Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Instinkt - kapitola šestatřicátá

11.03.2012 (20:15) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 24× • zobrazeno 3656×

Kapitola šestatřicátá

Do očí se mi draly slzy. Ne, nechtěl jsem brečet, co by tomu řekli chlapi?! Museli by se mi vysmát. Vím, že by to nikdy neudělali, přesto jsem se chtěl zachovat jako muž a ti přeci nikdy nebrečí!

Prodíral jsem se lesem a snažil se držet poblíž domu. Nestál jsem o to, aby mě tak viděla Annie, ta zpráva mě dost zasáhla. Zlomilo to ve mně… naději? Já nevím, jak bych to správně popsal. Byla v tom i trocha jistoty a přivlastnění si její osoby, společné budoucnosti, rodiny a to teď bylo pryč.

Tlak v mé hrudi rostl a já mu nedokázal vzdorovat a podlehl mu. Moje zvířecí já se vydralo na povrch, kosti se mi s mírným křupnutím protáhly, na kůži mi vyrazila hustá srst, prsty se mi stáhly do dlaní a nehty se změnily v ostré drápy.

Běžel jsem lesem, tak mohutně a silně, že pod mými tlapami vznikaly viditelné stopy. I lovec amatér by mě vystopoval. Prodíral jsem se lesem snad hodiny. Myslel jsem si, že ta bolest zmizí, přejde, ale ona stále zůstávala. Přetrvávala, jako nějaká chronická nemoc, které se už nikdy nedokážu zbavit. Byl jsem vděčný klukům, že i když slyší moje zničené myšlenky, nechávají mi prostor, abych se s tím popral sám. Ani mi nikdo nedával vinu, že jsem nebyl u Quila, když mě potřeboval. Vlastně mě podpořili, když sami od sebe začali hlídat můj dům s mou ženou.

Zastavil jsem až na našem místě - mém a Annie, tady mě vždy našla, když se mě vydala hledat jako vlka. Bylo to nedaleko od domu, blízko lesní pěšiny, přesto sem skoro nikdo nechodil. Menší planina zarostlá mechem, o kus dál tekl potůček. Svalil jsem se pod strom a měl na sebe zlost. Ne, měl jsem zlost na ni! Sám sebe jsem už viděl jako pyšného otce a manžela. Teď bylo všechno pryč! Všechno to zmizelo jako mávnutím nějakého zlého proutku.

Opodál mě se něco pohnulo. Ve spadaném listí se plazil had. Překvapilo mě to, v tuhle roční dobu už je všechen plaz dávno zalezlý v podzemí. Divné. Chvíli jsem ho pozoroval, když se ke mně přiblížil, packou jsem ho odstrčil. Dráždil jsem ho, ale už jsem nebyl dostatečně rychlý, když se had po mně ohnal a já ucítil pod levým kloubem své přední nohy uštknutí. Zlostně jsem ho pravou tlapou zašlápl, až po něm zbyl jen mastný otisk. Žilami mi proudil jeho jed, divně to štípalo, když s ním můj gen bojoval a tvořil protijed.

Unaveně jsem si lehl na místo a toužil se na pár hodin prospat, odpočinout si od toho všeho, co se kolem mě dělo. Měl jsem pocit, že už blázním z toho, jak na ni stále myslím. I teď. Přišlo mi, jako bych zacítil její vůni… Ano, byla to ona. Otočil jsem se čumákem směrem k houštinám. Našlapovala opatrně a tiše mezi stromy, choulila se do teplé bundy, ale mně neunikla. Kaštanové kadeře jí zaplály v mírném vánku. Její oči mě vyhledaly a smutně se usmála. Zvedl jsem se na všechny čtyři a chtěl odejít. Nechtěl jsem ji vidět. Ne teď, potřeboval jsem být sám.

„Počkej!“ křikla po mně. Něco v jejím hlase mě donutilo zastavit a ohlédnout se po ní. Její obličej byl ztrápený a zarudlý od pláče. Rty se jí chvěly a víčka se jí leskla pod dalším náporem slz. Sakra, jak já nesnáším její slzy! Nenávidím ty slané kapky na její ztrápené tváři, které si mě svou bezmocností dokážou podrobit.

Pomalu došla ke mně a pohladila mě po srsti. Zavrčel jsem na ni. Nechtěl jsem, ale ten zvuk přišel sám od sebe. Poprvé jsem mohl říct, že mi ublížila, zranila mě. I já měl pod tou horou masa a šlach city, i když jsem nebyl zvyklý dávat je často najevo. Musel jsem být pánem situace v každém případě, přesto jsem se u ní snažil, abych jí ukázal, jak mi na ní záleží.

„I ty se na mě zlobíš?“ zašeptala sklesle a odtáhla ruku. „To proto, že jsem za tebou dlouho nebyla? Omlouvám se. Ani jsem ti nic nepřinesla. Já -“ na chvíli se odmlčela, než dořekla celou větu, „- nechtěla jsem být sama. I Paul se na mě zlobí a má proč. Jsem ubohý zbabělec…“ To nebyla jediná nadávka, kterou se počastovala.

Zůstal jsem na ni civět, najednou mi jí bylo líto a já se na ni přestával zlobit, i když ta rána v mém nitru přetrvávala. Dřepnul jsem si na zadek, stáhl ocas a vyčkával. Usadila se na pařezu vedle mě a pokračovala.

„Bojím se, že se ke mně nevrátí,“ vzlykla a spletla si prsty k sobě. Měla mokré tváře od slz, i když si je utírala, nedokázala je všechny usušit. „Prostě jsem dostala strach. Vyděsilo mě to! To on nedokáže pochopit. V hlavě se mi honily zlé vzpomínky a doléhaly na mě. Při představě, že budu mít dítě… Já nevím. Viděla jsem před sebou malou holčičku. Byla nádherná, až se mi sevřelo hrdlo. Měla oči po mně a černé vlasy po Paulovi. Ale… ona se mi nevrátila. Odešla do školy a už nepřišla domů. Udělal jí to samé, co mě a já ji nedokázala ochránit, zajistit jí bezpečí…“ Nad vzlyky se jí sevřelo hrdlo tak, že nedokázala promluvit, až když to vydýchala, nadechla se znovu ke slovu. „Žádné dítě nemá prožít to co já. Nemá mu být tak ublíženo! A i když se rodič snaží sebevíc, nemůže ho hlídat na každém kroku. Nejde to. Tenhle svět je moc zlý, než abych se zachovala jako sobec a přivedla na svět to malé.“

Lásko… Tolik jsem ji toužil pohladit, ale na nic víc než na bezduché mávnutí tlapy jsem se nezmohl.

Teď jsem nadával sám sobě. Mohlo mě napadnout, že za tím je něco jiného, ale k tomuhle bych stejně nedošel. Měla mi to říct. Vlastně se mi před očima objevil obrázek té holčičky, o které mluvila. Nikdy bych nedopustil, aby jí někdo tak ublížil! Svou rodinu bych chránil jako něco vzácného a cenného, nic důležitějšího pro mě neexistovalo.

Říkal si tohle samé i otec Annie? Ta otázka mi zarazila v hrdle ostrý trn pochybnosti.

„Měla jsem kamarádku,“ promluvila po chvíli mlčení, „zemřela mi v náručí při porodu, po tom, co ji někdo dost ošklivě zbil. Neměla sílu to malé přivést na svět, vydechla naposledy s dětskou hlavičkou mezi stehny. Pořád mám její vyhaslé oči před sebou… Lidi, co její mrtvé tělo odtáhli, se k ní chovali, jako kdyby byla kus nějakého prašivého zvířete. Tuhle vzpomínku mi už nikdo nedokáže vyhnat z hlavy.“

Položil jsem jí svůj čumák do klína a olizoval jí prsty, které měla položené na kolenou. Najednou jsem se cítil blbě. Tohle jsem nevěděl. Nikdy mi to neřekla a ani náznakem nenaznačila.

„A najednou tady byla možnost, že budu matkou. Bylo to jako nějaká hrozná noční můra a já jsem s ní nedokázala bojovat. Bylo mi ze sebe špatně. Vymýšlela jsem všechny možné způsoby, jak ze sebe dostat to nechtěné embryo, kdyby se moje těhotenství potvrdilo, aby to Paul nezjistil. Nechtěla jsem mu ublížit, jen… já… Asi jsem hodně špatná.“ Obličej měla celý strnulý a oči nezvykle prázdné.

Poslouchal jsem každé její slovo a objevoval její další tajné stránky, o kterých jsem neměl ani ponětí. Nemohl jsem jí na to říct ani slovo, teď jsem tu byl za němé zvíře a ne za muže, otce jejího dítěte. Stiskl jsem čelisti k sobě a naslouchal jí, i když jsem si nebyl jistý, zda to chci poslouchat. Proč mi to neřekne jako svému muži?

„Je tolik možností, jak přijít o embryo… Hodně, přímo nehorázně se opít alkoholem, koupat se v horké vodě, předávkovat se prášky, ale nic z toho není zaručené. Vyhlídla jsem si tady,“ natáhla ruku do dáli k nedalekým útesům, „mírný svah. Prostě bych spadla, a když bych se probudila, bylo by po všem.“ Teď už se rozplakala a já plakal s ní. Nesnesl jsem vědomí, že hodlala zabít naše dítě. Jak to jen mohla chtít udělat! Jak?!

„Nejsmutnější na tom je, že když jsem objevila na svých kalhotkách krev, zpanikařila jsem. V prvním momentu jsem si myslela, že přicházím o dítě. Byl to hrozný pocit, úplně mě srazil k zemi, než mi došlo, že žádné dítě nebylo a ani není, jen se objevila zpožděná menstruace.“

Objala mě okolo krku a prsty prohrabovala mou srst.

„Vím, že Paul by to malé chtěl, ale já jsem si prožila své a mám minulost, která mě stále pronásleduje. Co kdyby mě našli? Co by se pak stalo s dítětem?! Nechci na to ani pomyslet, ale zároveň nesmím tuhle otázku ignorovat…“

. . .

Nevím, co se to mezi námi dělo, ale bylo to… Jak to nejlépe vyjádřit? Chodili jsme okolo sebe, pokládali si jen nutné otázky, odpovídali si na ně co nejméně slovy, takže by se dalo říct, že jsme spolu skoro vůbec nemluvili. Spali jsme v jedné posteli, ale jako by nám ta obrovská postel byla najednou malá. Každý spal natisknutý na svém konci, co nejdál od toho druhého. Zabíjelo mě to, ale na druhou stranu jsem o žádnou fyzickou blízkost nestála.

Paul odcházel do práce a já zůstávala doma. Nevadilo mi to, jen jsem si najednou připadala strašně sama. Atmosféra okolo houstla a zdi, ve kterých jsem žila a začala považovat za svůj domov, se mi najednou stávaly cizí, stejně jako ten muž, který se mnou sdílel lože. Bylo tu neúprosné ticho.

Stála jsem nad plátnem, v jedné ruce štětec a v druhé dlani paletu. Malovala jsem a malovala, to jediné mi pomáhalo se soustředit a nemyslet na to, co se děje. Nezbláznit se. O to však bylo horší moje zděšení, když jsem odložila barvy a podívala se na svoje dílo. Vyrazilo mi to dech. Na plátně bylo vyobrazené malé dítě s Paulovými rysy. Chvíli jsem se na svoje dílo nevěřícně dívala. Často se mi stávalo, že jsem do pokládání a míchání odstínů a tonů barev byla tak zabraná, že mi unikalo výsledné dílo. Až když na plátně nezbylo žádné bílé místečko, byla jsem schopná prozřít. A teď jsem stála v šoku a nedokázala se nadechnout. To dítě, asi tak dvouleté, bylo nádherné a vypadalo tak nevinně. Sevřelo se mi z toho srdce a já najednou nemohla popadnout dech. Ty rysy! Byly Paulovy, stejně jako barva vlasů. To dítě mělo moje oči.

Popadl mě vztek na sebe samu. Co to jen dělám? Co se to tu děje? Já z toho nic nechápu! Upustila jsem štětec a vrhla se ke svému dílu. Kdyby ho uviděl Paul, jen by to situaci mezi námi zhoršilo. Musela jsem se ho zbavit. Trhala jsem plátno, jak jen to šlo, ale jen jsem rozmazala nezaschlou barvu, neměla jsem sílu na zdemolování pevné struktury plátna. Dohnalo mě to k nepříčetnosti, ani nevím, jak jsem to udělala, ale za chvíli byl malířský stojan na zemi a já s ním, přesto jsem se nevzdávala. Možná kdybych na obraz použila nůž…

„Annie, Annie…! Co to do čerta děláš?!“ Vběhl do mého ateliéru Tom a narušil moje soukromí, vyrval mi z rukou plátno a snažil se mě zastavit, ale já se nechtěla nechat. Potřebovala jsem ze sebe všechnu tu frustraci dostat a začala se s ním prát. Bít ho pěstmi.

Tohle všechno okolo jsem nezvládala a moc dobře si to uvědomovala. Bylo mi ze mě samotné na nic. Nechtěla jsem zklamat Paula a to jediné se mi momentálně dařilo. Další ztrátu blízké osoby bych nesnesla. Nejprve matka, otec, pak Rick a teď Paul… Proč mě všichni, které miluju, opouštějí?! Proč?! To jsem tak špatný člověk?

„Sakra, Annie, Přestaň!“ Jedním chmatem se mnou trhl a já skončila na zemi neschopná jakéhokoliv pohybu. Ležela jsem na břiše, on na mně v mírném pokleku seděl a ruce mi svíral za zády. V hlavě mi bleskla myšlenka, že i když Paul rozhodně nebyl gentleman, nikdy se ke mně tak nechoval. Dával mi prostor a bral ohledy na moje city, ale můj dnešní dozor ne. Nezranil mě, ale ani se se mnou nepáral. Vlastně mi trochu naháněl strach.

„Jen si ubližuješ a Paulovi taky! Uvědomuješ si to? Tady už dávno nejde o tebe! Jakmile je zle tobě, je i jemu. Je ti smutno? Je i jemu. Směješ se, on se směje s tebou. Copak to nevidíš?! Ty jsi pro něj vším. To nejdůležitější co má. Ta tvoje odtažitost ho zabíjí. Má strach, že už ho nebudeš chtít, po tom všem!“

Možná, že kdybych mu viděla do tváře, civěla bych na něj v němém úžasu. Přestala jsem sebou cukat a dávala si jeho slova dohromady.

„Ale on chtěl to dítě…“

„Ano, chtěl. Ale ze všeho nejvíc chce tebe. Bojí se, že tě ztratí. Máš pocit, že se ti poslední dobou vyhýbá? Je to tak. Neví, zda na tebe moc nenaléhal a dává ti prostor utřídit si myšlenky.“

„Jak to víš?“

V prvním momentě jsem cítila, že se nad mou otázkou zastavil. „Prostě to vím.“ Zvedl se ze mě a já věděla, že mluví pravdu.

. . .

„Paule, vstávej!“ Teplá, křehká dlaň mě poplácala po rameni a já se převalil na té děsně krátké pohovce. „Vůbec se mi nelíbí, že tu spíš a nejsi s Annie,“ její hlas byl rozrušený, plný starosti. „Kdybyste byli manželé a ty k tomu všemu nebyl vlk s mocným otiskem, řekla bych, že se budete rozvádět. Všechno tomu jen napovídá. Už dva týdny okolo sebe jen chodíte, jako byste se neznali. Ještě schází, abys začal nocovat v kanceláři! Co kdybys teď vstal, šel domů, políbil svou ženu a to děcko jí tentokrát doopravdy udělal?! Hmm?“

Překvapeně jsem se na ni podíval. Ona pozdvihla obočí za svými tlustými brýlemi a mrkla na mě.

„Dobrý nápad, Gwinet. Kéž by to bylo tak jednoduché,“ zanaříkal jsem tiše, posadil se na kanapi a ukázal na uvolněné místo vedle sebe. Gwinet se posadila a pohladila mě po ruce.

„Co je na udělání mimina složitého?“ Gestem naznačila, že nechápe. „Prostě si stáhneš kalhoty, vyhrneš Annie sukni a -“ Nenechal jsem ji to dopovědět a hlasitě se jejím slovům rozesmál na celou místnost.

„Vlastně na tom není nic složitého, když to tak bereš.“ Bezradně jsem zakroutil hlavou a nedokázal se přestat smát.

„Jo a než na to zapomenu. Na stůl jsem ti dala pugét, snad víš, co s ním máš dělat. Troška romantiky nikdy nikomu neuškodila,“ napomenula mě mírně.

Celou cestu domů jsem si dodával odvahu povzbuzujícími slovy, která mi věnovala Gwinet. Byl jsem nervózní a připravoval se na veškerá možná odmítnutí, co mě doma čekala v podobě mé ženy. Moje mužské já se zvedalo při představě těsného objetí v náručí své ženy. Tolik jsem po ní toužil i přes to, co se stalo. Možná proto mě překvapila ta domácí a klidná aura, která mě přivítala při příchodu do domu, a já zůstal překvapeně stát ve dveřích.

Do nosu mě uhodilo aroma čerstvě připraveného jídla, až se mi seběhly všechny sliny v ústech. Vstoupil jsem do domu a tiše za sebou zavřel dveře. Annie byla v kuchyni, okolo pasu měla uvázanou zástěru, puštěné rádio a tiše si pobrukovala do puštěné písničky a nejen to… Rytmicky pohupovala svým zadečkem do jeho taktů.

„Annie,“ oslovil jsem ji tiše a ona se po mně hbitě otočila. Její úsměv na rtech mě překvapil. Nečekal jsem, že ji tu najdu plnou života a energie, spíš v depresi a ponuré atmosféře jako poslední dny.

„Ahoj,“ pozdravila mě s váhavým úsměvem a já jí ho rád oplatil.

„Ahoj.“

„Máš hlad?“

„Jako vlk!“

„Peču kuře, ale musíme mu dát ještě pár minut. To akorát stačí, aby ses převlékl z pracovního a omyl si ruce.“

„Jen tvé přání je mi rozkazem,“ zasmál jsem se a vydal se pro čisté šaty, než jsem se vrátil, jídlo bylo hotové a přichystané na stole. Annie měla na svém talíři odkrojené jedno prso a zbytek ptáka byl přichystaný na tom mém a k tomu pořádná porce brambor s omáčkou. Vypadalo to lépe, než vonělo. Ale to nebylo to, co mě pohledem přilákalo. Byla to Annie, sama mezitím ze sebe sundala zástěru a vypadala božsky, tohle nebylo samo sebou. Na stole plála zapálená svíčka.

„Na co se tak díváš?“ zeptala se mě váhavě moje žena.

„Na tebe. Jsi nádherná, miláčku.“ Přistoupil jsem k ní, přitáhl si ji do náruče a políbil. Byl jsem hladový, ne po jídle, ale po její přítomnosti. O to více mě povzbudilo, že mi polibky vášnivě vracela. V nitru mysli jsem potlačoval myšlenku, vysadit ji na stůl a vzít si ji. S povzdychem jsem se od ní odtrhl a ona zasténala. Nevím, čemu jsem vděčil za tu změnu, ale liboval jsem si v ní.

„Měli bychom se najíst, jinak to bude studené,“ poznamenala Annie a prudce dýchala. Dal jsem jí za pravdu, přesto jsem byl na tom podobně jako ona - popadal jsem dech.

Večeře překvapivě proběhla mlčky, chtěl jsem si s ní o tom všem promluvit anebo být alespoň dobrým společníkem, ale jediné na co jsem se dokázal soustředit, byly její linie schované pod tričkem. Její prsty jemně svíraly v pravé ruce nůž a můj mozek pod tímhle sevřením myslel na něco jiného.

„Ehm… ehm…,“ odkašlala si Annie. „Paule, víš, že už jíš jen kosti?“

Sevřel jsem čelist k sobě a hmota mezi nimi zapraskala. Měla pravdu. Drť jsem nenápadně odplivl do ubrousku. Až teď jsem si uvědomil, že dojedla a čekala jen na mě, aby mohla sklidit ze stolu.

„Jen jsem se zamyslel,“ dodal jsem na osvětlenou a znovu se zahleděl na její ňadra.

„Všimla jsem si,“ zasmála se svým jemným smíchem. Vstala a chtěla odnést naše prázdné talíře, ale já ji chytil za zápěstí a donutil ji, se na mě podívat. Její nádherné smaragdové oči se na mě upřely a já se v nich zas topil.

„Miluju tě, Annie.“

„Omlouvám se za posledních pár dnů, víš, já…“

„Já vím, miláčku, nemusíš se omlouvat. Chyběla jsi mi.“

Annie mě pohladila po tváři a nahnula se ke mně v polibku. Moje mužská tužba se ve mně vzbouřila. Moje žena vykřikla, když jsem ji popadl okolo pasu a rázně si ji odnášel do ložnice, pak se zachichotala a dávala mi najevo, že se jí mé počínání líbí. To mi dodávalo odvahy, abych se řídil radou Gwinet. Hodil jsem Annie do postele, vysvlékl si tričko a stahoval si kalhoty, mezím co Annie moje počínání napodobovala a také se rychle vysvlékala. Toužil jsem po ní tolik, že mi bylo jedno, že mě připravuje o potěšení si ji sám vysvléknout. Už jsem se viděl zabořený v jejím teplém lůně.

Z hrdla se mi vydal zvuk pářícího se vlka, když ze sebe sundala poslední kousek šatů a ona se svádivě položila na matraci celá nahá, zacukalo mi v rozkroku a ještě víc, když mi došlo, kam se Annie tak necudně dívá. Polka a vzrušeně vydechla. Dával jsem jí prostor k tomu, aby se připravila, co ji teď čeká.

Přilehl jsem k ní a pohladil ji po obnaženém těle. Slastně zavzdychala a na kůži jí vyskočila husina až jí ztuhly bradavky. Nalehl jsem na ni.

„Paule… počkej,“ požádala mě a přiložila mi dlaň na prsa. „Chci, aby sis vzal tohle.“ Sáhla do nočního stolku a vytáhla celofánový balíček. Naprosto jsem se zarazil a překvapeně zalapal po dechu.

„Co je to?!“

„Kondom, víš… já… myslela, že…“

„Já vím, co to je!“ vyprskl jsem znechuceně při představě, že bych si něco takového měl nasadit a připravit se o tu nejnádhernější intenzitu ze spojení dvou těl. „To nemyslíš vážně. Že ne, Annie.“ Mírně jsem se od ní odtáhl. Raději jsem se ani neptal, kde tu věc vzala.

„Naprosto vážně,“ potvrdila mi tiše a sklopila oči.

„Proč?“

„Nechci otěhotnět,“ odpověděla jednoduše.

„Chápu,“ potvrdil jsem jí, i když zklamaně. Lhal bych, kdybych řekl, že jsem nic takového nečekal, přesto mě to zarazilo. Vzal jsem jí tu věc z dlaně. „Víš, miláčku, já tyhle věci nemám moc rád, ale pomohlo by, kdybych ti slíbil, že si dám pozor a nepřivedu tě do jiného stavu, dokud sama nebudeš chtít? Existuje ještě něco jako přerušovaná soulož, mohli bychom to vyzkoušet,“ navrhl jsem a čekal na její reakci.

Annie se cudně usmála a pokývala hlavou. „Dobře.“

„Dobře,“ zopakoval jsem po ní a přisál se na její rty. Pak jsem si to uvědomil a odtál se od ní! „Lásko, já ti zapomněl dát ty květiny!“

Annie spala jako nemluvně. Celá byla zabořená v pokrývkách a vlasy jí ležely na polštáři, až ho celý zakrývaly. Musela být po našem milování pořádně vyčerpaná, všechnu svou energii věnovala jen mně. Kdo by řekl, že já budu mít takové štěstí a otisknu se do tak nádherné ženy. Ležel jsem při ní a snažil si vrýt do paměti každou její křivku tváře, nepatrné vrásky nad obočím, jak jí vlasy lemují hranu čela, koutky růžových rtů…

Zaklepání na domovní dveře mě vyrušilo z mé líné činnosti. Bylo slabé a decentní, to nemohl být nikdo z mých mužů. Ti neurvalci si na vychování moc nepotrpí, ale kdo jiný by to mohl být v tuhle hodinu? Bylo něco málo po jedenácté. Třeba je to důležité…

Nezatěžoval jsem se oblékáním a jen na sebe hodil první tepláky, které byly po ruce. Ťukání se změnilo na naléhavé bušení.

„No jo, furt,“ zavrčel jsem a zavazoval si tkaničku u pasu plátěných kalhot. Jestli vzbudí Annie, sežeru je.

Ani nevím, koho jsem čekal za dveřmi, ale ti dva co za nimi stáli, mi naprosto vyrazili dech. Nebyl to nikdo, koho bych znal. Muž v tmavém kabátu, pod kterým skrýval bílý lékařský plášť se ženou, kterou zdobila pokrývka hlavy, stejná jakou nosí zdravotní sestřičky v nemocnici. V prvním momentě mě popadl strach, že se někomu něco stalo, ale nějakou špatnou zprávu by mi přeci přišel říct šerif Swan a ne ti dva. Třeba se někdo v okolí zase ztratil.

„Pan Lahot?“ oslovil mě starší solidně vypadající muž. Na můj vkus byl možná až trochu moc upravený a čistý. Pečlivost byla asi jeho hlavní stránkou.

„Záleží na tom, kdo se ptá,“ odsekl jsem mu. Neměl jsem rád noční návštěvy cizích lidí a ty dva jsem ještě v životě neviděl.

„Ano, jistě, omlouvám se. Jsem doktor Adolf Rouven a tohle,“ ukázal na ženu vedle sebe, „je moje asistentka Tamara. Je mi líto, že vás vyrušujeme v tuhle nekřesťanskou hodinu, ale situace si to vyžaduje. Můžeme dál?“ Pokynul jsem jim, oni vešli a přijali místo. Muž vytáhl z kapsy svou lékařskou licenci a ukázal mi ji. Psychiatr.

„Tak k věci,“ pobídl jsem je, „rád bych se vrátil zpět do postele.“

„Oh, jistě.“ Doktor sáhl do své kožené aktovky, vytáhl fotografii a podal mi ji. „Jedná se nám o tuto ženu. Prý se tu zdržuje.“

„Neznám každého, kdo…“ nedopověděl jsem. Na fotce byly vyobrazená Annie. Naprosto mě to zaskočilo. Sjel jsem pohledem ke své ložnici, naštěstí dveře od té místnosti byly zavřené a já doufal, že se Annie neprobudí. „O co vám jde?“

Snažil jsem se nedat na sobě znát překvapení a šok z nečekané situace. Hlídal jsem si slova, která bych už nemohl vzít zpátky. Najednou mi ti dva přišli nedůvěryhodní.

„Půjdeme rovnou k věci, pane Lahote, ať to máme za sebou. Nejen že se nám doneslo, že se zdržuje v této rezervaci, ale že je i zde, přímo v tomto domě. Vím, co se vám teď honí hlavou, ale není to tak. Jsme tu, abychom slečně Woodiwiss pomohli.“

„Nevím, o čem to mluvíte.“

„To ani nemůžete. Slečna Woodiwiss byla před delším časem převezena do mého ústavu pro mentálně narušené a já jsem za ni převzal zodpovědnost jako její ošetřující lékař. Tato žena trpí schizofrenií, v jejím případě utkvělou představou, že ji někdo pronásleduje. Je tím přímo posedlá a i velmi přesvědčivá vůči okolí. Její mozek jí říká, že to co vidí, je skutečnost, i když to tak není. Těmito halucinacemi je nebezpečná sobě i všem v jejím okolí. Tyto bludné představy se bez léčení mohou dále rozvíjet. Stejně jako deprese, kterou trpí.

Panen… ohm… slečna před časem utekla z ústavu, jen díky pomoci mého dalšího pacienta a -“

„Jakého pacienta?“ skočil jsem mu neomaleně do řeči. Způsoby mi byly v tuhle chvíli naprosto ukradené.

„Óh, ano. Možná ho budete znát. Rick J. Riss.“ Podal mi další fotografii. Skutečně, byl to on. „Pan Riss se v našem ústavu vzpamatovával po pokusu o sebevraždu. Člověk škodný jen sám sobě. Naštěstí jsme ho před pár měsíci našli, byl v kritickém stavu, ale podařilo se nám ho zachránit. To od něho víme, že se slečna nachází zde.“

„Víte,“ ujala se řeči žena, „moc mě mrzí, co se stalo. Tu noc kdy Annie utekla, jsem se o ni starala já. Po pár měsících léčby dělala veliké pokroky. Sama jsem jí věnovala hodně času, abych s ní našla společnou řeč a dostala se k jádru její nemoci, příčiny jejího vzniku. Bylo to strašné, co se jí jako dítěti přihodilo. Jde nám jen o její zdraví a potřebujeme vaši pomoc,“ dodala.

Seděl jsem v křesle jako přikovaný. Motala se mi hlava a nestíhal jsem pobírat informace, kterými mě tu zasypávali. Ne, to není možný! To nemůže být pravda! Všechno se najednou obrátilo vzhůru nohami. Soužití, na kterém jsem náš vztah postavil, bylo… nenacházel jsem ta pravá slova. Všude okolo mě byl zmatek a lži? Ne, nemohl bych Annie obvinit ze lži, když sama sobě a svým slovům věřila!

„Je vám dobře?“ optala se starostlivě sestra.

Pokýval jsem hlavou. „Ano, je. Tu ženu neznám. Měli byste odejít.“

„Informace, se kterými jsme sem přišli, jsme si ověřili, pane Lahote. Víme, že je tu. Přesněji, že je ve vedlejší místnosti.“ Muž se otočil ke dveřím, za kterými Annie spala. „Stát mi ji svěřil do péče. Ta žena je nemocná, potřebuje okamžitou pomoc psychiatrů. Naši pomoc. Jsme tu, abychom ji odvedli do sanatoria a poskytli jí veškerou naši péči.“

„Jak jsem řekl, není tu.“

„Pane Lahote. Buď si ji odvedeme po dobrém anebo za asistence policie. S ohledem na duševní zdraví pacientky bychom raději volili první možnost.“

Věřil jsem jim každý slovo. Všechno, co řekli, mi dávalo smysl. Zmizení Ricka, ustrašenost Annie… Sakra, dělalo se mi zle. Můj vysněný sen… Annie… jakoby mizel někde v prázdnu. Potřeboval jsem přemýšlet, ale s nimi to tu nešlo. Ruce se mi rozklepaly.

Tahle odpověď by vysvětlovala všechny ty záhady kolem ní. Matné stopy po pronásledovateli, které se daly vysvětlit několika způsoby. Ale co ta postava u útesů… Sakra, Paule, přemýšlej! Byla tma, bůh ví, co jsi viděl a Annie ti k tomu nebyla schopná nic říct. Co Falco? To mohla z pomsty udělat Rebeka.

Co mám dělat?

„Já volím možnost, při které se hned teď seberete a vypadnete dřív, než vám k tomu dopomohu.“ Postavil jsem se hbitě na nohy. Doktor se sestrou také.

„Zde je moje vizitka.“ Lékař ji položil na stolek. „Zavolejte. Máte čas do zítřka.“ Na vteřinu se odmlčel. „Jen vás ještě upozorním, že slečna Woodiwiss byla zbavená svéprávnosti, intimní styk s touto osobou může být považován za znásilnění, jelikož není duševně způsobilá vám k tomu dát souhlas. Také za její únos a neposkytnutí lékařské péče můžete být trestně stíhán. Takže nijak nepomáhejte slečně Woodiwiss k útěku.“ Odešel a já z jeho slov cítil, že ví víc, než mi řekl. Zmizel i se svou asistentkou ve tmě, stejně jako přišel. Nechali mě tu zaskočeného a … Sakra! Sakra a sakra! Měl jsem chuť řvát a mlátit okolo sebe, ale moje tělo bylo strnulé. Mozek nechápal tuhle situaci a nedokázal vymyslet nic rozumného a ani inteligentního, co by nás dostalo z téhle šlamastiky. Ten člověk toho věděl, až moc. Bylo jasné, že dřív než sem přišel, si ověřil informace.

O sebe jsem strach neměl, ale o Annie ano.

Zbytek noci jsem nespal a koukal na stín do zdi, který se posunoval s odrazem noci. City i rozum jakoby stávkovaly, nedokázaly nic kloudného vymyslet. Potřeboval jsem myslet, ale žádná kloudná myšlenka nebo řešení mě nenapadalo.

„Bože, Annie! Mělas mi to říct!“ zaúpěl jsem tiše a zaháněl slzy.

<--  -->

Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Instinkt - kapitola šestatřicátá: