Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hříchy lásky - 10. kapitola - Ten, kdo skrývá tvář

07.09.2010 (20:45) • Lorenia • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4879×

Edward

Seděl jsem v pokoji a díval se do temné noci, která byla zahalena mlžným oparem. V hlavě mi pluly tisíce myšlenek, ale všechny se týkaly jenom jí, Belly. Pravdou je, že dokud nějakým způsobem neztratíte to, co milujete, ani si neuvědomíte, jak je to pro vás vzácné a jak bez toho nedokážete žít.

Stál jsem na začátku cesty a všechno, co se stalo, bylo najednou pouhou minulostí. Bella neměla sebemenší ponětí, kdo jsem. A to byla rána, která mě zasáhla hluboko do mého mrtvého srdce, které, ač nebilo, patřilo celé jen jí. Navíc ta myšlenka, že mohla umřít a já ji mohl navždycky ztratit, mě sžírala víc, než bylo lidské. Uvnitř mě rostla silná nenávist, nenávist k tomu, kdo zpřetrhal všechna pouta mezi mnou a Bellou a kdo ji chtěl zabít. Vzít mi ten největší poklad, jaký jsem kdy měl…

Dveře jemně zavrzaly a do pokoje vstoupila Alice.

„Edwarde, volal náčelník Swan. Chtěl jen, abys věděl, že Bella volala ze spaní tvoje jméno,“ řekla tichým hlasem a mnou projelo náhlé vzrušení.

„Moje jméno?“ ujišťoval jsem se.

„Ano,“ špitla Alice a já se prudce zvedl z postele. Než stačila zareagovat, stál jsem ve dveřích s kabátem přes rameno.

„Edwarde, ne! Je noc! Nemůžeš teď jít do nemocnice!“ Snažila se mě zastavit.

„Alice, já musím,“ odpověděl jsem a vytrhl se z jejího sevření.

Proběhl jsem prázdnou halou a nastoupil do svého Volva, které se vyřítilo na cestu. Nepřemýšlel jsem nad tím, že jedu téměř dvou set kilometrovou rychlostí. Myslel jsem jenom na to, že Bella volala moje jméno. Moje jméno! To znamená, že někde uvnitř sebe ví, kdo jsem a pamatuje si mě! Tahle malá kapička naděje mi vlila do žil novou sílu a energii. Po pár minutách jsem zaparkoval před nemocnicí a prošel nepozorovaně hlavní vrátnicí. Musel jsem ji vidět a v tom mi nemohlo nic, ani nikdo zabránit. Proplížil jsem se tichými chodbami až do poschodí, kde Bella ležela. Měl jsem ale smůlu a v okamžiku nepozornosti si mě všimla mladá sestřička, která ke mně hned přiběhla.

„Pane, co tady děláte?“ vyhrkla nervózně. Její myšlenky mi ale usnadnily práci víc, než bych si myslel. „Ježiši, Jennifer, uklidni se! Ne, to nejde. Bože to je ale krásnej kluk! Dost, musíš se tvářit vážně, jasný?“ Podíval jsem se na ni pronikavým pohledem a sladce se usmál. Jako když byste našli na zemi opuštěné malé štěně. Tak rozkošně.

„Omlouvám se, slečno. Slečna, že ano?“ řekl jsem záměrně nejistě.

„Ehm, a-ano,“ vykoktala a nespustila ze mě oči.

„Vím, že je pozdě a já tu nemám co dělat, ale opravdu bych potřeboval navštívit jednu pacientku. Je to pro mě velmi důležité,“ řekl jsem smutným hlasem a sestřička hlasitě polkla.

„Já, já, já bych neměla. Ale on vypadá tak smutně! Tomu se prostě nedá odolat! Ne, bude průšvih! Ale když mu dám jenom chvíli, nikdo by si toho nemusel všimnout…“

„Prosím, jenom chvíli,“ zašeptal jsem sametovým hlasem a v duchu se zaradoval, když se mi ji podařilo zlomit. Rozrušeně se na mě usmála.

„Tak dobře,“ špitla a já ji obdaroval opravdu svůdným úsměvem. Nervózně si urovnala pramínek vlasů, který jí spadl do tváře.

„O jakou pacientku se jedná?“ zeptala se.

„Bellu Swanovou,“ odpověděl jsem.

„Už vím, to je ta dívka, co ztratila paměť,“ odvětila a já přikývl.

„Ale jenom chvíli,“ pokračovala a já ji obdařil dalším sexy úsměvem.

„Děkuju,“ zašeptal jsem a prošel kolem ní.

Když jsem došel ke dveřím Bellina pokoje, zarazil jsem se. Tak moc jsem si přál, abych otevřel dveře a ona věděla, kdo jsem. Nebyla to touha nebo pouhé přání, byla to nutná potřeba. Opatrně jsem vzal za kliku a vstoupil do potemnělého pokoje. Když jsem spatřil spící Bellu, na malý okamžik se přísun kyslíku do mých plic zastavil. Stál jsem u její postele a díval se na důvod mé existence. Důvod, který jsem já sám chtěl vytrhnout ze svého života. Při té vzpomínce jsem se opravdu nenáviděl. Bylo jedno, co cítím já a jak trpím. Ublížil jsem jí a to si nikdy neodpustím. Byl jsem neuvěřitelný sobec… Najednou jsem sebou trhl, když jsem si všiml, že se Bella pohnula. Přistoupil jsem k ní. Ospale otevřela oči a překvapeně se na mě podívala. Zvedla ruku a hebkými prsty mi přejela po tváři.

„Bello,“ zašeptal jsem dojatě. Tohle gesto mi dalo naději, která ale s jejím prvním slovem zhasla jako plamen svíčky.

„To jste vy,“ hlesla polohlasem a usmála se. Zklamaně jsem sklopil zrak.

„Ano,“ odpověděl jsem téměř neslyšitelně.

„Co tady děláte?“ zeptala se unaveně.

„Chtěl jsem tě vidět,“ řekl jsem a hlas se mi zlomil v bolestném vzdechu. Její výraz se změnil. Podívala se na mě udiveným pohledem a snažila se v mé tváři najít vysvětlení té bolesti, kterou jsem už nedokázal skrýt.

„Co se děje?“ zazněl její starostlivý hlas.

„Já, tak moc bych si přál, aby sis vzpomněla,“ zašeptal jsem a její ruka se propletla s mou. Sledovala mě chápavým pohledem.

„Já taky,“ špitla se slzami v očích a já znervózněl.

„Ne, to jsem nechtěl. Nechtěl jsem tě rozrušit, odpusť mi to,“ konejšil jsem ji.

„Jsem tak unavená,“ špitla a položila hlavu zpátky do polštáře.

„Už půjdu,“ řekl jsem omluvně, ale její ruka mě zarazila.

„Ne, prosím. Zůstaň,“ hlesla a já se na ni překvapeně podíval. Vypadala tak křehce, tak zranitelně. Jako malé ptáče, které ani neumí létat.

„Dobře,“ odpověděl jsem a přisunul si židli k její posteli. Položil jsem tvář na okraj postele a on se ke mně stulila.

„Slibuješ?“ šeptal mi její sametový hlas do ucha.

„Slibuju,“ řekl jsem dojatě a zavřel oči.

Usínala vedle mě a já cítil její klidný dech a tlukot srdce. Doufal jsem, že tohle není sen, ze kterého se další ráno probudím. Byl jsem jí tak blízko… Cítil jsem její vůni, která ve mně vyvolávala tolik vzpomínek. Miloval jsem ji víc, než je vůbec možné…

Bella

Probudila jsem se. Nevěděla jsem, jestli včerejší noc byla jen pouhým snem nebo tu Edward opravdu byl. Ujistila mě ale jeho jemná, sladká vůně, kterou jsem cítila všude kolem sebe. Musím říct, že jsem absolutně nechápala svoje pocity. Neměla jsem tušení, kým je a jakou roli hrál v mém životě, ale něco ve mně toužilo po jeho přítomnosti, hlasu a dotecích. Byla jsem tak zmatená, ale zároveň jistá. Vůbec to nedávalo smysl. Byl to pro mě cizí člověk, ale zároveň mi byl blíž, než by mě jen napadlo. Nemohla jsem přimět svou paměť k tomu, aby si na něj vzpomněla, ale přesto všechno pro mě Edward něco znamenal. To, co nás spojovalo, sílilo každým dnem. Nechtěla jsem vědět, čím pro mě byl. Chtěla jsem ho znovu poznat. Začít od úplného začátku…

Tajemná osoba

Střepy vázy se rozlétly na tisíce kusů, když jsem ji shodila ze stolu. Nasupeně jsem se postavila k oknu.

„Sakra,“ zaklela jsem. „Ta ubohá mrcha má obrovské štěstí! Co jsem jenom podcenila nebo udělala špatně?!“ křičela jsem.

„Uklidni se,“ zarazila mě Davon.

„Můžeš mi říct, jak mám být klidná? Ta hloupá lidská holka to přežila, jestli to nechápeš?!“ zuřila jsem. Davon se posadila do křesla a sjela mě pohledem.

„Něco si evidentně zkazila, ale tímhle si nepomůžeme, rozumíš? Musíme vymyslet něco, čím tvůj plán dokončíme.“

„Máš pravdu,“ souhlasila jsem a přisedla si k ní.

„Je to obyčejný člověk, takže sama přežít nemohla. Někdo jí musel pomoct a ten někdo byl rozhodně z našeho světa,“ řekla jistě a já si uvědomila pravdivost jejích slov.

„Cullenovi,“ špitla jsem, když mi to najednou došlo.

„Vidíš má drahá,“ zasmála se.

„Ale jak se k ní k čertu dostali?“ pokračovala jsem nechápavě.

„Má někdo z nich nějakou schopnost jako ty?“

„Nejsem si jistá,“ odvětila jsem.

„Na to si ale měla myslet dřív, než si se pokusila tu holku zabít!“ okřikla mě Davon a šlehla po mně vyčítavým pohledem.

„Dobře víš, že můj dar mě chrání spolehlivě,“ odpověděla jsem sebejistě.

„Přesto jsi ty Culleny neměla podcenit,“ zasyčela.

„Já vím, ale teď už si dám pozor, neboj se. Takové štěstí Bella už mít nebude, o to se postarám…“

Rozrazila jsem dveře pokoje a zmizela v černé noci…

Autor: Lorenia (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hříchy lásky - 10. kapitola - Ten, kdo skrývá tvář: