Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dva bratři a já - 5. kapitola


Dva bratři a já - 5. kapitolaDalší kapitola je zde. Co všechno Edwardův pobyt ve Volteře způsobí? Nic nezůstane ve starých kolejích, tedy pokud se mezi staré koleje dá počítat to, co se dělo v posledním týdnu, kdy se Bella probudila jako novorozená.
Snad se tedy kapitola bude líbit a necháte mi nějaký komentář. Čím víc jich tu bude, tím dřív se pustím do psaní další kapitoly, vaše Petronela

5. kapitola - S Felixem?

Bellin pohled:

Vždy jsem si myslela, že když se zamiluju, bude to, jako by se zastavil čas. Že mi v břiše budou lítat motýlci a všechno bude jednoduché. Nikdy jsem si nepředstavovala tu možnost, že bych se mohla kvůli lásce trápit.

Když jsem teď seděla na posteli, ve svém pokoji, a svírala v náručí polštář, uvědomila jsem si, že mám strach. Strach se rozhodnout, kterého z obou bratrů mám ráda víc. Kterého z nich skutečně miluju. Edwarda znám sice déle, ale nepřijde mi, že bych Damona znala o to míň. Každý je jiný, každého svým způsobem miluju, ale který je pro mě ten pravý? S kým se nebudu bát, prožít celou věčnost?

Damon byl divoký, neklidný, odvážný, ale pokaždé, když jsem se objevila v místnosti, tak to bylo, jako by se změnil. Jako by se z něj stal úplně jiný člověk. Možná jenom nechtěl, abych viděla to, jaký skutečně je, anebo právě naopak hrál divadlo pro všechny kolem sebe, ale proč by to dělal? Ano, jednou mi to vysvětlil, všechno je to jenom kvůli tomu, aby zde přežil, ale ani to mu přece nebrání být tím, jaký skutečně chce. Může být dál tím nespoutaným a divokým, ale zároveň přece i vtipným a milým společníkem, nemusí střídat ty dvě tváře jako masky.

A jeho bratr. Nikdy si na nic nehrál, nikdy přede mnou nic netajil. Vždy ke mně byl milý a pozorný. Zamilovala jsem se do něj, jak nejvíc jsem uměla a potom jsem viděla, jak zabil tu ženu a vlastně si uvědomila, co ve skutečnosti je, a co nás bude napořád dělit, ale teď, když jsem tím, čím je i on, tak bych neměla mít žádný důvod s ním nebýt, proč se tedy zdráhám a působím mu tím větší bolest?

Z myšlenek mě vytrhl až něčí zaklepání na dveře. Okny do pokoje pronikal měsíční svit a večerní vánek si pohrával s listy na stromech, které stály hned pod mým oknem. Zvedla jsem se tedy z postele a šla otevřít dveře. Čekala jsem, že to bude buď Edward, nebo Damon, ale spletla jsem se.

„Ano?“ zeptala jsem se překvapeně, když jsem zahlédla neznámý obličej.

„Vládcové si s vámi přejí mluvit, mám vás odvést do sálu,“ řekl poslušně a já se jenom podivila, co mi ti tři mohou chtít? Od chvíle, kdy jsme řešili, jak lidská Bella umře, jsem s nimi neměla co do činění, a tak jsem byla upřímně zvědavá, ale zároveň jsem se i trochu bála. Co se mohlo stát?

Zkontrolovala jsem plášť, rukou si prohrábla vlasy a vyšla za tím neznámým upírem ven z pokoje. Zavřela jsem dveře a už jsem jej následovala po docela známé cestě do sálu. Hlavou mi vířily různé nápady, proč si mě asi nechali zavolat, ale na nic jsem nemohla přijít, a tak jsem se tedy kousek od dveří do sálu rozhodla na to dál nemyslet a počkat, až mi to sami řeknou. Určitě to nebude tak hrozné, jak si to představuju, prostě se mnou chtějí jenom mluvit.

Vešli jsme společně do sálu a můj průvodce se ode mě odpojil a zařadil se k ostatním členům gardy u jedné ze stěn. Nejistě jsem přešlápla z nohy na nohu a čekala, kdy si mě všimnou, protože právě něco velmi důležitého projednávali a mé přítomnosti v sále si zatím nevšimli.

„Opravdu si myslíš, že je to dobrý nápad?“ zeptal se trochu nejistě Caius svého bratra a já se snažila přijít na téma jejich rozhovoru. Už hodnou chvíli před nimi nikdo nestál a nějak mi unikala pointa jejich rozhovoru.

„Jen si to představ, drahý bratře, nikdo by nám nemohl ublížit. Co myslíš, Marcusi?“ otázal se Aro i svého druhého bratra. Napadlo mě, že asi objevili dalšího talentovaného člověka, který by jim jako upír hodně prospěl, ale Aro potřebuje souhlas bratrů, aby ho mohl proměnit.

Čekala jsem tedy dál a na půl ucha jsem poslouchala, co si ti tři šeptají. Pohledem jsem však bloudila po sále, až jsem se zarazila u malého hloučku upírů. Uprostřed toho hloučku stál Damon, poznala jsem ho i přes hlavy ostatních. Zdálo se, že jim něco vysvětloval a zuřivě u toho gestikuloval. Sem tam naznačil nějakou útočnou techniku a ti okolo něho jenom přikyvovali. Za celou dobu si mé přítomnosti v sále nevšiml.

„Á, Bello, jsi tady,“ ozval se najednou Arův hlas a já si všimla, jak po mě střelil Damon pohledem. Nedokázala jsem v něm však přečíst, co cítí. Ohlédla jsem se na Ara, který pohodlně seděl na svém trůnu a spokojeně se usmíval. Zřejmě se konečně se svými bratry dohodl o tom, co bude následovat ohledně toho člověka, nebo o kom se to vlastně bavili. Teď byla řada na mě a konečně se dozvím, proč jsem tu.

„Volal jste mě,“ řekla jsem jenom a přistoupila trochu blíž.

„Ano, ano to je pravda,“ řekl trochu roztěkaně Aro a znovu se podíval po bratrech. Oba si mě prohlíželi, každý měl v pohledu něco jiného a já se pomalu začínala třást jako ten list ve vánku.

„Stalo se něco?“ zeptala jsem se trochu nejistě a podívala se znovu na Ara.

„Ne, nic se nestalo. Tedy nic vážného. Víš, právě jsme s bratry přemýšleli, že by ses mohla zapojit do gardy a trochu víc trénovat svůj boj a také dar. Rozhodně by to nebylo na škodu a myslím si, že jsi dost šikovná na to, abys to všechno zvládla,“ promlouval pomalu a rozvážně a já na něho hleděla, jako by spadl z jahody nebo přinejlepším jenom s jiné planety.

„Já a člen gardy?“ Tohle mi nějak nešlo na rozum.

„Máš snad proti tomu něco?“ zeptal se trochu kysele Caius. Něco se mu na mě nelíbilo a popravdě, ani já jsem ho neměla bůhví jak moc ráda. Myslím, že kromě Damona jsem tu neměla ráda asi nikoho a další „člověk“, kterého jsem snesla, byl Aro, ale jeho slova se mi zrovna moc nelíbila.

„Ne, to ne… já… jsem jenom překvapená,“ snažila jsem se ho trochu uklidnit. Tohle jsem totiž vůbec nečekala. No, a když ještě Aro dodal, že jsem šikovná, musela jsem se v duchu pousmát nad tím, čemu on asi říká šikovnost, protože to, co jsem předváděla při trénincích s Damonem moc šikovnosti neobsahovalo.

„Takže, abych to shrnul, od dnešního dne budeš každý den trénovat s Felixem, bude zkoušet jak boj, tak tvůj dar a až budeš dostatečně připravená, zařadíš se mezi ostatní členy gardy,“ řekl Aro.

„S Felixem?“ vyjekla jsem podruhé a otočila jsem se po Damonovi, který mě samozřejmě velmi okatě přehlížel. „Já myslela… no, že budu trénovat s Damonem,“ vysvětlila jsem okamžitě svou reakci na mého nového trenéra. Proč se mnou nechce Damon trénovat?

„Felix patří k nejlepší a má na starosti nováčky jako jsi ty. Navíc Damon má ještě jiné povinnosti než se starat jenom o tebe,“ odpověděl mi přísně Aro, ale i tak mi přišlo, že je za tím něco jiného, něco co bych vědět neměla, ale co jsem byla rozhodnuta zjistit ať se děje co se děje.

„Aha.“ Chabá odpověď, ale na víc jsem se nezmohla.

„Potřebuješ, aby tě někdo do haly doprovodil, nebo tam trefíš sama?“ zeptal se už o něco příjemnějším hlasem Aro, ale já jen zavrtěla hlavou. Procházela jsem chodbami a přemýšlela, co se pokazilo. Vlastně jsem to v hloubi duše věděla, ale myslela jsem si, že Damon se změnil za tu dobu, co tu jsem.

Rozhodně si s ním při vhodné příležitosti budu muset promluvit a dostat z něj pravdu stůj, co stůj.

Uklidněna svým slibem jsem nepatrně nakoukla přes pootevřené dveře do tréninkové haly a zahlédla Felixe a nějakého dalšího upíra, který se rychle vyhýbal jeho dobře mířeným ranám.

Bylo to skoro jako bych viděla bojovat Damona s tím další upírem, ale opravdu jenom skoro. Ani jeden z nich neměl tu Damonovu eleganci ani grácii. Oba bojovali tvrdě, a tak nějak trhaně. Styl jejich boje se mi moc nelíbil, ale nemohla jsem nic namítat, asi to, jak kdo bojuje je mu vrozené a nemůže si vybírat.

Poprvé si mě Felix všiml, když jeho společník narazil do stěny kousek vedle dveří. V tu chvíli jsem měla chuť nepozorovaně vycouvat a vzdát se toho tréninku, protože mi bylo jasné, že to nebude žádná pohoda jako s Damonem. Tady se bude skutečně bojovat a Felix nebude mít žádný důvod mě šetřit. Jednou mám patřit do gardy, tak budu potřebovat tvrdý výcvik.

„Ale kdepak, nikam nechoď,“ promluvil ke mně posměšně Felix.

„Já… myslela jsem, že bych mohla přijít později, když zrovna trénujete,“ namítla jsem připravená, co nejdříve zmizet než dostanu pořádnou nakládačku.

„Neboj se, Simon o nic nepřijde,“ řekl a rozloučil se se jmenovaným. Neochotně jsem tedy vešla do haly, která se za ty tři dny, co jsem tu nebyla, docela změnila. A rozhodně ne k lepšímu. Všude byly vidět známky boje, a to mě děsilo snad ještě víc než Felix a ten jeho ledově klidný obličej. „Už jsi trénovala, že?“ zeptal se pro jistotu.

„Tak trochu,“ řekla jsem, protože to, jak trénoval on se Simonem, se vůbec nedalo srovnávat s mým tréninkem s Damonem.

„Neptal jsem se, jak moc jsi trénovala, ale jestli ano nebo ne,“ odpověděl mi mrazivě. Tak tohle bude rozhodně hodně nepříjemné, tedy aspoň ze začátku, doufám totiž, že to nebude pořád takové.

„Ano,“ kuňkla jsem a nejistě došla za Felixem, doprostřed haly. Připadala jsem si jako odsouzenec vedený na popravu. Nezdálo se totiž, by si Felix bral nějaké servítky, ale pokud trénuje s nováčky, měl by být přece připravený na to, že se bít příliš neumí.

„Můžeme tedy začít, ukážeš mi, co ses naučila a potom budeme pokračovat,“ řekl a já se na něj překvapeně podívala. „No, nedívej se tak ne mě, prostě na mě zaútoč, jak ti to ukazoval tvůj předchozí instruktor,“ vyzval mě trochu mírněji a já na něj i přesto skoro nechápavě hleděla. Tedy, věděla jsem, co po mě chce, ale vždyť Damon mě toho moc nenaučil, tedy spíš jsem se jenom bránila a neútočila. Útoky jsem totiž vždy nechávala na něm.

„Já jsem se neučila útočit,“ odpověděla jsem mu potichu a chvíli na to se halou rozléhal Felixův pobavený smích. Já jsem řekla vtip? Podivila jsem se sama sobě a rychle si v paměti přehrála to, co jsem řekla, ale moc vtipné mi to nepřišlo.

„Tak ty ses neučila útočit, a co ses, prosím tě, učila?“ zeptal se, když se uklidnil.

„Bránila jsem se. Damon útočil a učil mě bránit se,“ přiznala jsem.

„Tak tedy dobře, zaútočím na tebe a ty se pokusíš se nějak ubránit, chci vidět co v tobě je,“ řekl už vyrovnaně a stoupl si do bojové pozice. Napodobila jsem ho, ale to už se dal do útoku a já sledovala jeho ruku, zatnutou v pěst, jak se pomalu blíží k mému hrudníku. Těsně před tím, než jsem stačila díky nárazu odletět přes celou halu, jsem instinktivně vystrčila v před ruku a podařilo se mi jeho ránu odrazit.

Než jsem se nadála, pokračoval v dalším útoku, a tak jsem před ním trochu couvala a pokud to bylo možné, snažila se jeho rány odrážet, ale ne vždy se mi to povedlo. Nakonec jsem ale stejně zůstala sedět na zemi.

„Nejsi až tak beznadějný případ,“ poznamenal a mě to připadalo jako lichotka.

„Díky,“ řekla jsem potichu a s námahou jsem se zvedla na nohy.

„Neděkuj, ještě tě bude stát hodně práce a dřiny naučit se bojovat. Kdybys tohle předvedla v boji, první kdo by umřel, bys byla ty. Tohle je jenom začátek, to si pamatuj,“ řekl přísně a já se zachvěla po celém těle. Sice jsem už viděla upíry bojovat, ale nikdy mě nenapadlo, že jednou budu muset sama umět tahle bojovat. Nikdy jsem se neprala, a teď mi dokonce říká, že budu muset někdy někoho zabít.

„Aha.“ Další z mých velmi inteligentních odpovědí.

„Budeme pokračovat. Bránit se docela umíš, teď se naučíš, jak útočit,“ rozkázal. Znovu jsme si stoupli do bojové pozice a Felix zřejmě čekal, kdy na něj zaútočím, ale já se neměla k žádné akci. „Tak zaútoč na mě, nebo tu budeme stát jako dvě sochy?“ zeptal se, ale i tak jsem se neměla k útoku. Nikdy jsem nikoho bezdůvodně nebouchla, vím, teď bych měla trénovat a to je důvod proč na něj zaútočit, ale nějak se ve mně ty moje dvě já praly. A to jsem si myslela, že jsem starou Bellu zabila a pohřbila.

„Nepřišel jsem pozdě?“ ozval se z ničeho nic za mými zády něčí hlas.

„Ne, jdeš právě brzo,“ odpověděl mu naštvaně Felix a uvolnil svůj bojový postoj. „I když, myslím, že naučit ji útočit bude hodně těžké, snad s ní svedeš něco ty,“ řekl Felix a já se otočila k příchozímu. Okamžitě jsem ho poznala.

„Nikolo?“ oslovila jsem ho překvapeně a dotyčnému po obličeji přeběhl úsměv a Felix se na něj překvapeně podíval.

„Už zase?“ zeptal se ho Felix a já na něho hleděla, pokaždé mi v těch jejich rozhovorech unikla pointa. Ani u rozhovoru Ara s jeho bratry jsem nepochopila, o čem se baví a teď taky ne.

„Asi už jo,“ odpověděl mu s úsměvem Nikola.

„Tak se do toho dejte. Jsem zvědavý, jestli ti to s ní půjde líp než mě,“ řekl s úšklebkem Felix a ležérně se opřel o jednu stěnu, odkud nás hodlal pozorovat. Copak já bude trénovat s Nikolou? Aro přece řekl s Felixe.

„My spolu budeme trénovat?“ zeptala jsem se ho trochu nejistě.

„Jo, ale ne boj, ale tvůj dar,“ řekl a zase mě dokonale ohromil. Jo, sice už tvrdili, že mám asi nějaký dar, ale jak můžou vědět jaký? Vždyť pokud vím, tak jsem nic nenormálního nedělala, nebo snad jo?

„Jak ho budeme trénovat, když nevím, co za dar mám?“ zeptala jsem se zvědavě.

„Aro dělal malý průzkum a na to, jaký máš dar brzy přišel, proto se můžeme dát do jeho trénování. Myslím, ale že dneska toho moc nenatrénujeme, protože nejsi plně při síle,“ dodal a já jsem nechápala, kde přišel na to, že nejsem plně při síle. „Tvoje oči,“ řekl a já to pochopila, pomalu začínaly nabírat temný odstín a já se bála, že při dalším mém lovu se znovu neovládnu a znovu zabiju nějakého člověka.

„Takže, zpět k mému daru. Co Aro zjistit?“ Byla jsem zvědavá, na co přišel.

„Podle něj máš štít, jak psychický tak fyzický a my se je spolu budeme učit používat. Díky psychickému štítu jsi odolná vůči všem darům působícím na mysl člověka nebo upíra a díky fyzickému bys mohla zabránit útokům na svou osobu a na osoby jiné. Musíš se jenom naučit ten štít ovládat.“ Mluvil pomalu a já se snažila vstřebat všechno, co mi tady říkal.

„Takže proto mi nemohl Edward číst myšlenky?“ zeptala jsem se překvapeně.

„Ano, zřejmě je to tím,“ přitakal. „Pomalu budeme zkoušet, co všechno tvůj dar umí a potom se ho budeš snažit zapojit i do tréninku s Felixem. Musíme vědět, jak bude fungovat, když se budeš soustředit na víc věcí a ne jen na něj,“ vysvětloval své plány a mě to připadalo logické, jenom jsem nechtěla dál trénovat s Felixem. Tréninky s Nikolou budou jistě příjemnější.

„Dobře, tak jak začneme?“ zeptala jsem se po chvíli, kdy kolem mě Nikola jenom chodil a zamyšleně si mě prohlížel a mě to připadalo nepříjemné. Nesnášela jsem být středem pozornosti. Nebyla jsem Elinor, která si to vždy ráda užívala a největší legraci měla z toho, když si nás lidé spletli.

„Nejprve musíme zjistit, jak se štít projevuje a potom, jak ho ovládat,“ řekl jednoduše a já čekala, kdy mi řekne, co mám udělat, ale ono se nic nedělo. Sledovala jsem jo, jak si mě upřeně měří a přitom něco drmolí mezi rty. Podívala jsem se pochybovačně na Felixe a tomu pohrával na rtech úsměv. Obrátila jsem se tedy znovu na Nikolu a čekala, co bude dál.

Jeho drmolení po chvíli ustalo a já jsem cítila nepříjemné avšak ne bolestivé bodání jakoby malých jehliček do hlavy. Trochu jsem se zamračila a přitiskla si ruce z obou stran na spánky. Co tohle proboha je? Napadlo mě a v tu chvíli ty jehličky zmizly.

„Co to bylo?“ zeptala jsem se, když jsem se vzpamatovala.

„Zkoušel jsem, jak působí tvůj psychický štít. Co jsi cítila?“ zeptal se zvědavě.

„Já nevím, bylo to jako jehličky, kdyby se mi zapichovaly do hlavy, bylo to trochu nepříjemné, ale nebolelo to. Je to správně?“

„To nevím, tvůj dar jsem ještě nikdy netrénoval, ale rozhodně je vidět, že tvůj štít zasáhl. Asi jsi cítila, nárazy různých darů na obálku tvého štítu, a to byly ty tvoje jehličky,“ řekl zamyšleně a znovu kolem mě prošel. „Nijak víc na tebe žádný z darů nepůsobil, to je jenom dobře,“ dodal po chvíli, „budeme však muset ještě hodně cvičit, abychom se naučili tvůj dar využívat úplně, teď by ses ale měla jít nakrmit,“ poznamenal a tak jsem využila možnosti a vypařila se z haly jako pára nad hrncem.

 

Snad se kapitola líbila a necháte mi nějaký ten komentář

>>> Moje shrnutí <<<

>>> 4.kapitola <<< >>> 6.kapitola <<<



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Dva bratři a já - 5. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!