Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dva bratři a já - 27. kapitola

22.11.2010 (07:45) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1754×

Kapitolu bych ráda věnovala Hance. Moc ti děkuju za nádherné komentáře, které mi necháváš pod kapitolama této povídky, neskutečně mě povzbuzují při psaní. Jsi zlatíčko. :)

27. kapitola - Nech mě to vysvětlit

Damonův pohled:

Tak tohle byla špatná reakce. A že jsem jich zažil skutečně mnoho, za víc jak dvě století se tu odehrálo hodně přeměn, kdy se dotyčný o svém upírství dozvěděl až po přeměně, ale tohle nebylo dobré. S hysterickou upírkou jsem neměl zkušenosti.

„Rebeco, prosím uklidni se a nech mě to vysvětlit,“ mluvil jsem k ní potichu a doufal, že konečně přestane ječet. Ještě by scházelo, aby sem napochodovala celá garda, to by ji vyděsilo snad ještě víc než její samotné upírství.

„Ááá…,“ ječela dál, ale pomalu se jekot stával slabším, až nakonec zanikl.

„Tak je to dobře,“ oddechl jsem si. „Teď ti budu moct všechno vysvětlit a ty se mě na všechno můžeš zeptat, na cokoliv, co tě bude zajímat, ti odpovím,“ nabídl jsem jí tuhle možnost a Rebeca s vyplašeným pohledem upírajícím na mou maličkost jenom lehce přikývla.

„Kde je Patrik?“ pronesla první otázku a hned mě dostala do úzkých. „Co jste s ním udělali? Chci ho vidět, hned!“ vykřikla a vstala z postele.

„Zadrž,“ zastavil jsem ji, když chtěla odejít z pokoje. „Musím ti toho vysvětlit víc, než jsem si myslel,“ řekl jsem zadumaně spíš pro sebe než pro ni. „Teď si ale sedni, ať můžeme začít,“ pokynul jsem jí zpět k posteli. K velkému překvapení se Rebeca skutečně k posteli vrátila a sedla si.

„Tak? Kde je Patrik? Jak to, že tu se mnou není?“ mlela si svou dál. „Taky jste ho přeměnili, mám pravdu?“ zeptala se s dokořán otevřenýma očima.

„Ne, nepřeměnili,“ řekl jsem krátce a už se nadechoval, jak jí všechno vysvětlím, když mi tradičně skočila do řeči.

„Vy jste ho zabili? Jste vrazi!“ začala znovu ječet a tentokrát si svou zlost chtěla dokonce vybít na mně a začala mě drobnými pěstmi, které teď vládly velkou sílou, bušit do hrudi, až jsem jí musel ruce chytit.

„Tak to není, když se uklidníš, všechno ti vysvětlím. Patrik byl upírem, už když jste se potkali,“ řekl jsem a Rebeca se zarazila v půli pohybu naprosto šokována mými slovy. „Tvoje vize, které jsi měla, si zřejmě špatně vyložil, a tak se postavil Volturiům, musel být potrestán, protože porušil náš zákon.“ Mluvil jsem pomalu a s rozvahou jsem vyslovoval každé slovo.

„Takže kde teď je? Ráda bych ho viděla,“ vyslovila klidně prosbu.

„To nepůjde. Trestem za jeho činy byla smrt, to znamená, že je mrtvý.“

„Mrtvý?“ opakovala po mně, úplně paralyzována mými slovy. „A-a kdo jsou ti Volturiovi, kterým se postavil? Co bude se mnou? Byla jsem na jeho straně. To mě taky zabijí?“ Ze začátku mluvila klidně, ale panika v jejím hlase začínala postupně růst.

„Ne, uklidni se. Volturiovi jsou něco jako vládci v našem světě, dohlížejí na dodržování pravidel, aby se o nás lidé nedozvěděli. A tebe nezabijí, zalíbila ses vládci, tvůj dar vidět budoucnost se mu líbí,“ odpověděl jsem na všechny její otázky.

„A kde jsem teď?“ položila mi další otázku.

„Jsi ve Volteře. Na hradě Volturiů, kde odteď budeš žít už napořád, protože jako upír ses stala nesmrtelnou a nikdo ti nemůže ublížit. Začleníš se do gardy, kde budeš pomáhat nám ostatním udržet mír v našich řadách a zachovávat tajemství,“ vysvětlil jsem jí a doufal, že všechno správně pochopila. Teď zbývá poslední část.

A jen co jsem na to pomyslel, se Rebeca chytla rukama za krk.

Bellin pohled:

„Mohla bys mi laskavě vysvětlit, proč tak vyšiluješ?“ zeptal se klidně.

„Můžu. Protože jsi mi lhal. Mluvil jsi se mnou o vegetariánství, o tom, jak moc tě tíží svědomí, že jsi zabil svou snoubenku, a já tě potom načapu v pokoji s ostatními členy gardy, jak tam vysáváš život z nějaké dívky! Jsi arogantní sobec, co ani v nejmenším nemyslí na lidi ve svém okolí!“ křičela jsem na něj a nemohla se uklidnit.

„Bello, máš právo na mě křičet, ale nejdřív si poslechni, co ti chci říct, až potom mě začni soudit, protože tu došlo skutečně jenom k politování hodnému nedorozumění. Vím, nebyl jsem k tobě od začátku upřímný, jak by sis zasloužila, ale až ti to všechno povím, tak to pochopíš, tak prosím poslouchej,“ požádal mě a já měla chuť si jako malá holka strčit do uší prsty a naprosto ho ignorovat, ale to nešlo.

„Fajn, mluv, ale nepočítej s tím, že tě přestanu považovat za lháře a zrádce,“ řekla jsem mu a snažila se zachovat ledovou masku, což se mi asi nedařilo.

„Dobře, budu rád i za to, že mě jenom vyslechneš,“ řekl si sám pro sebe a já dál čekala. „Měl jsem ti to říct hned na začátku, když jsem se dozvěděl, že máš silný dar a s kým budeš jeho používání trénovat. Víš, Bello, já mám bratra - Antona. Určitě jsi o něm už někdy slyšela, jeho schopnost ovládat dary, které se vyskytují v jeho blízkosti, je naprosto skvělá a Ara zatím nepřestal ani na okamžik fascinovat…“ Mluvil a mně pomalu a jistě začínalo svítat, co se mi snaží číst, ale … copak je to možné?

„Proč mluvíme o tvém bratrovi?“ zeptala jsem se naoko netrpělivě, aby se konečně dostal k té podstatnější části.

„Bavíme se o něm, protože Anton a já jsme dvojčata. A zatímco já se živím jako vegetarián, Antonovi více zachutnala lidská krev - udržuje ho to silnější a jeho dar tak lépe funguje. Proto měl také trénovat tvůj štít. A jelikož si rád hraje na mě, nechal tě v omylu, že on je já,“ řekl a mně, jako dva kousky puzzle, všechno dosedlo na své místo.

„A proč jsi mi o tom neřekl ty?“ Anton se zdál jako ten zlejší z bratrů, tak jsem se ani nedivila, že si se mnou jenom hrál, ale copak mi to Nikola nemohl říct, když to věděl?

„Já ti to chtěl říct, ale Anton mi to zakázal. Můžu tu totiž žít jenom díky jeho přímluvě u Ara, jinak bych musel odejít,“ řekl už skoro šeptem.

„Ale… ale, měl jsi mi to říct,“ namítla jsem bez nějakého smysluplného důvodu.

„Nemohl jsem a teď, když už všechno víš, tak můžeš jít tam, kams´ měla namířeno, než jsem tě zastavil,“ řekl ledovým hlasem, až mi svou chladností připomněl Antona. Jak já tyhle dva rozeznám od sebe? Pro dvojčata je legrace, když si je ostatní pletou, to jsem znala z vlastní zkušenosti, ale tohle bylo děsné.

„Jasně, však já už jdu,“ snažila jsem se napodobit jeho hlas a už jsem kolem něj procházela a nechala ho stát uprostřed chodby. Anton a Nikola. Já si říkala, že na Nikolovi je něco divného, ale že by měl bratra, který se za něj vydává, to mě ani ve snu nenapadlo. Bylo to hrozně nečekané, možná jsem se dokonce nechovala správně. Vždyť mi to sám chtěl říct, ale Anton mu to zakázal. Možná bych se mu za to nařčení měla omluvit.

Zastavila jsem se v půli kroku, že se otočím a vrátím se k Nikolovi, abych se mu mohla omluvit, ale jen co jsem se otočila, nikdo na chodbě nestál. Nikola zmizel, a tak mě přešla chuť se mu i nějak omlouvat. Stejně na tom má taky svůj kousek viny.

Damonův pohled:

Mé vysvětlení ohledně zžíravé bolesti v krku nevzala Rebeca taky nijak slavně. Opět se rozkřičela, ale tentokrát umlkla mnohem dřív a místo toho začala kňourat. Nevěděl jsem, co si s ní počít, nejraději bych sem přivedl nějakého z těch lidí, co měl dorazit s Heidy, nechal Rebecu, ať se z něho napije, a potom přehodnotí své priority, ale to jsem udělat nemohl.

„Není to tak zlé, jak to vypadá. Teď pojď se mnou,“ vybídl jsem ji a chystal se ji za těmi lidmi odvést. Rebeca se na mě zvědavě podívala a nedůvěřivě si měřila mou dlaň, kterou jsem k ní natáhl. Po hodné chvíli však do ní vložila svou ruku a společně jsme vyšli z pokoje.

„Co je to za vůni?“ zeptala se, jakmile jsme procházeli chodbou k místnosti s lidmi. „Moc hezky to voní,“ zopakovala a já se ani nedivil. Dneska se Heidy lov skutečně povedl.

„To je lidská krev, co ti tak voní,“ odpověděl jsem jí opatrně a čekal na její reakci, zda začne znovu křičet nebo nějak jinak vyšilovat, ale i tentokrát mě překvapila a jenom s doširoka otevřenýma očima mě jako zhypnotizovaná následovala do pokoje, kde jsem jí chtěl ještě něco vysvětlit, ale to nebylo potřeba, protože se hned vrhla na prvního člověka a zakousla se mu do krku.

„Damone, můžeš na okamžik?“ ozvala se vedle mě Heidy, která hlídala dveře.

„Jasně, co potřebuješ?“ zeptal jsem se, ale po očku nadále sledoval Rebecu.

„Aro ti jistě říkal, že mi máš pomoct s tou oslavou. Měla bych už nějaký seznam hostů, ale potřebuju s tím pomoct, tak až budeš mít chvíli, mohli bychom to dokončit,“ navrhla.

„Dobře, bude tam i Rebeca, mám ji tak nějak na povel,“ řekl jsem a znovu zkontroloval naši novorozenou, která se klidně krmila. Bude to ještě tvrdý oříšek ji zkrotit, pomyslel jsem si.

„To je v pohodě, tak potom v recepci… tedy raději ne, Giana se docela osvědčila, tak by bylo na škodu, kdyby ji Rebeca jen tak zakousla. Tak, kde se tedy sejdeme?“ zeptala se a přemýšlela, kde by to bylo nejvhodnější.

„Když chvíli počkáš, tak můžeme vyrazit hned, jak se Rebeca nasytí,“ navrhl jsem.

„Jo, to by šlo,“ souhlasila a společně jsme pak čekali, až srdce Rebečiny oběti úplně ztichne a Rebeca z ní vysaje všechnu krev. Docela mě zajímala její reakce na to, že zabila člověka, přestože se jí to tolik protivilo. Možná by nebylo na škodu, mít po ruce někoho, kdo by nám pomáhal krotit její emoce, ale koho?

Potom mě to napadlo, pokud by to Jasperovi nevadilo, jeho pomoc by se mohla hodit a možná bude i nepostradatelná. A pokud si vzpomínám, má s novorozenými taky nějaké zkušenosti, takže by namítat nic nemusel.

Bellin pohled:

Byla jsem naštvaná, jo, to se nedalo popřít. Potřebovala jsem se nějak uklidnit, a tak jsem se rozhodla navštívit Alice, ona mi určitě poradí, jak se v téhle pěkně šílené situaci mám zachovat - na to jsem spoléhala.

Šla jsem po chodbě vedoucí k jejich pokojům, když jsem zaslechla zvonivý smích dvou žen a… a Damonův hlas. Schovala jsem se za jedny z pootevřených dveří a čekala, až kolem projdou, chtěla jsem sice s Damonem mluvit, ale přece ne v přítomnosti někoho dalšího, navíc, když se tak zřetelně dobře baví.

„Dámy…,“ promluvil na ně a já čekala, jak bude pokračovat, ale nic jsem neslyšela, potom však následoval opět smích a já přes ty pootevřené dveře viděla, jak kolem procházejí. Damon byl uprostřed a obě dívky byla zavěšené po jeho boku. V jedné jsem poznala Heidy a v té druhé ke svému velkému překvapení Rebecu. Vůbec jsem nevěděla, že ji proměnili!

Jen co prošli a jejich zábavný rozhovor pomalu zanikal, odhodlala jsem se vylézt z místnosti, kde jsem se schovala, a pokračovat v cestě k Alice, přestože jsem teď myslela úplně na něco jiného než na Nikolu a jeho bráchu.

Damonův pohled:

Jak jsem poté zjistil, Rebeca nebude tak špatná. S Heidy si okamžitě padla do noty, a přestože si trochu vyčítala, že někoho zabila, brala to celkem v pohodě, ne jako Bella hned na začátku, kdy si to vyčítala, že je vrah a nevím co ještě.

„… a koho ještě pozveme?“ zeptala se mě dál Heidy stále vysmátým hlasem, jelikož při vysvětlování pravidel a seznamování Rebecy s několika významnými členy našeho společenství jsem trochu vtipkoval a nakonec jsme se smáli všichni. Jenom jsme si museli dávat trochu pozor na ostatní procházející, kdyby nás totiž někdo slyšel, jak se smějeme i důležitým členům gardy.

„Nevím, co třeba Stefana s Vladimirem?“ navrhl jsem a Heidy nasadila vážnou masku, jako by nad tím skutečně přemýšlela.

„A nemyslíš, že bychom je jenom popichovali?“ řekla trochu zamítavě.

„Kdo je Stefan s Vladimirem?“ zeptala se okamžitě Rebeca.

„Máš pravdu, zvát je asi nemá cenu. Aro by nás jistě nepochválil, kdybychom je nakrkli a oni z Rumunska skutečně přijeli… jinak, milá Rebeco, jsou to hned po Volturiových nejstarší upíři a snaží se uplatnit nárok na vládu nad naším světem,“ vysvětlil jsem jí obratem ruky, kdo jsou naši milí přátelé z Rumunska.

„Ale tak ze slušnosti by se pozvat měli, ne?“ namítla.

„To si nemyslím. A Aro s bratry by s tím taky jistě nesouhlasili. Vyvolávalo by to jenom zlou krev a to teď nemáme za potřebí,“ odporoval jsem jí. Nebyli jsme na tom sice špatně, co se týče gardy a počtu upírů na naší straně, ale kdo mohl tušit kolik dalších upírů na straně Rumunů se potuluje po té jejich Sibiři?

„Ale ty mě nechápeš. Možná by bylo dobré je pozvat jako krok na usmířenou. Třeba čekají jenom na tohle, prostě nemají odvahu to udělat sami. Možná by to potom zajistilo konečný mír,“ snažila se mi mé zamítnutí rozmluvit.

„Damone, možná má pravdu,“ přidala se na její stranu i Heidy.

„Nejsem si tím tolik jistý, ale pokud na tom trváte, tak to ještě prodiskutuju s Arem. Jinak - kolik hostů už máme na seznamu?“ změnil jsem okamžitě téma rozhovoru.

Bellin pohled:

„Edwarde?“ Jeho přítomnost v pokoji Alice mě dost překvapila, nějak jsem ho tu nečekala, přestože jsem asi měla, jelikož jsou to přece jenom rodina a je ve zvyku, že rodina tráví čas pohromadě.

„Bello, rád tě vidím,“ pozdravil mě, ale zdál se trochu nervózní, což jsem byla i já. Z mysli mi nešel Damon, náš společný polibek a potom on v doprovodu těch dvou pěkných upírek. Co to proboha mělo znamenat? Třeba… možná všechno, co jsem si myslela o nás dvou, není pravda, nebo ho jenom omrzelo čekat. Co já vím, že?

„Taky tě ráda vidím, jsem hrozně ráda, že se ti nic v tom táboře nestalo. Alice mi všechno řekla, jak to bylo a že jsi tam zůstal jenom kvůli Damonovi.“ A náhle, z nějakého nečekaného popudu, jsem se mu vrhla kolem krku.

„Bell, no tak, stalo se něco?“ zeptal se starostlivě a taky mě objal. Tohle byl jediný člověk, který mi snad nikdy nelhal a přitom jsem se k němu pokaždé chovala opravdu hnusně. Stále jsem se za to nenáviděla, ale nemohla jsem si pomoct.

„Ne, to jenom tak. Jsem hrozně ráda, že tě vidím,“ podotkla jsem a odtáhla se od něj. V tuhle chvíli jsem byla ráda, že nejsem člověk, protože by se mi po tvářích koulely slzy jako hrachy.

„Takže je opravdu všechno v pohodě?“ ujišťoval se.

„Jasně, jak jinak? Jsem konečně mezi svými, jak by mi jinak mohlo být?“ zeptala jsem se ho a snažila se trochu usmát, což se mi povedlo, ale jasně jsem věděla, že to není úsměv od srdce - to si připadalo pěkně ztracené a zrazené.

„Jak myslíš, pokud mi to nechceš říct sama, nebudu tě k ničemu nutit. A… asi si přišla za Alice, že? Za chvíli tu bude, jenom si musela odskočit něco nutně zařídit,“ vysvětlil mi nepřítomnost své sestry.

„Aha, no nevadí, asi na ni čekáš taky, tak já… já přijdu později,“ řekla jsem a chystala jsem se odejít z pokoje.

„Nemusíš odcházet, klidně tu zůstaň. Myslel jsem, že dokud se všechno nevyjasní tak bychom mohli zůstat aspoň přáteli. Nerad bych tvé přátelství ztratil, Bello,“ bránil mi v odchodu.

>>> Moje shrnutí <<<

>>> 26. kapitola <<< o >>> 28. kapitola <<<

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dva bratři a já - 27. kapitola: