Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hate is passing 28

16.01.2010 (13:30) • Tempy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3927×

BELLA

Ležela jsem na podlaze v nějaké místnosti. V rohu stála postava zahalená v nepříjemné tmě. Slyšela jsem, jak se něčemu směje. Postava se pohnula a dvěma dlouhými kroky přešla ke mně.

,,Věděl jsem, že tě k tomu nakonec donutím. Nebyl jsem si jistý, kolikrát tě sem budu muset ještě zatáhnout, ale věděl jsem, že nakonec povolíš.“ Obdaroval mě slizkým úsměvem a pomalu se začal svojí hlavou přibližovat k té mojí.

S trhnutím jsem se probudila do tmy, která mě okamžitě obalila do nepropustné schránky. Začala jsem lapat po dechu, protože mi ta tma připomněla příhodu z odpoledne. Rychle jsem začala hmatat kolem sebe ve snaze najít lampičku, když se zničehonic rozsvítila. Zamžourala jsem na zprostředkovatele světla. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím, byl to Edward. Moc jsem nevěřila, že tu bude a ani jsem nechápala, jak se nakonec dostal dovnitř.

,,Ahoj,“ řekla jsem ochraptěle, až jsem svůj vlastní hlas nepoznávala.

,,Ahoj.“ Usmál se na mě a přisedl na kraj postele.

,,Přišel jsi,“ šeptla jsem do ticha.

,,Slíbil jsem to.“

,,Já vím, ale moc jsem tomu nevěřila.“

,,Proč?“ zeptal se a propaloval mě pohledem.

,,Nevím, proč bys měl riskovat střelnou ránu z pistole mého táty, kdyby tě tu našel.“

,,Pro tebe bych riskoval mnohem víc.“ Opatrně se sklonil a jemně otřel své rty o mé. Na tváři se mi usadil blažený úsměv. Koukala jsem mu do očí a byla bych schopná pokračovat v tom klidně další hodinu, kdyby mi hřmotně nezakručelo v břiše. Do tváří se mi nahrnula červená a já rychle sklopila hlavu.

,,Máš hlad.“ Konstatoval Edward a nabídl mi ruku, aby mi pomohl vstát z postele.

,,Kolik je hodin?“ zeptala jsem se, když jsem se nemotorně hrabala z postele.

,,Půl třetí ráno.“

,,Tolik? A jak ses sem vůbec dostal?“ zeptala jsem se rychle.

,,Oknem.“

,,Nemůžeš to nějak rozvést?“

,,Když jsi odpoledne usnula, byl jsem tu s tebou asi půl hoďky a pak jsem odjel, aby mě tu nečapl tvůj táta. Vrátil jsem se až, když bylo v domě zhasnuto. Emm s Jazzem mi přidrželi žebřík. Mimochodem mám tě od všech pozdravovat.“ Vesele na mě mrknul a otevřel mi dveře.

Došli jsme až do kuchyně a já se nezmohla na nic lepšího než zalít si cereálie mlékem. Namočila jsem do nich lžičku a chvíli je jen tak posunovala v misce.

,,Co se děje?“ zeptal se sametový hlas mého společníka.

,,Ne… to jen… že… já nevím.“ Odsekávala jsem mu a konečně si jedno sousto teď už celkem rozmočených lupínků nabrala a strčila do pusy. Pomaličku jsem žvýkala a sledovala Edwardův rentgenový pohled.

,,Řekni mi to,“ poprosil.

,,Stále tomu nemůžu uvěřit.“

,,Čemu?“ zeptal se s očividným zájmem.

,,Že jsi tu nebo spíš, že mám v domě kluka, když můj táta spí nahoře v ložnici.“ Jen co jsem to dořekla, uslyšela jsem prasknutí na schodech. Instinktivně jsem se otočila za zvukem a začala vyděšeně zírat do jednoho místa.

,,Bello, co tady děláš?“ zeptal se mě Charlie a vyjeveně na mě koukal. Rychle jsem se otočila na místo, kde před malou chvílí seděl Edward, po kterém se najednou slehla zem.

,,Já… měla jsem hlad.“ Poklepala jsem na misku.

,,Aha. Úplně jsem tě zapomněl vzbudit na večeři. Moc se omlouvám. Volal Carlisle, že jsi upadla a měla bys odpočívat, tak jsem tě nechal spát. Ještě jednou promiň,“ omlouval se Charlie.

,,To je v pořádku tati. Můj žaludek o sobě dal vědět.“ Pohladila jsem si břicho a napila se mléka z misky.

,,Tak jo. Já si půjdu zase lehnout a ty jdi co nejdřív taky.“

,,Neboj a dobrou,“ křikla jsem za jeho vzdalujícími se zády.

,,Dobrou Bells.“ Chvilku jsem ještě koukala do chodby a pak se otočila.

,,Do háje chceš mě zabít?“ zašeptala jsem. Naproti mně opět seděl Edward a vesele se na mě usmíval.

,,To by mě ani ve snu nenapadlo.“ Kouknul na mě tím nejkajícnějším pohledem a já změkla.

,,Kde jsi vůbec byl?“

,,V obýváku.“ Nevěděla jsem co na to říct a tak jsem pouze kývla hlavou.

,,Co říkáš tomu, že bychom se vrátili ke mně do pokoje?“ zeptala jsem se ho a šla vypláchnout misku.

,,Říkám, že to není vůbec špatný nápad. Měla by ses ještě vyspat.“ V tu chvíli mě něco napadlo.

,,Kde jsi vůbec spal ty?“

,,Nějak jsem usnul v houpacím křesle.“ Usmál se na mě a ruku mi položil kolem pasu. Přitáhnul si mě blíž a sklonil se k polibku. Teda já si myslela, že k polibku, ale on se místo toho zastavil asi centimetr od mého obličeje a rty se mu zkroutili do pokřiveného úsměvu. Slabě jsem vydechla a smutně sklopila hlavu.

,,Říkala jsi přeci, že do soboty nic nebude, že budu jen tvůj šofér.“

,,A vidíš, z šoféra jsi povýšil.“

,,A na co?“ Zájem z jeho očí byl nepopsatelný.

,,Na mého osobního strážce,“ pípla jsem nesměle. ,,Ještě jsem ti nestihla ani pořádně poděkovat…“ pokračovala jsem v řeči, ale on mě náhle přerušil svými rty.

Přitáhl si mě blíž k tělu a jednu ruku mi obtočil kolem pasu a tou druhou mě hladil po zádech. Ve chvíli, kdy spojil naše rty, mnou projela neskutečná energie a já zapomněla úplně na všechno. Na tu nepříjemnou příhodu za včerejšího odpoledne na to co jsem mu teď chtěla říct. Jediné co jsem vnímala byly jeho rty přitisknuté na těch mých. Stála jsem na špičkách, aby se nemusel tolik sklánět, ale po chvíli mě začaly bolet nohy. Nevím, jestli bylo možné, aby to vycítil, ale mě to tak připadalo. Udělal totiž dva kroky dopředu a mě tlačil společně s ním, pak mě jemně chytil za boky a vysadil mě na linku. Svoje ruce jsem mu propletla za jeho krkem a slabě ho na něm hladila. Moje tělo si dělalo, co chtělo, nějakým nevysvětlitelným důvodem jsem ho v tuto chvíli nemohla ovládat a tiskla se na něj stále víc. Edward mi obkroužil jazykem rty a já slastně vzdychla. Potřebovala jsem se nadechnout tak se Edward pohotově přemístil na můj krk.

EDWARD

Laskal jsem Bellin krk a ona zakláněla hlavu. Krev jí v krční tepně proudila jak šílená, ale mě nelákala. Její krev už pro mě nebyla takovým pokušením jako dřív. Teď v tento okamžik jsem mnohem víc prahnul po Belle jako takové. Po ní, po jejím těle. Chtěl jsem jí políbit každý kousek jejího těla. Ona se pod mými dotyky prohýbala a já jí vzdychal do kůže na krku. Nejspíš už to ale bylo pro Bellu moc dlouho a ona si opět vyžádala pozornost pro své rty. Její ruce mi zajely do vlasů a různě mě v nich laskaly. Bella se přitiskla na moje rty a jazykem mi přejížděla po spodním rtu. Chvilku se věnovala pouze mému spodnímu rtu a já to nemohl vydržet. Chtěl jsem mnohem víc a Bella mi to vážně dala. Ve chvíli, kdy jsem slabě vzdychnul, pomalu vsunula svůj jazyk do mých pootevřených úst. Nejdřív jsem se leknul a ztuhnul. Nebyl jsem si jistý, zdali si tohle můžu dovolit. Nevěděl jsem, jestli jí nemůžu nějak ublížit, ale Bella to zase rozhodla za mě. V momentě, kdy její jazyk vyhledal ten můj, nešlo jinak než se přidat.

Naše jazyky se začaly proplétat ve vášnivém tanci a ani jeden s tím nechtěl přestat. Vnímal jsem, jak se na ní stále více tisknu. Bella se zase potřebovala nadechnout a tak jsem rozpojil naše rty. Opřel jsem svoje čelo o to její. Oba jsme zrychleně dýchali a snažili se alespoň trošku uklidnit. Držel jsem Bellu kolem boků a ona se rukama opírala o linku.

,,Tak to bylo…“ vydechla a hlas se jí vytratil do neznáma. Stále byla trošku zadýchaná.

,,Vážně něco?“ dokončil jsem její načatou myšlenku a usmál se na ní.

,,Řekla bych, že jsi to vystihnul.“ Lehce seskočila z linky a objala mě kolem pasu. Hlavu mi položila na hruď a zhluboka se nadechla. Jen jsme tam tak stáli, až nakonec Bella zívla. Zvednul jsem jí do náručí a vyšel ven z kuchyně.

,,Co to děláš?“ zeptala se zděšeně.

,,Jsi unavená. Nesu tě do postele.

,,Tak to si nechám líbit.“ Zabořila si hlavu do mého ramene a začala usínat. Pomalu jsem jí pokládal na postel. Bella se slabě zavrtěla, když jsem jí přikryl a z polospánku zašeptala.

,,Už nechoď na to nepohodlné křeslo.“ Šoupla se na posteli a naznačila mi tím, abych si přilehnul.

Bell už spala až do rána klidně. Ležela mi na prsou a já měl kolem ní přehozenou ruku. Tentokrát jí Charlie nešel ani zkontrolovat, což mě potěšilo, protože jsem jí nemusel ani na minutu opustit. Ručička na budíku skočila na sedmou hodinu. Prsty jsem jí pošimral na tváři a její víčka se slabě zachvěla. Nakonec je otevřela úplně a obdařila mě kouzelným úsměvem.

,,Dobré ráno.“ Dal jsem jí pusu na čelo a opatrně jí ze sebe sundal. Zamračila se. ,,Musím dojít pro auto, pokud nechceš jít pěšky.

,,Můžeme jet mým,“ řekla a snažila se vyhrabat z postele.

,,Bello…“ nedokončil jsem větu.

,,Co je na mém autu tak špatné?“ zeptala se ublíženě.

,,Není dost rychlé alespoň ne pro mě.“ Protočila oči. Došla ke skříni, kde začala vyndávat kousky oblečení.

,,Dám si sprchu a najím se.“ Odcházela z pokoje a já šel za ní. Ona zabočila do koupelny a já vyběhl z domu. Vzal jsem to lesem a doma byl za chvíli. Musel jsem ještě počkat, aby Belle nepřišlo divný, že jsem u ní tak brzo.

Bylo skoro půl osmý a já vyjel. Zaparkoval jsem u ní před domem. Objevila se ve dveřích. Na sobě měla černé úzké džíny k tomu modré tričko s krátkým rukávem. Ruce měla ověšené mikinou, bundou a batohem skoro nemohla zavřít dveře.

Vystoupil jsem z auta a přišel jí pomoci. Vzal jsem její batoh a podržel zbylé dva kusy oblečení. Vděčně se na mě usmála a rychle zamkla. Podal jsem jí mikinu a následně i bundu.

Ve škole jsme byli za deset minut osm. Doprovodil jsem Bellu až před její třídu, kdyby na ní zase Kyle čekal.

,,Ahoj rozloučila se se mnou.“ Dal jsem jí pusu na tvář a vyrazil na svou první hodinu, kterou jsem měl s Alice.

,,Čau brácho, tak jak ses měl?“

,,Vážně skvěle.“

,,Já vím.“ Alice se klepla do hlavy a dosedla na židli, když vešel učitel.

,,Je tu Kyle?“ zeptal jsem se, protože jsem ho nikde nezahlídl.

,,Né není. Je v nemocnici. Způsobil jsi mu lehký otřes mozku.“ Potěšeně se usmála.

,,Bude v pořádku?“

,,Prý ano. Jaká škoda,“ povzdechla si Alice a začala sledovat látku, kterou učitel vykládal.

Zbytek dne probíhal skvěle bez sebemenších obtíží. Když se Bell dozvěděla, že Kyle tu není, výrazně si oddechla. Na oběd jsme došli společně. V myšlenkách našich spolužáku to vřelo. Všichni přemýšleli, jestli spolu chodíme nebo ne. Teď už jsem si byl téměř jistý, jak se rozhodnu a nemohl jsem se dočkat soboty.

Bella si nabrala nějaké jídlo a přešla ke stolu, kde seděla Alice. Ostatní sourozenci měli do jídelny teprve namířeno.

,,Bello, musíme se domluvit na ten ples,“ vyhrkla na Bellu.

,,Je až za týden,“ vzdychla Bella a zakousla se do trojúhelníčku pizzy.

,,No právě,“ lamentovala Alice a v myšlenkách jsem jí četl, jak přijede k Belle v pátek po škole a bude jí chystat alespoň dvě hodiny.

,,Alice,“ zasyčel jsem na ní a ona mě propálila pohledem.

,,Ty se do toho nepleť, Edwarde, to jsou holčičí záležitosti.“

,,Teď bych si přála být kluk,“ zakuňkala Bella a já se rozesmál.

,,Čemu se to tady smějete a beze mě!“ křiknul naoko uraženě Emmett. Rosalie mu byla hned v patách společně s Jasperem.

,,To tě nemusí zajímat Emme,“ odsekla mu Alice.

BELLA

S Edwardem to bylo den ode dne lepší. Každý den pro mě jezdil domů, aby mě vyzvedl do školy. Já se nemohla dočkat soboty.

Páteční den probíhal přímo senzačně. Mou náladu zlepšoval fakt, že Kyle stále nebyl ve škole a zároveň mi měl Carlisle konečně sundat tu pitomou dlahu.

Edward na mě čekal u svého auta, a když jsem vyšla z tělocvičny, vesele mi zamával. V kapse u kalhot mi zazvonil mobil. Vyštrachala jsem ho a přijala hovor.

,,Ahoj Bello, tady Tom,“ promluvil nadšeně.

,,Ahoj Tome, co potřebuješ?“ Došla jsem k Edwardovi a on mi otevřel dveře od auta, abych mohla nastoupit.

,,Babička už je na tom trochu líp tak jsem si říkal, jestli by ses nechtěla zítra sejít?“

,,To jsem ráda, že se jí ulevilo. Sejdu se ráda, ale zítra to nepůjde.“ Významně jsem se podívala na Edwarda a ten se usmál.

,,Aha. No tak to nevadí. Co třeba v pondělí? Nešla bys do kina?“ zeptal se s novou nadějí v hlase.

,,Proč ne. Ještě se domluvíme na přesnou hodinu,“ řekla jsem a hovor ukončila. Edward vedle mě zavrčel. Nechápavě jsem na něj koukla. Díval se mi zpříma do očí a já vyjekla, protože jsem zjistila, že už dávno řídí.

,,Proboha Edwarde koukej na cestu!“ Odvrátil obličej zpět na silnici před sebou.

Zbytek cesty proběhl bez jediného slova. Zdálo se, že je Edward naštvaný. Zaparkoval před nemocnicí a pomohl mi z auta. Bez jediného slova mě odvedl za Carlislem.

,,Ahoj Bello,“ pozdravil mě zvesela Carlisle a vypsal mi žádanku na rentgen. Sundal mi dlahu a poslal mě tam. Edward šel se mnou, ale stále mlčel.

Počkala jsem si na snímky a pak jsme mohli jít zpět za Carlislem. Dal si snímky na prosvětlenou plochu a začal je studovat.

,,Vypadá to, že už máš ruku v pořádku,“ řekl spokojeně.

,,Sláva,“ oddychla jsem si.

Carlisle mi ruku ještě prohmatal a pak mě pustil domů. Už jsem nemohla vydržet Edwardovu mlčenlivost. Před nemocnicí jsem se na něj otočila.

,,Jsi na mě naštvaný?“

,,Ne proč?“ zeptal se lhostejně.

,,Nepromluvil jsi slovo od doby, co jsem měla ten telefonní hovor.“

,,Proč s ním někam jdeš?“ zeptal se a tentokrát jsem naštvání v jeho hlase uslyšela.

,,Takže jsi naštvaný.“ Konstatovala jsem.

,,To jsem neřekl.“ Odvrátil ode mě obličej. Přitiskla jsem mu svou dlaň na tvář a otočila si jeho hlavu tak aby se na mě musel podívat.

,,Tom je kamarád z letadla. Nic víc ani nic míň.“ Dívala jsem se mu do očí a pak ho slabě políbila.

,,Dobře.“ Pod mým nátlakem nejspíš změkl a já se mohla začít radovat ze sundané dlahy.

Dovezl mě domů a došel se mnou až ke dveřím.

,,Měj se hezky a zítra tě vyzvednu v devět. Ano?“ zeptal se.

,,Budu se těšit.“ Dala jsem mu pusu na tvář a zašla do domu.

Zbytek dne probíhal jako vždycky. Uvařila jsem Charliemu večeři a pak zapadla k sobě do pokoje. Usnula jsem celkem brzy a dokonce spala klidným spánkem, což byla u mě výhra.

Ráno jsem se vzbudila spokojeně prospaná a neskonale šťastná. Dneska se s Edwardem přehoupneme na jednu nebo na druhou stranu. Konečně budeme mít jasno. Byla jsem docela nervózní, ale mou nervozitu zlepšily sluneční paprsky, které mě šimraly na tváři.

Vyskočila jsem z postele a dokořán otevřela okno. Konečně svítilo slunko, které mi ve věčně deštivém Forks tolik chybělo. Koukla jsem na budík, který ukazoval půl deváté. Zděšeně jsem vyběhla do koupelny, protože jsem měla jenom půl hodiny na přípravu.

Vracela jsem se zrovna do pokoje, když mi na nočním stolku zazvonil mobil.

,,Ahoj Bello,“ ozval se ve sluchátku Edwardův smutný hlas.

,,Edwarde,“ vydechla jsem do telefonu.

,,Je mi to moc líto, ale dneska se nemůžeme sejít.“

,,Proč?“

,,Moc mi záleželo na tomhle dni, ale teď momentálně nejsme celá rodina doma.“ S každou další větou byl jeho hlas ztrhanější.

,,A kde jste?“

,,Jeli jsme kempovat.“

,,Proč zrovna dneska. Nemohlo to počkat?“ ptala jsem se zoufale.

,,Bohužel. Promiň,“ řekl a hovor ukončil.

Předchozí

Shrnutí

Další

Autor: Tempy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hate is passing 28: