Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dva bratři a já - 6. kapitola

28.06.2010 (08:30) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2176×

6. kapitola - Nejsem jediná, kdo se změnil

Potřebovala jsem na lov, to jsem věděla sama i bez něčí nápovědy, ale kde seženu Damona, aby se mnou šel zase ven? Vydala jsem se tedy k jeho pokoji a doufala, že ho tam najdu, protože jsem nevěděla, koho jiného o tuto laskavost požádat, ale v pokoji nebyl. Po zaklepání jsem vešla dovnitř a nikdo tam nebyl. Vyšla jsem tedy ven a rozhodla se jít se podívat do sálu, kde jsem ho viděla naposledy.

Pokud jsem vždy za cestu do sálu potkala aspoň tři upíry, dalo se to považovat za čilý ruch, ale teď jsem nepotkala nikoho a celkově tu bylo hrozné ticho. Což se mi moc nezdálo, jako už několik věcí dnešního dne. Přesto jsem pokračovala dál.

Kousek před sálem kolem mě spěšně prošel jeden z vyšších gardistů a vešel do dveří, sousedících s trůnním sálem. Jen co však dveře otevřel, vylinula se z nich lahodná vůně. Přestože jsem okamžitě pochopila, co je to za vůni, mé instinkty se probudily a já zastavila dovírající se dveře a vešla také do té místnosti.

Nebyla o moc větší než můj pokoj, ale naprosto stačila ke svému účelu. Kdyby mě zde nepřivedly mé instinkty, asi bych se zastavila hned u dveří a začala si prohlížet velkolepou výzdobu této místnosti, ale teď jsem zde byla z jiného důvodu, měla jsem hlad a přestože jsem věděla, že to nechci udělat, nemohla jsem té lahodné vůni odolat, a tak když jsem v rohu místnosti zahlédla poslední malou skupinku lidí, sledující s hrůzou dění v místnosti, vydala jsem se k nim.

Měla jsem zvláštní pocit déjà vu, jasně jsem si pamatovala tu scénu, kdy mě Damon poprvé přivedl do sálu, kde jsem se měla nakrmit. V hrdle mě pálil oheň a v ústech jsem cítila hromadící se jed. Strach a zběsile bušící srdce dovolily té lahodné vůni lépe kolovat vzduchem, vnikala mi do nosu a nedovolovala mi jasně myslet. Znovu se ve mně probudil ten lovec, kterým jsem být nechtěla, ale hlad byl teď na prvním místě a já se nedokázala ovládat.

Z té malé skupinky jsem si vybrala mladého a neformálně oblečeného muže, na kterého jsem se lehce usmála, a jeho srdce se splašilo ještě víc. Jenom jsem si nebyla jistá, jestli je to mou přítomností, nebo tím, že pochopil, že přišla řada na něj.

„Prosím, ne,“ zaškemral, když jsem ho vzala za ruku a odvedla kousek dál.

„Nepros, buď já, nebo někdo jiný,“ odpověděla jsem mu a vlastně to byla pravda. Buď zemře mou vinou, nebo se z něj nakrmí někdo jiný v pokoji.

„Prosím,“ zkusil to ještě jednou, ale já mu položila prst na rty, aby zbytečně nemluvil a naklonila mu hlavu tak, abych měla lepší přístup k jeho krku. Jeho srdce vynechalo jeden úder, ale hned na to se zase divoce rozbušilo. Jasně jsem vnímala jeho strach a ještě jasněji ten oheň v mém krku a jed v ústech.

„Promiň,“ zašeptala jsem mu do ucha a zakousla se. Sála jsem tu lahodnou tekutinu a vysávala z toho mladíka život. Pila jsem a nic kolem sebe nevnímala. Hluk kolem se však pomalu utišoval, a když jsem dopila, zjistila jsem, že se krmí už jen dva členové gardy. Několik pohledů se na mě zvědavě stáčelo a mně to začínalo být nepříjemné. Odložila jsem tedy nehybné tělo mladíka k dalším tělům a s výčitky svědomí za jeho smrt, jsem opustila bez jediného slova pokoj. Na lov jsem už nepotřebovala, ale i tak jsem doufala, že se přece jen naučím ovládat a jednou nebudu muset zabíjet lidi kvůli obživě.

***

Bylo to trochu těžké smířit se s tím, že jsem zabila dalšího člověka, ale byla jsem pevně rozhodnuta, nějak tomu učinit přítrž. Ne tedy výčitkám svědomí, ale zabíjení. Je mi jasné, že bude hodně těžké začít se živit jenom zvířecí krví, ale já jsem byla odhodlaná udělat cokoliv, abych se cítila aspoň trochu lépe.

Zatím jsem to však nijak neřešila. Už třetí den jsem střídavě trénovala s Felixem a Nikolou a oni spolu stále hráli ty své slovní přestřelky, které jsem samozřejmě vůbec nechápala, jejich smysl mi vždy unikal, ale to mi bylo jedno. Snažila jsem se totiž něco naučit o boji a ne o tom, jak něco utajit.

Od doby, co jsem začala trénovat, se mi oba bratři vyhýbali. Možná si každý myslel, že chci být s tím druhým a naopak, ale nebylo tomu tak. Ani jeden se mnou tím pádem nemluvil a já jsem měla hodně času na boj, trénování a přemýšlení. Až moc, řekla bych, ale rozhodla jsem se to nějak zužitkovat.

Když jsem zrovna netrénovala, sledovala jsem tréninky ostatních. Myslím, že to mělo aspoň malý účinek. Hlavně jsem tedy sledovala Felixe, byla jsem rozhodnuta nenechat se jím pořád urážet a stále se mlátit. On o mé přítomnosti v hale věděl, ale zdálo se, že mu buď nevadila, nebo mě ignoroval stejně jako Damon a ostatní tady na hradě.

***

Zase jsem pro jednou měla chvíli volno, ležela jsem u sebe na posteli a listovala jednou z mnoha knížek, které jsem si ukořistila v knihovně. Sem tam jsem mrkla po hodinách, aby se ujistila, že mám ještě hromadu času, než budu muset jít na trénink s Felixem, kam se mi strašně nechtělo, ale co se dá dělat.

Když už jsem se snad po desáté podívala na hodiny a ručička se moc neposunula, zaklapla jsem knížku a naštvaně přešla k oknu a sledovala ten klid venku. Jaro bylo pomalu tady a všechno se probouzelo k životu.

Bylo to tu zas, spousta volného času a tím pádem i prostoru k přemýšlení. Opět jsem stála před jedním z nejdůležitějších rozhodnutí v mém životě. Damon nebo Edward? To byla otázka, na kterou jsem si neuměla odpovědět. Další, tedy skoro stejná otázka byla: Koho z nich miluji víc? Nevím, a další věc, kterou nevím je, jak to zjistit.

„Dále!“ vyzvala jsem podrážděně klepajícího.

„Ahoj, Bello,“ oslovil mě Damon. Rychle jsem se otočila od okna, překvapená jeho přítomností ve svém pokoji. Popravdě jsem ho tu vůbec nečekala. Jeho vyhýbání mé maličkosti bylo jasné znamení.

„Damone…“ vydechla jsem překvapeně.

„Mám tě doprovodit do sálu. Jako budoucí člen gardy bys měla být u řešení jednoho z případů porušení zákonu,“ vysvětlil mi svou přítomnost a už se otáčel, aby se mohl co nejdřív vrátit.

„To je všechno?“ zašeptala jsem spíš jenom pro sebe, ale zdá se, že to zaslechl. Zastavil se ve dveřích a zkoumavě se na mě podíval. Jako by čekal, co dodám, ale nedočkal se. Nemohla jsem nic udělat, dokud si nebudu úplně jistá.

„Jasně, co víc bys chtěla?“ zeptal se teď s jedním ze svých cinických úsměvů.

„Nic,“ řekla jsem naoko nezaujatě, zavřela za sebou dveře do pokoje a následovala ho do sálu. Sledovala jsem jeho záda a snažila se pochopit, co to teď se mnou hraje za hru, protože tohle je hra. „Co se to tu děje?“

„Mělo se něco stát? Jenom jeden upír porušil zákon a bude potrestán. Členové gardy jsou vždy účastni takových případů, aby bylo vykonání rozsudku zajištěno okamžitě kvůli našemu rychlému hojení,“ začal mi vysvětlovat něco, co jsem vědět nechtěla.

„Na tohle jsem se neptala,“ zarazila jsem ho, než mi ještě začne popisovat hojení upírů, nebo jiné další nesmysly, co mě v tuhle chvíli zrovna vůbec nezajímaly.

„Ne, a na co ses ptala?“ zeptal se, ale i tak pokračoval dál.

„Chtěla jsem jenom vědět, co se to s tebou poslední dobou děje. A tou dobou myslím od příjezdu Edwarda, změnil ses,“ řekla jsem a Damon se přede mnou najednou zastavil a obrátil se ke mně. Hleděla jsem na něj a čekala nějakou reakci.

„Nezměnil, jenom mě pořádně neznáš,“ odpověděl mi trochu tvrdě a mě to zamrzelo. Tohle nebyl ten samý Damon, který se o mě staral, když jsem tu byla nová. To nebyl on, do kterého jsem se nejspíš zamilovala, byl to ten Damon, který přijel do Swords hlídat Victora a mě jenom vyděsit, abych nezůstala s Edwardem.

„Proč spolu nemůžeme trénovat?“ Zkusila jsem to tedy z jiné strany.

„Jak ti Aro řekl, mám i jiné povinnosti. Ty zatím do gardy nepatříš, ale já ano, a pokud si chci své tvrdě dobyté místo udržet, musím na tom neustále pracovat.“ Stále mi odpovídal stejně mrazivě. „Navíc, nováčky má na starosti Felix,“ dodal jen tak mimochodem a já si začala nadávat, že jsem se ho na to vůbec ptala. On se totiž ani nesnažil Ara přesvědčit, aby se mnou mohl trénovat. On se mnou nechtěl trénovat.

„Fajn, to mi stačí,“ řekla jsem podobným tónem jako on a Damon jenom nadzvedl jedno obočí. „Asi bychom měli už jít, nechceme, aby na nás vládci čekali, že ne?“ dodala jsem trochu mile a Damon se tedy znovu otočil a pokračoval v cestě.

Tak tohle bude ještě na hodně dlouho. Nechápala jsem, proč si znovu nasadil tu nepříjemnou masku, kvůli které jsem se mu jako člověk stále vyhýbala. Teď jsem neměla strach, že by mi mohl ublížit, tedy aspoň ne fyzicky a tím pádem jsem se mu nemusela vyhýbat, ale ne, on se musí chovat jako naprostý hňup.

***

V sále jsem stála opět spíš u stěny, zatímco Damon se šel zařadit k ostatním členům gardy, kteří byli vyrovnáni ve dvou řadách a mezi nimi byla docela dost široká ulička, asi tak, aby mohli projít dva lidé vedle sebe.

„Všichni víte, proč jste zde,“ promluvil po chvíli ticha Caius a všichni v sále nepatrně přikývli. „Můžete tedy dotyčného přivést,“ rozkázal, sedl si zpátky na svůj trůn. Ulička, kterou vytvořili členové gardy, se ještě o trochu rozšířila a hlavními dveřmi do sálu vešli tři upíři. Dva z nich měli pláště gardy a mezi sebou vlekli dalšího upíra, který se zřejmě neřídil zákony.

Jedním z těch gardistů byl Felix a ani jsem se moc nedivila, protože ten odsouzený měl docela páru a stále se jim snažil nějak vytrhnout. Cesta před trůny tedy byla trochu nebezpečná, ale nakonec se to Felixovi i tomu druhému povedlo a donutili odsouzeného si kleknout před trůny a pokorně sklopit hlavu před vládci upírského světa. Popravdě mi to připadalo trochu jako divadlo.

„Konstantine, Kosťo, tebe bych tady popravdě vůbec nečekal,“ řekl mile Aro.

„Nebyl to můj nápad!“ vykřikl ten upír a vzpurně se Arovi podíval do očí, jako by ho vybízel. Bylo mi jasné, že to s ním nedopadne dobře. Neměl by ho tak provokovat.

„Ne? A čí to byl nápad?“ pokračoval jako by v nezávazném rozhovoru.

„Sám to víš nejlíp.“

„Ach, netvrď mi, že by tě Zavulon poslal jenom tak k nám a nechal tě tahle potupně popravit za porušení zákonů, které i on sám považuje ta svaté.“ Kroutil nad tím nechápavě Aro a zvedl se z trůnu. Nejbližší členové gardy se připravili, kdyby došlo k nějakému nečekanému útoku.

„Znáš ho, měl bys sám nejlépe vědět, že pokud jde o něco vyššího, jak sám tvrdí o Vyšší princip, musí se potopit i pár pěšáků,“ sykl znovu Kosťa. Opět jsem tak trochu nechápala, o čem se baví, ale možná na to časem přijdu. Možná je to jenom proto, že nejsem upírem tak dlouho, abych všechny ty jejich známé znala a věděla, jak se kdo chová a co každé slovo v jejich podání znamená.

„Vyšší princip má vždy přednost, ale ne u tak nadaných členů jako jsi ty.“

„Jsou i nadanější,“ odsekl mu a když jsem ho tak sledovala, napadlo mě, že na malou chvíli zaváhal a trochu zalitoval svých slov. Ara však jeho slova zaujala a popravdě jsem se tomu ani v nejmenším nedivila.

„Pokud ty sám se nepokládáš za velmi nadané, musí Zavulon skrývat ještě větší klenoty tam u vás na Sibiři,“ řekl Aro a na malý okamžik se zasnil nad tím, jakou moc by mohl získat, kdyby si Zavula podrobil. Nemusela jsem ani číst myšlenky, abych ty jeho mocenské plány prokoukla. „Co tedy s tebou budeme dělat? Porušil jsi zákon a podle toho bys měl být i potrestán, ale byla by velká škoda přijít o tvůj talent.“ Nebyla jsem ještě tak zběhlá ve věcech mocenských, ale měla jsem takový pocit, že se Aro snaží přijít na způsob, kdy by zákon byl zároveň dodržen a zároveň by si Konstantina mohl nechat jako člena své gardy.

„Aro,“ oslovil ho Caius trochu naštvaně. Asi mu došlo to co mně.

„Máš pravdu, tak, milý Konstantine, je mi líto, že to takhle muselo dopadnout, pokud máš nějaké poslední přání,“ vybídl ho k jeho vyslovení a mně až teď došlo, co znamená trest za porušení zákonu.

„Kdybys měl zase někdy tu čest se Zavulonem, vyřiď mu… anebo ne, nic mu nevyřizuj, on si to nezaslouží,“ řekl vzpurně Kosťa a mně ho bylo líto. Padl za oběť mocenských plánů svého pána. Za dobu co jsem tu, jsem pochopila, že mnozí jsou díky tomu, co jsou, hodně krutí. Nemyslí na ostatní, chtějí jenom moc a dokonale jsem teď chápala i Damonova slova.

„Dobrá, tak tedy…“ řekl a rukou naznačil strážím, které Konstantina stále hlídali, aby celé tohle divadlo ukončili. Aro si sedl na svůj trůn a sálem se jenom o setinu sekundy později rozlehl kovový zvuk, který útočil na můj sluch a před očima jsem viděla Felixe, jak Kosťovi trhá hlavu. Nedokázala jsem otočit ani hlavu, přestože mi to bylo nepříjemné, nedokázala jsem si zacpat uši, přestože mě ten zvuk trýznil. Jenom tak jsem tam stála a sledovala to, co odteď bude součástí mého života.

***

Když potom začali všichni odcházet, zůstala jsem v sále a čekala jsem na Damona, chtěla jsem s ním mluvit. Rozhovor, který jsme vedli před příchodem do sálu, mě vůbec neuspokojil. Chtěla jsem ho podrobit přísnému výslechu a všechno se konečně dozvědět. Musela jsem vědět, jak se ke mně v budoucnu hodlá chovat a jak se k němu mám chovat já. Musela jsem to vědět.

„Damone, potřebuju s tebou mluvit,“ natáhla jsem k němu ruku, když kolem mě procházel a znovu byl zabrán do nějakého veledůležitého rozhovoru.

„Teď na to nemám čas,“ odbyl mě mávnutím ruky a odešel ze sálu.

„Měli bychom jít trénovat,“ ozval se za mnou hlas Felixe, a tak jsem se k němu rychle otočila. Nebyli jsme sice v hale, kde je boj povolený, ale i tak jsem si nebyla jistá, co všechno od něj pořád můžu očekávat.

„Teď ne,“ odsekla jsem mu pro změnu já a vydala jsem se za Edwardem. Musím mluvit aspoň s jedním z nich. Tohle mi někdo vysvětlí a nejlíp bude, když dostanu vysvětlení přímo od zdroje.

Rázovala jsem si to chodbou až k Edwardovu pokoji. Během té doby co tu byl, jsem ho mockrát na chodbách neviděla, většinou tedy musel sedět ve svém pokoji, anebo se toulat v jiných částech hradu, než jsem byla já, což jsem si nechtěla moc přiznat, protože se mi to moc nelíbilo.

Došla jsem tedy až ke dveřím a lehce na ně zaklepala. Z pokoje se ozval šum a chvíli na to už mi Edward otevíral dveře a zdál se překvapený z toho, že mě tu vidí.

„Můžu dál?“ zeptala jsem se nesměle.

„Jasně, pojď,“ řekl, otevřel mi dokořán dveře a počkal, dokud nevejdu, aby je za mnou mohl zavřít, „promiň, nečekal jsem tě tu. Co tě za mnou přivádí,“ zeptal se a přešel po místnosti k posteli, na které ležela otevřená knížka.

„Potřebuju si s tebou promluvit. Od té události v zahradě a během mého trénování s Felixem jsem k tomu neměla příležitost. Chci jen, abys věděl, že mezi mnou a Damonem nic není. Vlastně je to všechno docela složité,“ řekla jsem, když jsem přecházela po pokoji a rukou si prohrábla vlasy. Nevěděla jsem, jak bych mu to měla vysvětlit.

„Tak mi to vysvětli, já mám času dost,“ řekl klidně a pohodlně se opřel o polštáře.

„Jak myslíš, asi to bude nejlepší. Sám jsi tvrdil, že jsem se změnila. Měl jsi pravdu, Volterra všechny změní. Sem jsem se dostala den po mém návratu domů. De facto mě sem unesli. Aro tak nějak o mně věděl, tedy nebyla to náhoda, věděl o mně díky Damonovi a když si ověřil, že mi nemůže číst myšlenky, byl nadšený…“

„To je celý Aro,“ skočil mi do řeči Edward a já se jen usmála. Je vidět, že Arovu slabůstku na velmi talentované upíry zná kde kdo. „Pokračuj, nechtěl jsem tě přerušit,“ řekl po chvíli Edward, když jsem si v hlavě sumírovala slova.

„Dobře, nejsem si tak úplně jistá, jestli jsem to tehdy pochopila dobře, ale potom jsme se o tom už nebavili. Tehdy se Aro Damona zeptal, co by chtěl za odměnu, za své prospěšné činy pro vládce. Damon si vybral… vybral si mě,“ řekla jsem po krátkém zaváhání a potom dodala, „i kdybych teď s tebou chtěla odjet, nemůžu, protože od té doby patřím Damonovi.“

Snad se kapitola líbila a necháte mi nějaký ten komentář

>>> Moje shrnutí <<<

>>> 5.kapitola <<< >>> 7.kapitola <<<

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dva bratři a já - 6. kapitola: