Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hippokratova přísaha - 10. kapitola

30.01.2013 (11:30) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 37× • zobrazeno 5783×

Plánoval jsem strávit na Aljašce první poklidné dny plné přirozenosti a té upíří seberealizace. Naturálně běhat v domovině zasněžených pohoří a ochutnat místí zdroje čisté a v našich vegetariánských, chudých měřítkách, dobré zvěře. Místo toho jsem hned ráno zase běžel zpátky.

„Určitě je v pořádku, Edwarde. Neboj se,“ snažila se mě chlácholit Grace. Jenže já se nedám opít pumou, natož rohlíkem.

„Tak proč mi nezvedá mobil?“ odsekl jsem nervně. Moje milá Grace si to teď vyžere se mnou, a to nemyslím nějak škodolibě. Měl bych ji nějak donutit odejít. Jenže jsem měl matné tušení, že ta se nenechá.

„Existuje milion důvodů, proč člověk nezvedá v pracovní době mobil.“ Jen jsem zavrčel. Jaká to plnohodnotná odpověď. Zuřivě jsem ťukal do titanových tlačítek mobilu. Lidé už by konečně mohli vymyslet něco, co nezničí ani upír žulovými prackami se silou odjištěných granátů na každém prstu. Protože jinak bych právě nerozdrtil jedničku.

Ale puritánští, xenofóbní upíři, co kontrolují vývoj, by to nedovolili. Obrátili by laboratoř v prach a vědce, co by měli bohužel to štěstí, zabili. Nezničitelní můžeme být na planetě Zemi akorát my.

„Mně ho musí zvednout, do hajzlu! Fabian ví, že mám nervy na sračky, a nezvedne mi telefon... Čím já jsem si tohle zasloužil?“ mumlal jsem si pod nos a našel jeho číslo v seznamu, když už jsem nemohl aplikovat rychlé vytáčení. Dokonce jsem před mojí přítelkyní mluvil vulgárně… Nepoznával jsem se. Už bych měl radši držet hubu a na všechno to, co mě sžírá, řvát jen interně.

„Lidi se přece ráno sprchují,“ poznamenala. Její entuziasmus a snahu jsem momentálně nedokázal absolutně ocenit, a to mě dopalovalo, protože ona si zasloužila, aby se jí někdo věnoval. Místo toho tu se mnou běhá po lese do Seattlu, protože můj lidský přítel mi nebere hovory. Ta si teda vybrala. Ani jsem jí nevysvětlil, co se stalo včera, a proč jsem chtěl tak rychle ze Seattlu vypadnout. To by byl fantastický příběh. Myslím, že by se jí nejvíc líbila ta část, kdy jsem vztyčil maják.

„Tak si má vzít do sprchy mobil,“ odvětil jsem se samozřejmostí a vztekem nad představou, že to Fabian neudělal a já si tu teď trousím nervy na prázdno.

„To dělají chlapi, když mají milenku a nechtějí, aby se mobil válel jen tak po bytě, až jim jejich králíček bude volat,“ osvětlila mi stav v amerických, lidských manželstvích. Pozvedl jsem obočí. „Četla jsem to v časopise.“

Nechtěl jsem Seattle hodně dlouho vidět, no, ani jsem nestačil odstranit jeho pach. Byl jsem zpátky a modlil se, aby mi Fabian vysvětlil, že jsem kretén, co jen plaší.

„Slyším jeho srdce,“ oddechla si Grace. Vážně se jí v těle rozlila vlna úlevy. Ale mě nic takového nečekalo. U mě bylo pořád jako na hladině v absolutním bezvětří.

„To není jeho srdce. A ani jeho myšlenky. Je tam Sean – jeho syn,“ vysvětlil jsem jí, ale na víc jsem neměl. Vyběhnul jsem světelnou rychlostí schody a vyrazil dveře. Seanovy myšlenky mi neposkytovaly vůbec žádnou perspektivu. Oči měl zavřené a v hlavě vygumováno. Kdyby tak trhaně nedýchal, tvrdil bych, že spí.

Když dveře vyletěly z pantů, leknul se a víčka otevřel.

Vůně vychladlé, mrtvé krve se linula celým bytem. Téměř jsem viděl ten opar, který se tam vznášel.

Viděl jsem Seanovýma očima sám sebe, jak jsem svoje rozšířil. Co bych dal za to, abych měl potřebu mrkat a aspoň na chvíli nemusel zírat na Fabiana na zemi, s hlubokou, smrtelnou ranou v levém spánku. Paže měl rozhozené, namočené v temném jezeře jeho vlastní krve.

Stál jsem. Jen stál. Socha, jejíž duté nitro zaplňovala šílená bolest. Fabian Green, nejlepší chlap, kterého jsem kdy potkal, a který mě přijal i jako nesmrtelnou stvůru, tu ležel bez jediné známky života. Krev se už usazovala v dolních částech těla. Modré rty nevydají jedinou hlásku.

„Edwarde, kdo to udělal?“ probudil se Sean. Z modrých, skelných očí vyteklo pár slz a dopadly mu na zápěstí. Slaná voda se rozprskla na všechny strany. Toho já nebyl schopen – projevit tuhle primitivní reakci. Ale přestože jsem neměl slzné kanálky, v pláči mi to nezabránilo. Brečel jsem, jen to nedemonstroval vědrem slz. O to to bylo horší. Připadalo mi, jako kdybych to tak dusil pod pokličkou, která se zoufale snaží nadskočit a pustit všechnu páru ven.

Upír má v existenci jen pár chvil, kdy je mimo. Kdy obrovskou většinu jeho prostorné mysli zabírá jediná činnost a ta menšina je tak tichá a umlčená, že může jen slabě, neslyšně protestovat. Lov a sex, nebo-li jeden z produktů sexu, a to orgasmus.

Ale pak je tu ještě jeden stav. Bolest, co přerůstá rychle v agónii.

Takže i když jsem věděl, že Fabian už mi nikdy nic nepoví a neporadí, padnul jsem k němu na kolena a vytáhnul ho ze zasychající krve, která už mi nic svůdného nešeptala, protože v ní nebyl žádný život.

Přitisknul jsem mu rty na čelo. Pro mě nebylo chladné. Teď už měl stejnou teplotu jako já.

„To bude dobré, kamaráde. Vyřeším to,“ zašeptal jsem s výrazem a tónem pomateného a nestabilního. Chybělo mi jen houpání ze strany na stranu. Pevně jsem držel nadobro mrtvou bytost ve svých rukou, stále ale křehkou.

„Edwarde, pusť ho!“ řval na mě Sean už nějakou dobu a snažil se ho vyrvat z mého železného sevření, které jsem utahoval, aby mi ho nikdo nevzal. Sean na rozdíl ode mě už přemýšlel celkem jasně, protože byl… člověk. Oni jsou schopní rekonvalescence. To upíři jsou smrtelně citově zranitelní bez výjimky.

Fabian měl v mé existenci důležitou a vzácnou roli. Byl jako transplantované, bijící srdce, co mi někdo v jeho přítomnosti vkládal zpět do hrudě a já se cítil díky němu zase živý.

A teď mi tu biologickou pumpu zase vrah bezohledně vyrval z místa mezi uškvařenými plícemi.

Někdo… Já věděl, kdo to byl. Cítil jsem z něj její pach. I z tohohle bytu.

Grace, která stála celou dobu na kraji bytu, a nevěděla, co si počít, protože nedovedla pochopit, proč tu vzlykám nad mrtvou, lidskou bytostí, mi položila ruce na ramena.

„Zlato, musíš ho pustit. Jinak… Moc by z něho… Víš, co myslím.“ Nechtěla říct něco necitlivého. Třeba – pusť ho, protože jinak z něj zbude rozemleté maso.

Sjela mi z ramen na předloktí a tvrdě stiskla. Když se dovtípila, že to nepomůže, začala je drtit. Kůže mi na obou rukách praskala – s tichým tříštěním se tam vytvářely póry.

Fyzická bolest se úžasně snoubila s psychickou.

„Edwarde! Probuď se už!“ zavrčela mi do ucha. A to bylo jako bomba pro moje instinkty, co převzaly vládu, protože už byly příliš podrážděné. Drtila mi ruce a vrčela na mě z těsné blízkosti.

Pustil jsem Fabiana, abych se otočil a strčil do ní.

„Edwarde!“ vydechl Sean v šoku. Vstal jsem, jelikož jsem hodlal zabít toho, kdo měl tohle na svědomí. Počkat… Ona žádné svědomí nemá.

„Zavolej policii, Seane. Já si jdu něco zařídit,“ rozhodl jsem s ledovým klidem. Příslib pomsty mi dal nový cíl, ke kterému jsem se upnul. Pomohl mi vymanit se z transu.

Sean na mě zíral s ústy dokořán, jestli si nedělám legraci, a vážně se teď sbalím a odkráčím. Což jsem přesně udělal.

„Počkej, kam jdeš?“ chtěla vědět Grace a vyběhla za mnou.

„Zabít Swanovou. A chci jí vyrvat páteř sám, Grace,“ dodal jsem. Můj hlas byl bez jediné špetky emoce – ledový a odměřený. Chtěl jsem jen zase dělat to, co je pro můj druh přirozené, a spojit to s užitečným.

Měl jsem to udělat hned na začátku. Fabian by ještě žil a mojí jedinou starostí by bylo, jak potěšit Grace a rozvíjet náš vztah.

„Vážně nemám jít s tebou? Edwarde, jak je to dlouho, co jsi naposled někoho zabil?“ zeptala se. Rozrazil jsem domovní dveře a vyběhl na vzduch. Rázoval jsem si to rovnou k tomu, co utiší moji bolest.

„Je to jako jízda na kole. To se nezapomíná,“ odvětil jsem sebejistě.

Fabian je mrtvý a já už nikdy neuslyším jedinou jeho myšlenku. Věděl jsem, že po tomhle s lidmi končím, protože já se nemůžu upínat na něco s tak špatnou trvanlivostí. Ztratil jsem Fabiana a už to nechci prožít znovu.

„To jsem nemyslela. Ale jestli to zvládneš, když si takových let kvůli svědomí a zásadám odpíráš.“ Zastavil jsem se, aby se zastavila i ona. Svoji spravedlnost chtěl jsem vykonat v soukromí.

Vítr jí rozfoukával zrzavé vlasy na všechny strany. U zálivu byl totiž nejsilnější.

„Nevypiju z té svině ani kapku. Nedělám to pro lov - toho se zásady naší rodiny týkají. A až Isabella Swanová přestane dýchat, prokážu tím světu nakonec ještě obrovskou službu.“

U Swanové jsem přeskočil plot a důrazně zaklepal na dveře. Naštěstí byla doma, ale tohle neslyšela. Přiložil jsem ukazovák na zvonek a držel ho, dokud nepřišla dolů.

Kdyby nebyla tak pomalá, úleva z jejího těla ve smrtelné křeči by se dostavila dřív.

„Slečno Swanová, tady Edward Cullen,“ ohlásil jsem se, opřený loktem o zeď. Prsty jsem si masíroval kořen nosu, abych nezačal řvát – pusť mě, ty děvko, dovnitř, protože jinak ty dveře vyrazím.

Byl bílý den a všude kolem byly domy plné lidí. Až za zdmi může začít upíří forma justice.

„Pane Cullene,“ pozdravila mě. Nebyl v tom jediný záchvěv strachu. Jen typická arogance a výsměch. Ať už v tom ale bylo cokoliv, její hlas ve mně probouzel jen další negativní pocity. „Řekl jste, abych se k vám už nepřibližovala a nakonec stojíte za mým prahem a klepete na mé dveře,“ podotkla. Jen počkej. Legrace končí.

„Přišel jsem prodiskutovat náš vztah pacienta a doktora. Také vám doporučit nového lékaře,“ lhal jsem. A jak se lže snadno, když k dané osobě necítíte nic pozitivního…

Byla přímo za dveřmi. Takový kousek od její centrální nervové soustavy mě trýznil.

„Rozhodla jsem se, že doktora nepotřebuji,“ oznámila mi. Tahle konverzace přes dřevěnou desku mi nevyhovovala.

„Slečno, rád bych se vám díval do očí, když s vámi mluvím.“

„Přelezl jste branku. To si chcete asi hodně povídat.“ To bylo to poslední, co jsem chtěl.

„Pustíte mě dovnitř nebo ne?“ chtěl jsem vědět a nastavil ukazovák ke klíčové dírce s tím, že si ty dveře otevřu sám. Ale po chvilce zámek cvaknul.

V červeném županu sotva do poloviny stehen a s rukou vbok se na mě široce usmívala.

Vymrštil jsem ruku a chytil ji pod krkem. Dával jsem si pozor, abych ji hned nezabil. Rozešel jsem se s ní napříč obývacím pokojem, dokud nenarazila zády do zdi.

Cítil jsem tu Emmetta. Co ten tady, proboha, dělal?

Vidět ten její prolhaný, psychopatický ksicht, jak se zkroutil do bolestné a překvapené grimasy, byla čirá radost. Arogance se chytila s úsměvem za ruku a táhla do hajzlu.

„Zabila si Fabiana!“ zavrčel jsem. Moje ruka, svírající její hrdlo, vibrovala. Snažila si ji sundat svýma vlastníma, ale jen do ní bezmocně drápala.

„N-e!“ vydala ze sebe, přiškrcená. Na tohle jsem čekal. Nastavil jsem ucho na stranu jejího obličeje.

„Co? Co říkáš?“ zeptal jsem, zdánlivě zaujatý. Potom jsem se jí zase podíval do očí s původním výrazem boha pomsty. „Nějakou další, zkurvenou lež?“ zařval jsem. Otřásla se. Že by konečně pochopila ve svém pomateném mozku, že se má začít bát?

„Neza… za…,“ snažila se vykoktat odpověď. Srdce přecházelo na maximální výkon, ale z krve jsem ještě necítil dost hormonů a pořádnou dávku strachu, co mě nasytí.

„Jaké to je, když z tebe začne vyprchávat život? Já ho totiž teď z tebe vymačkám,“ slíbil jsem a ještě sevření zesílil. Naběhlé žíly pod mou rukou prosily, abych toho nechal. „Konečně máte trochu barvy, slečno Swanová.“ Rudla a kopala bez výsledku nohama ve vzduchu.

Já ji ale nechtěl zabít udušením a tak rychle. Plánoval jsem ruku zanořit hluboko do ní a přesvědčit se, že má v těle páteř, která ale zřejmě nesloužila všem svým účelům.

Pustil jsem ji na zem. Spadla na zadek a chytala kyslík, zatímco si držela krk, kde vzkvétala kopie mé dlaně.

Přecházel jsem před ní jako rozzuřený býk a čekal, až konečně začne zase vnímat.

Kleknul jsem si.

„Střelila jsi ho do hlavy? Neříkala si náhodou, že vražda pistolí je hrozné klišé?“ zeptal jsem se, když stále kašlala a propínala se v zádech. Toužil jsem po posledních informacích.

„Nezabila… jsem ho,“ vydechla a zvedla ke mně uslzené oči. Že by to bolelo?

„Nelži, kurva!“ Akorát mě víc vytočila. I po tom všem se mi stále byla schopná podívat do očí a lhát. Bouchnul jsem přitom rukou do podlahy a udělal v ní prohlubeň.

„Přísahám.“

„Prosím tě, ty nepřísahej. Je to víc, než směšné.“

„Znám Fischta… a tu skvadru kolem něj. Zabili ho oni. Já s tím nemám… nic společného.“

„Skvělá fantazie do poslední chvíle. A proč by ho asi zabíjeli? Fischt je za mřížemi. Dali od něj pracky pryč.“

Zakroutila hlavou v nesouhlasu.

„Ne. Oni se poučili… Fabian byl jediný, kdo se nedal podplatit. Proto ho zabili.“ Znělo to až odporně logicky. Ale problém byl, že já už jí nevěřím ani nos mezi očima.

„Ty lžeš,“ stál jsem si za svým, i když se mi zem pod nohama trochu otřásla. „Jako vždycky.“

„Edwarde, já jsem Fabiana nezabila… Než jsi přišel, ani jsem o tom nevěděla! Dneska jsme se měli sejít…“

„Co prosím?“

„Myslíš, že bych tě poslechla? Že se k němu nemám přibližovat? Předpokládám, že ty jsi mu hned poreferoval o tom, co se stalo, takže mi chtěl nejspíš jen říct, abych se od něj a jeho koulí držela dál.“

Civěl jsem na ni, neschopný slova. Všechno to dávalo smysl. U Fabiana jsem ji cítil, protože spolu spali, a to ne jednou. Měl ránu v hlavě. Ona svoje oběti nikdy nezastřelila.

Padnul jsem do křesla a rukou si vjel v zoufalství do vlasů. Škrábal jsem se v lidském, naučeném gestu na pokožce hlavy a snažil se srovnat s tím, že jsem se zase spletl. Díky mým omylům je Fabian mrtvý. Na tom se nic nezměnilo, i když to Swanová neudělala. Pravděpodobně.

Slyšel jsem, jak se sune, ale pohled jsem nezvedl. Dokud její ruce nezačaly manipulovat se zipem na mých kalhotách.

„Co to děláš?“ zeptal jsem se, unavený už z překvapení.

„Dělám to, co si ty představuješ každý den,“ řekla mi. „A co chci já.“ Než jsem stačil protestovat, zcela určitě chabě, měla můj penis v ústech. Pojala ho tou horkou, vlhkou pusou, ze které jí padaly slova, díky kterým jsem si tohle dlouho fantazíroval. A teď to bylo tu a já cítil na nejcitlivější oblasti, jak mi přes ni v jejích kapilárách běhá krev.

Ještě naposledy jsem se nadechnul k tomu, abych jí řekl, aby ho okamžitě vytáhla. Ale doslova se na něj přisála a já skončil… Křečovitě jsem sevřel pěsti na opěradlech křesla a zvednul hlavu. Němě jsem zařval do stropu.

Můj první orální sex a kouří mi člověk…  I kdybych mohl mít vnoučata, tohle bych jim nevyprávěl.

Kamenné srdce samozřejmě mlčelo a mozek… Někdo se v něm hádal, ale jelikož se jeho pole působnosti přesouvalo do mého penisu, který Swanová bezstarostně a s rozkoší vepsanou ve tváři cucala jako nejlahodnější nanuk, rezignoval bez odmluv.

Ještě párkrát mi ho objela tím vroucím jazykem a já vybuchnul v pravém, nefalšovaném, upířím orgasmu. Eden mi dával pocítit svoje luční kvítí a vůni stromů. Takhle chutnal ráj.

Podíval jsem se jí poprvé do očí. Zírala na mě zpod svých dlouhých řas bez jediného zaváhání.

Přistihnul jsem se přitom, jak doufám, že neuhne a bude polykat – vezme si něco ze mě. Netuším, kde se tenhle pocit bral, ale prostě jsem to chtěl.

A ona mi to přání splnila. Statečně, snad i ráda, hltala můj jed, který jsem jí v zákonu akce a reakce – sání a stříkání – pustil do úst.

Vyndala si ho z pusy a otřela si požitkářsky rty, jako kdyby právě absolvovala snídani pro pravé gurmány s vytříbeným vkusem.

„Já věděla, že jsi jiný,“ řekla mi, když zamlaskala, jak znovu ochutnávala moje stopy, co jí zůstaly na jazyku. „A jsi teda expres, protože jsem ani pořádně nezačala,“ dodala. Byla vážně vtělení ďábla. Před chvílí jsem ji škrtil a ona mi pak dokáže spatra ukázkově vykouřit.

Při orgasmu jsem aspoň na chvíli cítil štěstí a zapomnění. Chtěl jsem víc.

Vytáhnul jsem ji za paže k sobě na klín. Vítězně se usmála, ale mně to bylo jedno. Až budu zase mimo, vítězem se stanu já.

Tohle byl čin největšího zoufalství. Ošukat ji, abych byl šťastný.

Přisál jsem se jí na rty a degustoval tak vlastní jed. Nevím, kolik chlapů si už přivlastnilo její rty, ale každopádně jí to dalo praxi. Dokonalý, empirický zážitek. Cítil jsem při tom tolik věcí… Nic z toho se ale ani nepřiblížilo něčemu, jako je láska, nebo i jen to hloupé - mít rád. Šlo jen o čistou touhu a chtíč. Hlad po sexu a štěstí, kterého jsem na vrcholu dosáhnul. Bylo to štěstí falešné, ale mě to nezajímalo. Jen jsem nechtěl už cítit nic negativního a ponořit mozek do ní – umlčet ho.

Vlastně jsem ji využil, ale teď ani potom se vůči ní nedostaví jediná výčitka. Navíc byla neuvěřitelná, vyšinutá svině. Ale i já byl využit v té její hře… Bylo to nakonec vzájemné.

Rozvázala si župan, pod kterým už neměla ani nitku látky.

Chytil jsem ji za ty dva malé, pevné zázraky s růžovými vrcholky, abych jí je promnul. Byl jsem přesvědčený, že nic lepšího jsem v ruce neměl.

Prsty mi pročesávala vlasy na temeni. Byla v tom špetka něžnosti, kterou jsem u ní ještě nikdy neviděl. Hned na to mě přesvědčila, že ani v posteli – nebo na křesle – jemná není. Zatáhla mě za ně a přejela mi rty po ušním boltci.

„Udělej mi to,“ přikázala mi šeptem do ucha. Žádný příkaz na světě nebyl lehčí splnit. Za zadek jsem si ji bez problémů dosadil na správné místo.

A je tu finále – já, Edward Cullen, právě přišel o panictví se ženskou, která je duševně chorá a já bych ji nejradši zabil. Tolik k ironii osudu.

Když po mně sklouzla až po kořen poprvé, už tehdy jsem myslel, že vybuchnu od blaha. Všechno v ní bylo prokrvené a vlhké. Už jen to byl pro upíra důvod k explozi.

Nedokázal jsem ji u toho líbat. Rozdrtil bych jí rty. Přes zatnuté zuby jsem cedil hluboké, přerušované vrčení místo lidského křiku. Ona řvala, já vrčel. Tuhle instrumentální skladbu jsme složili za pomoci prastarých nástrojů.

Musel jsem se šíleně snažit, abych se neudělal hned a ona z toho taky něco měla. Protože až bude mít orgasmus ona a nebude se moct ovládat a v sexuální nirváně bude křičet moje jméno, budu vědět, že to já jsem ji tentokrát vykolejil a převzal otěže nad jejím zmítajícím se tělem.

Ale ačkoliv jsem se snažil, orgasmus se dostavil dřív.

„To…,“ začala, skoro vytočená. Zavřel jsem jí ústa, když jsem ji vysadil až na hranu, a pak ji na sebe pustil. Náležitě jsem využil výdrž, jaká byla upírům dána do vínku. Náhle jsem ji viděl jako dar, kterým opravdu byla. „Kurva!“ zaječela. I bez toho bych poznal, že dílo bylo dokonáno, protože se uvnitř stáhla kolem mě. Zatnul jsem znovu zuby.

Díval jsem se jí do tváře. Nemohl jsem se nabažit té její blaženosti, co jsem jí způsobil.

Pak mi přepadla hlavou přes rameno, s rukama kolem mého krku. A taky tichým smíchem. Vždycky, když se začala smát, přišla rána.

„Těším se, až tohle řekneš své Grace. Vypadá křehce, ale to je jen fasáda krásné, vyrovnané zrzky. Myslím, že dostanete přes hubu, pane doktore.“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hippokratova přísaha - 10. kapitola: