Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Instinkt - kapitola třicátá

28.11.2011 (14:45) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 21× • zobrazeno 3669×

EDIT: Článek neprošel korekcí

Kapitola třicátá

Seattle by dnešní noc velice ospalý. Na ulicích se nacházelo velice málo lidí. Každý očekával předpovídané přeháňky. O tom vypovídalo i nezvyklé teplo a příjemný mírný vánek. Znamení přicházející bouřky.

„Je mi líto, že to divadlo nedopadlo,“ omluvil jsem se Annie. Byla zklamaná, že se večer nepovedl. Nic neřekla, ale já to věděl.

„To nevadí,“ usmála se na mě. „Sice nemůžeš za to, že jsme přišli na představení pozdě a že ta protivná baba za tebou přes tebe neviděla na hru a celou dobu tam hudrala. Ale zase na druhou stranu, když jsi praštil toho hlídače…“ rozesmála se, až jí do očí vyhrkly slzy a nedokázala dopovědět větu. Opřela se o mě a položila si hlavu na moje prsa.

„Jsem rád, že se ti alespoň nějaké představené líbilo,“ zabručel jsem nevrle. Místo toho, aby se na mě zlobila, tak se dobře bavila.

„Ale no tak, ještě v životě se mi nestalo, že by mě odněkud vyhodili.“

„Ten chlap na tebe neměl sahat.“

„Jen mi chtěl pomoct s kabátem,“ omlouvala ho, ale mně neuniklo to, jak jí náhodně přejel dlaní po boku až k jejímu zadečku a na mě se ještě opovážil provokativně usmát. Takové chlapy bych střílel! Mluvila ze mě má povaha, ale podvědomí mi říkalo, že kdybych ten starý trik sám několikrát nepoužil, tak bych si ničeho nevšiml. A to mě štvalo ještě víc.

„Co říkáš dobré večeři?“ navrhl jsem a políbil ji na temeno hlavy.

„Uvaříš?“ zeptala se mě škádlivě a stoupla si na špičky, aby mě mohla políbit.

„To zrovna ne, ale vím o jedné dobré restauraci,“ usmál jsem se na ni a chtěl ji políbit na nastavené rty, ale nestalo se tak. Opilý zapáchající bezdomovec se vyřinul s postraní uličky s jediným viditelným nechutným cílem, někde se hlasitě vyzvracet. Málem by do nás narazil, kdybych nás neodsunul z jeho viklavé cesty. Annie vyjekla. Neviděla ho a lekla se jej, až se zadýchala.

„Jsi v pořádku?“ Pevně jsem si ji schoval ve svém náručí. Srdce jí splašeně bilo.

Ohlédla se okolo sebe a zjistila, že nikdo nikde není až na toho chlápka, který spadl u oprýskané zdi a snažil se znovu vstát. „Nepůjdeme raději někam, kde je víc lidí?“

Došlo mi, na co myslí. „Annie, se mnou jsi v bezpečí. Nic se ti nestane.“ Dlaní jsem jí třel paži, která se třásla pod náporem náhlého strachu.

„Prosím…“ zašeptala zoufale.

. . .

„Promiňte, slečno, nechtěl jsem do vás vrazit,“ omlouval se mi pán ve dveřích. Zaraženě jsem na něho zůstala zírat. Sakra, že já si spletla dveře! Rychle jsem hledala nějakou cedulku či štítek, abych se ujistila, v jaké místnosti restaurace se nacházím. A doopravdy, já se nezmýlila.

„Nic se neděje, ale toto jsou dámské toalety,“ upozornila jsem ho tiše. Muž se jen zasmál, ve tváři se mu utvořily roztomilé ďolíčky. Podle drahého saka to byl člověk na úrovni, přesto vypadal velice mile a příjemně.

„Já vím, jen tu doprovázím jednu malou slečnu, která je nemohla najít,“ usmál se na mě a nespouštěl ze mě oči. „Viď, princezno?“ Uhnul pohledem a podíval se k zemi.

Až teď jsem si všimla asi tak pětileté copaté holčičky v růžových šatičkách, která stála hned vedle něho a kroutila nožičky v nutné potřebě.

„Oh… promiňte.“

„To nic. Smím vás požádat -“ Kývl směrem k děvčeti a rty naznačil tiché prosím.

„Jistě,“ vymáčkla jsem ze sebe rychle a natáhla po holčičce ruku, jinak bych na něho nejspíš ještě dlouho zírala. Měl nádherné modré oči, nebyly hluboké, ale jakoby mu zářily. Poděkoval mi a než jsem se stačila vzpamatovat, byl z toalet pryč.

„Tak pojď,“ pobídla jsem děvčátko a ta s radostí přijala.

Když jsme vyšly z toalet, dívčin tatínek už na nás čekal. Opíral se o stěnu chodby. Jakmile nás uviděl, usmál se na nás a vzal dítě do náruče.

„Umyla sis ručičky?“ zeptal se jí naoko přísně.

„Jo,“ zašvitořila, „teta mi dala pod nožičky stoličku a pustila vodu,“ sdělovala svoje zážitky nadšeně, „dokonce mi i namydlila ručičky, to ty nikdy neděláš.“ Zamračila se na něho, založila si ručky na prsou a vyšpulila pusinku. Stěží jsem se nezasmála jejímu výrazu.

„Co kdybychom slečnu pozvali na něco dobrého za její pomoc,“ navrhl jí tatínek a děvče se najednou rozzářilo a nadějně se na mě otočilo.

„Ne, to nepůjde, musím se vrátit ke stolu a vy určitě taky musíte za svou ženou a …“

„Stlejda nemá ženu,“ zažvatlala holčička a upřeně se na mě podívala. „Dáme si čokoládový pohál s malinama.“ Mlsně si olízla pusinku. „Se šlehačkou,“ vyslovovala opatrně, aby slovo nezašišlala.

Až teď mi došlo, že ti dva si skoro vůbec nejsou podobní. Její vlásky byly čistě blond, zato jeho kadeře u kořínků tmavly a to nebylo jediné. Oproti Paulovi tenhle muž čišel galantností a vrozenou elegancí. Nebe a dudy.

„Moc se omlouvám, doopravdy to nejde.“ Pohladila jsem děvče po vláscích a vrátila se ke stolu a k netrpělivému Paulovi. Jen co mě uviděl, usmál se, jakoby se mu ulevilo.

„Už jsem se bál, že jsi mi zase utekla.“ Postavil se a pomohl mi do židle. Skoro jsem zapomněla na tu událost tenkrát s Rebekou. Ještě teď mi naskočila husí kůže z jejích slov a toho nepříjemného doteku tenkrát na parkovišti. V tu chvíli mi došlo, proč se na nás ta servírka a holka od baru koukají tak divně. Nejspíše si myslí, že jsem jen další z jeho motelových holek. Nebo i je měl ve své posteli?

„Stalo se něco, Annie? Jsi nějaká zamlklá.“ Natáhl ke mně přes stůl ruku a já tu svou, položenou na jídelním lístku, chvatně stáhla zpět do klína. Zarazil se, ale nic na to neřekl. Rychle jsem se snažila vynutit na rtech nějaký úsměv, ale i na mě byl moc nucený.

„Všechno je v pořádku, jen…“ nadechla jsem se.

„Jen?“

„Jen nevím, co si mám dát k jídlu?“ zalhala jsem nenápadně a snažila se zahnat ten nechutný obrázek v mé hlavě. Ta blondýnka od baru by se k Paulovi hodila o mnoho lépe, než já. Vlastně se mi v mysli přehrávala velice živá scéna jeho a té ženy v intimním objetí někde v kumbálu.

Sakra, na co si stěžuju?! okřikla jsem se. Vždyť ani té servírce nevěnoval jediný pohled, zatímco ona se snažila v zájmu profesionálních mezí zaujmout jeho pozornost.

„Mají tu velice dobré ryby a ty je ráda. Můžeš si dát lososa anebo jejich mořskou specialitu,“ navrhoval a snažil se mi být dobrým společníkem. „Také můžeme jít jinam.“

Obsluhující dívka k nám přišla s tácem a postavila před nás objednané nápoje. „Máte už vybráno?“ zeptala se nás a já v tónu jejího hlasu zaslechla dvojsmysl, který mi rozhodně nebyl příjemný. Pak mi došlo, že dělám z komára velblouda a představuju si pod tím víc, než je. Pravdou však bylo, že i já jsem musela uznat, že tahle zrzavá servírka je velice pohledná. Navíc si pamatovala jeho zvyky, moc dobře věděla, že Paul pije skotskou bez ledu a hned mu ji i nabídla. Najednou mi to všechno bylo líto. Líto? Nebo to byla žárlivost? Těžko říct, když se cítíte jako páté kolo u vozu.

„Ještě chvilku,“ odbyl ji Paul a upřeně se na mě podíval. „Miláčku, je ti dobře? Jsi nějaká bledá.“

„Jen se mi na chvilku udělalo mdlo z vůně těch jídel okolo, už je to dobré,“ ubezpečila jsem jej a ani si to nemusela vymýšlet. Doopravdy se mi na moment zvedl žaludek, možná proto že byl prázdný.

Paulovi se zaleskly oči poznáním, zněžněly a objevila se v nich mírná euforie. Snad se mu i na pár vteřin zatřásly ruce a prudce vydechl. „Měla bys sníst něco výživného. Ryba asi nebude moc vhodná, kvůli své specifické vůni. Co dušené hovězí se zeleninou a bramborem?“

Uniká mi tu něco? Jen jsem souhlasně pokývala hlavou a pozorovala svého společníka, jak nám energicky objednává jídlo a přála si, aby už nosili na stůl. Z hladu se mi zatočila hlava, možná, že kdybych se teď měla postavit na nohy, omdlela bych. Hltavě jsem se napila vody a na moment se pocítila dobře.

Než jsem se nadála, měla jsem před sebou malý talířek s nějakým sýrem a pečivem.

„Co je to?“

„Objednal jsem ti i předkrm. Je tu plno, bůhví kdy přinesou hlavní chod a ty vypadáš, že se musíš, co nejdřív najíst. Kdy jsi vlastně naposledy jedla, Annie? Ráno se mnou? Pak jsem tě neviděl nic dát do úst,“ vyčetl mi, teď už s mírně zataženým obočím, jak se mračil.

„Neměla jsem hlad,“ podotkla jsem na svoji obranu a s neuvěřitelnou chutí jsem se pustila do jídla před sebou. Pomohlo to. Paul se na mě jen díval a na rtech mu pohrával úsměv, dokud jsem nepoložila příbor na talíř.

Jakmile obsluha odnesla špinavé nádobí, objevil se nám hned na stole hlavní chod. Od vedlejšího stolu se ozvalo remcání, že si objednali jídlo skoro půl hodiny před námi a stále se nedočkali.

„Jídlo máte přednostně na příkaz šéfa.“ Mrkla na Paula servírka. „Dobré chutnání.“

„Ty ho znáš?“

. . .

Podíval jsem se za Annie k jednomu soukromému stolu blízko baru a spatřil známou tvář, o které byla řeč. Joshua Wern se díval přímo k nám, jakmile zaznamenal můj pohled a zvedl svou sklenku do výše a připil si. Nelíbil se mi jeho škodolibý výraz ve tváři.

„Od vidění,“ odpověděl jsem Annie na otázku. Pravda to nebyla, ale říct své ženě, že jsme si jednou za čas s Joshuou přehazovali holky, by nebyl moc dobrý nápad. Ani nevím, jak nám něco takového mohlo procházet. On, s jeho hladce oholenou tvářičkou, jemnými rysy, světlými vlasy a s módním vkusem byl jako anděl; a já? Já bych se mohl považovat za ďábla, ve mně byl oheň, přesto jsme oba v nitru stejně zkažení, vážíme si žen jen do té doby, dokud nedostaneme to, co chceme. Sex, uspokojení prosté mužské žádostivosti.

„Paule?“ oslovila mě Annie a já se na ni zadíval. S ní už nikdy nebude nic jako dřív. Pro mě existovala už jen jedna žena a jeden cíl. Milovat ji a chránit a to všechno zpečetit i před bohem. Před duchy našeho kmene se tak už stalo, už navždy bude životní samička Alfy. Moje družka.

„Ano?“ Vzal jsem ji za dlaň a prsty si vychutnával hebkost její pokožky. Její prsty byly tak drobné, přímo dívčí, jako by ani nebyla dospělá žena. Zároveň její ruce dokázaly vytvořit tolik nádherných děl, s radostí jsem u ní stál a pozoroval ji, jak kreslí a vytváří svá umělecká díla. Ze začátku byla temná, ale čím dál tím víc používala světlejší a teplejší barvy, nepatrný náznak toho, že ji dělám šťastnou. Nikdy víc jsem na sebe nebyl tak hrdý.

„Já jen, že jsi nějaký zamyšlený…“

Dojedli jsme celkem tiše. Dnes mi ani nechutnalo. Tělem mi brouzdal divný pocit, páteří mi projížděl mráz jako předzvěst něčeho nepříjemného, i když jsem byl na druhou stranu rád, že je Annie tu se mnou a Josh na ni nemohl zkusit ten starý trik s dítětem, na který mu skočila každá ženská. Nikdy bych neřekl, jak takovýhle nevinný fígl může být úspěšný.

„Dáš si ještě nějaký zákusek?“ pobídl jsem Annie. Ta si povzdychla a pohladila si plné břicho. Vlastně jsem doufal, že je její břich plný ještě něčím jiným.

„Nevím, jsem plná. Možná, že když si dáš ty, tak od tebe ochutnám.“

„Já mám chuť na jediné sladké, ale to mi tady dát nemohou. Jedině ty…“ poslední slova jsem spiklenecky zašeptal a Annie zahořely tváře.

„Paule!“ okřikla mě tiše.

„Jsi moc sladká, miláčku. Obzvlášť tam dole, chutnáš jako -“

„Mlč, Paule. Já se stydím. Není mi to příjemné. Někdo tě může slyšet, a co si bude o nás myslet?“

„Že jsem muž plný života s nádhernou ženou.“ Mrkl jsem na ni. „Za to se nemusíš stydět. Všichni to dělají.“

Annie si schovala tvář do dlaní a povzdychla si. Pak si ruce položila na stůl a podívala se přes restauraci k jednomu malému děvčátku, držícímu ve svých neohrabaných ručičkách mističku s dezertem. Tu holčičku jsem moc dobře znal, byla to dcera jedné ze servírek - Jamie. Další svobodná matka, co neměla na hlídání, když je sama v práci. Josh tu malou často používal ke svým účelům, nemálo žen na ni dostal do postele, jako hodný strýček či svobodný otec s děckem. Zato její matka měla o hlídání postaráno. Nevěděl jsem, jestli tu malou mám litovat anebo jí to přát. To dítě si tu pozornost očividně užívalo.

Pak mi to došlo a koutky úst mi vylítly nahoru. Tak přeci si tu Joshua vyhlídl nějakou další oběť. On si doopravdy nedá pokoj. V duchu jsem tipoval, která z přítomných dam to bude. Ta hezká blondýnka u baru či ta osamocená brunetka u stolu v rohu?

Jamie obě přešla a obě moje možnosti byly zavrženy. Tak které z žen položí ta malá ten dezert na stůl, než ho vyklopí? Holčička si to mířila směrem k nám. Že by to nakonec byla ta ryšavá slečna sedící vedle nás?

O to větší překvapení bylo, když Jamie položila zmrzlinový pohár před moji ženu. Zaskočením jsem jen otevřel ústa a zalapal po dechu. Co to? Kdy? Jak? Mrskl jsem pohledem k Joshuovi. Ten se jen mému výrazu nepatrně zasmál a posunkem naznačil, že já půjdu z kola ven.

„Na, této. Stlejda ti posílá zmlzku, sama jsem ji dělala,“ pochlubilo se děvčátko pyšně a Annie se mohl úsměv roztrhnout, Jamie pochválila a pohladila po vláscích. Nejraději bych to děvče vyhnal i s tím zákuskem. Co si sakra o sobě ten chlap myslí? Ona je moje. Jenom moje! Nedovolím, aby ji nějaký hajzl využil. Ani se jí ten šmejd nedotkne, jinak mu ulámu ty jeho pazoury!

Cítil jsem, jak se mi chvějí dlaně, vlastně celé moje tělo v jednom velké třesu značící blížící se přeměnu. Musel jsem začít zhluboka dýchat a přestat myslet na to, že chce někdo mojí ženě ublížit. Jsem Alfa, musím se ovládat!

„Paule?“ Jemné prsty mě chytly za dlaň na stole. „Jsi v pořádku? Děsíš tu holčičku.“ A doopravdy, děvče se na mě strnule dívalo a nebylo schopno slova. Vlastně to bylo dobře. Moc dobře vím, co by po tom všem následovalo. Jamie by nahodila ten svůj nevinný obličejíček a se slzičkami v očích by se Annie zeptala, zda by si s ní nešla někdy hrát a pak by přišel na řadu Joschua a bylo by hotovo. Ten bastard!

A teď mám chuť praštit i toho chlápka u protějšího stolu, který Annie zahrnuje pohledy a úsměvem.

Tohle se mi ještě nikdy nestalo. Jen jednou jedinkrát jsem měl konkurenci v podobě Toma, ale to štěně mi šlo rychle z cesty, muselo. A teď? Nejraději bych té malé holce vyrval ten zmuchlaný papírek s telefonním číslem, co nejistě žmoulala v pěstičce a narval bych ho Joschuovi do chřtánu. Znovu jsem se podíval ke stolu u baru, ale ten chlap už byl pryč.

„Odskočím si, Annie. Hned jsem zpátky.“ Zvedl jsem se ze židle a dával si pozor na každý svůj krok. Došel jsem směrem k toaletám, přešel je a vydal se chodbou dál. Bez zaklepání jsem vtrhl do kanceláře toho hajzla. Seděl za svým stolem v koženém křesle a v rukou si hrál s tužkou.

„Co si sakra myslíš, že děláš?“

„To je mi pozdrav,“ ušklíbl se a opřel se lokty o svůj pracovní stůl. „Také je slušností zaklepat, dřív než vejdeš do místnosti.“

„Ty mi povídej něco o slušném chování! Nech Annie na pokoji! Nebo -“

„Že je ještě panna?“ Zaskočil mě otázkou. „Vypadá na to. I ty se k ní chováš velice mile a pozorně, což u tebe není zvykem, takže musí být panna, podle toho jak moc se snažíš ji dostat. Je moc hezká, ale na nevinnost trochu stará. Nu což, co kdybychom si o ni hodili mincí? Stejně to není tvůj typ, ty rád zkušené ženy a já bych rád zažil, jaké to je zabořit se do těsného klína, kde ještě nikdo nebyl. Udělal bych jí to tvrdě, tak aby zařvala, když ji poprvé prorazím -“

Nenechal jsem ho to dopovědět, vzteky jsem ho jedním šmahem chytil za límec a vytáhl ze židle, nebezpečně si ho přitáhl k obličeji a vrčel.

„O nikoho si mincí házet nebudeme! Ona je moje a tak to i zůstane! Přibliž se k ní a -“

„Važ slova, Lahote,“ zaskřípal zuby a já ho ještě pevněji chytil pod krkem.

„Víš, jak to tu chodí, občas se tu najdou lidé roztrhaní neznámým zvířetem,“ zašeptal jsem odtažitě, „nechtěj být jedním z nich.“ Odhodil jsem ho zpět do křesla a on se za mohutného zasípání nadechoval kyslíku.

„Tohle ber jako varování, příště si to vyřídíme jinak.“ Bouchnul jsem za sebou dveřmi. Tlapy se mi znovu rozklepaly a dechová cvičení se míjela účinkem. Hrudník se mi začal bolestivě stahovat. Na jazyku jsem cítil prodlužující se tesáky. Zaťal jsem prsty v pěst a schoval tak prodlužující se drápy.

Co nejrychleji jsem zapadl na pánské záchody a zavřel se v kabince. Ne, nesmím myslet na to, jak by chtěl prznit tělo mojí ženy, protože to se nikdy nestane, to bych nedopustil! Ale už jenom to, že on na něco takového pomyslel, mě vedlo k nepříčetnosti.

Trvalo mi několik minut, než jsem byl schopný vyjít ze svého momentálního úkrytu. Uklidňoval jsem se myšlenkou na ni – na Annie. Na to, jak se na mě usmívá a čeká na mě. V mysli se mi promítaly obrázky její tváře; jak se mračí nad tím, když jí něco nejde; směje se; jak se jí na čele krabatí vráska, když vzdychá moje jméno pod mým tělem. Poslední, co bych chtěl, bylo nechat ji samotnou u stolu, napospas všem.

Zkurvený otisk, nebýt jeho, nikdy by se mi nic takové nestalo! Vylezl jsem z kabinky, opláchl si obličej studenou vodou a zkontroloval svůj zevnějšek v zrcadle. Připadal jsem si unavený a vyčítal si to pochybení, že jsem sem Annie vzal.

Vešel jsem zpět do haly restaurace a zamířil k našemu stolu. Annie u něho neseděla. Zaskočeně jsem se rozhlídl okolo a v tom ji spatřil. U jeho stolu. Držela za ruku to dítě, smála se a povídala si s Joschuou. Nevšimla si mě, ale ten zatracený chlap ano, nenápadně se na mě ušklíbl koutkem rtů, pak pohladil Annie po rameni. Ztuhla a zaskočeně se na něho podívala, on toho využil a sklonil se k ní v polibku. Sevřel ji okolo boků a vpil se do jejích rtů.

V tu chvíli jsem viděl rudě. Moje horká povaha se vydrala na povrch. V hlavě se mi rozhučel parní válec. Ani nevím, jakou rychlostí jsem se k němu dostal, hlavní bylo, aby ji pustil - aby jeho končetiny z ní byly pryč.

Všechno proběhlo tak rychle. V jednom momentě svíral moji ženu, v dalším se moje pěst zabořila do jeho žaludku a následně poznamenala jeho obličej. Zalehlo mi v uších, svrběly mě zatnuté dlaně, v mozku se rozprostřela tma. Toužil jsem ho vidět v kaluži krve a hodlal si tu podívanou dopřát. Nikdo nebude šahat na to, co je moje! A už vůbec ne na moji ženu!

Nedocházelo mi, že se ve skutečnosti snažím toho chlapa umlátit k smrti. Obrázek nás dvou musel být šílený. Seděl jsem na tom zatraceném chlapovi, který už bezvládně ležel na zemi, vlastně ani neměl moc šancí se mi bránit, a stále mi to nestačilo, obdarovával jsem jej jednou ránou za druhou.

Až výkřik známého hlasu mě donutil se otočit za sebe, ale stála tam jen skupinka neznámých lidí, kteří kmitali pohledem ze mě na zem pod jejich nohama. Automaticky jsem následoval jejich pohled. Annie ležela zády na zemi a držela si dlaň před obličejem. Po tváři jí stekl rudý pramínek krve, který následoval hned další z druhé strany.

Až teď mi došlo, že jsem loktem nepraštil žádného číšníka, který by se nás snažil od sebe odtrhnout, ale ji. Sevřelo se mi hrdlo. Vlk nikdy nesmí ublížit své družce. Vzpomněl jsem si na Sama, když se neovládl a znetvořil Emily. Nikdy se přes to nedokázal přenést, i když mu jeho žena dávno odpustila.

„Annie!?“ Odtrhl jsem se od Joshui a najednou nevěděl, co s rukama. Byly celé od jeho krve. Přiklekl jsem ke své ženě a chtěl jí pomoci, jen jsem nevěděl jak. Dlaně se mi třásly a já si všechnu tu krev snažil otřít o kalhoty.

Annie bolestně zaúpěla. Ležela na zemi a stále si kryla tvář. Zpod zavřeného víčka jí vytekla slza následována další. Jedna žena k ní přiklekla, opatrně ji vzala za dlaně, kterými se zakrývala, a dala jí je pryč z obličeje.

Zalapal jsem po dechu. Z nosu jí proudila proudem červená tekutina, ret pod ním měla napuchlý a nabíral ošklivé barvy. Chvíli trvalo, než mi došlo, že ho má natržený.

„Myslím, že oba dva budou potřebovat doktora,“ poznamenal někdo z přihlížejících při pohledu na Joschuu a Annie.

<-- -->

Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Instinkt - kapitola třicátá: