Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Instinkt - kapitola třiadvacátá

26.07.2011 (12:30) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 28× • zobrazeno 4165×

Kapitola třiadvacátá

Týdny utíkaly rychleji než voda tekoucí do moře. Léto pomalu končilo, dny se zkracovaly a noci prodlužovaly. Sluneční paprsky, co mě hřály na srsti, se daly považovat za poslední a já čenichem obíral vlasy své ženy. Její smích se jemně roznášel po paloučku uprostřed lesa. Odvaha, říct jí, kdo ve skutečnosti jsem, se ve mně ještě nenašla. Strach, že přijdu o všechny ty nádherné chvíle s ní, kdy mě obdarovávala důvěrou jako vlka, mě odrazoval.

Ležel jsem pod hustým stromem a pozoroval ji. Opírala se o mou hruď a tvářila se velice vážně. Nejprve si něco kreslila do skicáků, pak se s úsměvem obrátila na mě a reagovala na moje dorážení. Dlouhé vlasy jí padaly do čela, po propadlých tvářích už dávno nebyly stopy, stejně tak po vystouplých žebrech, zkrásněla, zranění se jí zahojila a já si ji musel o to víc hlídat. Tiše jsem vrčel na muže, co na ni hleděli obdivným pohledem. A s radostí říkal, že ta dívka je jen moje.

„Jsem šťastná,“ zašeptala, „možná i zamilovaná.“ Zrudla jako rajče a sklopila zrak k zemi. „Do Paula,“ prozradila mi dál a já se přistihl, že nedýchám. „Co je? Snad nežárlíš?“ Pohladila mě chlácholivě po čumáku a jemně se zachichotala.

Vzpamatovat se z jejích slov mi chvíli trvalo. Kdybych byl člověk, vzal bych ji do náruče a točil s ní dokolečka, dokud by mě radost nepřikovala zpět k zemi. Pak bych ji líbal a líbal…

Jediné olíznutí její líce mým dlouhým jazykem ji znovu rozesmálo. Kdyby o mě nebyla stále opřená, skákal bych tu po všech čtyřech jako pominutý a bylo by mi jedno, že by si myslela, že se její vlk zbláznil.

„Víš, on je naprosto jiný,“ pokračovala, „to, jak na mě hleděl, mi ze začátku nahánělo hrůzu. Teď vím, že to neznamená nic špatného. Imponuje mi to. Nikdy mi nedal sebemenší záminku, abych litovala toho, že jsem s ním zůstala. Naopak mi každý den dokazuje, že moje rozhodnutí bylo správné. Noční můry pomalu odcházejí. Moje prášky slouží už jen k chytání prachu v polici. Ležím s ním v posteli a nebojím mužského dotyku – jeho dotyku. Vím, že on mi neublíží. Nikdy neudělal nic, co jsem nechtěla.“ Nepatrně se pousmála a zasnila nad nějakou vzpomínkou.

Mezi stromy se rozfoukal chladný větřík. Annie se nepatrně zatřásla, víc se natiskla do mého kožichu a já se okolo ní ještě více obtočil. Chvíli ležela tak těsně, že jsem mohl slyšet její tlukoucí srdce a ona mé. Zase ta její pohlazení – prsty se prodíraly mou srstí až na kůži. Pro mě to byly velice osobní a intimní dotyky. Taky - jak jinak bych měl reagovat na milovanou ženu ve svém náručí, než s mírnou slabostí v rozkroku, slastným vrčením a vrtěním ocasu.

„Pojď, půjdeme si hrát.“ Zatleskala najednou dlaněmi. Zvedla se, sáhla po velkém silném klacku a hodila jej od sebe. „Přines, Bručoune, přines!“

To myslíš vážně?! pomyslel jsem si zaskočeně a všechna ta radost mě přešla. Udělat to někdo jiný, zakousnu se mu do krku. S nechutí jsem se zvedl a ignoroval skrytý smích kluků na hlídce, kteří si zrovna nevšímali svého a lezli mi do hlavy.

Přičuchl jsem si ke klacku, s odporem vyhrnutými pysky ho vzal do huby a přinesl své paní, která si ho s nadšením vzala nazpět a znovu odhodila. Moc práce mi to nedalo. Neměla tak velkou sílu, aby to dřevo přistálo daleko od ní. Pak už najednou ta spadlá větev neproletěla vzduchem a já se zmateně podíval po své paní. Stála se sklopenými rameny na místě, popotáhla nosem a podívala se po mně s plačtivým pohledem.

Stalo se něco? Annie? Rozběhl se k ní a ona mi padla okolo huňatého krku. Tentokrát jí můj jazyk v uchu nerozesmál.

„Všechno je špatně,“ vzlykla. „Já se neměla zamilovat, ne do něho. Jsme o tolik let od sebe a já mu nemůžu dát to, co potřebuje. Moc dobře vím, že je to muž se vším všudy. Chodí na ty jejich hlídky místní domobrany a já jen matně tuším, že toho využívá a chodí za nějakou ženou - či ženami - uspokojovat své mužské potřeby. S jeho pověstí by to ani jinak nešlo,“ povzdechla si a padla mi kolem krku. „Možná proto mě i nechává hlídat klukama z jeho party, pod záminkou mého bezpečí. Abych na to nepřišla. Já se ho na to bojím zeptat. Nesnesla bych pravdu. Kolikrát tajně čichám k jeho oblečení, jestli z něj neucítím jinou ženu. Možná je s nějakou i právě teď. Nechci, aby mi ublížil…“ Dál už nepokračovala. Od pláče se rozškytala, až nemohla mluvit.

Strnul jsem v pohybu. Tak to si myslí? Panebože! Tolik jsem toužil po tom, aby mi otevřela svoje srdce a netušil, že ji to může zranit. Její slzy mě drtily na kusy. Všechny ty řeči o otisku byly pravdivé. Miluje mě. Mým jediným cílem bylo vidět ji šťastnou. Jak ji jen něco takového mohlo napadnout?! Vždyť mojí jedinou touhou na hlídce je jen být co nejdřív u ní! Na jiné ženy ani pomyšlení nemám.

„Už budu muset jít. Stmívá se.“ Otřela si mokré líce. Pak už nepromluvila. Poslušně jsem ji následoval na konec lesa a z úkrytu ji bezpečně pozoroval, dokud se za ní nezavřely dveře našeho domu. Budu jí muset vysvětlit, že nikdo mimo ní v mém životě není.

. . .

Mohutné bušení na dveře mě strašně vylekalo a já zjistila, že se mi podařilo usnout na gauči při čekání na Paula, než se vrátí z hlídky. Ještě tu voněla polévka, která tu na něj čekala. Pohled mi zabloudil na budík. Půl druhé ráno. Znovu to bušení. Pomalu jsem přešla k masivním dubovým vchodovým dveřím. Srdce mi zmatkem vězelo až v krku. Falco se rozespale rozštěkal a protahoval se v pohybu.

„Kdo je?“ dostala jsem ze sebe sotva a obávala se odpovědi.

„To jsem já. Robert. Viděli jsme se u ohně. Se mnou je tu ještě Tom,“ ozval se mužský hlas, který mi měl možná něco říct, ale já si ten tón hlasu nemohla k nikomu přiřadit.

„Paul tu není.“ „Sakra, možná jsem měla říct, že spí!“ nadávala jsem si.

„Annie?“

„Tome?!“ Vůbec mi nedošlo, že zrovna jeho má na mysli. Nemluvili jsme spolu od té doby, co mu Paul zakázal se se mnou stýkat. Jen vím, že mě dnes hlídal, když byl Paul pryč. Bylo to dost nepříjemné, vědět, že to on dnes držel stráž u mých dveří.

Ostatní kluci se netajili tím, že mají nade mnou dozor od té doby, co jsem přišla na to, že mě někdo sleduje. Vůbec mě nenapadlo, že to můžou být oni, dokud mi Paul nevysvětlil, že má o mě jen strach a já se pak i cítila trochu bezpečněji. Kluci většinou zakotvili před televizí a já si dělala své věci ve svém nově zřízeném ateliérku. Jen Tomy se neopovážil dovnitř a já mu nechtěla dělat problémy.

„Ano, jsem to já. Potřebujeme, abys šla s námi za Paulem. Je u Sama a Emily -“

„Co se stalo?!“ vyhrkla jsem a otevřela zároveň. Přede mnou stáli dva vysocí a snědí kluci a najednou, jako by nevěděli, co říct.

„Co-co se stalo? Je něco s Paulem? Sakra, tak mi odpovězte!“ Srdce mi v hrudi splašeně bilo. Ruce se mi klepaly od špatného pocitu, co ti dva s sebou přinesli.

„Víš, Annie,“ mluvil pomalu Tom a podíval se s prosbou o pomoc na Roberta, přešlápl z jedné nohy na druhou a já těkala pohledem z jednoho na druhého.

„Paula na hlídce zranili,“ vyhrkl Robert, „a nedaří se nám ho ošetřit. Potřebujeme, abys nám s ním pomohla.“

Slané potůčky mi tekly po tváři. „Paule.“ Na chvíli jsem strnula, a pak si uvědomila, co po mně chtějí. Ignorovala Falcovo tiché vrčení na nově příchozí, sáhla po bundě a popoháněla ty dva, ať mě k němu dovedou, i když mi bylo moc dobře známé, kam mám jít.

Už z venku mě zasáhl, jako blesk, Paulův řev z domu. Ohodila mě čirá hrůza a já se připravovala na nejhorší. Rozklepaly se mi nohy takovým způsobem, že nebylo jisté, jestli tam budu schopná dojít. Tomy mi položil ruku na rameno.

„To bude dobré,“ povzbuzoval mě, ale já si tím jistá moc nebyla. Sžíral mě pocit viny, jak mě vůbec mohlo napadnout, že se zdržel u jiné ženy.

Nejistě jsem vešla do domu a spatřila Paula celého nahého, domláceného a od krve, jak leží na zemi a okolo něho, uprostřed toho chaosu, stáli jeho muži. Jeden mu držel hlavu a další se snažili, spolu s doktorem, ošetřit jeho nohu a žebra. I ostatní vypadali zbitě, ale on nejvíce.

Ze rtů se mi vydral nechtěný výkřik: „Paule!?“ Všichni se na mě podívali.

„Odveď ji,“ přikázal Paul nekompromisně přes všechnu tu bolest se zaťatými zuby. Vypadal, že každou chvíli ztratí vědomí. Kdosi ke mně přiskočil, aby splnil jeho rozkaz, ale já se nedala. Odstrčila jsem ho a rychle poklekla k Paulovi. Snažil se mě rukou odehnat. „Odejdi, nechci, abys to viděla,“ zachraptěl s neuvěřitelnou námahou a já stěží zadržovala pláč. Měl ošklivě polámaná žebra, z dálky to nevypadalo tak hrozně, jako z blízka. Kosti mu musely zasáhnout plíce. Ale já chtěla být s ním a strachovala se, že ho ztratím. Rozmáchla jsem se rukama, ale bála se je použít. Naprosto jsem nevěděla, co dělat.

Všechno se dělo tak rychle. Lékař vzal jeden ze svých nástrojů a já strnula hrůzou. Nešlo mi na rozum, proč ho nevzali do nemocnice! Panebože, on se mu chystal rovnat kosti.

„Vy mu nedáte nic proti bolesti? Neuspíte ho?!“ vykřikla jsem a podívala se zděšeně na lékaře. Připomínal mi nechutného řezníka. Mastné vlasy, okolo pasu ušmudlaná zástěra.

Ten se otočil k Embrymu. „To je ona?“ zeptal se a on kývl. Všichni ignorovali Paulovo naléhaní, abych odešla. „Dobře. Děvče, ty se teď musíš postarat o to, aby se chvíli nehýbal.“ Dal na stranu jeden z krvavých obvazů.

„Já?!“ vyhrkla jsem překvapeně.

„Ano. Musíš ho podržet, když mu budu dávat kosti na svoje místo. Je velice důležité, aby se nepohnul, jinak by mohly přijít na jiné místo, a to by nebylo dobré. Nemůžu mu dát nic na omámení, jeho tělo by to nepřijalo.“

Zatočila se mi hlava. „Vždyť ho neudržím!“

„Sakra, říkám, abyste ji odvedli ven!“ zaburácel Paul a vzápětí zasípal, jako by se dusil.

„Paule!“ vykřikla jsem vyděšeně při pohledu na něj a pohladila ho roztřesenýma rukama po vlasech slepených krví a tváři.

„Nemáme čas. Jeho tkáň se už začíná hojit,“ konstatoval řezník a chvatně sáhl ještě pro něco do své brašny. „Děvče, ty se teď zapři do jeho ramen a postarej se, aby zůstal klidný. Jen tebe poslechne. Ta bolest ho donutí sebou škubat. S muži se bude prát, ale u tebe si to nedovolí, přesto ho pevně drž.“

Neměla jsem čas přemýšlet nad jeho slovy a prostě udělala, co řekl. Quil mě navedl, abych se zapřela do jeho zdravého ramene a já tak učinila. Paul nadával, za tak sprosté nadávky by se i ten největší chuligán nemusel stydět a směroval je na přítomné kamarády.

Bylo mi tak úzko, že jediná možnost byla zavřít oči a čekat, až mě Paul jedním záškubem shodí. Najednou se místností rozeznělo ticho. Nikdo ani nedutal. Zraněný muž pod mými dlaněmi taky ztichl. Bylo to strašidelné.

Podívala jsem se zaskočeně Paulovi do očí. On visel svým pohledem na mně. Pokusil se na mě usmát, jako by mě chtěl utěšit, ale vzápětí jeho obličejem projela křeč. Zařval, když se ozvalo rupnutí kosti a snažil se od té bolesti utéct. Víc jsem do něj zapřela váhu svého těla a on se na mě znovu zadíval. Zhluboka dýchal a držel své tělo až v mrazivém klidu. Jakoby se obával, že když dá bolest najevo, tak mi ublíží. Doktor se chopil své práce a já se raději nedívala pod jeho ruce, abych zbaběle neutekla.

Paul se na mě jen díval a zatínal čelist k sobě. Ani jsem si nevšimla, že jeho dlaň vyhledala moje zápěstí a on ho přes to všechno jemně svírá, jako by tím dotykem říkal: Neopouštěj mě, prosím. A já jeho prosbu hodlala splnit.

Všechno bylo tak nekonečné, jako v mlze, než ho lékař ošetřil a nahodil mu zpátky vykloubené rameno. Paul omdlel.

„Bude v pořádku, s jeho regenerací bude za pár dnů jako rybička,“ promluvil doktor a povzbudivě se na mě usmál a dal mi pár rad, jak se mám o něho starat. Poslouchala jsem ho, jako by mi šlo o život, a vše mu odkývala. Když uklidil a očistil své nástroje a uklidil brašny, odešel s tím, že se staví zítra.

Bála jsem se ho opustit a i to odmítala, jako by mu měl někdo ještě ublížit. Stěží jsem dovolila mužům, aby ho odnesli do pokoje s postelí, do které ho uložili a my osaměli. Paul dýchal v pravidelném rytmu. Spal. A já vnímala každý jeho bolestný sten, jako jistý druh mučení. Chvílemi se mi třásly ruce a nutily mě, abych si jimi zakryla uši. Vyvolávalo to ve mně nepěkné vzpomínky na minulost a já se s nimi snažila ze všech sil bojovat.

„Annie, jsi v pořádku?“ Přišel někdo tiše a pohladil mě po rameni, až jsem se lekla.

„Co-co se stalo? Kdo mu to udělal?“ řela jsem a otočila jsem se po Embrym. Musí to vědět, vždyť s ním byl na hlídce. Ale nic mi nedokázal říct. Najednou, jako by ztratil řeč. Němě otevřel ústa, pak je zavřel a zavrtěl hlavou.

„Jdi pryč. On potřebuje odpočívat a klid. Jdi pryč!“ Možná bych i na něj zařvala, kdybych věděla, že to Paula nevzbudí. Zmatek, nejistota, strach, nutná potřeba ho ochránit, když on nemůže. Embry s mírným pokýváním hlavy odešel a já slyšela, jak se tiše a naléhavě baví s ostatními ve vedlejší místnosti.

Klepala jsem se strachem. Obavou, že přijdu o Paula, anebo že mu ještě někdo víc ublíží. Přisedla jsem k němu a pohladila ho po zpoceném čele a vlasech. Prsty se mi chvěly, když jsem se ho dotýkala. Slzy se mi kutálely po tváři. Políbila jsem ho jemně na rty. „Miluju tě, Paule.“ Ano, já se do něj doopravdy zamilovala. Teď jsem to v sobě nedokázala zapřít. Ten cit, co se ve mně k němu klubal, byla láska.

. . .

Bolestivé syknutí do tmy mě probudilo ze spánku. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že ty zvuky vydávám já sám. Mělké výdechy vedle mě, mě ujistily, že v ložnici nejsem sám. Annie. Tolik se mi při pohledu na ni ulevilo. Její přítomnost mi vlévala novou krev do žil. Choulila se vedle mě na lůžku v nesmyslném klubíčku. Celou dobu mě pohlcoval strach, že až se probudím, tak zjistím, že ona byla jen nádherný sen, který se mi zdál. Nic víc, nic míň. Srdce by mi to utrhlo. Vidět ji vedle mě byla neskutečná úleva. Přejel jsem prsty po její tváři, až k bradě. Minul zarudlá a nateklá víčka, pootevřené rty. Jen jeden polibek! Prolétlo mi hlavou. Naklonil jsem se k jejím ústům, ale bolest v žebrech mě nečekaně zasáhla a já místo toho jen zaúpěl.

Annie rychle a vyplašeně otevřela oči. „Paule?!“ Hbitě se vymrštila do sedu. „Máš stále klidně ležet. Ukaž, pomůžu ti.“ Pokládala mě zpět opatrně na polštář. Bříška jejích prstů mě pohladila, vlasy zašimraly na líci.

Až teď, při pohledu na ni, se mi vybavil ten strach, co jsem o ni měl. Kdybych zemřel, co by s ní bylo? Kdo by se o ni postaral? Kdyby zemřela ona, bez okolků bych ji následoval. Jinak to ani nešlo. Ale co kdybych skonal první? Tato otázka mě zaskočila a o to víc děsila. I teď, když už jsme byli oba pár dnů u mě doma a já jsem v relativním pořádku, že se o ni sám můžu postarat a nepotřebuju nikoho z mužů ze smečky, aby ji ochránil, mě tato myšlenka trápila.

„Dojdu ti pro něco k pití.“ Rychle se zvedla a zmizela za dveřmi, já za ní stále jen koukal. Po obvazech už na mém těle nebyla ani stopa, i jizvy už pomalu mizely do ztracena, jen bolest na hrudi přetrvávala, ale to byla maličkost a ona mě stále držela v posteli. Vyhazovala členy smečky od vstupních dveří s tím, že ještě nejsem v pořádku. Trochu ze mě před ostatními dělala slabocha, ale já jí to nemohl nijak vyčítat, měla jen strach a já se rád nechával obskakovat. Bylo to příjemné.

Annie se dlouho nevracela a z vedlejších místností se neozýval žádný hluk, pak se najednou ozvalo tříštění skla. Moje tělo rychle vylítlo z matrace a v tu ránu bylo v kuchyni. Moje žena tam stála, aniž by zaregistrovala moji přítomnost, okolo ní se blyštila spousta malých střípků od rozbité skleničky.

„Annie,“ oslovil jsem ji opatrně. Rychle se otočila od kuchyňského stolu ke mně zády a obličej si nenápadně utírala do utěrky. Přistoupil jsem k ní a vzal ji za ramena. Odstrčila mě. „Co se stalo?“

„Nic.“

„Annie,“ nenechal jsem se odbýt.

Pomalu se ke mně otočila se zavřenýma očima a s dlaněmi v pěst, jako by si dodávala odvahu. „Všichni mě opustili,“ vzlykla tiše.

„To není pravda, Annie. O čem to mluvíš?“

„O rodičích, Rickovi a o tobě! Opustili mě a ty málem také.“ Po tvářích jí tekly slané potůčky. „Jsi poslední člověk, kterého mám. Už nikoho jiného nemám.“ Vrhla se mi do náruče a já potlačil bolestné zaúpění, když její tělíčko narazilo do mých žeber.

Její vůně mě zašimrala v nose. Chvěla se v mém objetí. „Miláčku, já tě nikdy neopustím, nedokázal bych to. Povím ti tajemství, ano?“ Pohladil jsem ji po zádech.

Nepřesvědčeně a zároveň zvídavě se na mě podívala svýma uslzenýma očima. „Týká se to toho, proč ses tak rychle uzdravil?“ zeptala se mě a já se na ni překvapeně podíval.

„Ano,“ vydechl jsem. „Vlastně ano…“

<-- -->

Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Instinkt - kapitola třiadvacátá: