Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Instinkt - kapitola dvaatřicátá

07.01.2012 (11:15) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 27× • zobrazeno 3527×

Kapitola dvaatřicátá

„To… to se mi snad zdá!“ Obešel jsem svého Jeepa snad po sté. „To není možné!“ Někdo mi vymlátil všechna okénka a poškodil kapotu. Prostě se na něm někdo pořádně vyřádil. Josh! Určitě to byl on anebo někdo od něj. Já toho kripla dostanu! Zlostně jsem kopl do auta a udělal si do něj další díru.

„Paule, klid. To -“

„Ne, Same! Já si teď dojdu za Wernem do špitálu a nacpu mu bažanta do prdele!“ Vedle díry ve dveřích Jeppu vznikla další prohlubeň, tentokrát od mé pěsti.

„No…“ načal Sam větu a prohrábl si tmavé vlasy.

„Co?!“

„Nic.“

„Tak si to nech pro sebe.“ Zhluboka jsem se nadechl a snažil se rozumně myslet. Ta zrádná krysa si to ještě odskáče, ale na to byl ještě čas.

Netrpělivě jsem chodil okolo auta. Telefon mi u ucha vyzváněl, jak jsem se snažil Annie dovolat. Nezvedala to. Sam měl pravdu, nejspíš se mnou doopravdy nechce mluvit. Vzteky bych tím mobilem nejraději třískl. Místo toho jsem jí poslal omluvnou textovou zprávu. Písmenka na klávesnici se mi pletla a já několikrát přepisoval slova, než dala dohromady kloudný text s omluvou. Bylo mi ze sebe nanic.

„Sakra, Paule, kam jdeš?“ zavolal na mě Sam. Moje nohy se samy od sebe rozešly dál, pryč odtud. Nemohl jsem jen tak stát a nic nedělat.

„K nemocnici. Musím najít Annie. Nemůžu jen tak čekat, až se jí něco stane. Pokusím se ji vystopovat. Pořád jsou tu ti muži, co po ní jdou. Musím ji ochránit! Nikoho jiného než mě nemá…“

„Počkej! Má i nás, patří do smečky. Jdu s tebou, potřebuješ, aby na tebe někdo dohlédl.“ Poslední větu si spíš zašeptal sám pro sebe a rozběhl se za mnou.

Slunce již vyšlo na obzor a po Annie nikde nebyla žádná stopa. Prostě nic! Vítr odvál její aroma z okolí špitálu, jediná její vůně se nacházela v nemocnici v jedné z ordinací, kde byly ještě zbytky její krve na použitých tamponech a vatě z jejího ošetření. Moje čichové buňky se mohly zbláznit z intenzity té vůně. Vlkodlak hledal svoji samičku. Zase… Tohle všechno bylo špatně! Nejspíš si to myslel i ten doktor, co ošetřoval Annie. Odmítl mi cokoliv říct, prý je to lékařské tajemství. Možná kdybych ho chytil pod krkem a … Ne! Tak nesmím myslet!

„Tak co?“ houkl jsem na Sama přes nemocniční chodbu, a jedna okolojdoucí zdravotní sestřička mě napomenula, abych se choval tišeji. Sam jen pokrčil rameny a vydal se ke mně.

„Říkal jsem ti, že tu Annie není. Vlastně jsem z té mlaďoučké sestry vymámil jednu zajímavou informaci,“ pochlubil se a mně prolétlo hlavou, že způsob, jakým se to dozvěděl, by se jeho manželce moc nezamlouval. Sakra, už se ze mě stává puritán! On by přece nikdy nebyl své Emily nevěrný a já to moc dobře věděl.

„Sem s ní,“ pobídl jsem ho netrpělivě.

„Wern podepsal revers a odešel, jakmile ho ošetřili.“

„No a?“

„Pustili ho zhruba ve stejnou dobu jako Annie…“

„Ten grázl! Jestli jí něco udělal…“ Doplnil jsem větu bouchnutím pěsti do zdi, až mi zakřupaly klouby prstů a v omítce zůstal dolíček od mé rány. Pár lidí, čekajících na ošetření, se po mně se zděšením otočilo. Naštěstí je můj varovný pohled donutil se vrátit k předchozí činnosti, jakoby se nic nestalo.

„Ovládej se,“ okřikl mě Sam. „Mám tu jeho adresu. Ověříme to, ale ty se musíš uklidnit, jinak už tě z basy jen tak nikdo nevytáhne. Co by pak bylo s Annie? Kdo by se o ni postaral? Hmm…? Mysli na to.“

Sam měl pravdu. Snažil jsem se to mít pořád v hlavě a chovat se podle toho, což však šlo velice těžko, obzvlášť v téhle situaci. Stěží jsem si přiznával, že mám strach nejen o Annie, ale i z její reakce. Která žena by se chtěla vrátit k muži, co ji uhodil, až skončila na pohotovosti? Mně samotnému se takoví muži hnusili a já se teď řadil mezi ně.

„Nech mluvit mě,“ přikazoval mi Sam, když zaparkoval svůj starší náklaďák před jednou vilou v bohaté části města. Tomu šmejdovi se dařilo líp, než jsem si myslel. To se mi potvrdilo, když nám přišel otevřít poměrně starší muž ve stejnokroji.

„Pánové si budou přát?“ optal se nás majordomus a měřil si nás mírně povýšeným pohledem, i když oproti nám dvěma byl malý a vyzáblý, až to bylo směšné.

„Chceme si pohovořit s panem Wernem, je to důležité,“ odpověděl mu Sam.

„Pán je nemocen, račte přijít jindy,“ odbyl nás a málem nám zavřel dveře před nosem. Rychle jsem strčil nohu do vchodu a prudce otevřel zavírající se dveře. Sloužící něco takového nečekal a pohyb ho odhodil stranou, až upadl. To už jsem byl uvnitř domu a hnal si to za krví. Přesně tak, za krví. Všude tu byl cítit Josh a jeho zranění, nebylo těžké najít tu správnou místnost, ve které se ukrýval. Tam byl jeho pach nejsilnější.

Sam mi byl v patách a já ignoroval jeho naléhaní, ať to všechno nechám na něm. Že to zařídí. To já tady hledal svou ženu, to já se o ni musel postarat. I když mi bylo jasné, že tu v domě není, všechno k tomu naznačovalo. Ale byla tu i touha dokonat svoje dílo, které bylo započato v restauraci.

Vlétl jsem do Joshovy ložnice jako hurikán. Byl jen v pyžamových kalhotách a zrovna si obouval bačkory, nejspíš chtěl jít zjistit, co se tu u něho doma děje. Pozdě, já ho našel dřív. Vyvalil na mě svoje jedno oko, to druhé bylo poměrně dost nateklé, než by bylo schopno takové grimasy jako to první.

„Neznamená, že když jsem tě nezažaloval, že to i teď neudělám Lahote. Vypadni z mého domu!“ spustil výhružně a pažemi mohutně gestikuloval.

„Kde je Annie?!“

„Tady není! A jestli má ta holka v hlavě trochu rozumu, tak se bude od tebe držet co nejdál. Taky jsi ji pěkně zřídil,“ obořil se na mě. „Jasně jsem jí vysvětlil, co jsi za člověka. Pěkný zločinec a násilník!“

„Ty hajzle!“ Málem jsem se na něj vrhnul, ale to už mě okolo ramen a prsou svíral Sam a zabránil mi tak v mém nutkavém úmyslu. „Tys ji viděl. Co je s ní? Kde je? Sakra, koukej mi to říct!“ Snažil jsem se vymanit Samovi, který pod nárazem mých loktů do jeho žeber, zachraptěl, ale nepustil mě.

Josh se pohrdavě zasmál. „Nějak moc ti záleží na té malé děvce, nepřijde ti to? Jen abys věděl… Strávil jsem s ní noc. Udělal jsem jí to přesně jak, jak jsem říkal. Tvrdě. Moc se jí to líbilo. Řvala pode mnou slastí a chtěla ještě…“

Teď už mě Sam musel povalit na zem, jinak by mě neudržel a zároveň tak kryl mojí příchozí přeměnu. Toužil jsem té budoucí mrtvole roztrhat jeho hrdlo. Rozdrtit mu lebku. Chtěl jsem jeho krev, připravit ho o jeho zrádný život. Moje Annie!

Tolik emocí, které jsem sotva dokázal pojmenovat, se mi šířily tělem jako mor. Jeho slova pro mě byla jako zničující jed na ostrých bodlinách a on je do mě zapichoval. Hluboko do těla.

„Jaké je to pro tebe?“ pokračoval Josh dál. „Vědět, že to já jsem byl její první muž? Hmm… To ty už nikdy nebudeš!“ vysmíval se mi.

V tu chvíli jsem se nad jeho slovy rozesmál. Ano, smál jsem se jako pominutý a bylo to naprosto upřímné. Svaly mi ochably a já se podvolil Samovi. Najednou mi ze srdce spadl těžký balvan. On lhal. On mi tu celou dobu vykládal lži. To mně se jako prvnímu muži Annie oddala a ne jemu! Jenže, to on nemohl vědět. Sam obezřetně povolil svoje sevření a já se tu válel po zemi, div se za břicho nepopadal. Taková úleva!

Oba dva na mě koukali jako na zjevení, jako bych se zbláznil, ale já si nemohl pomoct. Annie nebyla jeho, byla jen má. Nic jí neudělal. Pozdě mi došlo, že se můj rival nezmohl na nic jiného než na klam. Pozdě, ale přece…

Samovi v kapse u kalhot zavibroval telefon, rychle ho zvedl a s rychlým: „Rozumím. Hlídej ji!“ ho zase zaklapl.

„Volal mi Raul, že se Annie vrátila k tobě domů,“ pošeptal mi Sam a zvedl se ze země. Teď už vypadal jako já, byl po naší šarvátce celý pomuchlaný a tričko měl roztržené. Pomohl mi postavit se na nohy a já se po jeho oznámení přestal smát jako blbec.

„Doopravdy?“ ujišťoval jsem se naprosto vážně.

„Doopravdy,“ potvrdil mi. Mírně se na mě usmál a poplácal mě po rameni. „Co jsem ti říkal, brácho, jen tak by od tebe neodešla.“

Cesta zpět do rezervace mi přišla nekonečně dlouhá, čas vůbec nechtěl utíkat po směru ručiček, vlastně bych přísahal, že jde opačným směrem. Když se auto přiblížilo k domu, Sam mě musel zadržet, abych z něho nevyskočil za jízdy.

Raul čekal před domem, gestem mi naznačil, že moje žena si šla lehnout. Kývnutím hlavy jsem ho poslal pryč a tiše vešel do stavení. Annie byla uvnitř, cítil jsem ji tak intenzivně, až se mi sevřelo hrdlo. Ležela zachumlaná v posteli a spala. Zastavil jsem se na prahu ložnice a nedokázal ho překročit. Nebyl jsem si jistý, zda tam jsem vítán či ne. Poslední, co bych chtěl, bylo narušit její prostor a soukromí, i když to byl i můj pokoj a moje postel. Ale pro mě bylo hlavní, že tam je a hodlá tam prozatím zůstat. Ani bych se jí nedivil, kdyby si teď balila svoje oblečení, házela ho do kufru a hodlala mě opustit.

Její obličej byl nateklý a ret napuchlý. Usnula se zmraženým hráškem u nafialovělého nosu, který pomalu rozmrzával a na polštáři se tvořil mokrý flek. Tolik mi to bylo líto, chtěl jsem ji jen ochránit. Neodpustil bych si, kdyby jí někdo ublížil, a nakonec jsem to udělal sám. Sakra, proč ji jen líbal? Proč mě ten hajzl provokoval? To ho tolik naštvalo, že jsem mu přebral pár lehkých holek? Vždyť to byla jen zdravá soutěživost, o nic víc nešlo!

Annie ze spánku tiše zanaříkala a já se odhodlal přejít k posteli. Pomalu a tiše, abych ji nevyrušil. Mraženou zeleninu jsem dal pryč.

Na nočním stolku bylo plato od prášků na spaní. Obezřetně jsem je vzal do ruky a přepočítal. Naprosto přesně jsem si pamatoval, kolik v něm bylo prášků. Nebyl to zvyk nedůvěry, spíš jistoty. Matně mi docházelo, že tohle gesto mě naučil Rick při jedné z návštěv u nich doma, když tu ještě byl. Naštěstí si vzala jen jeden, což znamenalo, že i tak bude pár hodin ještě spát. Nemělo smysl ji budit, byla by jen zmatená a dezorientovaná.

Stál jsem u její postele a v nitru se mi střídaly emoce jak výšky na horské dráze. Pohled na ni mě stále omamoval, jako když jsem ji viděl poprvé. Možná až sobecky jsem si říkal, že to v mém náručí rozkvetla. Zkrásněla, ostražitost polevila, důvěřovala mi… svým způsobem, její ostražitost vůči ostatním lidem stále přetrvávala.

Kochal jsem se pohledem na ni snad hodiny. I přes oteklý obličej to byla ta nejkrásnější žena, kterou jsem kdy viděl a já ji miloval víc než svůj život, slunce na obzoru. Byla pro mě důležitější než voda, co piji; vzduch, který dýchám… Ona byla a je můj smysl existence. Nic jiného nebylo.

Slunce začalo zapadat za obzor a Annie zamrkala řasami, ze rtů se jí vydral tichý výdech. Probouzela se pomalu a nenásilně, zato já přestal dýchat a vyčkával. Víčka se jí otvírala pomalu, jakoby nechtěla od sebe. Její první pohled směřoval na mě, pokusil jsem se na ni usmát, ale šlo to ztěžka při pohledu na její rány.

Úsměv mi mírně opětovala, i přes to, že se koutky jejích úst neroztáhly do obvyklé šíře kvůli natrženému rtu, bylo její pousmání nádherné. Nečekal jsem to, o to více mě její reakce potěšila.

Dívala se mi do očí, visela na mně pohledem, aniž by řekla jediné slovo. Hypnotizovala mě, aniž by o tom věděla. Její smaragdové oči byly jako magnet, přitahovaly mě, jakoby už dávno ten skvost nebyl vrytý hluboko ve mně.

„Je mi to líto,“ zašeptal jsem k ní tiše a posadil se na okraj postele. Zaboha jsem nevěděl, co jiného říct, jak se zachovat. Pomohla by její jediná reakce, náznak, slůvko… ale ona se ani nepohnula.

„Řekni něco,“ pobídl jsem ji. Přerušila náš oční kontakt a sklopila hlavu, jakoby si až teď uvědomila, co se stalo.

„V té restauraci… Já… Bála jsem se tě,“ zašeptala.

Ač jsem čekal cokoliv, tohle ne! Zaskočilo mě to. Vždyť já ji chtěl jen ochránit! Mohla se na mě zlobit, nadávat mi, být mnou zklamaná, ale ne mít ze mě strach!

„Co se tam stalo, Paule? Já to nechápu. Najednou ses přihnal a začal jsi toho muže mlátit!“ Popotáhla nosem. Chtěl jsem ji pohladit po paži, odtáhla se před mým dotekem. To mě zranilo víc, než bych čekal. Moc dobře jsem věděl, co tím gestem chtěla říct. Zvoral jsem to.

„Políbil tě…“

„Jen se mi představoval a navíc se mě zeptal, jestli mě smí políbit na tvář a já souhlasila.“ Mluvila se mnou jako s nezbedným dítětem. Klidně a pomalu. Vytáčelo mě to.

„Na tvář!“ vyprskl jsem ironicky. „Přivlastnil si tvoje rty, myslel jsem, že ti ubližuje.“ Cožpak už dávno nepochopila, že ji budu vždycky ochraňovat a bránit? Obzvlášť před prevíty jako je Josh Wern?! To on mě vyprovokoval a já idiot se nechal!

„Sakra, Paule, proč mám teď pocit, že jsem ta špatná já? Já vím, že bys nedovolil, aby se mi cokoliv stalo, ale tam to s Joshem bylo nevinné. Choval se ke mně mile, měl úžasnou neteř a …“

„Annie!?“ Přerušil jsem ji. Ani nevím proč. Třeba, že poslouchat, jak obhajuje Werna nebylo příjemné anebo proto, že mě trápily i jiné nezodpovězené otázky.

„Ano?“

„Odejdeš teď ode mě?“ Když jsem to vyslovil, sám jsem si uvědomil, jak moc frustrovaně to znělo. Zoufale a uboze. To nebyl můj hlas, ten byl vždy tak sebejistý, hrdý, skoro až pyšný, jak se na vlka slušelo.

Její pohled se na mě překvapeně ukotvil, rty se jí otevřely do nenápadného Ó, polkla. Raději jsem sklopil hlavu a vyčkával její ortel. Každá vteřina jejího mlčení mi připadala jako hodina trýznění. Krutá a bolestivá.

„Nechal bys mě odejít?“

„Ne.“ Zavrtěl jsem hlavou. „Na to tě moc miluju. A kdybys odešla… šel bych za tebou.“ Ano, ať bys mi odešla kamkoliv, následoval bych tě. Jenže ty bys šla tam, kde pro mě není místo – do nebe. Jednou se to stane, ale tím se budu trápit, až z nás budou starouškové s kupou pravnoučat. Teď ne, teď máme před sebou celý život a já ho hodlám prožít na plno s tebou po boku.

„Říkali mi, ať tě opustím,“ vyhrkla tiše.

„Kdo?“

„Lékař v nemocnici, myslel si, že mě biješ. Nevěřil mi opak. A pak Joshua. Odvezl mě z nemocnice a pozval na kávu k němu do restaurace, povídali jsme si spolu. Byl moc milý, nabídl mi přespání, ale já odmítla. A tak mě jeho řidič odvezl domů.“

„Annie, Josh není dobrý chlap.“ Zavrtěl jsem hlavou.

„Zvláštní, on říkal to samé o tobě.“

„Annie, já -“

„Ne, nech mě to doříct, Paule,“ skočila mi do řeči, „byla jsem tím vším hodně zmatená, nechtěla jsem s tebou mluvit, ale pak mi došlo, že… Sakra, já ani nevím, co mi došlo. Prostě jsem se sem musela vrátit. Potřebovala jsem se ujistit, že jsi v pořádku. Že ti tam nic neudělali.“

„Mně?“ Zaskočeně jsem polkl. „Mně nic není, Annie, umím se o sebe postarat. Hledal jsem tě v nemocnici, u Joshe doma… Ne, nic jsem mu už neudělal,“ odpověděl jsem na otázku v jejích očích, „ale tys nikde nebyla.“

„Měl jsi o mě starost?“

„Ano! Jsi přece moje žena!“ rozohnilo mě její zeptání. Svaly v těle se mi napjaly nad jejím nevinným optáním. „Miluju tě.“

„Panebože, Paule! Já se tak moc omlouvám. Je mi to tak líto!“ Vrhla se mi najednou okolo krku. Ne že by to bylo nepříjemné, jen jsem její reakci naprosto nechápal. To já bych se tady měl omlouvat. Možná bych ji měl od sebe odsunout a zeptat se jí, ale to by její tělo na mém nesmělo být tolik příjemné. Po tom všem stresu i můj rozkrok zareagoval kladně. Ach, ta její vůně…

Nosem jsem se prodíral jejími čerstvě umytými vlasy a vdechoval to svěží aroma. Moje paže ji obmotaly okolo zad a přitáhly si její tělo až nadoraz k mému hrudníku. Tím gestem se její ňadra natiskla k těm mým. Naléhavě jsem vyhledal její rty. Sykla a já se s hlasitým polknutím odtáhl.

„Buď prosím opatrnější,“ požádala mě a sklopila své nádherné oči, ve kterých teď zářila spousta blýskavých hvězdiček.

„Promiň.“ Z hlavy se mi vytratily její rány. Sakra, na co zase myslím! A mohl jsem si rovnou odpovědět - na její nahé tělo, teplé lůno… Nemohl jsem se dočkat, až mě teplo v jejím nitru přivítá.

Teď se všechna ta vysvětlení a omluvy ztratily v nenávratnu a zůstali jsme tu jen my dva. Já a moje žena. Tu noc jsme se milovali. Naléhavě a potřebně. V těchto chvílích jsem si až moc jasně uvědomoval, že já potřebuju víc ji, než ona mě. Šli jsme spát až k ránu, pokud se to tak dalo říct, jelikož mě po pár hodinách spánku probudily jemné rty bloudící po mých prsou.

„Jak to, že nespíš?“ zachraptěl jsem ospale a neubránil se vzrušenému výdechu. Dlaněmi jsem sevřel prostěradlo vedle sebe, nad tím co se mnou dělala.

„Říkal jste, že musíte vstávat do práce, pane Lahote, tak jsem vám to chtěla zpříjemnit,“ laškovala se mnou.

„Panebože! Kde je ta ustrašená holčina, kterou jsem poznal?!“ Její doteky byly naprosto příjemné, vzrušující a svádivé. Ještě nikdy nepřevzala iniciativu v téhle situaci, o to víc mě to vzrušovalo, vlastně mě to dovádělo do naprostého varu.

Její ruce mě hladily po hrudi, břiše… Její ústa zkoumala tvary mých svalů, obkreslovala je a ochutnávala. Mylně jsem se domníval, že bude mít po dnešní noci dost, jak jsem se snažil napravit svoje mužské ego a dokázat jí, že já jsem jediný muž, který ji dokáže uspokojit, že patří jenom mně! Žádný Josh, Rick a ani jiný chlap!

„Panebože!“ zaúpěl jsem, když políbila můj podbřišek těsně nad chloupky v tříslech. Moje napuchlé přirození se nad tímhle gestem narovnalo do pozoru, div ji nepraštilo do brady.

„To už jsi říkal,“ zasmála se. I to mě svým způsobem vzrušilo, tón jejího hlasu… Musela si všimnout mé reakce na ni. Vlastně jsem se i trochu zastyděl, což mě hned přešlo, jakmile pohladila to vztyčené místo. Stydlivě a ostýchavě, přesto by teď mohla se mnou dělat, co by jen chtěla. Klidně by na můj úd mohla připevnit vlaječku a zazpívat národní hymnu, já bych jen slintal a při zasalutovaní bych vybouchl jako sopka pod přívalem erupcí. Do háje! A já si tohle všechno naprosto vychutnával.

Zahleděl jsem se na její tělo. Na prsou měla ještě světle rudé skvrnky od mých polibků. Byla mnou poznamenaná – velice lichotivé. Musel jsem se při tom pohledu usmát. Ona si to vyložila špatně a zamračila se.

„Dělám něco špatně?“

Zavrtěl jsem hlavou. „Ne, miláčku. Všechno je naprosto skvělé a ty jsi úžasná!“ Natáhl jsem se po ní a přitiskl si ji k tělu, jen abych zjistil, jak je na tom ona. Dlaně mi zabloudily na její zadeček a dál dovnitř na vnitřek stehen, aby moje prsty mohly zjistit, zda je i ona připravená, tak jako já. Bylo to nenápadné gesto, smyslné a uvědomělé. Přivítala mě svádivá vlhkost.

„Posaď se na mě,“ pobídl jsem ji šeptem do ucha a chytil ji za boky. Zaváhala. Zmateně se na mě podívala, znejistěla. Její rudé tváře mi prozradily, jak moc se stydí, přesto to překonala, vyzvedla se do sedu a přehodila přese mě svou nohu. Její stehna mě objala okolo boků. Znervózněla. Hrudník se jí nadzvedával v nepravidelném rytmu.

„Neboj se, ty to zvládneš. Bude se ti to líbit, uvidíš. Nic na tom není,“ snažil jsem se ji povzbudit. Takhle jsme to ještě nedělali.

Pomalu se z mého břicha přesunula níž, snažil jsem se jí ze všech sil pomoct, ale když se svým pohlavím otřela o to moje, veškeré moje skutky někam zmizely a já chtěl jediné -  aby si mě vzala…

„Annie,“ její jméno jsem doslova polkl.

Šla na to velice pomalu, snad mě tím chtěla mučit. Nedokázal jsem se na ni dívat a zavřel oči. Vychutnával jsem si to. Dotkla se mě opatrně prsty a já jsem vzdychl. Její lůno bylo tak blízko mé erekce, až mi zaškubalo v břiše. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že využila mé indispozice cokoliv podniknout a zkoumala mé ztopoření. Pohladila ho. Pak se její boky mírně nadzvedly a já je obezřetně chytil, aby mi nemohla utéct. Zbytečná obava. V další vteřině špička mého údu narazila do něčeho měkkého a kluzkého.

„Můj Bože!“ Zaťal jsem zuby a vychutnával si každý milimetr našeho spojení. Když mnou byla naprosto plná, tiše vykřikla moje jméno. Přesunula si moje dlaně na svá prsa. Po hmatu mi přišla mírně nateklá, nejspíš z našeho předchozího milování.

Když se nade mnou začala pohybovat, myslel jsem, že se v tu chvíli udělám. Musel jsem zatnout svaly a donutit ji na chvíli zastavit, abych neukončil náš milostný akt hned na začátku.

Byla má nymfa - kouzelné rysy, dlouhé tmavé vlasy, dokonale jemná pleť… a byla jen moje! To ona si přivlastnila moje srdce, mou podstatu vlka a já měl co dělat, abych jí neklečel u nohou a nelízal jí je. I to bych dělal s radostí, jen aby byla se mnou, vlastně mi to přišlo i svým způsobem dost erotické.

Její hrdlo vydávalo smyslné zvuky páření, ani já se neubránil těm svým. Občas mě zaskočilo i mé vlastní zavrčení. Být uvnitř ní mi přišlo, jako být v nebi a bylo mi jedno, že se tím možná rouhám, ale bylo to tak. Ona byla moje nebe a já chtěl být to samé pro ni. Opírala se dlaněmi o má prsa a já jsem se neubránil vyjít vstříc jejím dosednutím.

Její ňadra se ztuhlými bradavkami se pohybovala v rytmu přírazů. Byl jsem jí tak uchvácen, že moje tlapy nevěděly, kde se jí mají dřív dotýkat. Nabažit se jí. Přitáhl jsem si ji za boky, nahnul se k jejím prsům a přisál se k těm růžovým výstupkům. Hekla pod náporem mých rtů a její kluzký klín se zatřásl pod dalším přírazem.

Naprosto si mě osedlala a já byl jejím oddaným otrokem. Teď tu vládla ona a já ji s naprostou věrností nechával. Její lůno se začalo stahovat v orgasmu. To byla poslední kapka, která vedla k tomu mému, s mírným zařváním jsem explodoval do jejích útrob a snažil se být co nejvíc v jejím nitru, tak hluboko, jak jen to šlo. Mít její boky co nejblíže k těm svým.

Znaveně se položila na mou hruď, aniž by naše těla rozpojila. Stejně jako já potřebovala vydýchat ten odeznívající pocit.

„Víš, že se takhle plodí holky…“ špitl jsem spokojeně do jejího ouška a políbil ji na temeno hlavy. Ani nevím, proč jsem to řekl. Byl to jen babský klep, který mi zrovna prolétl hlavou.

Ona zdvihla hlavu a s úlekem se na mě podívala. Panenky v duhovkách se jí rozšířily. „Prosím?“

„No, tahle poloha je prý dobrá pro plození holčiček,“ zasmál jsem se a začal rty oždibovat její dolíček pod vlasy. Až po chvíli, kdy nijak nereagovala na moje dorážení, mi došlo, že je nějaká konsternovaná. Dívala se na zeď za mnou - na jedno místo ve stěně a tvářila se nepřítomně.

„Stalo se něco?“

Zavrtěla hlavou, aniž by se na mě podívala. Odsunula se z mého těla pryč, zachumlala se vedle mě pod přikrývku zády ke mně a sledovala prasklinu ve zdi.

Řekl jsem snad něco nevhodného? Nelíbilo se jí dnešní milování? Vždyť ona sama… V tom mi to došlo. Bylo to jako blesk z čistého nebe. Vždyť my jsme se milovali poslední dva měsíce skoro v kuse, jediná týdenní pauza byla před pěti týdny. Přesně tak! Před pěti týdny. Proč mi to nedošlo dřív?! Věděl jsem moc dobře, že žádnou antikoncepci nebere. Do doby než poznala mě, neměla proč a pak všechna její důvěra přešla na mě. To já ji učil a vedl. Užíval si naše milování se vším všudy a já neměl potřebu si dávat pozor, abych Annie nepřivedl do jiného stavu, na rozdíl od ostatních žen. Bylo tak přirozené dotáhnout akt do konce. Vlastně jsem šíleným způsobem toužil po dítěti s ní. Co to tu kvákám?! Na nic jiného jsem nečekal. V tomhle ohledu jsem byl sobec. Společný potomek pro mě znamenal i to, že u mě už navždy zůstane a ani Rick ji nebude schopný odvést.

„Annie, jsi… jsi těhotná?!“ stěží se mi podařilo doříct celou větu, jak se mi třásl hlas napětím. Pomyšlení, že by nosila moje dítě, mě celého rozechvívalo a dostávalo do zvláštního transu.

„Já nevím.“ Ani se na mě nepodívala, jakoby se jí to ani netýkalo.

„Jak dlouho jsi nemenstruovala?“ Byla to spíš ujišťující otázka. Nechtěl jsem se mýlit, obzvlášť ne v tomhle.

„Mám dva týdny zpoždění,“ zašeptala tiše, stydlivě, skoro až provinile.

Její slova na mě zapůsobila přímo magicky. Dva týdny není jen pouhých pár dnů. V té restauraci se jí udělalo špatně a nedávno se jí zatočila hlava, když se ráno zvedala z postele. Tyhle příznaky nebyly žádný výmysl, ale naprostý fakt. Já budu táta!

Hlavou mi proběhlo snad milion úkolů, které budu muset zařídit dřív, než Annie porodí. Přistavět dětský pokojíček a nejen to. Annie a to malé budou potřebovat tolik věcí! Vzrušením se mi chvěly ruce, snad touhou… Chtěly přilnout k lůnu mé ženy a najít jakýkoliv sebemenší náznak či stopu, že tam to malé je. Uvnitř, u maminky v bříšku, šťastné a zdravé. Toužil jsem mu pošeptat, že ho mám rád a jak se na něj těším.

„Postarám se vás. O oba dva. Nemusíš mít strach. Ani nevíš, jak jsem tím nadšený. Mám rád děti. Budu dobrý otec,“ plácal jsem páté přes deváté, jen abych ji ujistil, že je vše v pořádku. Aby ji například nenapadlo, že to malé nechci anebo že se na ni zlobím. Přece jsme o tom nikdy nemluvili. My dva a děti. Rodina.

Podíval jsem se po Annie. Stále byla v jedné a té samé poloze. Bílá náplast okolo nosu jí v té tmě skoro zářila. Popadl mě mizerný pocit, ani jsem nechtěl vědět, co by se stalo, kdybych ji omylem praštil do břicha místo do nosu. Zabil bych naše nenarozené dřív, než by spatřilo světlo světa. Udělalo se mi z toho špatně.

„Budeš muset zajít co nejdříve k odborníkovi, aby nás ujistil, že je dítě v pořádku. Víš, po tom, co se stalo v té restauraci. Já…“

Otočil jsem se ke své ženě a chtěl ji obejmout, ale něco ve vzduchu mě zastavilo. Byla ke mně stále otočená zády, v klubíčku, a ani se nepohnula. Nesdílela moje nadšení, jako by mě ani neposlouchala. „Annie?“ Pohladil jsem ji po rameni, ale ucukla. Zarazilo mě to. „Co se děje?“

„Já nechci žádné dítě, Paule. Nechci!“

<-- -->

Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Instinkt - kapitola dvaatřicátá: