Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Instinkt - kapitola dvaadvacátá

Breaking Dawn and Hunger Games


Instinkt - kapitola dvaadvacátáNikdo se neumí představit, jaké to je, jít po ulici, kde si na vás lidi nenápadně ukazují, strkají do sebe, špitají si - nejednou mě někdo nazval děvkou. Byla jsem ještě dítě a sotva věděla, co to slovo znamená. Jako by nestačilo, že se do teď pořád ještě cítím špinavá a použitá. Oni mě za to ještě soudili, prý jsem si to zavinila sama, kdybych nešla tím parkem…

 

Kapitola dvaadvacátá

Vyděšeně jsem hleděl na její zranění. Všechna ta zaschlá krev doplňována mírným otokem tváře vypadala naprosto děsivě. Ruce se mi zachvěly.

„To nic,“ sklopila zrak, „měla jsem menší autonehodu. Jeden chlap do mě najel na křižovatce, nedal mi přednost. Auto bylo pojištěné, tak v půjčovně moc nenadávali a všechno zařídili. Falco byl jen vyděšený a tomu druhému řidiči se taky nic nestalo -“

„Sakra, Annie, mě nezajímá žádný řidič ani auto, jen ty. Jsi v pořádku? Co říkal doktor?“ Odhrnul jsem jí vlasy z tváře, podíval se na celou její ránu a odhrnul nepatrně lem jejího trička. Měla poraněné i rameno. Jestli toho chlapa někdy potkám…

„Nic mi není,“ trvala na svém a snažila si přede mnou svá zranění schovat. Opatrně jsem se dotkl jejího krku. Sykla.

„Annie?!“

„Doktor mi dal léky na bolest, ale já je nemůžu kombinovat s těmi svými. Lidi by si mě pak pletli s opilcem,“ zasmála smutně, „a nesměla bych za volat, což stejně při lehkém otřesu mozku nesmím.“

Opatrně jsem palcem setřel slané krůpěje z její tváře. Jestli jsem byl předtím vyděšený, tak nevím, jak se nazývalo to, co se teď ve mně odehrávalo. Zlost, strach, frustrace…

„Musíš si lehnout.“ Byla celá bledá, utrápená, tváře měla i přes nateklou tvář propadlé. Zase měla o pár kilo méně.

Annie odmítavě zavrtěla sklopenou hlavou a pevně svírala rty k sobě. Natáhl jsem po ní ruce a přitáhl si ji k tělu. Nebránila se, jen hlasitě vzlykla, zabořila tvář do mojí hrudi a já ji pohladil po zacuchaných vlasech.

„Je mi to líto…“ vydechli jsme oba zároveň stejnou větu a stanuli spolu v pevném objetí. Konečně mi ji osud dopřál políbit do vlasů a vnímat ji celou svou podstatou. Její tělo se chvělo a odráželo její křehkost a bezbrannost.

„Ty dny bez tebe byly plné utrpení. Hledal jsem tě, chtěl se omluvit… Já se o tebe tolik bál,“ vydechl jsem do jejích tmavých pramenů mezi polibky. „Annie, já ti doopravdy nechtěl nijak ublížit. Moc mě to mrzí.“

„Já vím,“ přitakala, „mě to taky mrzí.“

Jen tak jsme tam stáli v objetí a vnímali jeden druhého. Její vůně mě šimrala v nose a vlévala mi do žil nepatrný klid. Přesto se ode mě začala odtahovat a já si ji naopak přitahoval ještě více k tělu. Nedošlo mi, co chce udělat, dokud se mi nevyvlíkla z rukou a neotočila se zpět k tašce. Do postranní kapsy cestovní tašky začala schovávat doklady a peníze. Zároveň si utírala mokré tváře.

„Annie… Co to?“ Na vteřinu jsem si myslel, že je všechno v pořádku, ale ono nebylo. „Co to děláš?!“

„Omlouvám se, ale nemůžu si s sebou vzít všechny věci, ani ty Rickovy. Klidně je vyhoď, já -“

„Nic vyhazovat nebudu,“ přerušil jsem ji. „Ty tu zůstaneš. Kam chceš jít?!“

„Chci najít Ricka,“ odpověděla jednoduše, aniž by si uvědomila, jak banálně to zní. On už nejspíš je někde pár sáhů pod zemí. Annie se jen vydá na milost těm stvůrám. Sama a bezbranná.

„To nemůžeš! Nevíš, kde je!“ Šílel jsem a možná ji i svým tónem hlasu děsil. „Annie, on už je mrtvý,“ sdělil jsem jí pomalu tu krutou pravdu, možná až necitelně. Zasekla se v pohybu a nevěřícně se na mě podívala. Oči se jí zalily novými slzami a zakroutila zmateně hlavou.

„Lžeš,“ vykřikla, „on se mi jen nemůže ozvat. Má hodně práce!“

„Lžeš sama sobě. Sam se po něm ptal v novinách, kde je zaměstnaný. Neslyšeli o něm od té doby, co odjel, ani výplatu si nepřevzal. Nic, prostě nic. Slehla se po něm zem, tak to pochop, on se už nevrátí…“

Annie se podlomila kolena a sesunula se k zemi dřív, než moje instinkty stačily zareagovat. Hrudník se jí nadouval pod náporem nepravidelných vzlyků. Hedvábné vlasy jí zahalily obličej. Prsty měla sevřené v pěst a bušila do podlahy. Moje slova jí ublížila, ale jen konstatovala skutečnost. Poklekl jsem k ní a pohladil ji po zádech. Potřebovala utěšit a já najednou nevěděl jak. To kvůli mně tu teď plakala. To já jí ublížil. Ne Rick, ale moje krutá slova.

Odmítla můj dotek. Odsunula se po podlaze dál ode mě a já se bál, aby se neopakovalo to, co se stalo předtím. Tělo se jí chvělo a neustávalo v tom nepravidelném kolísání. Klečel jsem u ní a nevěděl co říct, aby jí to pomohlo a jen tam tak u ní seděl a čekal, ani sám nevím na co. Možná na to, až se vypláče a uvědomí si, že on už je minulost a já její přítomnost a budoucnost. Ale místo toho mi došlo, že to já se teď chovám krutě a zase ji jen trýzním. Popadl mě vztek na sebe samého. Copak k ní nemůžu být citlivější!?

„Annie?“ oslovil jsem ji tiše, když mi došlo, že její vzlyky ustaly a tělo se jí už tolik netřese. Ležela schoulená v nesmyslném klubíčku a jen se nepatrně zalykala pod náporem vzduchu. Pomalu jsem se k ní přesunul a pohladil ji po paži. Nereagovala, ani když jí moje prsty přejely po tváři, odstranily jí neposedné prameny z čela a odhalily tak její zavřená, zarudlá a nateklá víčka. Usnula únavou a pláčem.

Jen se zachvěla, když jsem ji opatrně ukládal do postele a vysvlékal ji ze zbytečného špinavého oblečení. Pohled na její zranění mě dováděl k mírné nepříčetnosti, bylo to tisíckrát horší, než kdybych ty rány měl sám. Kdybych ji nevyhnal, nic takového by se jí nestalo. Co jsem to jen za chlapa, že nedokážu být oporou své ženě, tak jako ona mně?! S Rebekou mě naprosto podržela a já…

Teď ležela v mých přikrývkách, jako poraněný kvítek. Sedl jsem si k ní a pozoroval ji, jak spí. Přišlo mi, že se už dlouho pořádně nevyspala. Bůh ví, kde všude bloudila, když nebyla se mnou a já ji marně hledal.

Prospala zbytek dne, celý večer a vypadalo to, že prospí i celou noc a já se nezmohl na nic jiného, než ji jen pozorovat a hlídat její klid. Falco mi seděl u nohou a nechával se drbat mezi ušima. Zasloužil si to, za to, jak se postaral o paničku. Dovedl mi ji domu, pašák.

 

. . .

 

Celé tělo mě neuvěřitelně bolelo a třeštila mi hlava. „Falco?“ zašeptala jsem do prázdna a hmatala rukou po posteli. Bylo divné, že u mě nečeká, až otevřu oči, aby mě mohl přivítat a radostně olízat celý obličej, jak to dělal posledních pár dnů. Pomalu jsem otevřela víčka a koukla se po motelovém pokoji. „Sakra!“ Prudce jsem se posadila. Tohle byla Paulova ložnice a já tu musela usnout. Už dlouho mi nebyl dopřán klidný spánek. Potichu jsem vylezla z postele, podívala na hromádku svého oblečení na komodě a hned na svou sbalenou tašku a natáhla se pro ni.

Venku štěbetali ptáci a hlásali tak blížící se východ slunce. Zároveň se jejich zpěvný hlas mísil s chrápáním, ozývajícím se z obývací místnosti. Tiše jako myška jsem se vyplížila z pokoje a snažila se projít okolo spícího Paula. Ležel rozvalený na rozloženém kanapi. Rty se mu zatřásly při každém výdechu. I přes tu tmu byly vidět jeho ostře řezané kontury obličeje a já se málem rozplakala. Teď bych měla zalézt do jeho postele a vnímat jeho teplo, ne se tu plížit jako zloděj ven.

„Falco,“ zašeptala jsem do prostoru. Nic. „Falco?“ zkusila jsem to znovu. Hlavou mi prolétlo, že mi ho Paul zase schoval. Na gauči se objevil pohyb a já se lekla, že se Paul probudil a zmaří mi můj pokus se odtud nepozorovaně vyplížit. Jeho slova mě neskonale mátla a já už nechtěla nic slyšet. Naštěstí zpod deky vykoukla srstnatá hlava. Snažil se vymotat z pokrývky, ve které byl zabalený spolu s Paulem. Málem ho vzbudil, než se dostal ke mně a radostně mě přivítal.

„Falco,“ vydechla jsem s úlevou. Čapla jsem ho za obojek a snažila se otevřít vchodové dveře. Byly zamčené a klíče v nedohlednu. „Kde jen můžou být?“ sykla jsem si nervózně pro sebe a dál se rozhlížela.

„Pod mým polštářem,“ ozvalo se za mnou a já se rychle otočila. Leknutím se mi na pár vteřin zastavilo srdce.

Paul seděl jen v teplákových kalhotách na matraci a ta se pod váhou jeho těla prohýbala. Hleděli jsme si do očí a já se v těch jeho začala topit. „Já…“

„Co kdyby sis se mnou dala brzkou snídani?“ Nebyla to otázka, spíš suché konstatování. Tvář měl nečitelnou. Možná se zlobil nebo byl mnou zklamaný, ale nedal to sebemenším náznakem najevo. Jen se zvedl a zmizel v kuchyni.

Pohled mi sjel na jeho proležený polštář, klíče nechal pod ním. Bylo by to tak jednoduché – vzít je a odejít, ale já nedokázala udělat těch pár kroků k tomu gauči, jako by se před ním a mnou postavila nějaká hradba. Ne ze strachu, spíš z nevděku. Moje špatné svědomí to nechtělo dovolit.

„Sakra,“ zaklela jsem a váhavě se vydala za ním. Stál u sporáku a klepal vajíčka. Nepodíval se na mě, věděl, že tam jsem. Položila jsem cestovní brašnu do kouta a posadila se ke stolu. Paul mi nevěnoval žádnou pozornost, ani pohled. Ladně se pohyboval okolo plotny, i když bylo vidět, že to není jeho doména. Po chvíli místnost prosycovala vůně kořeněného jídla. Žaludek se mi bolestivě stáhl a já si uvědomila, jaký mám neskutečný hlad.

Položil přede mne vrchovatý talíř a sám se usadil naproti mně. Zmohla jsem se jen na váhavé zvednutí vidličky. On se do své porce s odhodláním pustil. Chvíli mi trvalo, než se mi podařilo do sebe dostat sousto a násilím ho spolknut, ale hlad byl silnější než já, a já začala hltat jídlo takovým způsobem, až jsem se za sebe musela stydět.

Jen matně jsem vnímala Paula, který přestal jíst a pozoroval můj boj o to, jak nejrychleji vyprázdnit ten talíř.

„Zpomal,“ chytil mě Paul za ruku, ve které mi vězel příbor, „udělá se ti špatně.“

Zahanbeně jsem spolkla sousto a na jeho pokyn začala jídlo aspoň žvýkat. Bylo až děsivé, jak mi chutnalo. Celý týden se mi jen z pohledu na jídlo dělalo špatně. Zato Falcovi to nevadilo, rád dojídal i za mě. Nejspíš proto teď neškemral u stolu a ležel natažený na linu, aniž by si nás všiml.

Venku se zatím rozednělo a oknem začaly pronikat první sluneční paprsky a já se tím tichem, co tu panovalo, začala dusit. Možná čekal, až promluvím já, ale já jen koukala do svého prázdného talíře a bála od něj upustit pohledem. Nemusela jsem se na něj ani podívat, abych věděla, že si mě detailně prohlíží. Ženu, ve špinavých šatech, neučesanou a nemytou.

Peníze, co jsem měla u sebe, když jsem odtud odešla, mi stačily sotva na dvě noci v zapadlém motelu, nějaké jídlo a benzín. Na další tmavé a chladné noci mi muselo vystačit moje auto a sklápěcí sedadlo. Nebudu zapírat, že mě po celou tu dobu provázel strach a nejistota z následujících dnů. Dlouho mi trvalo, než mi moje odhodlání dovolilo se sem vrátit pro moje věci. A takto to dopadlo. Teď tu sedím a nevím co říct.

Paulovi zazvonil mobil. Neochotně se pro něj zvedl a přiložil si sluchátko k uchu. „Ano, já vím… Je tady… Neměj strach… Jak chceš,“ odpovídal někomu a zaklapl hovor. Podíval se na mě. „Máš ještě hlad?“

Zavrtěla jsem hlavou a podívala se na něj. Jakoby se nad něčím rozhodoval.

„Nechtěla by ses jít vykoupat a převléct se do čistého?“

To je všechno?! napadlo mě. Nic víc mi neřekne? Nakrmí mě a vykoupe? Chvíli jsem na něho zaskočeně hleděla a pak mi došlo, že má pravdu. Tyhle dvě věci potřebuju ze všeho nejvíce. Paul mi ustoupil z cesty, já se nejistě zvedla a podívala se na Falca, který vyčerpaně stále chrápal na zemi a vyvaloval svoje panděro.

„Zůstane tu,“ slíbil mi, jako by věděl, na co myslím. Nechtěla jsem přijít a zjistit, že mi ho Paul někam zašantročil nebo odvedl. Jeho tvář však byla upřímná a já s tichým nádechem odešla.

Když už se mi z páry ve sprše začala točit hlava, vypnula jsem kohoutky a pomalu vylezla na kluzké lino. Můj obraz přes zamlžené zrcadlo nebyl vidět a já za to byla ráda. Musel na mě být stejně nepříjemný pohled, jako ta citlivost těch ran na mé kůži. Nehodlala jsem to nijak zdržovat a jen si vytřela vlasy ručníkem. Dotek čistého prádla na mé ještě vlhké pokožce byl až neskutečně příjemný.

Vyšla jsem z koupelny a připravovala se na tisíc Paulových otázek. V ložnici ale nebyl, ani moje sbalená taška tu nebyla. V ten moment mě to až zamrzelo. Tak, tak to je. Nemohl se dočkat, až vypadnu, že mi ji sám odnesl do auta? Stěží se mi podařilo potlačit vzlyknutí. Ani nevím, proč mi to najednou přišlo líto. Potlačila jsem ten pocit a vydala se pro Falca. Napětí tu houstlo, až by se dalo krájet.

To moje přerostlé štěně leželo Paulovi v nohách s packami nahoru a nechávalo se drbat na břiše. Oba se po mně otočili.

„T-ta moje taška…“

„Vybalil jsem jí,“ odpověděl Paul jednoduše, jako by se nic nedělo a nepřestával se věnovat Falcovi. Vyrazil mi tím dech a já se nezmohla na nic, jen se na něj nevěřícně dívat. Proč by to dělal?

„Víš, Annie, kdybys mi někdy řekla, že mě nemiluješ a nechceš mě, nebránil bych ti v odchodu. Ale my dva k sobě něco cítíme a já jsem si ve svých citech naprosto jistý. Vím, že tě miluju a chci jenom tebe.“

„Ale já ti řekla, že tě nechci.“

„Pravda,“ pokýval hlavou, „tak proč mi vracíš polibky se stejnou něhou, jakou ti dávám já? Proč se mnou spíš v objetí a cítíš se u mě v bezpečí? Utíkáš přede mnou, ale stejně se ke mně pokaždé vrátíš…“

„Přestaň, chceš mě jen zmást a rozplakat,“ zašeptala jsem nejistě.

Pomalu vstal a přešel ke mně. Zavřela jsem víčka, abych se neutopila v jeho očích. Vzal mě za ruce, jeho ústa vyhledala moje, otřela se o ně a já ucítila na rtech tu jeho divokou chuť. S povzdechem jsem si olízla rty a zasténala při návalu té dokonalosti, kdy si přivlastnil celá moje ústa. Sevřel mě okolo pasu a pozvedl si mě výš, až se mi špičky prstů u nohou skoro nedotýkaly země, jako bych byla pírko. Paže se mi samovolně obtočily okolo jeho silného krku a já nesouhlasně zasténala, když polibek pomalu ukončil.

„Vidíš, že ti nelžu? Chceš mě stejně jako já tebe. Vím, že na tebe jako na ženu budu muset ještě nějaký čas počkat, ale já na tebe budu čekat klidně i věčně. Očarovala jsi mě tím nejstarším a nejsilnějším poutem, které jen může být a já se tě jen tak nevzdám. Jestli budeš chtít přesto všechno odjet, pojedu s tebou. Nechám tu všeho, jen abych mohl být s tebou… Neplakej…“ Prsty mi otíral potůčky z tváří a slíbával je.

„Můžeš se mi se vším svěřit, ochráním tě. Se mnou budeš v bezpečí. Annie -“ Prsty mi podepřel bradu a donutil mě, ať se na něj podívám. „- Ti muži, co tě…“ polkl, „to oni po tobě jdou? Musím znát pravdu, jen tak se mi tě podaří lépe ochránit.“

Sklopila jsem oči a zaváhala. Říct mu pravdu? Přiznat se, že právě hovoří s bláznem?! Ne, to nedokážu. Neví to a nesmí se to dozvědět! Už zase mi do očí vyhrkly nové slzy, já snad nikdy nepřestanu plakat.

„Annie,“ pobízel mě tiše k odpovědi a já nebyla schopná ničeho, jen stroze kývnout. „Oh… miláčku, je mi to tak líto. Slibuju, že se k tobě už nikdy nepřiblíží.“ Pohladil mě po vlhkých vlasech a políbil na čelo.

„Ne, Paule. Prosím, pusť mě. Byla chyba, že jsem tu zůstávala takhle dlouho, byla jen otázka času, kdy mě najdou. Nemůžeš se vystavovat nebezpečí kvůli mně, nosím smůlu, já… nechci, aby se ti něco stalo, ani...“

„Annie, pšt…“ Dal mi prst před pusu, aby mě umlčel. „Ty mi nosíš štěstí, miláčku, od chvíle, kdy jsem tě poprvé uviděl. Ten, kdo je v nebezpečí, jsou oni, když se vrátí,“ řekl to tak vážně a s naprostou jistotou, že se o jeho slovech nedalo pochybovat.

„Ty to nechápeš. Když to víš ty, budou vědět i jiní a já nechci, aby se na mě všichni dívali jako: to je ta holka. A ukazovali si prstem. To už jsem si prožila a nemám sílu to znovu zažít.“

Ano, přesně to mě tížilo. Nikdo se neumí představit, jaké to je, jít po ulici, kde si na vás lidi nenápadně ukazují, strkají do sebe, špitají si - nejednou mě někdo nazval děvkou. Byla jsem ještě dítě a sotva věděla, co to slovo znamená. Jako by nestačilo, že se do teď pořád ještě cítím špinavá a použitá. Oni mě za to ještě soudili, prý jsem si to zavinila sama, kdybych nešla tím parkem, neprovokovala je…

„Miláčku můj, to bych nikdy nedopustil. Nikdo se tě ani slovem nedotkne, jinak budou mít co dočinění se mnou! Annie, je jen na tobě, kde chceš, abychom my dva žili, ale já půjdu s tebou, ať to bude kamkoliv. I kdybys mě odháněla, budu tě následovat jak věrný pes, protože já si život bez tebe už nedokážu představit,“ vydechl a sevřel mě silně v náručí, až se mi nedostávalo dechu, jako bych se mu měla rozplynout.

To, co po mně požadoval, bylo už rozhodnutí srdce a rozumu. Která část mého já nejvíce řve?

 

 

<-- -->



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Instinkt - kapitola dvaadvacátá:

 1 2 3   Další »
23. Inoma
09.08.2011 [17:42]

InomaPáni Emoticon Emoticon Jak je možný, že jsem si nevšimla nových kapitol? Emoticon Emoticon Tahle byla naprosto úchvatná. Byli vyladění na stejné vlně. To důležité si už vyjasnili a Annie už snad nebude chtít odejít. Prosím, ať neodchází...
Hned jdu na další Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

22.07.2011 [8:46]

anissskaNáádherná kapitola, bylo to krásné přesvěčování o citech. Paul to doopravdy nemá s Annie jednoduché, musí na ni pomaloučku, polehoučku a ona je i přesto tak moc nedůvěřivá. Paula obdivuji za jeho obrovskou trpělivost a doufám, že Annie mu začne zase o něco více důvěřovat. :-)

21. miska
20.07.2011 [21:09]

Jsem docela zvědáva jak se rozhodne. Emoticon

20. Pauline
06.07.2011 [20:09]

Krásná kapitolka, jen si ji už Paul snad nenechá utéct Emoticon Emoticon

19. Eve
03.07.2011 [18:43]

Nádhera, opravdu úžasná povídka Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

18. empatty
03.07.2011 [18:40]

Jéžiš, to byla zase krása. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Jen doufám, že už spolu zůstanou. A snad už konečně nebude Annie chtít odejít. A jsem docela zvědavá na její reakci, až dojde k tomu, že zjistí, že je to vlk. Jo a jinak ho zbožňuju. A taky Falca. Emoticon
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon A těším se na další.

03.07.2011 [17:38]

OdehnalkaJe u Paul! Je u Paula! Juhůů! Emoticon
Tahle kapitola je nádherná a plná pocitů. Annie si konečně uvědomuje, že k Paulovi něco cítí. Tato kapitola mi přijde důležitá a zlomová a jako vždy se mi líbila a strašně se těším na další! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

16. Carliee
03.07.2011 [13:07]

no... pání! WOW! Krásné, úžasné, dokonalé... procítěné! Prostě nádherná kapitola... jen doufám, že se rozhodne zůstat a být s Paulem anebo to je jedno... i kdyby chtěla odejít, ať ho hlavně vezme sebou, jinak asi umřu! Emoticon Emoticon Super, dokonalost sama... těším se na další díleček.... Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

15. lilibo
02.07.2011 [20:44]

liliboSrdce! Srdce! Srdce! Srdce! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon A běda ti jestli ne! Emoticon Emoticon Krása. Paul je zlato, ale Annie mě trochu štve. Snad konečně udělá správné rozhodnutí. Pak bude jen problém, jak jí vysvětlit, že se polovina kluků i s Paulem proměňují v přesrostlé psy. (No a pak je tu ještě ten fakt, že Paul je trochu starší, než vypadá...) Emoticon Ale jsem si jistá, že vše dopadne dobře. Emoticon

14. Zuzka7
02.07.2011 [19:49]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2 3   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!