zachvěla jsem se, otevřela oči. Srdce se mi rozběhlo při pohledu na známé šedivé oprýskané zdi. Pružina v matraci pode mnou zavrzala, jak se mi tělo rozechvělo. Chtěla jsem se pohnout, opřít se, ale já nemohla. Kazajka mě bolestivě stahovala a svírala ve svých pevných popruzích. Dělala mě bezbrannou a tak bezmocnou.

Dívka na posteli u protější stěny měla stále ten stejný nepřítomný výraz, dívala se do stropu, ani nemrkla. Na spáncích u holohlavé lebky měla dva rudé fleky, podobné popáleninám. Pohublá tvář s vystouplými lícními kostmi zračila, že pomalu umírá… Odvrátila jsem od ní zrak. Bylo mi do pláče. Ležela tak už týdny. Pod sebou měla lůžko plné výměšků a výkalů, které její tělo samovolně vydávalo. Zapáchala z toho celá místnost, až to štípalo do očí.

Kdybych mohla, zvracela bych z toho, ale já už byla zvyklá, jako by mi už čichové nervy nesloužily. Samotné mi k potřebám sloužil malý přiklopený kyblík v rohu. Ani jsem nechtěla pomyslet, kdy se naposledy vynášel. Vedle něj ze stropu skapávala voda, to znamenalo, že venku prší. Okýnko ve stěně byla ztmavlé, takže byla noc. Chvilka klidu, než ráno přijdou.

Jak jsem se mýlila… Z chodby mimo letmých nádechů a občasných nářků se rozezněly kroky. Ano, moc dobře jsem věděla, co teď přijde. Skousla jsem si rty, abych nedávala najevo svůj strach, když v zámku dveří zarachotil klíč. Natiskla jsem se na stěnu a doufala, že se zmýlili a odejdou pryč. Snažila jsem se dostat z té kazajky a osvobodit se z té látky, mít možnost se bránit!

Postava se ve dveřích opřela o futra a usmívala se mým snahám o vyproštění. „Panenko Annie… Jsem zpátky.“

Můj vlastní křik mi trhal ušní bubínky. Silné ruce se mnou třásly, snažila jsem se je ze sebe setřást, být od nich co nejdál…

„Annie, Annie… Miláčku. Je to jen sen. Jen sen. Otevři oči. No tak…“ Poslechla jsem ten hlas a najednou se dívala do Paulovy vyděšené tváře. V první chvíli mě napadlo, že bych se měla třeba před ním bránit. Popadala jsem dech a měla pocit, který se nedal popsat. Svíralo mi to plíce. Byla jsem naprosto zmatená. Jeho ruce opustily moje ramena. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, kde se nacházím a kdo přesně je ten muž přede mnou. Moje tepová frekvence se pomalu dostávala do normálních hodnot.

„Omlouvám se, něco se mi zdálo.“

„Všiml jsem si. Jsi v pořádku?“ strachoval se.

Nasála jsem vzduch do nosu. „Co se tu pálí?“ Otočila jsem se po mírném kouři do kuchyně.

Paul se provinile podrbal za uchem. „No, víš… ono… Dělal jsem nám večeři a ono… Objednám pizzu.“ Věnoval mi jeden ze svých zářivých úsměvů s dokonalým chrupem. „Co se ti zdálo?“

Pokrčila jsem rameny. „Nevím.“

„Ty nevíš, co ti zdálo?“ zeptal se podezíravě. „Škubala jsi sebou a křičela. Mně to můžeš říct.“

„Kde je Emily?“ Chtěla jsem se vyhnout jeho otázce. Potřebovala jsem zapomenout - nevzpomínat. Utéct od svých nočních můr.

„Musela jít. Prospala jsi skoro celý den. Je šest večer. Jsi celá zpocená, není ti nic?“

Ostudně jsem se před jeho pohledem zabalila do deky. Bylo mi jasné, že jen mou vinou měl dnes Paul v noci znepříjemněný spánek. Vlastně nevím, co mě to popadlo. Byl to jen další z mých chorých výmyslů. Měla jsem si vzít prášek anebo raději dva, popřát své noční můře dobrou noc a jít spát.

Zavrtěla jsem hlavou a všimla si zavazadla na zemi. „Není ta taška náhodou moje?“

„Je, sbalil jsem ti pár věcí, které budeš určitě potřebovat. Dám ti je do ložnice.“

„Proč jsi mi přinesl tolik věcí?“ nechápala jsem. „Stačily by mi jedny džíny a tričko.“

„Aby ti tu nic nechybělo, uvolním ti v ložnici jednu ze skříní, aby sis tam mohla dát věci, sám si lehnu na gauč. Jediný problém bude koupelna, jiná než v ložnici tu není…“

„Zadrž! O čem tu mluvíš?“ zastavila jsem ho.

„No, že kdybys něco potřebovala ze svého domu, tak ti klidně pro to dojdu. Viděl jsem tvoje kresby,“ přiznal a já na něho vykulila překvapením oči. „Je tu ještě jedna menší místnost plná harampádí, můžu ji vyklidit a ty tam můžeš malovat.“

„Děkuju za věci, ale já už půjdu. Naotravovala jsem se dost, nechtěla jsem tě tak vyrušit, jen se mi v noci něco nejspíš zdálo. Mívám živé sny, občas mě vyděsí.“ Postavila jsem se, ale Paul mě chytl za zápěstí.

„To je to, co se ti snažím celou dobu vysvětlit. Byl jsem v tvém domě, někdo tam doopravdy byl, a dokud nezjistíme kdo, tak bude lepší, když tam teď nebudeš…“ Dál jsem jeho slova neposlouchala. Má mysl se snažila přimět dlaň, aby zastavila třes té druhé, která se klepala snad ještě víc. V tu chvíli jsem měla pocit, že se snad udusím, plíce se mi sevřely a nechtěly mi dovolit se nadechnout. Z mého hrdla se ozývalo jen slabé sípění… Moc dobře jsem věděla, co to znamenalo! A já si myslela, že to byla jen noční můra, co se mi vymkla kontrole!

On tam byl! Doopravdy tam stál, díval se na mě a smál se. Byl tak blízko! Cítila jsem jeho dech.

„Annie,“ třásl se mnou Paul a snažil se upoutat mou pozornost, „které léky potřebuješ?“ ukazoval mi zazátkované dózičky z mé koupelny. „No tak, Annie, které?!“ Hmátla jsem po modrém víčku a nechápala, kde je vzal.

Stěží jsem je polkla. Chvění mého těla pomalu ustávalo… Přesto jsem se stále kolébala sem a tam, jako na houpačce.  Ale já pořád viděla jen jeho tvář, slyšela jeho smích a cítila ten samý strach jako tenkrát…

„Jsem tu s tebou, miláčku. Omlouvám se, nechtěl jsem tě tolik rozrušit. Tady jsi v bezpečí, nic se ti tu nestane. Ochráním tě. Jsem tu s tebou…“ šeptal mi. Až teď mi došlo, že sedím na jeho klíně a že to on se mnou kolébá, jak s malým dítětem. Mačká si mě k tělu. Na nahý hrudník, pokrytý tmavými chloupky, mu dopadaly slané krůpěje.

Pak to přišlo, slzy vyschly, mráz přešel a já byla zase spásně utlumena… Emoce šly stranou a já se snažila znovu jasně myslet. Šlo to ztěžka. Jediné, co mi bylo naprosto jasné, bylo, že musím pryč, daleko odtud. Hned teď! Ricku, kde jsi?

Vyprostila jsem se z jeho rukou. Ztratila jsem tolik času. Paul jen němě pozoroval mou snahu dovolat se Rickovi. Marně, vždy se ozval jen záznamník. Z tašky jsem vytáhla oblečení a v koupelně se oblékla.

On pořád seděl na gauči s rukama na kolenou a čekal, co udělám. Teď jsem vážně nevěděla, jak se mám k němu zachovat. Co mu mám říct? Nemůžu odejít jen tak, po tom všem…

„Děkuju za všechno.“ Vzala jsem si sbalenou cestovní tašku, ale cizí silnější ruka mi ji vytrhla, dřív než jsem stihla vyjít ze dveří.

„Jenže já tě nikam nepustím, dokážu se o tebe postarat, stejně jako Rick. Se mnou ti nic nebude chybět. Věř mi,“ naléhal.

„Ale já si tě nechci vzít. Nic o mně nevíš.“ Sklopila jsem hlavu a nedokázala se podívat do jeho tváře zračící bolest, za kterou jsem mohla.

Zaklel. „Vím, má nabídka byla unáhlená, nemusíš si mě brát, jen tu se mnou zůstaň. Nic po tobě nebudu chtít. Budu tě brát jako svou sestru. Jen občas ti, s tvým svolením, ukradnu jeden ze sladkých polibků…“

Zavrtěla jsem hlavou, i když mi jeho slova vháněla červeň do tváře. „Promiň.“ Natáhla jsem se po tašce, ale on mi ji odmítl vrátit.

„Co chceš dělat, kam chceš jít? Za Rickem? A víš vůbec, kde je?“

„Nevím,“ přiznala jsem neochotně. I když strach o Ricka byl větší, než o sebe samotnou. On byl má jediná rodina, nemohla bych o něho přijít!

„Tak co ti tu brání zůstat a počkat tu na něho? Tady jsi v bezpečí.“ Prsty mě jemně chytl za bradu, donutil mě tak nadzvednout hlavu a podívat se mu do očí. „Pojď, půjdeme uložit tvoje věci. Objednáme si pizzu, navečeříme se. Můžeme se podívat na nějaký film… A já ti slibuju, že když se ti u mě nebude líbit, sám tě odvezu na letiště.“

Jeho slova mi vháněly slzy do očí, ale já už nechtěla brečet. Chtěla jsem se zabořit do jeho hrudi a strávit s ním ten klidný večer. „Nevíš, kde mám Falca?“ vzlykla jsem.

„Zůstaneš tu?“ zeptal se tiše s novou nadějí. Přikývla jsem. „Zamlkl jsem ho v kůlně, abys ho nenašla. Vím, že bys bez něho neodjela,“ přiznal se.

<-- -->

Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Instinkt - kapitola třináctá: