Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Emmett a Angela?! 13. kapitola

04.10.2010 (10:30) • Elisme7 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3865×

13. kapitola

> Angela Weber <

„Neboj?! Tohle neříkej, protože to není normální. Já… Já tě nemůžu nechat umřít. Nedovolím ti to. Pamatuješ? Slíbil jsem to a taky, že dodržím. Přeměním tě.“ Začátku jsem porozuměla dobře, dělá si starosti chudáček, ale ten konec jsem nepobírala.

„V co mě přeměníš?“ Jeho oči zchladly a díval se na mě váhavě. Vyčkávala jsem, jak mi to vysvětlí. „No,“ popostrčila jsem ho.

„Věříš na nadpřirozené bytosti?“ Kam tím míří? Nedávalo mi to smysl.

„Myslíš čarodějnice, vlkodlaky a upíry? No, těžko říct. Je jasný, že na světě nejsme sami, že tam někde nějací mimozemšťané žijí, ale tohle je spíš výmysl. Někdo si zpestřil život takovými bláboly.“ Emmett se mi nepřestal dívat do očí. Jeho tvář byla jako z kamene. Dělá si srandu?! „Snad mi nechceš naznačit, že…“

„Správně, jsem upír.“ Zatajil se mi dech. Pokud to byl vtip, tak byl pěkně blbý. Avšak jeho obličej nežertoval.

„Cože?! Jako fakt?!“ Přikývl. Vyskočila jsem z postele a přemístila se ke dveřím, u kterých už mimochodem stál. „Ne, neubližuj mi!“ prosila jsem, ač malinký hlásek uvnitř mi našeptával, že on by mi nic špatného neudělal.

„Ang, neboj se mě. Já ti nikdy neublížím,“ přesvědčoval mě a držel za ramena.

„Vždyť teď jsi mi řekl, že mě proměníš.“ Byla to pravda, slyšela jsem to na vlastní uši. Tak na co si to teď hraje? Klepala jsem se hrůzou, až se mi na rukou stavěly chloupky do pozoru.

Pohladil mě po tváři a já ji otočila na jinou stranu. Jeho dotek mě teď studil víc než dřív.

„Neudělám to, pokud nechceš. Já jen… chtěl jsem ti pomoct. Nechci, abys mi umřela. Asi potřebuješ čas, tak tě nechám o samotě.“ Vyskočil oknem. Něco mi říkalo, že ani dřív nepotřeboval ten strom. Byla to jen zástěrka.

Povzdychla jsem si a byla nakonec ráda, že odešel. Jak se všechno mohlo za pár dní tak změnit? Zjistím, že za šest měsíců tu už možná ani nebudu, řeknu to Emmettovi, který šílí a v neposlední řadě se z něj vyklube upír. Páni. Upíři. Existují. To je… wow. Dobře? Špatně? A jaké vůbec pro mě? Znamená to, že i ostatní Cullenovi jsou upíři? A ví to Bella? Zřejmě ano a troufám si tvrdit, že to byl důvod, proč se se mnou nebavila.

Pokud jsem si myslela, že po tomhle všem usnu, byla jsem pěkně naivní. Všechno jsem si v hlavě přehrávala jako film a vůbec mi to nepřišlo jako komedie nebo slaďák. Naopak, bála jsem se. Jako by nestačila moje nemoc. To se musím vypořádat i s upíry? Ale ne jen tak obyčejnými. Cullenovi mi nikdy nepřišli zlí a jednoho z nich dokonce miluju.

„Ach. Sakra, Emmette, proč ses mi jen pletl do života? Proč teď?“ ptala jsem se Emmetta, ale byla to spíš otázka, která směřovala na mě. Sama jsem musela přijít na to, co dál. Jak mám brát fakt, že milovaný kluk je upír.

> Emmett Cullen <

Pláž. Jediné místo, kde se cítím dobře. Pokud však nepočítám přítomnost Angely. Protože ta je bezkonkurenční. Upřímně mě její reakce vykolejila. Tohle jsem nečekal. Myslel jsem si, že bude v šoku, ale nebude jí to vadit. Přesně tak, jak se chovala Bella. Ale nestalo se tak. Bála se mě a myslela, že jí ublížím. Jak si to mohla myslet? Jak jen?

Zavibroval mi mobil. Vytáhl jsem ho z kapsy a přijal hovor od Alice.

„Poslouchám.“

„Přijď domů. Hned. Tohle tě posadí na zadek,“ zašeptala tak potichounku, že jsem měl co dělat, abych ji vůbec slyšel.

„Ségra, proč šeptáš?“

„Přijď, pochopíš.“ Ukončila hovor a přinutila mě se co nejrychleji vydat domů. Co se stalo? Tohle mě žralo po celou cestu.

Otevřel jsem si hlavní vchodové dveře, které nikdy nezamykáme, podíval se kolem sebe. Nikde nikdo. Co zas plašila ta malá potvůrka?! Zakoulel jsem očima. Určitě si ze mě vystřelila. Chtěl jsem jít do pokoje, ale zaslechl jsem hlasy. O chvíli později už všichni scházeli dolů. A tím všichni myslím opravdu všechny. I Rosalie.

„Ahoj,“ řekla směrem ke mně a pousmála se úsměvem, který jsem na ni kdysi miloval. „Emmette, jsem to opravdu já. Nejsem duch,“ rozesmála se. Avšak já se nebavil. Žádný vtip jsem na tomhle neviděl. Co tu chce? Proč se vrátila? Kvůli mně? Tsss. Pochybuju. Ale co když ano? Dám jí druhou šanci a opustím Angelu?

„Ahoj,“ opětoval jsem jí pozdrav. „Co tu děláš? Přišla jsi na návštěvu? Tak pěkný pobyt přeju.“ Odebral jsem se do svého pokoje, ale stihl ještě postřehnout, jak jí zmrzl úsměv na tváři. Co ksakru čekala? Že jí budu líbat nohy?!

Za pár minutek někdo zaklepal na moje dveře. Nemusel jsem být jasnovidec, aby mi došlo, kdo to byl.

„Emmette, já… Já chápu, že se zlobíš. Ublížila jsem ti a hodně, to vím. Avšak pochopila jsem, že bez tebe nemůžu žít. Všude, kde jsem byla, jsi byl v duchu se mnou. V jednou kuse jsem si představovala, jak by se ti tu líbilo. Ach, Emmette, tak moc jsi mi chyběl.“

„Omluva nestačí, Rose. Pro mě je to málo. Já se trápil. Kolikrát jsem myslel na ukončení existence. Ale byla tu moje rodina. Ta, kterou jsi jen tak opustila. Jak si teď můžu být jistý, že to neuděláš zase, hm? Nic nebude jako dřív.“ Sebral jsem se a chtěl odejít.

„Fajn! Jak chceš! Ale nemysli si, že tě té Weberové nechám. Nikdy! Slyšíš? Nikdy!“ Hořce jsem se zasmál.

„Jedno se ti musí nechat, lásko. Nezměnila ses.“

Tak moc jsem toužil políbit ji, obejmout a nikam už nepustit. Ale něco mi v tom bránilo. Něco nového, co jsem vůbec nebral na vědomí. Až nyní. To něco byla Angela – její zkoumavé oči pod brýlemi, červenající se tváře, plné rty, které si často kouše, a taky chvějivé tělo při mém dotyku - prostě přesný opak Rosalie.

Pro kterou se mám rozhodnout? Pro ženu, kterou miluju nebo pro dívku, která mě drží nad vodou, a začínám k ní něco cítit?

> Angela Weber <

Jak se říká: Ráno moudřejší večera. A je to pravda, aspoň co se mě týče. Ráno jsem vstala až s moc dobrou náladou, kterou nezkazilo ani pravidelné zvracení krve. Byla jsem pevně rozhodnutá. Miluju Emmetta a nehodlám se ho vzdát jen kvůli tomu, co je. Nemůže být zlý, to by mi už dávno ublížil.

Zavolala jsem Jess, aby mě vyzvedla a odvezla ke Cullenovým. Překvapilo ji to, a tak jsem se musela podrobit detailnímu výslechu v autě při cestě k nim domů. Řekla jsem jí jen to nejnutnější, až na malinké tajemstvíčko. A to se jednalo upírství. Jak by asi Jess reagovala na to, že je její ex upír? Vlastně to vím přesně. Složila by se mi tady. Až se sama sobě divím, že u mě se tak nestalo.

„Hodně štěstí,“ popřála mi Jess a já s rozklepanýma rukama šla zaklepat na dveře. Nervozita? Zatraceně slabé slovo. Na chvíli jsem zaváhala. Mám, nemám? Co když mě už nechce?

„Zabloudilas?“ ozvala se za mnou… Rosalie? Otočila jsem se k ní a ověřila si skutečnost. Ano, byla to ona. Rosalie je zpátky! Zpátky ve Forks. Zpátky u Emmetta. Vezme mi ho. Vykašle se na mě. Ano, určitě. Copak můžu konkurovat její kráse. Ani omylem. Štvalo mě, jak se vše točilo kolem krásy.

„Ztratilas řeč, zlodějko kluků?“ Jak, že mě to nazvala – zlodějka kluků? Měla jsem sto chutí jí vpálit přímo do obličeje, jak se kvůli ní Emm trápil, ale nesebrala jsem odvahu. Přece jenom je to upírka a zbavit mě života by jí nedělalo sebemenší problém.

„Ne, neztratila. Hledám Emmetta.“

„Není tu. Myslela jsem, že běžel za tebou. Musel ti něco velmi důležitého říct.“

„Co?“ bála jsem se. Snad to není to, co si myslím. Snad mi nechtěl dát kopačky.

„Vrací se ke mně, navždy. Už ho nikdy neopustím. A to si zapamatuj, Angelo, on je jen můj,“ zavrčela. Couvla jsem zpátky a mráz mi přeběhl po zádech. Brrr.

„Rosalie! To stačí!“ Z ničeho nic se tam objevil Jasper. Jasper mi nikdy nebyl blízký, což asi všichni Cullenovi, až na Emma s Alici.

Rosalie si odfrkla a odešla dovnitř. Jasper se na mě omluvně usmál.

„Promiň, ale Emmett tu skutečně není. A skutečně nevím, kde je,“ řekl, ale rukama naznačoval, že plave. Trvalo mi, než jsem pochopila, co tím myslel. Je na pláži. Věnovala jsem mu falešný úsměv. Hned, jak mi Rosalie řekla, že se k ní Emmett vrací, opustila mě chuť jít se ho doprošovat.

Neměla jsem odvoz. Nějakou dobu jsem přemýšlela, zda zavolat Jess, ale nakonec tak neučinila. Přece jenom jsem chtěla být sama a vyrovnat se se vším v klidu.

Šla jsem na kraji silnice a byla ponořená do myšlenek. Ani jsem si nevšimla auta, které vedle mě projíždělo a následně prudce zastavilo. Zmateně jsem sledovala, co bude řidič dělat. Vystoupil Matt. Pocítila jsem úlevu. Doběhl ke mně, a když viděl můj uslzený obličej, pevně mě objal.

„Já to věděl,“ zabručel tvrdě skrz zuby.

„Ne, nic nevíš.“ Zamračil se nad mojí poznámkou a vedl k jeho autu.

Když jsme byli doma, pozvala jsem ho dovnitř a nabídla něco k pití. Zdvořile odmítl, ale k odchodu se rozhodně neměl.

„Povíš mi, co se stalo?“ začal a nechtěl dovolit úsměvu, aby rozzářil jeho obličej.

„Rosalie je zpátky,“ zašeptala jsem a sama se divila, jak můj hlas zní ublíženě. „Emmett se k ní vrací.“

„To je mi líto, miláčku. Pojď sem.“ Vstal ze židle a znovu mě schoval do jeho náruče. Vadilo mi jeho oslovení, ale objetí už tolik ne. Potřebovala jsem teď něco, v čem by mi bylo bezpečno, a to Mattovo objetí pro nyní představovalo.

Ozvalo se klepání na dveře.

„Dojdu otevřít,“ řekla jsem a on přikývl, vtiskl mi menší polibek na rty a vykouzlil spokojený úsměv. Cítila jsem slabá, abych mu teď začala něco vyčítat.

Otevřela jsem dveře a v nich stál Emmett. Tušila jsem, že je to on. Vyčkávavě na mě hleděl. Čekal reakci, odpověď mého přemýšlení, které mi nechal.

„Je konec, Emme.“ Zavřela jsem dveře a zavřela bych je úplně, kdyby se mi tam nevloudila jeho ruka.

„Co tím myslíš?“ Znovu jsem neudržela slzy a nechala je volně plynout „Tohle mi nedělej. Já se rozhodl a…“ Zastavila jsem ho rukou.

„Vím, jak ses rozhodl a je mi to fuk. Už to vím. Nevím, proč se semnou zahazuješ, když už máš Rose doma. Už mě nepotřebuješ. Už nepotřebuješ nikoho, kdo by ti pomohl vyrovnat se s její ztrátou. Měl bys být šťastný. Sbohem.“

„A to je všechno? Zase mě nenecháš nic říct?! Nedáš mi šanci ti to vysvětlit. Angelo!“

„Angelo,“ zavolal ve stejné době mé jméno Matt, přišel k nám. „Nějaký problém?“ zeptal se.

„Chápu,“ pronesl Emmett tak zvláštně, jako by si snad myslel, že se mezi námi něco stalo.

„Co tím myslíš?!“ vyjela jsem.

„To, co vidím.“ Odcházel.

„Počkej! To snad nemyslíš vážně?! Neodejdeš jen tak, jako bych za to vše mohla já. Máš na tom všem taky svůj podíl.“ Nevěřícně se na mě díval. „Nedívej se tak.“

„Měl bys zmizet, chlape,“ vložil se do toho Matt a odstrčil Emmetta stranou. Neuvědomila jsem si, jak blízko sebe jsme stáli. Emm si to nenechal líbit. Věděla jsem, co následuje.

„Kluci, nech…“ zatočila se mi hlava, silně jsem se za ni chytila a svezla se dolů. Jediné, co jsem vnímala, byly sklánějící se stíny před mýma očima.

> Emmett Cullen <

Můj padlý andílek tady leží se zavřenýma očkama a nevěnuje mi žádný z jejích usměvavých pohledů. Myslel jsem, že se mi podruhé zastavilo srdce, když omdlela.

Nadskočil jsem leknutím, když se Carlisle lehce dotkl mého ramene. Pousmál jsem se na něj. Jsou to dva dny, co tu leží bez sebemenší známky života a po ty dva dny mi byl Carlisle velkou oporou. Jenže ne vše probíhalo v klidu. Včera tu Matt ztropil scénu, jak se tu opovažují být. Měl jsem sto chutí mu zasadit takovou ránu, že by si musel v nemocnici poležet i on.

„Nedělej si starosti. Její stav je už v pořádku. Dneska by se měla probudit, nejpozději zítra ráno.“

„Díky. Postaráš se o její mámu? Šla si pro kafe, je na dně.“ Přikývl a odešel.

Přesunul jsem se z židle, která stála vedle postele, k ní. Lehl jsem si, objal ji a hladil po ruce, která byla mrtvolně položená na břiše. Ve dveřích se objevila Rosalie. Potichu jsem zavrčel. Sklonila provinile hlavu a odešla. Měla neuvěřitelné štěstí. Protože bych se neovládl. Ty řeči, které navykládala Angele, jí jen tak neopustím.

Do háje! Jak jsem to mohl tak podělat?! Šel jsem za ní s jasným cílem, a pak mě ovládla žárlivost vůči Mattovi. Blbeček.

„Tsss,“ zasyčela bolestí. Lekl jsem se, že jsem ji mačkal víc, než bylo třeba a pro ni zdravé. Trochu jsem se odtáhl. „Ne, neodcházej,“ řekla ještě se zavřenými oči. „Nechci umřít sama.“ Její slova mě bodla. Nechtěl jsem už takové nesmyslné řeči poslouchat, a tak ji něžně políbil. „Miluju tě,“ zašeptala.

„Já tebe taky, brejloune.“ Viděl jsem, kolik úsilí ji stálo se usmát. „Ale nic nemá na tvůj ranní dech,“ rozesmál jsem se a ona se mnou.

„Emmette! Za to nemůžu,“ řekla jako by káravě a znovu zavřela oči. Sledoval jsem ji a přemýšlel, spíš se bál.

Bude se chtít stát upírkou?

„Jak ses rozhodl?" znovu pronesla tiše. Bála se mé odpovědi, a tak nechala oči zavřené. „Já nebo R - rosalie?"

„Chceš to opravdu vědět?" Přikývla. „Tak fajn, ale za nic neručím." Semkla rty pevně k sobě. „Vybral jsem si ženu, kterou miluju." Otevřela oči.

„Tebe, má lásko," znovu jsem chtěl spojit naše rty, ale zastavila mě.

„A co můj ranní dech," usmála se. Chvíli jsem dělal, jako že horlivě přemýšlím.

„Čert to vem."

Zase jsem to neusekla, takže aspoň vidíte, jak mi na vás záleží. ;)

Pomalinku, ale jistě se blížíme ke konci.

Sama se divím, jak jsem původních 6 kapitol prodloužila až sem. :D

Autor: Elisme7 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Emmett a Angela?! 13. kapitola: