Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Instinkt - kapitola devetadvacátá

03.10.2011 (21:45) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 24× • zobrazeno 5456×

Kapitola devětadvacátá

Gwinet seděla u svého stolu, okolo sebe měla rozházená barevná klubíčka a cvakala dlouhými jehlicemi o sebe. Věnovala tomu veškerou pozornost, že ani nezareagovala na moje pokašlávání, které se čím dál tím víc zesilovalo, aby upoutalo její pozornost.

„Jestli jsi nemocný, tak si jdi lehnout dřív, než mě tu nakazíš,“ posílala mě Gwinet raději pryč, než aby zvedla oči od pletení. Natáhla se pro novou bavlnku a zapojila ji do hry s jehlicemi.

„Nevolal mi někdo?“

„Copak nevidíš, že mám na práci důležitější věci, než ti zvedat telefony?“ odbyla mě a já na ni zůstal němě zírat. Když to všechno moje hlava pobrala, hodlal jsem odejít, ale Gwinet mě zastavila. „Počkej. Myslíš, že se tohle bude Annie líbit?“ Vyskládala na stůl malinké hadříky v různých barvičkách.

„Hmm…“ Nevěděl jsem, jak jí to mám říct. „Víš, ona si Annie už s panenkami nehraje.“

Gwinet vyprskla smíchy, až jí přední protéza málem vyletěla z úst. Zakuckala se a z koutku oka jí vytekla osamocená slza.

„Ty jsi trumbera. To je pro miminko,“ osvětlila mi s úsměvem a s mírným zašišláním. „Pro vaše děťátko,“ dodala na vysvětlenou.

Nějak mi to nedávalo smysl. To mrně přeci nemůže být tak malý, zamračil jsem se nad tím a znovu se podíval na ty oblečky. Pak mnou projel divný pocit. Myšlenka utekla a místo ní se objevila jiná…

„Annie je těhotná!?“ Hrklo ve mně. Vyschlo mi v krku a polilo mě nečekané horko. Potřeboval jsem se posadit. Ruce se mi rozklepaly, stejně jako jazyk na patře. Přede mnou se zjevil obrázek Annie se zakulacenou postavou, které dominovalo vystouplé bříško. Byla nádherná a já tak šťastný! V tu chvíli se mi draly slzy do očí a já je zaháněl, abych se tu nerozbrečel. Proč mi to neřekla?

„My budeme mít dítě?!“

Dáma přede mnou se skvěle bavila mojí reakcí. „Copak já vím? Pohled na vás dva, včera ve tvé kanceláři, mi bohatě stačil, abych se začala na to malé připravovat. Jestli jsi jí dítě ještě neudělal, tak ti to stejně nebude moc dlouho trvat. Jsi jako plemenný býk, jen se na ni podíváš.“

Celou dobu mi bylo v kanceláři nepříjemné horko. Mozek myslel jen na to, co mi řekla Gwinet. Křeslo mi bylo nepohodlné, tlačilo mě ze všech stran. Papíry přede mnou mě jen rozptylovaly, nedokázal jsem se na nic soustředit. Bylo mi jedno, že jsem sem právě dorazil. Chtěl jsem být doma.

„Paule, kam to jdeš?“ zavolala za mnou Gwinet, když jsem rozrazil dveře a mizel venku.

Annie, Annie… Annie a dítě. Ani nevím, co mě na tom tak rozhodilo. Chladný vzduch mi ohodil tváře, ale horkost nijak neustoupila. Byla to jen zmínka, ale rozhodilo mě to víc než oznámení Rebeky, že je těhotná. Tohle bylo tak jiné. Dokonalé. Představa, že by mi dala Annie dítě, mě celého naplňovala. Bylo by to naprosté naplnění našeho vztahu.

Moje auto zůstalo před pilou. Běh bylo to pravé pro mé rozrušení. Nechtěl jsem vpadnout do svého domu jako nějaký šílenec. Bůh ví, co by si potom o mně moje žena myslela.

Když jsem dnes ráno odcházel, ještě spala. Nebylo divu, z kanceláře jsme se dostali až pozdě v noci, a to jen díky tomu, že Annie měla hlad. Já ho měl vlastně taky, jen v tu chvíli bylo pro mě něco důležitějšího než kus žvance.

Zastavil jsem na kraji lesa, odkud byl přímý výhled na můj dům. Dvojčata, která dnes hlídala Annie, byla před barákem a kopala do mičudy. Z toho jsem usoudil, že je Annie ještě v posteli a ta mláďata ji nechtějí rušit.

Bylo to tak. Annie ležela na boku, nohu přehozenou přes druhou a pod sebou měla zmuchlanou peřinu. Tiše oddychovala, spala klidně. Dokázal bych se na ni dívat věčně. Teď mě na ní upoutalo její břicho a prsa. Bylo to přímo až magické. Vybavila se mi Quilova vzpomínka, když Jane otěhotněla, jako první se to odrazilo na jejích ňadrech. Během pár týdnů se jí zvětšila o dvě čísla a Quil z toho byl, jako správný mužský, pořádně vyplesklý.

A já teď studoval svoji ženu. Věděl jsem, že i kdyby přišla do jiného stavu hned napoprvé, nebylo by to na ní ještě vidět, ani by nepocítila první příznaky, ale to vědomí, že by se něco takového mohlo stát, bylo úžasné.

Bylo zajímavé, co dokáže jeden otisk s vlkem. Jindy bych kteroukoliv holku za takovéhle zjištění bez pardonu poslal na potrat, víc bych si o ni neopřel ani kolo, a teď tu jen při takové představě u své ženy sním s otevřenýma očima. Vždy jsem chápal vlčí podstatu, ale teď to bylo něco jiného, teď mě dostihla a já ji plně prožíval. Vnímal každou buňkou v těle.

Někdy mi Annie připadala jako malé dítě, chovala se tak, ale na druhou stranu to byla silná žena, která toho hodně prožila a snažila se na tomhle světě jen přežít. Což na druhou stranu bylo i smutné. Jak někdo takovému andělu může chtít ublížit?

Z nočního stolku se rozezněla líbivá melodie. Její mobilní telefon začal vyzvánět a mně se na okamžik zastavilo srdce. Nikdo jí nikdy nevolal. Nikdo mimo mě neměl její telefonní číslo, nedávala ho na potkání. Jediný, kdo ho najisto měl, byl Rick. Popadlo mě zlé tušení. Ne, ona ten hovor nesmí přijmout!

Dřív než se mi podařilo ten telefon vzít a vypnout, se Annie vzbudila a hmátla po něm. Tiše jsem zaklel. Annie se ospale převalila v posteli a ještě se zavřenými víčky si položila přístroj k uchu. „Haló…“

Ovládal jsem se, abych nezačal vrčet, mobil jí nevyrval z rukou a nevyhodil ho z okna. Proklínal jsem se za to, že se jí ten telefon náhodou už dávno neztratil, s radostí bych jí koupil nový i s telefonním číslem. Tělem se mi prohnala hrůza. Ten chlap už měl dávno někde chcípnout!

Možná bych jí přeci jen měl vzít ten mobil z její malé dlaně a říct mu, že jestli se k mojí ženě jen přiblíží, tak ho zabiju. Nikdy se k němu už nevrátí! Nikdy! To nedopustím!

Annie se bleskově posadila v posteli. Pohledem přejela po místnosti a její oči se vykuleně zastavily na mně. Zamračila se, ale pak se její pohled rozzářil. Vzápětí se znovu vrátila její zamračená grimasa a k tomu ještě trochu víc frustrovaná.

„Ne, vážně nemám zájem o vaše nabídky,“ rozezlila se. „Vyškrtněte si toto číslo ze seznamu.“ Zavěsila. „Dnes už volali potřetí,“ dodala na vysvětlenou a věnovala mi jeden ze svých svůdných, přesto plachých úsměvů, které dokázala vykouzlit jen ona.

„Vzbudili tě?“ Sakra, pěkně blbá otázka. Jasně, že ji telefon probudil.  Popravdě se mi strašně ulevilo. Nebyl to on. Spadl mi obrovský kámen z hrudi.

„Ano. Myslela jsem, že jsi v práci.“

„Byl, ale něco jsem si tu zapomněl?“

Tázavě se na mě podívala. Jedno obočí nadzdvihla a prstem naznačila, ať jdu k ní. To nemusela opakovat dvakrát. Zasmála se, když moje tělo dopadlo na její a moje rty ji uvěznily v polibku. Pak mi došlo, že jsem se na ni vrhl jako nějaký zvrhlík. V hlavě mi zazněla slova Gwinet. Odtrhl jsem se od ní a prohlížel si její tělo. Žádná viditelná změna.

„Schválně, že vím, co sis zapomněl?“ zasmála se a pohladila mě bříšky prstů po tváři.

„Víš?“

„Ano. Mě!“

„Tebe?“ podivil jsem se naoko. „Co bych s tebou dělal? S takovým tintítkem.“ Vzal jsem ji za ruku, která nebyla oproti mé ani poloviční. „U pily tě nezaměstnám. Ve skladu tě neupotřebím. Hmm… holka, co s tebou budu jen dělat?“

„Ty jeden -“ rozzlobila se a chtěla mi utéct z postele, ale já ji nenechal. Sevřel jsem ji v náruči a sklonil se k jejímu oušku.

„Vlku? Zvíře?“ doplnil jsem ji šeptem.

„Paule!“

„To taky jde,“ uznal jsem pochvalně, přivlastnil si její krk a rty ho jemně okusoval. „Možná si tě přeci jen nechám.“ Moje dlaň zabloudila pod její košilku a polechtala její jemnou kůži. Pokračovalo by to dál, kdyby nás nevyrušilo nesmělé zaklepání.

„Šéfe?“ Jedno z dvojčat.

„Co je?“ zavrčel jsem rozmrzele z vyrušení a Annie se na mě, kvůli mé barvě hlasu, zamračila a urovnala si dekolt.

„Máme vám vyřídit, že Raul už je z nejhoršího venku, ale na hlídku jen tak nenastoupí,“ skoro to zašeptal, jako bych mu za jeho slova měl vyrvat mandle. To štěně mě vytočilo.

„Beru na vědomí. Už můžete jít domů. Až bude potřeba, zavolám vás.“

Ozvalo se zabouchnutí domovních dveří a ticho. Chtěl jsem se věnovat své ženě, ale ta mě odstrčila.

„Co se stalo Raulovi?“ V očích se jí zračila starost o něj a to mě dopálilo. Nezasloužil si to.

„Nic, co by tě muselo zajímat,“ odsekl jsem jí, možná až trošku hrubě. Litoval jsem svého tónu. „Měl menší setkání s rozzuřeným šedým vlkem. Nic co by pár dní v posteli nespravilo.“

„Můj vlk? Alfa?“ zatvářila se zaskočeně. „Vždyť ten by nikomu neublížil?!“

„Ne, Annie. Neublížil by tobě, protože tě zbožňuje, ale…“

„Žádné ale.“ Sbírala se, k mé nechuti, z postele. „Musím se obléct a jít za Bručounem, dlouho jsem ho zanedbávala a teď, když je Falco…“ hlas jí poklesl. „Cestou musíme do zverimexu pro nějaké pamlsky,“ zavelela rozhodně, „ať má radost.“

Sakra! Zaskučel jsem znechuceně. Už to zase začíná. Že já jí vůl neřekl, že jsem Raula zmlátil sám! Teď si to odnesu. Kdybych držel hubu, nemusel bych žaludek připravovat na nejhorší! Zabořil jsem svůj znechucený obličej do polštáře, aby ho neviděla.

. . .

Pak to přišlo, stejně jako každý měsíc. Perioda Annie se objevila v pravidelném intervalu. Stejně tak i další měsíc. Nadšení po dítěti mě přešlo. Vždy, když Annie začala krvácet, popadla mě mrzutost, ani nevím proč, vždyť hlavní byla moje žena. Dítě nebylo důležité a chtělo to čas. Prostě, až to přijde, tak to přijde… Hodil jsem to za hlavu. Hlavně že je se mnou. Jen Gwinet by se na mě nemusela tolik mračit.

„Paule, už jsi hotový?“ popoháněla mě Annie z koupelny. Sama už byla připravená a čekala na mě.

„Jsi nějaká nedočkavá,“ zasmál jsem se a urovnal si kravatu u krku. Škrtila, tak jsem ji zase sundal a uvolnil si límeček u košile.

„Víš, jak dlouho jsem nebyla v divadle? Já se tam tak těším!“ Div nezatleskala dlaněmi jako malé dítě a neskákala po posteli. Její nadšení bylo nakažlivé. Zastavil jsem se ve dveřích a detailně si ji prohlížel. Byla nádherná. Dlouhé černé šaty obkreslovaly její křivky, až jsem měl chuť je schovat před cizími zraky. Látka zakrývala její zjizvenou pokožku, neunikl ani kousíček. Kdyby tak věděla, jak její nedokonalost zbožňuju…

„Paule, proč se na mě tak díváš? Vypadám špatně? Mám se převléct?“ Úsměv na tváři jí ochabl.

„Jsi nádherná…“ zachraptěl jsem tiše, ale jejímu sluchu to neuniklo. Koutky rtů se jí zase roztáhly. Zatočila se dokola. Popadla mě za dlaň a táhla ke dveřím.

„Pojď už, nebo přijdeme pozdě.“ Byla netrpělivá, že mě sama málem začala obouvat. Já bych ji přitom nejraději zavřel v ložnici a prováděl jiné příjemnější aktivity. Stáhl jsem si ji do náruče a Annie nesouhlasně, přesto se smíchem, zavýskala.

Na dveře se ozvalo zabušení. Teď jsem byl rozmrzelý já. Kdo to zase otravuje? Popadla mě chuť příchozího vyhodit, a to hodně daleko. U prahu mi stáli dva uniformovaní lidé, tak to si budu muset odpustit.

„Šerif Swann. Dlouho jsem vás neviděl. Co vás k nám přivádí?“ můj hlas zrovna radostně nezněl.

„Paule.“ Podíval se po Annie, ta ho tiše pozdravila. Cítila se nesvá. Jakoby měla strach, ale neměla proč.

„Tohle je moje budoucí žena – Annie. Annie tohle je náš obávaný šerif Swann,“ představil jsem je. Charlie se na ni usmál a ona mu to nesměle oplatila.

Šerif se na mě s nedůvěrou podíval. „Nečekal bych, že tě polapí taková drobná květinka, i když nádherná, Paule. Vlastně jsem čekal, že budeš až do smrti obávaný proutník. Tak proto jsem o tobě už dlouho neslyšel,“ poznamenal. „Přesto se musím slečny zeptat: Je vám známo, že ten muž je největší děvkař široko daleko a ženy mění častěji než fusekle?“

Annie na něho vykulila oči a nejistě pokývala sklopenou hlavou. Nebylo jí to příjemné a mně taky ne. Nelíbilo se mi, že Annie doplácí na moje chyby.

„Kvůli tomu tu určitě nejste,“ zavrčel jsem nevrle.

„Ne, nejsem. Potřebuju s tebou mluvit.“ Podíval se po Annie a ta se omluvila a odešla. Přesto jsem je nepozval dál.

„Co se stalo?“

„Určitě jsi slyšel o zmizení Emy Tarner.“ Pokýval jsem souhlasně hlavou a on pokračoval: „Našli jsme její tělo u cesty směrem na Seattle za Forks. U silnice šestnáct.“ Pak svého partnera poslal do auta a my osaměli.

„To je docela daleko od La Push, Charlie.“

„To nebylo místo činu, jen ji tam někdo vyhodil. Nejspíš z nějakého většího auta a rovnou za jízdy. Myslím si, že byla zavražděna někde mezi Forks a La Push.“ Pohladil si zamyšleně knír.

„Neříkal jsi nic o vraždě.“

„Až soudní pitva určí příčinu smrti, na jejím těle nebyly žádné znatelné stopy po násilí. Ale jedno je jasné, sama se na tu silnici nedostala. Od tebe potřebuju, abys držel tu svoji smečku dál od těch lesů. Bude tam teď moc rušno a já nepotřebuju pořádat ještě nějaký lov na  přerostlé vlky, protože vás tam někdo zahlédl.“

„Zařídím to, šerife.“ Byl jediný nezasvěcený, který znal tajemství našeho kmene. Málokdo by řekl, že se z jeho tiché a nenápadné dcery stane upír a do jeho poloupíří vnučky se otiskne jeden z vlků. Bylo to neuvěřitelné, ale bylo to tak. Všechny pradávné zákony přírody se tím porušily.

„Jo, a to tvoje děvče…“

„Neměj strach, Charlie. Ona je můj otisk, jestli ti jde o tohle.“

„Tak to jsem si oddychl. Vypadá moc mile na to, abys ji jen… však ty víš co. Jen jsem chtěl říct, že jsem si na moment myslel, že je to Ema. Jsou si podobné. Už začínám být na tuto práci starý.“ S těmito slovy odešel a já mu zíral na záda, dokud nezašel do auta a neodjel.

Usídlil se ve mně špatný pocit. Co když měl Sam pravdu? A já bych tohle neměl brát na lehkou váhu. Pravda, Emu jsem viděl jednou za čas a nehledal bych spojení mezi ní a Annie, přesto měly podobnou postavu a barvu vlasů…

„Paule,“ vyrušila mě z mého uvažování Annie, „už jsou pryč? Půjdeme do toho divadla?“

„Jen si ještě zavolám, miláčku.“ Usmál jsem se na ni.

<-- -->

Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Instinkt - kapitola devetadvacátá: