Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Instinkt - kapitola třiatřicátá

12.01.2012 (21:00) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 25× • zobrazeno 3640×

Kapitola třiatřicátá

„Já nechci žádné dítě, Paule. Nechci!“ Její slova se mi opakovala v hlavě stále dokola a dokola.

„To… to nemyslíš vážně, Annie. Že ne?“ Prudce jsem se posadil na posteli a zůstal na ni nevěřícně zírat. Ona se váhavě posadila naproti mně a pohlédla mi do očí.

„Já nejsem vhodný typ na mateřství. Pochop to. Neumím to s dětmi, já… já prostě nemůžu mít dítě. Nemůžu!“ Oči se jí zaplnily slzami a rty se jí při těch slovech chvěly, přesto neplakala. Ale já moc dobře věděl, že v tom to nebylo. Lhala mi. Bylo to v jejích očích. Vždy když se v její přítomnosti objevilo dítě, zněžněla přímo mateřským způsobem.

„Ale co to povídáš? Ty budeš úžasná máma a -“

„Myslím, že bys měl už jít do práce,“ nenechala mě domluvit. Zvedla se a hodlala odejít, ale já ji chytil za paži.

„Annie, já to dítě chci. Je moje a tvoje, takový náš malý zázrak. Vím, že potřebuješ čas, ale teď už je to malé na cestě. Stejně jako já jsi znala následky milování - spojení dvou lidí.“

„Nech mě být, Paule!“ Snažila se mi vymanit, ale já jí to nedovolil. Tak se druhou rukou natáhla po přikrývce a snažila se zakrýt si své tělo, jakoby se najednou začala stydět nad svou nahotou.

„Dnes si vezmu z práce volno. Chci být s tebou. Zajdeme k lékaři a necháme si to potvrdit.“

„Já nikam nepůjdu. Nedovolím, aby se mě nějaký doktor dotýkal tam dole!“

„Vím, že to nebude příjemné, ale mysli na dítě.“

„Žádné nechci!“ vykřikla a dívala se mi přímo do očí. Snažil jsem se její reakci vysvětlit všemi možnými způsoby, ale bylo to těžké. Nepodařilo se mi ji ani přitáhnout do náruče a nějak ji uchlácholit. Naopak, rozbrečela se a já měl pocit, jako bych jí ubližoval.

„Nechtěla by sis promluvit třeba s Emily? Víš, s nějakou ženou. Těhotenství je přece jen tak trochu ženská záležitost a… třeba by ti to pomohlo,“ snažil jsem se navrhnout, vlastně mi to znělo jako dobrý ba výborný nápad. „Nebo třeba s Jane.“ Ano, s Jane, ta sice měla každým dnem porodit, ale věděla by nejlépe, jak se teď Annie cítí.

„Já nemám žádný problém, Paule. A už vůbec se nepotřebuju někomu svěřovat!“

„Tak to není, miláčku. Jen byste si spolu promluvily, jako žena se ženou. Matka s nastávající matkou. Annie…“

„Ne!“

„Tak si o tom promluv se mnou.“

„Ne.“

„Miluju tě, Annie.“

„Tak sis měl dát pozor, abys mě do téhle situace nedostal!“ rozezlila se.

Co jsem jí na to měl říct? Že já ji chtěl oplodnit a nelituju toho, protože teď mi neodejde a bude mít moje malé, po kterém jsem strašně toužil? Přeci už jsem měl dávno věk na to, stát se otcem. Ostatní muži v mém věku už měli doma puberťáky, jen já čekal na ni. Ne, to jsem jí říct nemohl.

Díval jsem se na ni a najednou mi přišla ještě křehčí než kdy předtím. Vědomí, že jí teď v lůně roste malý človíček… Sakra, vždyť já s ní v noci dělal tolik věcí – nevěcí! Najednou jsem si připadal neohrabaný jako medvěd. Smějí těhotné ženy vůbec souložit tolikrát za sebou? Není to pro ně náročné? Měl bych si koupit nějakou knihu, třeba „Co čekat, když čekáte“ anebo „Sex v těhotenství“… Kruci, je na to vůbec odborná kniha?! Dokázal bych si to pročíst, aniž bych se při tom vzrušil?

„Paule, proč se na mě tak díváš? Pusť mě!“ Ošila se a já povolil sevření její paže. „Jdu do sprchy.“ Zmizela v koupelně a nechala mě tam samotného a totálně zmateného.

. . .

Opláchla jsem si obličej pod studenou vodou a snažila se vzpamatovat. Moje hrdlo chtělo křičet, ruce mlátit do všeho okolo stejně jako nohy. Moje tělo potřebovalo nějakou reakci, prostě něco! Ale já tu jen stála nad umyvadlem a koukala do svého odrazu v zrcadle. Má tvář… byla až nezvykle bledá, jako by mi z ní někdo ukradl veškerou barvu. Nepoznávala jsem se.

Znaveně jsem se posadila na kraj vany a zadívala se na své břicho. Ne, tam nic být nemůže, prostě nemůže! Vždyť se menstruace může opozdit z tolika jiných důvodů -  nemoc, nedostatek živin a tak dále, ne vždy to musí být kvůli těhotenství!

Představa dítěte v břiše mě dělala ještě slabší. Jak bych se s ním ubránila, kdyby si pro mě přišli? Co bych dělala? Prosila o život svého dítěte? To přece matky dělají, ne? Udělali by mi to samé, co Mell?

Při vzpomínce na ni a všechnu tu krev okolo ní se mi zvedl žaludek, jakoby mi v břiše udělal kolečko a vyhoupl se mi do krku. Sotva jsem se stačila nahnout nad umyvadlo, vyletěly ze mě nechutné žaludeční šťávy. Nejhorší na tom bylo, že když nic nesníte, tak nemáte co zvracet, i když se vám chce, a to byl i můj případ. Snažila jsem se být co nejtišší, aby to Paul nezpozoroval a nezačal si to vykládat jako přicházející ranní nevolnosti, ale vůbec se mi to nedařilo, mírně jsem se dusila. To bylo jako naschvál.

„Annie?“ Zabouchal Paul na dveře. „Je ti něco?!“ A je to tady…

Nebyla jsem schopná na něj nějak reagovat a dál se dávila. V jednu chvíli se mi podlomila kolena, ale jedna silná paže mě přidržela a ta druhá mi pomohla dát vlasy z obličeje, které se pletly do cesty mým žaludečním šťávám.

„Držím tě,“ zašeptal Paul něžně, „jen se snaž dýchat.“ Čekal se mnou, až mě ta nevolnost přejde. Po celou dobu stál při mně, podpíral mě a hladil po zádech. Bylo mi tak špatně, že mi bylo jedno, že se musí dívat na něco tak nechutného, než abych se zmohla na to ho vyhodit.

Po několika minutách ticha protínaného mými nevábivými zvuky se mi udělalo dobře. Z ničeho nic najednou nevolnost přešla, útroby se uklidnily a já se odvážila vypláchnout si ústa vodou. Natržený ret mě ještě více pálil od toho, jak se přes něj dostávala žaludeční kyselina.

„Už je to dobré,“ šeptla jsem mu vysíleně a snažila se na sobě nešikovně upravit deku, do které jsem byla zabalená a padala mi. Paul stál vedle mě celý nahý a tiskl si mě k sobě.

„Nechceš si jít ještě lehnout?“ pobídl mě Paul a políbil mě do vlasů.

„Ne, už je mi dobře, jakoby mi nic nebylo. Jen se mi zvedl žaludek… asi od hladu.“

„Od hladu?“ Ani jsem se na něj nemusela dívat, abych věděla, že právě teď nadzvedl své husté obočí a nevěří mi ani slovo. Bylo to v jeho hlase.

„Vím, co si myslíš, ale není to tak.“ Zavrtěla jsem hlavou. Paul natiskl svůj nos k mému krku, tam kde pulzovala tepna a prudce jím nasál se zavřenými víčky. „Proč ke mně čicháš?“

„Nádherně voníš,“ usmál se a podíval se na mě.

„Právě jsem zvracela,“ upozornila jsem ho na trpký fakt. „Potřebuju si dát sprchu, vyčistit si zuby a ty by ses měl obléct, jinak přijdeš pozdě do práce,“ vyháněla jsem ho z koupelny. „A mohl by ses na mě přestat takhle dívat?“

„Jak?“

„Tak jako bys mě ještě nikdy neviděl.“ Odstrčila jsem ho od sebe směrem ke dveřím z koupelny.

„Annie…“

„Jdi pryč!“

Naštěstí se se mnou nedohadoval, ale ani za sebou nezavřel. Povzdychla jsem si a zamkla se v koupelně. Najednou jsem si připadala strašně neohrabaná a pomalá. Všechno hrozně dlouho trvalo. Ruce se mi klepaly a já se té zvláštní nervozity nemohla zbavit, chytila mě a nechtěla se pustit. Paul na mě během té doby dvakrát klepal, zda jsem v pořádku, a já mu pokaždé odpověděla, že ano, i když jsem si tím nebyla jistá. Všechno přišlo tak náhle. Nečekaně. Nebyla jsem hloupá, abych si nebyla vědoma následků po milování, kdy mě Paul naplňoval svým semenem a já se tomu vůbec nebránila, jen… Já nevím, nemyslela jsem na to. Prostě jsem si snažila nepřipouštět, že by se něco takového mohlo stát!

Masírovala jsem si spánky a přemýšlela, jak z toho ven. Všechno tohle bylo tak divné. Paul by neměl být z něčeho takového nadšený, měl by si uvědomit, jaké to pro něho bude mít důsledky. Jako by nestačilo, že má na krku mě a klidně by si naň uvázal další starost v podobě mimina.

Do háje! Cítila jsem ze svých myšlenek hořkost, ale představa toho malého miminka v Paulových rukou, jak láskyplně svírá své dítě, mě neskutečně dojímala. Byla to nádherná představa. Malé děťátko v jeho obrovských rozklepaných dlaních… Ano, on – dvoumetrový chlap se sto dvaceti kily svalů by se před tím novorozencem klepal jako osika. Taťka jeden.

Ne, tak nesmím myslet! Žádné dítě prostě nebude a hotovo! S tím jsem i vyšla vysprchovaná z koupelny, oblékla se v ložnici a vydala se za Paulem.

Paul už byl ustrojený a v obývacím pokoji se opíral o zeď hned vedle baru, v ruce měl poloprázdnou láhev skotské, vzhledem k tomu, že včera byla ještě plná, musel ji do sebe obrátit teď. Jakmile si mě všiml, schoval alkohol zpět na původní místo a zamkl likérník.

„Jak se cítíš?“

„Až na ten ret to jde.“

„Já myslel…“ Ukázal na moje břicho a hlasitě polkl. Moc dobře věděl, že o tom už mluvit nechci. Všechny moje reakce to na něho musely přímo křičet.

„Jako kdyby tam nic nebylo,“ odsekla jsem mu. „A k žádnému doktoru mě nedostaneš. Těch jsem si včera užila dost!“ obořila jsem se na něj. Cloumaly se mnou emoce, ale on se stále držel nad věcí s chladnou hlavou. Jak to jen dělal? Že se ptám. Zvládnout ve firmě tolik neurvalých chlapů potřebovalo jistý přístup a on to ovládal skvěle.

„Já vím, omlouvám se. Tobě včera nedělali krevní testy?“

„Ne, jen mi ošetřili podlitiny.“

„Nechtěl jsem tě uhodit,“ pronesl omluvně.

„Já vím. Myslela jsem, že jsme to včera vyřešili.“

„To ano, ale to jsem ještě nevěděl, že čekáš moje dítě.“

„To není tak jisté.“

„Co? Že je moje? Tak tím jsem si jistý na sto procent, miláčku!“ Za tím si stál pevně jako skála. Ani by nikoho jiného to případné dítě být nemohlo. Žádný jiný muž se mě nedotkl a ani bych to jinému nedovolila, stejně jako on. A oba jsme to věděli.

„Ne, to, že jsem těhotná,“ snažila jsem se mu vysvětlit. Přeci bych to na sobě musela nějak pocítit. Nějaký sebemenší náznak změny, třeba jako šplouchání v břiše anebo tak nějak podobně, ne? Ne, já prostě nemůžu být těhotná!

„Já si myslím, že už máme zaděláno na miminko, miláčku. Před chvílí jsi z ničeho nic zvracela. Periodu máš přesnou na den, jen tak se ti neopozdí a navíc… Podle mě máš větší prsa.“ Jen stěží se mu podařilo zakrýt pyšný a spokojený úsměv.

Při jeho slovech se mi vehnala červeň do tváří, objala jsem si hrudník, i když se mýlil. To bych poznala, podprsenka mi byla stále stejně velká. Nerada jsem přiznávala, že s tou menstruací se strefil do černého. Vlastně mnou procházel ohromný stud. To, jak mě zkoumal a prohlížel si mě…

„Přiznej si to, Paule, ani ty to dítě nechceš. Rebeky dítě jsi taky nechtěl…“

Výraz jeho obličeje se změnil, najednou mi už nepřipadal tolik klidný a svým způsobem vyrovnaný, jako byl předtím, teď byl naprosto vážný. Narovnal se a pomalu přistoupil ke mně.

„Ty víš, že to tak není.“ Zakroutil hlavou a zarmouceně se pohladil po tváři. „Uznávám, že údajné těhotenství Rebeky mě nepotěšilo, ba znechutilo, ale tohle je jiná situace.“

„Není,“ stála jsem si na svém a zavrtěla odmítavě hlavou.

Chytil mě za ramena a donutil mě, ať se mu podívám do očí; do těch divokých, krásných, černých duhovek… a viděla tam sebe.

„Ale ano, je. Já ji nemiloval. Mezi mnou a Rebekou šlo jen o sex a ty to víš. Nic víc. Ty a já se milujeme, budeme se brát, jsi moje žena a teď k nám přibude to malé. Nemohl bych být šťastnější. Naše dítě budu milovat, to Rebeky bych nedokázal.“ Pohladil mě po tváři a políbil na čelo. „Rozmysli si to všechno. Dám ti k tomu prostor. Jsi teď tak zmatená… Pak si o tom promluvíme.“

„Paule?“

„Ano?“

„Obejmeš mě?“

Usmál se a sevřel mě v náruči. Položila jsem si hlavu na jeho prsa a vychutnávala si jeho blízkost, sílu a bezpečí, které jsem při něm cítila. Byl to úžasný pocit. Jeho paže mě pevně, ale přitom jemně objímaly, a on zahrnoval moje vlasy něžnými polibky. Asi proto se mi z hrdla vydral nespokojený zvuk, když promluvil a přerušil tenhle moment.

„Přeci jenom budu muset do práce, miláčku, a ty budeš muset jít se mnou. Nemám nikoho, koho bych tu s tebou nechal. Máme menší pohotovost a posílené hlídky.“

„Co se stalo?“ zabručela jsem a nepouštěla se z jeho objetí.

„No,“ začal opatrně, „před pár dny našli v lese mrtvou dívku. Nejspíš ji roztrhalo nějaké zvíře, ale dokud to nebude vyřešené, nechci, abys někam chodila sama. Ani okolo domu, natož ke kůlně.“

„Ale -“ Překvapeně jsem se na něj podívala.

„Tady žádné ale neplatí. A nešpul na mě tu tvoji sladkou pusinku nebo se vrátíme do postele k naší předchozí činnosti, abych ti ukázal, co všechno se mnou ty tvoje rtíky dělají.“ Sklonil se ke mně v polibku. V tu chvíli jsem myslela, že ho do ložnice zatáhnu sama a nikam ho nepustím.

„Musíme jít,“ odtáhl se ode mě. „Jeepa mám v servisu, tak tu držím firemní auto a kluci ho budou potřebovat.“ V zápětí mě popohnal, ať se teple obleču.

. . .

„Tak co myslíš? Nebyla by ta skříňka lepší pod oknem? Tady zabírá dost místa,“ zauvažovala Gwinet nad novou kovovou registračkou ve své úřadovně a podívala se na mě. „Jsi nějaká nesvá, děvče. Stalo se něco? Pohádali jste se s Paulem?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, jen jsem… Já nevím. Asi je to tím sychravým počasím.“

„Jo, to počasí je na nic,“ uznala Gwinet, „brní mě z toho kolena.“ A znovu se zamyslela nad polohou skříně.

„Co ji dát do Paulovy kanceláře?“ navrhla jsem. „Tam je dost místa a ty by ses tu už ani nehnula.“

„To je nápad,“ vypískla nadšeně a tleskla dlaněmi o sebe. „Ale jak to tam odtáhneme? Ta almara je neskutečně těžká.“

Obě jsme se po sobě podívaly a společně se vrhly na tu skříňku. Po pár minutách se nám ji sotva podařilo dostat o několik centimetrů dál a my funěly námahou, ale nevzdávaly jsme se, vždyť se nám to vcelku dařilo…

„Sakra, ženský!“ zahřměl Paulův hlas ode dveří. „Koukejte to pustit!“ okřikl nás rozzlobeně. Obě jsme od skříně jako na povel uskočily a podívaly se po něm. Přistoupil k nám s káravým výrazem ve tváři.

„Je tu dílna plná chlapů, ale tahají to jediné dvě ženské široko daleko. Jedna s artrózou kloubů a druhá s děckem v břiše. Sakra, Annie! Nevíš, že nemáš tahat nic těžkého?!“ rozčiloval se.

Gwinet po mně vrhla překvapeným a zároveň užaslým pohledem a zastavila ho na mém lůnu. Sklopila jsem provinile hlavu.

„Kam to mám dát?“ ozval se Paul.

První se vzpamatovala Gwinet. „Do tvé kanceláře za dveře,“ odpověděla mu.

Paul vzal tu těžkou věc do svých rukou, jakoby nic nevážila a bez jakýchkoliv obtíží ji odnesl a postavil na určené místo.

Ohlédla jsem se po Gwinet, té se zaleskly oči a pak se s hlubokým povzdechem rozplakala. Odněkud vytáhla kapesník, utřela si nos a tváře. „Panebože, děti, udělaly jste jedné staré ženské takovou radost!

Neboj se, chlapče,“ otočila se na Paula, „když tu nebudeš, dám ti na ně ten nejlepší pozor,“ slibovala mu Gwinet rázně. A ve tváři se jí zračila oddanost k tomu, co řekla.

„Já vím,“ usmál se na ni Paul široce, ukázal tak na ni své bílé tesáky a políbil ji spánek u urovnaných šedivých kadeří. „Kdybyste zase hodlaly něco stěhovat, zavolejte na to někoho z kluků,“ přikázal nám a hrozil nám nataženým ukazovákem, pak se obrátil na mě.

„Miláčku,“ oslovil mě Paul velice něžně, když poodešel od Gwinet. Udělal krok ke mně a natáhl ke mně ruku s nastavenou dlaní. „Pojď ke mně,“ požádal mě a já k němu přistoupila. Přitáhl si mě jemně do náruče a objal.

„Bolí tě to ještě?“ poukázal na můj ret a nos.

„Trošku,“ postěžovala jsem si. „Večer mi budeš muset namasírovat nožky, aby mě to přešlo…“ Hodila jsem po něm štěněčí pohled.

Zasmál se. „Ty jsi ale mrška.“ Chlácholivě mi přejel prsty po zádech, sklonil se k mému uchu a pošeptal mi, jak je se mnou šťastný a vzápětí mě žádal, ať jsem na sebe opatrná. Bylo to velice soukromé a intimní. Nejspíše chtěl ještě něco říct, ale vyrušili nás.

„Paule, kde jsi?!“ sháněl ho někdo z haly.

S mírným zabručením se ode mě odtrhl. „Musím jít. Vrátím se na oběd.“ Vtiskl mi rychlý polibek. Zamával nám a byl pryč.

Gwinet tam jen tak stála a culila se jako sluníčko. Vrásky okolo úst se jí napínaly do spokojené grimasy.

„Měli jste mi to říct,“ vyčetla mi něžně.

„Gwinet,“ začala jsem opatrně a stále jsem vybírala ta pravá slova, abych se jí nějak nedotkla. Nechtěla jsem jí zkazit radost, ale dávat jí falešnou naději není přeci taky fér, ne? Stačilo, že té mýlce začal věřit Paul a teď ještě ona…

„Ano, Annie?“

„Já… já si myslím, že Paul dělá předběžné závěry, já… nemůžu být těhotná,“ dostala jsem ze sebe těžce.

„Ale, holčičko,“ zasmála se. „Já Paulovi věřím. Muži jako on na to mají čich. Většinou poznají hormonální změnu své družky.“ Pokývala hlavou.

„Nevím jak,“ stála jsem si nekompromisně za svým.

„Ty jsi ještě hodně mlaďoučká,“ zasmála se a dodala: „Je naprosto jednoduchý způsob, jak to zjistit. Udělat si dnešní moderní test gravidity, anebo se postaru podívej na svá prsa,“ pobídla mě. „Nedělají se ti na nich, pod kůží, modré žilky táhnoucí se od podpaží ke středu prsu a nejen tam?“

Otočila jsem se zády k ní a rozepnula si mikinu, pod kterou jsem měla jen tílko na slabých ramínkách a zkoumala svá prsa.

„Ano, ani jsem nevěděla, že tam nějaké mám. Co to znamená?“ Podívala jsem se po Gwinet a zapnula si zip mikiny.

„To se jen tvé tělo připravuje na mateřství. Budeš mít miminko,“ konstatovala spokojeně a pohladila mě po tváři. „No, není to úžasné? Viděla jsi Paula? Je tou zprávou tak unešený… Oči mu září samým štěstím, jak malému klukovi.“

„Mýlíš se… Musíš se mýlit!“ Nevěřila jsem jí ani slovo.

V hlavě mi panoval naprostý chaos. Chaos? Jistě, a bordel k tomu. Rozbolela mě z toho hlava.

„Nevěřím.“ Zavrtěla jsem hlavou.

„Ono až ti povyroste bříško a maličké se v tobě začne projevovat, tak uvěříš. Zatím dej na rady zkušených, posaď se a já ti donesu čaj.“ Odvedla mě do Paulovy kanceláře a usadila na pohovku a odběhla. Připadala jsem si naprosto mimo. Prostě tomu nevěřím! Nesmím!

Gwinet přede mě postavila hrneček s horkou tekutinou a posadila se vedle mě. Celou tu doby si zvesela broukala nějakou písničku, div při tom netančila.

„To se musím hned pochlubit všem na našem setkání v klubu seniorů. Babky puknou závistí, až mě uvidí s tím nejhezčím miminkem pod sluncem, jak si to s ním štráduju na periférii. Ty teď na sebe hlavně víc dbej, všimla jsem si, že se často odbýváš, hlavně v jídle. To teď musí přestat.“ Položila svou dlaň na tu mou uloženou v klíně a jemně ji poplácala. „Jedla jsi vůbec ráno?“

Zavrtěla jsem hlavou.

„To je syčák,“ zanadávala Gwinet na Paulovu adresu a položila svůj šálek tak zlostně na stůl, až se hladinka čaje málem vyšplouchla na dečku. „Udělat ti děcko - to jo, ale nakrmit tě - to už ne… To jsou dnešní muži… Však já si to s ním ještě vyřídím, až se vrátí.“

<-- -->

Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Instinkt - kapitola třiatřicátá: