Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Gynekolog amatér - 8. kapitola

11.06.2011 (21:15) • forewertwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 36× • zobrazeno 5570×

„Je mi to líto, ale je to tak. Nebojte se, pokud to dítě opravdu chcete dát pryč, tak ho pryč dáte.“ Podívala se na mě a vděčně se usmála.

„Děkuji.“

8. kapitola

Pohled Bells

Moc mě překvapilo, když se za mnou přišel podívat doktor Cullen mladší, jenom mě malinko zajímalo, kde tak rychle zjistil, že jsem v nemocnici.

Moc mě trápí, že budu muset počkat, než se moje tělo dá do pořádku, abych mohla v pohodě dát dítě pryč. Mnoho žen by si ho asi nechalo, ale určitě ne hned po tom, co jim ho někdo nedobrovolně udělal. Moc mě bolelo srdce z bezmoci, kterou cítím.

Doktor už odešel a moje matka ještě nepřišla. To mi vůbec nevadilo, protože jsem doufala, že se vrátí ještě mladý Edward – syn doktora Carlislea, který pracuje tady v nemocnici a ošetřil mě. Nemám žádné kamarády, takže nedoufám, že sem někdo z naší třídy přijde a bude mě utěšovat o tom, jak to bude dobrý, ale já tomu stejně neuvěřím a nebudu je poslouchat, takže by nemělo cenu tady být se mnou, když člověk ví, jak jsem na tom psychicky a možná i fyzicky špatně. Nechci, aby mě někdo litoval, protože tohle opravdu nesnáším! Přímo nenávidím, když někdo dělá, že toho druhého lituje a potom na druhé straně ho pomlouvá, jak jenom ten dotyčný chce, aby ho někdo utěšoval a říkal mu, že to není pravda.

To mi připomíná jednu holku z naší třídy – Jessicu. Je to hrozná kráva, která si hraje na hrdinku století, ale občas to nevyjde a on se jí sem tam nějaký ten trapas stane. Umí však být i pěkná mrcha, protože horšího člověka, než je ona, jsem neviděla.

Snaží se každého ztrapnit a je jí jedno, jestli ten dotyčný trpí nebo ne. Ona si prostě tím udělá radost a na nic jiného se neohlíží.

„Ach,“ povzdechla jsem si, protože tu byla opravdu nuda. Moc jsem si přála, aby sem někdo přišel nebo abych měla po ruce nějaký časopis. Nemyslím ty časopisy jako je Bravo, Witch nebo něco takového, ale třeba Vogue by mi nevadil.

Zavřela jsem oči a doufala, že usnu, abych se nemusela nudit koukáním do zdi nebo přemýšlením o mém dosavadním životě, který stál zatím na prd.

****

„Bells, vstávej,“ uslyšela jsem hlas své matky a její teplou roku na mém rameni. Rozespale jsem se rozhlédla po místnosti, kde bylo pár lidí v bílých pláštích.

„Co se děje?“ zeptala jsem se a promnula si oči. Teprve teď jsem rozeznala bílé šmouhy, které jsem před chvilkou viděla. Naproti mně stála moje matka a doktor Carlisle Cullen se svými kolegy. Moc mě zamrzelo, že tady není Edward, protože mám k němu větší důvěru než k jeho otci a kolegům, se kterými sem přišel.

„Přišli jsme ti říct, že můžeš jít domů, ale našli jsme tě, jak spíš a tak jsme tě vzbudili,“ řekl doktor Cullen a mile se na mě usmál.

„Aha,“ vysoukala jsem ze sebe a sedla si do postele tak, abych měla pohodlí.

„Pokud chceš, tak řekni mamince, ať ti pomůže a může se vrátit domů, ale musíš chodit na pravidelné prohlídky k lékaři, tedy k mému synovi Edwardovi, pokud k němu pořád chceš chodit. Navíc jsem slyšel, že to miminko chceš dát pryč a tak se moc nenamáhej. Edward se ti to snažil vymluvit, ale tys nechtěla, takže tě do ničeho nutit nebudu.“

Všichni se na mě dívali a usmívali se jak měsíčci na hnoji, ale na mě toto neplatilo, protože jsem věděla, že je to maska.

„Výborně,“ zašeptala jsem a chtěla vylézt z postele, ale píchlo mě v břiše, tak jsem si sedla zpět na postel.

„Stalo se něco?“ zareagovala moje matka, když viděla, že jsem si musela znovu sednout do postele.

„Ne, mami, jenom se mi podlomila kolena, jak jsem přeležená,“ zalhala jsem a úspěšně.

„Doufáme, že už nebudou další komplikace. Na shledanou,“ řekl doktor Cullen a podal mi rukou. Lehce jsem se jí dotkla a hned se zachvěla, protože byla ledová.

„Děkuji,“ zašeptala jsem a vstala. Doktoři odešli a matka mi podala oblečení, abych se mohla převléknou z noční košilky, kterou mi tady po vyšetření dali. Rychle jsem se převlékla a odešla s matkou mlčky na chodbu. Smrděla tu dezinfekce, takže se mi zvedl žaludek, ale já to překonala a snažila se to nevnímat.

„Pojedeme domů?“ zeptala jsem se matky a zapnula si mikinu až ke krku, protože mi byla celkem zima.

„Ano, ale pokud by ti to nevadilo, tak bych se potřebovala zastavit v supermarketu a koupit něco k jídlu domů, protože tam nic nemáme.“ Matka odemkla auta a já jsem nasedla. V autě bylo příjemně a já se pohodlně opřela do sedačky a zapnula si pásy. Nastartovala a my vyjely směrem k Seattlu, kde jsme doposud žily já a moje matka. Kde je otec, to nevím, a ani mě to nezajímá, protože je to kretén.

Cesta rychle ubíhala a já jsem se nestačila divit, jak rychle jsme dojely do prvního supermarketu, na který jsme narazily.

„Jdeš se mnou?“ zeptala se mě máma, ale já jenom nesouhlasně zavrtěla hlavou na znamení toho, že tady zůstanu. „Chceš něco vzít?“ Měla jsem na něco ohromnou chuť, takže bych si něco sladkého dala.

„Kup mi prosím zmrzlinu. Nejlépe jahodovou.“ Miluju jahodovou zmrzku a tak jsem si o ni řekla.

„Nebudeš nemocná? Můžeš nastydnout.“ Máma měla hned strach, ale radši to neřešila a odešla do krámu. Já si mezitím před sebou naklonila zrcátko tak, abych na sebe viděla, ale v tom jsem zahlédla známou postavu, která šla za naším autem.

Rozpoznala jsem Toma, mého kamaráda z dětství, který se se mnou pohádal a už neomluvil. Měla jsem ho moc ráda, a tak jsem neváhala a vystoupila z auta. Rázným krokem jsem k němu došla a chytila ho za rameno, aby mi nikam neodešel.

„Tome,“ zašeptala jsem a on se na mě otočil. Pořád to byl ten samý kluk, kterého jsem znala ze základky a se kterým jsem zažila spousty dobrodružství.

„Bello?“ zeptal se malinko nejistě, ale hned se mu objevil úsměv na tváři a on mě objal. Vypadalo to, že zapomněl, že jsme se pohádali, ale raději jsem se o tom nezmínila, protože jsme nechtěla vytahovat staré věci.

„Kolik to je let, co jsme se neviděla. Dva nebo tři?“ Jeho úsměv nepohasl ani tehdy, kdy jsem mu dlouhé odloučení pověděla.

„Dva a půl,“ upřesnila jsem a zasmála se.

„To je to číslo. Jak se máš? Jdeš nakupovat?“ ptal se a zkoumavě si mě prohlížel. Hrozně jsem se lekla, že je na mně vidět, že jsem těhotná, i když to není pravda. Nemůže to vidět, protože nejsem v měsíci, v kterým to začíná být vidět.

„Mám se fajn a čekám na mámu, která šla nakoupit.“ Byla jsem malinko nervózní, ale snažila jsem se to nedat najevo. „A co ty?“

„Dostal jsem se na vysokou školu, tak jsem sem přijel oslavit. V kolikátém ročníku vlastně jsi? Nebo jsi už vyšla?“

„Jsem ve třetím. To jsi mě tedy urazil, že si nepamatuješ, v kolikátce jsem.“ Smála jsem se. Bylo mi s ním velice dobře.

„Směl bych tě někam pozvat?“ Jeho otázka mě zaskočila, ale proč ne. Máme si toho hodně co říct.

„Klidně, ale zítra nemůžu. Musím na pohlídku,“ zalhala jsem, protože na prohlídku jdu až za týden. Zítra jsem jít nemohla, protože měl k nám přijet táta, který se vracel z Francie, kde byl kvůli práci přes půl roku.

„Dobře. Tady máš moje telefonní číslo a já ti zítra zavolám. Ano?“ zeptal se a já si od něj vzala telefonní číslo a přikývla.

„Tak ahoj,“ řekl a políbil mě na tvář. Já jsem se vrátil zpět k autu a usedla do sedačky. Chvilku jsem přemýšlela, jestli se mi za chvilku něco nestane, protože když se většinou stane něco dobrého, tak potom následuje něco špatného.

„Všechno v pořádku?“ zeptala se mě máma, když nasedla do auta a nastartovala.

„Ano, ale chtěla jsem se zeptat, jestli zítra táta přijede.“ Možná, že kdyby nepřijel, tak bych šla ven s Tomem a všechno by bylo ok.

„Samozřejmě, proč myslíš, že jsem toho tolik nakoupila?“ řekla a ukázala na dvě tašky plné jídla, co se válely na zadních sedačkách auta.

„Aha,“ řekla jsem a usmála jsem se. Hrozně moc jsem se těšila, až tátu uvidím, protože mi moc chyběl, ale tížilo mě, jestli mu matka řekne o tom, že jsem těhotná nebo ne.

„Ty mu řekneš, že jsem těhotná?“ zeptala jsem se jí. Doufala jsem, že řekne že ne, ale z jejích úst se ozval pravý opak.

„Ano, zlatíčko, vždyť by se to dozvěděl tak i tak, kdybys odešla do té nemocnice a zůstala tam jeden nebo dva dny.“

„Aha,“ zašeptala jsem a svůj pohled jsem zabodla ven z auta.

****

„Bello! Dej do obýváku ty jednohubky, já nemám čas, protože musím dát péct to kuře,“ volala na mě máma. Blížil se totiž čas, kdy měl přijet můj táta.

Sešla jsem dolů ze schodů, sebrala jednohubky, které byly položené na lince, a odnesla je do obýváku na stůl který byl plný krásně voňavého jídla. Jenom jsem si přičichla a už se můj žaludek vzbouřil a já utíkala na záchod. Jen co jsem si opláchla obličej, aby tam něco nebylo, uslyšel jsem zachrastit klíče od zámku.

„Tati,“ vyjekla jsem jako malé dítě a utíkala po schodech dolů, abych tátu objala.

„Zlatíčko,“ řekl a pustil kufr na zem, aby mě mohl obejmout. Skočila jsem mu kolem krku, div že neupadl, a vlepila mu pusu na tvář.

„Jimmy,“ zavolala moje matka a už běžela k nám. Dala mu pusu na pusu a obejmula ho. Já si zatím sedla na gauč a počkala, až se posadí.

****

Za tu dobu jsme si toho hodně řekli, ale najednou došlo na téma já a kluci. Zakoukala jsem se do země a pořád doufala, že si to matka rozmyslela a neřekne mu to.

„Mám mu to říct já nebo ty?“ zeptala se mě, ale to nemusela, protože já mu to říkat nechtěla.

„Dobře. Jimmy, uklidni se a hlavně se nezlob, protože je to už vyřešené.“

„Tak mluv.“ Táta se usmál a chytl mámu za ruku.

„Bells je těhotná, ale neví s kým,“ řekla a tátův pohled ztvrdnul. Krátce jsem se na něj podívala a on rudnul. Rudnul vzteky. Malinko jsem se divila, že ještě neprasknul vzteky, ale potom to přišlo.

„Jak to myslíš, že neví s kým?“ Vstal a hulákal na nás jak na idioty.

„Tati,“ zašeptala jsem.

„Mlč, nechápu, jak jsem mohl vychovat takové dítě. Copak jsi spala s každým, takže nevíš, čí to dítě je? Jsi malá coura.“ Tohle jsem nikdy nečekala, že by mi to někdy řekl. Vstala jsem a utekla do pokoje, kde jsem se zamkla a začala brečet. On mi řekl couro. Slzy mi padaly po tvářích a dopadaly až na bílé povlečení na mé posteli.

7. kapitola -----> Shrnutí ------> 9. kapitola

Autor: forewertwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Gynekolog amatér - 8. kapitola: