Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hate is passing 38

20.06.2010 (10:30) • Tempy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4140×

Bella

Byl pátek večer a já se vracela z koupelny k sobě do pokoje. Charlie sledoval dole v obýváku nějaký zápas a docela u toho křičel. S úsměvem na tváři jsem zakroutila hlavou nad jeho počínáním.

„Čemu se tak směješ?“ zeptal se sametový hlas.

„Ále, Charlie,“ odpověděla jsem a přišla k Edwardovi, který se rozvaloval na posteli.

„Ječí docela solidně,“ pokýval hlavou a přitáhnul si mě k sobě.

„Co chceš zítra dělat?“ zeptala jsem se ho. „Myslela jsem, že bychom mohli zajít do kina.“

„Moc rád bych šel, ale Alice na zítra předpověděla sluníčko.“

„Takže tě uvidím až večer?“ zeptala jsem se smutně.

„To zase ne. Slunce by mělo zajít někdy kolem druhé hodiny.“

„V tom případě zítra asi poklidím dům a vyperu. Táta bude až do večera v práci.“

„Přijdu, jak nejdříve to bude možné.“

„Beru tě za slovo.“

„Měla bys spát,“ navrhl mi a zabalil mě do deky, aby si mě následně přitáhnul na sebe.

„Dobrou,“ pípla jsem a ponořila se do říše snů.

Ráno mě vzbudily sluneční paprsky, které mi tančily po tváři. Pomalu jsem zamžourala do toho světla a rozhlídla se kolem sebe.

Po ranní hygieně jsem sešla dolů. U stolu v kuchyni seděl Charlie a ukusoval z rohlíku.

„Ahoj, Bells,“ pozdravil.

„Dobré ráno, tati.“ Sedla jsem si naproti němu a vzala si také rohlík.

„Přijde dneska Edward?“ zeptal se.

„Až odpoledne. Potřebuje si něco zařídit a já mezitím uklidím dům.“

Táta odešel chvíli potom, co já dorazila dolů. Rozhodla jsem se, že půjdu uklízet. Nejprve jsem umyla nádobí ze včerejšího večera. Ve všech místnostech jsem setřela prach. Umyla podlahu a dokonce i okna. Mezitím jsem střídavě běhala od pračky a k pračce. Oblečení jsem věšela na sušák za domem.

Vynesla jsem ven poslední várku prádla a vrátila se zpět do domu. Hodiny ukazovaly něco málo po dvanácté. Šla jsem si ohřát pečeni ze včerejšího večera.

Bylo ještě dost času do Edwardova příchodu, tak jsem se rozhodla, že se půjdu něco málo naučit do školy.

Roztěkaně jsem hleděla na stránku v učebnici matematiky. Nedokázala jsem se na to moc soustředit. Matika nikdy nebyla můj oblíbený předmět. Pomáhal mi s ní většinou Edward a tím mi alespoň trošičku zmenšoval můj odpor k tomuto předmětu.

Už jsem se nemohla Edwarda dočkat. Hodiny ukazovaly čtvrt na dvě a já uslyšela zdola nějaký rachot. Docela mě to vylekalo. Pomalu jsem přešla ke dveřím a potom se po schodech vydala dolů.

Dole jsem šla chodbou ke vchodovým dveřím. Ucítila jsem tupou ránu do hlavy a následné tříštění skla. To bylo to poslední, co si pamatuji.

„Ahoj, Bello,“ pozdravil mě odporný hlas.

„Kyle,“ vydechla jsem a hlava se mi zatočila. Až teď jsem si uvědomila, že sedím na židli v kuchyni a ruce i nohy mám přivázané k židli.

„Jsem tak rád, že tě zase vidím.“

„Co tu děláš a jak ses sem dostal?“ zeptala jsem malátně. Oči se mi zase klížily.

„Trošku jsem vám upravil dveře,“ zašklebil se na mě.

„Co po mně chceš?“ vyhrkla jsem.

„Vždyť víš, co chci.“

„Říkal jsi přeci, že už ti na mně nezáleží.“

„Jestli myslíš tuhle pitomost. Dnes, když jsem tě viděl s Edwardem, jsem si uvědomil, že jsi šťastná, a tak by to mělo být. Jen doufám, že mou omluvu můžeš alespoň z části přijmout,“ pitvořil svou omluvu, kterou mi říkal před čtrnácti dny. „Dobrá řeč. Nemyslíš?“

„Znám i lepší,“ prskla jsem.

„Tak se do toho dáme. Já vím, co chci a ty to víš taky. Dej mi to a nechám tě na pokoji.“

„Co je to?“ zkusila jsem hrát nechápavou.

„Řekněme to takhle. Dělají to všichni a já to mám moc rád. Celé té věci se říká sex.“ Zhnuseně jsem se nad tím zašklebila.

„Fajn, ale nejdřív mě budeš muset rozvázat,“ přistoupila jsem na jeho hru a v hlavě se mi rodil plán.

„Rozvážu tě, pokud nic neuděláš.“

„Copak proti tobě něco zmůžu. Podívej se na to, jak jsi oproti mně silný,“ zahrála jsem mu na ego.

Přešel pomalu k židli a začal mě rozvazovat. Nejdřív nohy a potom ruce. Stoupla jsem si naproti němu. Obtočil mi ruce kolem pasu a hrubě si mě k sobě přirazil. Na nic jsem nečekala a políbila ho. Hnusilo se mi to, ale pro můj plán to bylo nezbytné. Po chvilce jsem se od něj odtrhla.

„Takhle se mi líbíš,“ řekl a sklonil se k mému krku, který začal líbat. Hraně jsem vzdychla a on mi zajel rukama pod tričko.

„Počkej,“ vydechla jsem a snažila se, aby můj hlas zněl pokud možno vzrušeně. Byl to celkem nadlidský výkon, protože mě tato situace maximálně doháněla ke zvracení.

„Co se děje?“ zeptal se nedočkavě.

„Nech mě trošku se připravit,“ řekla jsem mu.

„Půjdu s tebou, stejně tu není dostatek místa.“

„Prosím, nechci, aby to bylo u mě v pokoji. Tam jsem byla s Edwardem a všude bych ho viděla. Chci si to s tebou pořádně užít a nemyslet na nic jiného.“ Naklonila jsem se k němu a pohladila ho po břiše. „Počkej na mě v obýváku, za pár minut budu zpátky.“

Nechal mě odejít. Spěšně jsem běžela do schodů. Můj pokoj jsem přešla bez povšimnutí. Věděla jsem, že můj mobil leží na kuchyňském stole. Běžela jsem k Charliemu do ložnice. Vrhla jsem se do jeho šatní skříně a úplně vespod jsem našmátrala bílou krabice. Odkryla jsem víko a pohlédla na Charlieho náhradní pistoli. Rychle jsem vyndala náboje a strčila je do zásobníku. Krabici jsem uklidila na místo a pomalu vyšla z ložnice.

Sešla jsem dolů a chtěla jít do obýváku, když jsem za sebou uslyšela kroky.

„Konečně jsi tady,“ řekl Kyle a já se na něj otočila s pistolí, kterou jsem křečovitě svírala v rukou.

„Ty si teď hezky půjdeš sednout do kuchyně,“ prskla jsem a hlavní pistole ukazovala směr, kterým má jít.

„Ale no tak, Bello. Vím moc dobře, že bys nevystřelila,“ posmíval se mi.

„Střílet umím dobře a nemysli si, že ji nepoužiju.“

„Já si to nemyslím, já to vím.“

„Nemusím tě přesvědčovat, tak zavři hubu a pakuj se do tý kuchyně!“ zařvala jsem na něj a hlava se mi zatočila. Cítila jsem, jak padám k zemi. Pistole mi vypadla z rukou a Kyle se vrhnul ke mně. Rychle jsem se posunula kousek dozadu, alespoň tak rychle, jak mi dovoloval můj stav. Měla jsem štěstí a nahmatala pistoli. Kyle už byl skoro u mě, když se ozvala rána a on padl k zemi.

Posadila jsem se a roztřeseně koukala na Kylovo tělo. Začala jsem plakat, tak jsem skoro ani nepostřehla, že mě objímají chladné paže.

Edward

Od Belly jsem odešel těsně nad ránem. Nebylo mi to moc po chuti, ale věděl jsem, že musím jít, dokud nesvítí.

Vyskočil jsem z jejího okna a hnal se domů. Měl jsem nějaký zvláštní pocit.

„Čau, brácha,“ zdravil mě Emmett.

„Nazdar,“ odpověděl jsem.

„To je dost, že ses ukázal doma.“

„Nech ho být,“ kárala ho Esme.

„Ahoj, mami,“ pozdravil jsem a ona se na mě šťastně usmála. Milovala, když jsme ji takto oslovovali.

„Měl ses dobře?“ ptala se zvědavě.

„Řekl bych, že nadmíru. Asi si zkrátím tu část slunečného dne lovem,“ řekl jsem a vyrazil k sobě do pokoje.

Šel jsem se osprchovat a převléknou. Už jsem se chystal vyskočit z okna, když do pokoje vtančila Alice.

„Edwarde, musím ti něco říct,“ pravila naléhavě.

„Tak mluv,“ vyzval jsem ji.

„Měla jsem takovou zvláštní vizi,“ řekla a ukázala mi ji. Byli jsme v ní my dva s Bellou a ona byla jako já. Měla světlejší pleť a zlaté oči. Zvláštní na tom bylo, že Bella v rukou držela malý uzlíček. Uzlíček se pohnul a vykoukla drobounká ručička. Sklonil jsem svůj zrak na uzlík a usmál se. Ruku jsem měl položenou kolem Bellina pasu. Stoupla si na špičky a políbila mě na tvář. Vize skončila.

„Co to bylo?“ zeptal jsem se.

„Já nevím, Edwarde. Nikdy jsem neměla takovou vizi a netuším, kdy a jestli vůbec se to stane. Ani nevím, jestli je to možné.“

„Neříkej mi, že je Bella těhotná.“

„Já nevím,“ řekla zoufale.

„Dobrá, já se jí zeptám. Teď si skočím na lov a pak poběžím rovnou za ní.“

Lov jsem dneska vyloženě odbyl. Divný pocit, který jsem měl už ráno, mě znovu obklopoval. Chytil jsem jednu srnku a potom jenom bloudil po lese a kopal do všeho, co se dokázalo pohnout z místa.

Bylo za deset minut dvě a já se vydal za Bellou. Přišel jsem před její dům a uslyšel pláč. Viděl jsem, že přední dveře byly vylomené. Vzduch ke mně zavál pach krve.

Rozeběhl jsem se k domu a rozrazil dveře. Uviděl jsem Bellu, jak se choulí u stěny a v rukou svírá zbraň. Na zemi kousek od ní ležel nehybně Kyle. Bella měla ze strany rozraženou hlavu a kolem rány byla její zaschlá krev.

Přiběhl jsem k ní a objal ji.

„Šš, všechno bude dobré,“ utěšoval jsem ji.

„Nebude. Vždyť já ho zabila. Zabila jsem člověka,“ vzlykala hystericky.

„Neboj, já to zařídím.“ Sáhnul jsem si do kapsy pro telefon, který tam jako na potvoru nebyl. Asi jsem ho ve spěchu zapomněl doma.

„Já ho zabila,“ vzlykla znovu.

„Bello, kde máš mobil?“ zeptal jsem se.

„Na stole v kuchyni,“ vypravila ze sebe.

„Teď tě znovu opřu o zeď a skočím pro něj, abych mohl zavolat Alice. Zůstaň sedět, mohla bys mít otřes mozku. Hned budu zpět,“ ujišťoval jsem ji a vyrazil pro mobil.

Během vteřinky jsem byl zpět u Belly. Nehybně ležela na zemi a oči měla zavřené. Vyděšeně jsem k ní přiběhl.

„Bello!“ vykřikl jsem a stáhnul si ji na sebe. Bylo ticho. Neslyšel jsem nic. Můj milovaný zvuk se ztratil v nedohlednu. Telefon v mé ruce se rozdrnčel.

„Podle Carlislea máš tak dvanáct vteřin,“ ozvala se ze sluchátka Alice a telefon ohluchnul.

Předchozí

Shrnutí

Další

Autor: Tempy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hate is passing 38: