Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Instinkt - kapitola pětatřicátá


Instinkt - kapitola pětatřicátáPřestal se ovládat a vlkodlačí pudy ho zasáhly nepřipraveného. Zabarikádoval se v domě a ve své vlčí podobě ji hlídal a odmítal k ní kohokoliv pustit. Byl agresivní a nebezpečný, jak se svou ženu snažil ochránit v její těžké chvíli před jakýmkoliv ohrožením.

 

Kapitola pětatřicátá

Annie seděla už třetí den na gauči zabalená v dece, nohy měla pokrčené pod sebou a v rukou hrníček s čajem. Bylo jí zle, ne fyzicky, ale psychicky. Viděl jsem to na ní, měla to v očích už od té doby, co mě probudila. Takový záchvat už dlouho neměla a tenhle byl docela zlý. Možná, kdyby si vzala svoje pilulky… Ne, to jsem nemohl dopustit. Teď už se nejednalo jen o ni!

Snažil jsem se okolo ní chodit po špičkách a stále ji mít na očích. Když jsem se na ni nedíval, měl jsem pocit, že mě pozoruje, ale jakmile jsem se na ni otočil, upínala svůj pohled do středu místnosti a dívala se na televizi. Nejhorší na tom bylo, že v ní neběžel žádný program, ani ji nezapnula, jen se dívala na střed té černé obrazovky.

Únava a nevyspání se na mně začaly podepisovat. Nemohl jsem jít spát, když ona nešla. Jediný můj odpočinek byl, když jsem si sedl na zem vedle ní, položil si hlavu do jejího klína a zavřel oči. To mi prsty zajela do vlasů a pomalu a něžně mi je čechrala. To byla vlastně její jediná reakce na mě. Nepromluvila, ale moc dobře vnímala, co jí říkám, i když na to nijak nereagovala. Já ji nenutil, nemělo to význam a já jsem to moc dobře věděl. Uzavřela se do sebe.

Kuchyň už byla dávno uklizená, tedy alespoň od odpadků. Moje snažení o ukuchtění něčeho poživatelného k jídlu nebyla zrovna čistá práce. Hora nádobí ve dřezu, zamaštěný sporák, zacákaná mikrovlnka a všechno to snažení bylo k ničemu. Annie se pokrmu ani nedotkla, odvracela hlavu od nabízených soust a pevně svírala rty k sobě, jako bych se snažil nakrmit malé, nezbedné dítě. Chvílemi jsem propadal zoufalství a přál si, aby tu byl Rick, ten by věděl, co má dělat, já ne, a to mě dovádělo k nepříčetnosti. Klid. Ten byl teď pro ni nejdůležitější a já se ho snažil ze všech sil zachovat. Ale tohle ráno bylo od toho včerejšího jiné. Cítil jsem to. Mrazilo mě z toho v páteři. Něco se změnilo.

Bylo to přesně od té doby, co se před několika hodinami Annie vrátila z koupelny. Jen se zase usadila zpět na svoje místo na pohovce a znovu se dívala na tmavou obrazovku vypnuté televize. Jenže teď měla v očích slzy. Chtěl jsem si znovu položit hlavu do jejího klína, ale odtáhla se. Ani i kdybych se sebevíce snažil, nedokázal bych se dostat do jejích myšlenek a jejího trápení. Stahovala se do sebe čím dál tím víc a stavěla okolo sebe nepropustnou zeď, stejně silnou jako hradby nějakého velkého hradu. A já hledal sebemenší skulinku, jak se k ní alespoň trochu přiblížit.

Pohladil jsem ji po vlasech a po tváři. Oběd vedle sebe měla i přes všemožném snažení nedotknutý. Telefon v kapse kalhot mi snad už po sté zavibroval od toho, jak se mi snažil někdo od brzkého jitra dovolat. Věděl jsem, že to musí být důležité, ale pro mě teď byla prioritou ta dívka, které teď klečím u nohou a škemrám alespoň o kousek projevu její lásky a důvěry.

Vytáhl jsem mobil s tím, že ho vypnu, ale znovu se rozdrnčel. Sam. Podíval jsem se po Annie a nejistě si přiložil sluchátko k uchu. Bývalý alfa a nynější starší se na mě rozkřičel, chvíli mu trvalo, než se dostal k jádru věci a já z toho začal být rozezlený.

„Promiň, budou to muset zvládnout sami. Já teď nemůžu odejít.“ S tím jsem vypnul telefon. Měl jsem chuť začít mlátit hlavou o zeď a pořádně si ublížit. Tahle situace byla čím dál tím složitější.

Nejen že jsem zklamal jako partner a manžel, ale teď i jako vůdce a přítel. Na Quilovu ženu přišly kontrakce a bylo to zlé. Hlavně z Quilovy strany. Přestal se ovládat a vlkodlačí pudy ho zasáhly nepřipraveného. Zabarikádoval se v domě a ve své vlčí podobě ji hlídal a odmítal k ní kohokoliv pustit. Byl agresivní a nebezpečný, jak se svou ženu snažil ochránit v její těžké chvíli před jakýmkoliv ohrožením. Jeho chování nebylo pro nikoho překvapením. To samé se již stalo u Sama a pár dalších bratrů. Jen alfa – já ho mohl zkrotit a zařídit, aby Jane neporodila sama doma a vyhnula se tak případným komplikacím, které by si pak nastávající otec mohl vyčítat.

V době, kdy rodila Emily, byl Sam ještě náš vůdce. Deset vlkodlaků ho muselo zpacifikovat, než podlehl svým zraněním a nedokázal se bránit, natož se udržet ve své nelidské podobě. Jen tak jsme se k ní dokázali dostat a přivolat k ní doktora. Na převoz do porodnice bylo už pozdě. Tehdy to bylo první narození dítěte ve smečce. Nikdo nevěděl, že se něco takového může stát, a bylo to velice zlé. Sam na nás útočil svým vůdčím respektem, zatímco Emily ustrašeně naříkala v ložnici v porodních bolestech. Přiváděla na svět dítě, mezitím, co se její muž za dveřmi bil s bratry na život a smrt. Naštěstí se tahle situace u jeho druhého dítěte neopakovala, Sam už věděl, co má od sebe čekat, a snažil se ovládat své pudy.

Ale copak já ji teď mohl opustit? Svou ženu! A riskovat, že jí někdo - či sama sobě - ublíží? Ne, to pro mě byla nepřijatelná cena. Stejně jako jsem ji v jejím stavu nemohl vzít k porodu. Ne, to nešlo! Já teď musel především ochránit vlastní rodinu. Bylo to sobecké a… co. Zradil jsem vlastní smečku. Přesně tak, byla to zrada. Teď se mi mísily dvě povinnosti dohromady. Nepřijatelné dilema, ale já si vybral a za tím si také stojím. Za vlastní ženou!

Bylo mi mizerně. Quil byl nejen můj bratr, ale i dobrý přítel, a tohle si ode mě nezasloužil. Když Jane otěhotněla, byla první jeho reakce strach, především z porodu, a žádal mě o podporu a já mu ji slíbil. V té době pro mě neexistoval žádný otisk v podobě Annie a já se k němu teď otočil zády.

Podíval jsem se po své ženě, stále byla v té samé poloze, jen se teď její ruce přesunuly na její břicho a spletenými prsty v sobě si jej držela. Naše dítě. Teď už jsem chápal Quilův strach i všech svých bratrů. I já ho nyní měl. Annie by sama porod nezvládla, v tomhle ohledu nebyla tolik silná a já to moc dobře věděl. Ona pomoc potřebovala a já… Panebože! Za co mě trestáš?!

Vzal jsem její ruku do své a hrál si s jejími prsty. Něžně jsem políbil hřbet její ruky a bříška jejích prstů. Odtrhla svůj zrak od obrazovky a pozorovala má gesta, jakoby nevěřila projevu té něžnosti. Pak se bez mrknutí znovu zahleděla na televizi.

„Máš studené ruce. Přinesu ti deku.“ Zvedl jsem se k odchodu, ale zastavilo mě mohutné zabušení na dveře, skoro, jakoby je chtěl někdo vrazit.

Annie vylekaně nadskočila a já ji chlácholivě pohladil po rameni, jako že se nic neděje. Přesto se její dech zrychlil, srdce se závratně roztlouklo a hypnotizovala směr, odkud se ten zvuk ozval.

Místo pro pokrývku jsem šel otevřít dveře, na které někdo neodbytně stále bouchal. Za nimi stál Sam s nepříjemným výrazem. Ještě než se mi podařilo otevřít ústa a vyslovit slovo pozdravu, moje hlava se otočila o několik stupňů doprava, jak do mé čelisti prudce narazila jeho pěst. Byla to nečekaná rána, která donutila mé tělo zviklaně ustoupit o jeden krok zpět.

Tiché, vyděšené vypísknutí Anniina hlasu mě zachránilo od dalšího ataku. Sam se zastavil v rozmachu, pak mu jeho rameno s nataženou paží pokleslo. Nedíval se na mě, ale někam za mě. Otočil jsem se po směru jeho pohledu a uviděl to. Annie seděla na gauči v podivném klubíčku. Objímala si skrčené nohy pod koleny a na nich měla položenou hlavu a cela se až nepřirozeně chvěla a houpala sebou sem a tam – tam a sem, jako nějaký blázen. Tohle už na ni bylo moc.

Zlostně jsem strčil do Sama a opatrně přešel ke své ženě.

„Annie, to je v pořádku.“ Ani jsem nevěděl, jestli se jí smím dotknout. Už zase mě obklopoval ten pocit méněcennosti, nevěděl jsem, co mám dělat, jak se zachovat. Už zase…

„Jen jsme se škádlili, znáš to. Dva chlapi,“ zkusil to Sam. Ale jen si zakryla uši a dál se kolébala. Nechtěla nic slyšet.

„To – to jsem nechtěl,“ ozval se za mnou provinile Sam. Jeho zlost na mě byla rázem pryč. Teď jsem měl chuť mu jednu vrazit já, jen to všechno zhoršil! Můj bratr ostudně strčil svoje ruce do kapes u kalhot.

„Není jí dobře. Už pár dnů,“ snažil jsem se osvětlit Samovi. Přiklekl jsem k Annie a pokusil se jí v jejich nesmyslných pohybech opatrně zabránit. Vážně jsem měl strach, že si nějak závažně ublíží. „Proto nemůžu odejít,“ dodal jsem.

„Netušil jsem, že je Annie -“ raději ani nedořekl větu. Nebylo to vhodné, ne tu, ne přede mnou, natož před ní. Moc dobře mu došlo, co se tu děje, proč jsem se několik dnů neukázal na pile.

„S Quilem se to pokusíme vyřešit jinak,“ rozhodl se. „Drž se.“ Poklepal mi po rameni a v tu ránu byl pryč. Pravda, ani neměl čas se tu zdržovat, když byl potřeba jinde. Promnul jsem si tvář a zjistil, že Sam má pořád stejně dobrou ránu, jako před lety. Ta ale sedla.

„Miláčku, Sam už odešel. No tak…“ zkusil jsem to něžně. „Jsem v pořádku. Vím, že jsi měla strach. Nemusíš se ničeho bát.“ Skoro až násilím jsem ji objal a trvalo mi ještě pár hodin, než se mi ji podařilo uklidnit. To vyčerpáním usnula vsedě, opřená o mou hruď. Vlastně ani jinou možnost neměla, od toho jak jsem ji pevně svíral u sebe. V kapse mi zavibroval mobil značící přijatou zprávu: „Vše je O.K., je to holka. Oddychli jsme si. Naštěstí je podobná mámě. Sam“


. . .

 

Děsivá noční můra za bílého dne. Bolest hlavy. Zmatek. Jen několika hodinový spánek uprostřed dne. To všechno a přesto tu nebyla žádná realita, jakoby si se mnou můj mozek hrál nějakou hru. Mohla bych se ocitnout uprostřed nějakého špatného filmového thrilleru a nepoznala bych to. Stěží jsem vnímala, že se nacházím v ložnici, kam mě Paul donesl, ležím v posteli schoulená pod teplou přikrývkou.

Pořád jsem ho viděla, byl tam a tam… On.

Pěstmi jsem křečovitě svírala polštář a čekala, až se hlučný proud vody v koupelně zastaví. Paul se sprchoval. Snažil se využít volné chvilky, kdy si myslel, že spím, ale mně neuniklo, že se ode mě vzdálil. Jakmile jeho hřejivé tělo nebylo u toho mého, obklopila mě zima a já se znovu bála. Chvílemi jsem si připadala jako dítě, které se bojí tmy, ale moje stíny byly skutečné! Bojovala jsem s nimi, bylo to náročné a zdlouhavé, přesto se mi nad nimi dařilo vyhrávat. Napovídal o tom i můj rostoucí hlad. Obyčejná lidská potřeba mi říkala, že mi za chvíli bude lépe, protože já přece nejsem sama!

Proud sprchy se zastavil a moje první reakce byla Paulovi vyjít vstříc. Jen jsem se posadila v posteli a čekala na něho. Byl pryč sotva pár minut, ale já ho tolik potřebovala, až to bylo zvrácené.

Paul po chvilce vyšel z koupelny. Černé vlasy měl celé mokré a na pokožce ramen se mu leskly kapky vody. Byl jen v džínových kraťasech s odhalenou hrudí, jako by bylo venku léto a ne začátek zimy. Při pohledu na něj se mi zastavil dech, tak že mi ušlo, že se na mě dívá a v rukou drží nějakou krabičku. Zaváhal, pak udělala krok ke mně a já si uvědomila, že se něco děje.

„Annie… Tohle bylo v odpadkovém koši v koupelně.“ Ukázal mi obal od těhotenského testu.

Zavrtěla jsem hlavou. Nechtěla jsem o tom mluvit. Vůbec o ničem jsem nechtěla mluvit. Chvíli ještě čekal, pak se pomalu posadil vedle mě na postel a poklesl v ramenech. Nedíval se na mě, ale jen někam před sebe. Povzdychl si.

„Vím, že ti stále není dobře, ale tohle musím vědět, Annie. Jde o naše dítě.“ Zas ten jeho chápající tón. Tohle zrovna nebyla chvíle, kdy byl na místě. Kdyby tak věděl… Pořád jen a jen dítě, dítě a dítě. Lezlo mi to krkem. Jakoby mu nezáleželo na ničem jiném.

„Jsem unavená,“ zašeptala jsem jeho směrem a chtěla si znovu lehnout, ale on mi to nedovolil. Donutil mě, ať se mu podívám do očí. Překvapilo mě, že jeho vždy energické rysy vypadají ztrhaně, bělmo okolo duhovek měl zarudlé od vyčerpání. Teď mě popadl pocit provinění, že mně je lépe na úkor jeho. Poslední dny při mně stál jako nikdy, snažil se mě dostat nenásilnou formou z mé ulity a stálo ho to nemálo úsilí. Asi proto mi vyrazilo dech, když se na mě opatrně usmál a v tváři se mu objevilo štěstí.

„Dělala sis ten test? Proč jsi mi to neřekla? Chtěl jsem být u toho. Už konečně věříš tomu, že budeme mít miminko? Miláčku…“ Položil mi svou dlaň na líci a pohladil, nahnul se ke mně a velmi něžný způsobem mi vtiskl polibek na čelo. Chtěla jsem se nějak ohradit, ale byla jsem tak zaskočená…

„Kam jsi dala ten výsledek? Musím se na něj podívat. Já… Kdy sis ho vůbec dělala? Páni!“ výskl. Vlastně bych přísahala, že se i trochu třese.

„Ráno, já…“ Nebyla jsem ještě připravená na komunikaci v tomhle směru. Bylo dost citlivé a já se s tím ještě sama nevyrovnala, nebyla jsem připravená a on také ne. Teď jsem měla být ta silnější já, ale já byla na dně svých sil. Co mám říct?

„Já si ten test nakonec neudělala,“ vyhrkla jsem a zastavila tak příval jeho nadšení. Zarazil se.

„P-proč?! Já myslel…“ Zakroutil hlavou a mírně stáhl obočí v zamračeném tónu.

„My žádné dítě mít nebudeme.“

„Annie.“ Nadechl se. „Už jsme o tom mluvili. Dokud si neuděláš ten test anebo nezajdeme k lékaři, tak to nevíš jistě,“ povzdychl si. Už ho nebavilo stále mi to opakovat a já neměla sílu mu odporovat. Nejraději bych mu to odkývala, ale to nešlo.

„Šla jsem si ráno udělat test,“ začala jsem znova.

„A?“

„Nebylo ho potřeba. My žádné dítě mít nebudeme!“ Snažila jsem se znít důrazně a mrkáním se snažila zahnat slzy zoufalství, což mi nezabránilo, abych na něj tu poslední větu skoro zařvala, i když jsem se jen opakovala.

„Annie…“ snažil se mě upokojit. Nevěřil mi, nejspíš si myslel, že ani v tomhle nemám jistotu. Ve smíru nastavoval ruce, aby mě upokojil. Odstrčila jsem jej.

„Ne, ty to nechápeš. Nejsem těhotná, Paule! Ráno jsem to dostala!“ křikla jsem na něho. „Jen ses nadchl tou představou. Já říkala, že to nemůže být pravda!“ Dostala jsem to ze sebe rychle, až jsem se zadýchala. Vlastně mě potěšilo, že konečně prozře a mírně si to vychutnávala.

Paul na mě zůstal nevěřícně zírat, díval se mi do očí, jakoby snad pochyboval o mých slovech a tam hledal pravdu. Nevěřil mi, alespoň v ten první moment ne. Rysy ve tváři mu zkameněly. Snad i přestal dýchat.

„A-ale,“ zadrhl se. Vstal. Udělal pár kroků tam a hned zase zpět, než se zastavil. Snad se snažil si dát věci dohromady. To že jedna a jedna v našem případě nebudou tři.

„Nejsem těhotná,“ zopakovala jsem tiše. Usídlil se ve mně pocit viny. Štěstí z jeho tváře, které tam ještě před několika minutami bylo, zmizelo a objevilo se tam zklamání. „Je mi to líto.“ Sklopila jsem hlavu, nesnesla jsem ten jeho zraněný pohled, nejraději bych před ním utekla.

„Ne, není.“ Zakroutil hlavou. „Tys to malé nechtěla!“ Celá jeho mohutná postava se chvatně pohnula a já pak jen zahlédla jeho mizející záda pryč z domu. Zaslechla jsem bouchnutí venkovních dveří, které otřáslo stěnou. Odešel.

„Ale ano, je mi to líto,“ zašeptala jsem za ním tiše. „Jen mi to včas nedošlo.“ Utřela jsem si hřbetem ruky tekoucí slzy z tváří.

 

<-- -->



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Instinkt - kapitola pětatřicátá:

 1 2 3   Další »
02.03.2012 [9:23]

JennyssaKrásná povídka s krásným nápadem. Už se těším na další pokračování a co zase vymyslíš. Paulovi dávám za Emoticon . Mrzí mě, že se hádají Emoticon . Tohle už mi nedělej Emoticon . Těším se na Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon . Jen tak dál!!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

28.02.2012 [21:56]

EmmettkaWow.. nic jinýho nejde říct. Je mi líto Paula i Annie. Emoticon Emoticon Tvou povídku jsem zhtla jedním dechem, takže se moc moc omlouvám, že jsem nekomentovala! Ikdyž by to dá se říct k ničemu nebylo, protože už tu byli další kapitoli! :) Přesto se moc omluvuju! :D Doufám, že brzy dodáš další kapitolku, protože jsem se stala závislá! :D Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

17.02.2012 [18:54]

Elis1Victoria1Haletak tohle je pecka... nevim co fakt napsat Tahle povídka se mi líbý čím dál tím víc.
škoda že to mimčo nakonec nebude já se na to těšila

Emoticon

15.02.2012 [20:45]

anissskaTak teď opravdu nevím, je to tak zamotané... ale byla bych radši, kdyby byla těhotná... buď byl špatný test, nebo by mohla být těhotná znovu... Emoticon Emoticon

24. iffi
15.02.2012 [18:55]

nádhera!!! už se moc těšim na další díl.. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

23. Lowe
15.02.2012 [16:31]

Já... nemám slov.... Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Naprosto úchvatná kapitolka, ale... co teď? Co se to děje? Paul to možná tou reakcí přehnal. Vždyť sám ví, že na ní nemůže takhle rychle. Ona ještě není připravená na dítě, ale... když už mu konečně řekne celou pravdu o sobě? Prosím rychle další kapitolku Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

14.02.2012 [17:18]

AnnellyJá jsem se tak těšila, že by teďka mohli mít lepší časy a ono nic. A je mi líto Paula. On se o ni tak staral, těšil se na miminko a ono nic Emoticon. Snad už bude líp...
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

21. Ness
14.02.2012 [16:29]

Cože? A takhle to skončíš? Bouchne dveřma??? To budeš muset rychle napravit a napsat další kapitolku Emoticon . Jako obvykle to bylo krásné, jen... to nebudou mít nikdy aspoň trochu normální vztah? Vím, Annie je se vším na hraně, ale copak by si to nezasloužili? Oba? Vždyť ještě před chvílí to vypadalo, že budou žít šťastně... Prosím, moc tě prosím rychle další kapoitlku Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

20. AnysP
14.02.2012 [14:29]

AnysPpáni tak tohle jsem nečekala..honeem další doufám že bude annie na paula naštvaná a on si to bude chtít vyžehlit ale annie se nenechá...hone prosí další co nejdříve.. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

19. EdMaDo
14.02.2012 [12:47]

EdMaDoTak něják nevím, jak se k téhle kapitole vyjádřit. Jsem naprosto mimo, zmatená. Achjo. A já myslela, že už to bude lepší... Emoticon Tak doufám, že příští kapitola přibude brzy... Emoticon
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2 3   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!