Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dohoda 45. kapitola

17.06.2010 (08:45) • Texie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 10389×

45. kapitola

 Edward:

Čekal jsem na Bellu v pokoji, zatím co ona byla ve sprše. Chtěli jsme jít společně do parku, utéct na chvíli z tohodle blázince. Stál jsem u okna a snažil se odpoutat svou mysl od Belly, která stále jen vedle v místnosti a neměla na sobě vůbec nic. Ovládnout touhu po Belle se pro mě stávalo stále těžší.

Nechtěl jsem nic uspěchat. Měli jsme na sebe celou věčnost. Bella mi to ale moc neulehčovala.

Z myšlenek mě vytrhl až dusot nohou na chodbě. Stále se blížil a já se postavil čelem ke dveřím. O vteřinu později do místnosti vpadl Felix. Na okamžik jsme na sebe zůstali překvapeně zírat, ale to už se Felix znovu rozběhl a rozrazil dveře skříně. Popadl první oblečení co mu padlo pod ruku. Než jsem se vzmohl na jakoukoliv reakci, zmizel Felix přímo ve dveřích, které jsem posledních deset minut hypnotizoval pohledem. Klouby mi zapraskaly jak jsem silně sevřel ruce v pěst.

„Potřebujeme tě,” zahučel z koupelny Felixův hlas.

Okamžik bylo ticho a já myslel, že mi prasknou nervy.

„Nechceš umýt záda?”

Já ho zabiju. Rozsekám ho na kousky. Chyběly mi už jen tři kroky a vrazil bych tam. Dveře se však samy otevřely a vyšel Felix. Nevšímavě prošel kolem mě a vytřásal vodu z vlasů.

„Sakra, jen jsem se ptal,” brblal si pro sebe.

Bella vyběhla o vteřinu později. Nyní už oblečená a mokrá látka šatů se jí na zádech lepila ke kůži, jak na ni stékala voda z jejích vlasů.

„Bello,” hlesl jsem.

Jen se na mě omluvně podívala.

„Musím jít.” Pak už zmizela na chodbě za Felixem. Začínal jsem to tu nesnášet.

Bella:

Nechápu proč mě pořád volají k vůli každé prkotině. S tím novorozeným by si poradili i sami. Sice by jim to chvíli trvalo, ale zvládli by ho. Dokázal při dotyku někoho zcela zastavit. Nechat ho strnout jako sochu, takže chtěli využít můj štít.

Takový dar by nebyl k zahození, tak ho nechtěli zabít. Jenže to by se tam nesměl připlést Alec. Vždycky vypadal tak klidně a rozumně. Tentokrát jsem však moc dobře poznala, že i on si dokáže dobře uhájit své území.

Zavrtěla jsem hlavou, abych to vyhnala pryč z mysli. Teď jsem měla v plánu něco mnohem příjemnějšího než novorozené a celou gardu. Cítila jsem Edwarda z parku. Byl tam i zbytek rodiny, ale já se dokázala soustředit jen na něj.

Pomalu jsem se plížila mezi stromy a zaštítila i svůj pach. Dostala jsem se až k němu aniž by o mě věděl. Se zatajeným dechem jsem jej pozorovala. Nehybně se soustředil na daňka který stál kus od něj. Jen šlachy se mu pod kůži jemně pohybovaly.

Fascinovaně jsem pozorovala jeho výraz a zčernalé oči. Celé tělo měl napnuté. Pak se v jediném okamžiku odrazila vrhnul po něm. Zvíře nemělo čas se ani vzpamatovat a už svíral jeho tělo v pažích a okolo se rozeznělo zlověstně křupnutí jeho páteře.

Edwardovy rty se přisály k jeho tepně a lačně sál. Nedokázala jsem se pohnout naprosto uhranutá tím pohledem. Teprve až konečně zvedl hlavu a já uviděla jeho nyní už poklidný výraz a oči, které dostaly krásný zlatý nádech, jsem se probudila. Jediným skokem jsem se vrhla k němu.

Naprosto to neočekával a v prvním momentě se po mě bojovně ohnal. Nedala jsem mu sebemenší šanci. Než si uvědomil co se stalo a kdo to po něm skočil, ležel už pode mnou a já mu svírala ruce.

„Sakra Bello, mohl jsem ti něco udělat!” zavrčel ještě pod náporem strachu.

Pobaveně jsem zavrtěla hlavou. Na další námitky už jsem mu nedala možnost. Sklonila jsem se k němu a přisála se k jeho rtům. Chutnal neskutečně, jeho ústa s příměsí nedávno pité krve. Vzdychla jsem a pustila mu ruce, abych si ho mohla přitisknout k sobě ještě blíž.

Jeho paže se mi okamžitě ovinuly okolo pasu a já skončila zády v listí. Edward se se mnou přetočil a nyní ležel na mě. Odpovídal mi stejně náruživě jako jsem ho já líbala.

„Ehmm,” ozvalo se za námi diskrétní odkašlání.

Musela jsem se usmát, když mi Edward podrážděně zavrčel do úst. Nakonec se však odtrhl a podíval za nás. Stál tam zbytek rodiny. Většina se potutelně usmívala.

„Slyšeli jsme zápas, tak... No, raději jsme se chtěli podívat, jestli se něco...” snažil se Carlisle diskrétně vysvětlit proč se tu všichni okolo nás shlukli.

„No ale jak vidíme, tak je všechno v pořádku,” hlesla Esme a snažila se ostatní dostat pryč.

„V naprostým,” uchechtla s Alice a konečně odcupitala taky.

Podívala jsem se na Edwarda, který si zhluboka povzdechl.

Věděla jsem, že to pro Edwarda není vůbec lehké. Kdykoliv jsem musela jít plnit své povinnosti jako člen gardy, měl v očích ten samý pohled. Nelíbilo se mu to. To co dělám, jak riskuji... Nikdy ale neřekl ani slovo. Byla jsem mu za to vděčná.

Když jej Alice přinutila vyrazit s ní do města, protože už neměl opravdu co na sebe. Hned jsem toho využila. Prosmýkla jsem se do tréninkové haly, kde právě trénovalo pár členů gardy.

„Ááá, kdopak se to na nás přišel podívat,” ušklíbl se Demetri jen mě uviděl.

Sladce jsem se na něj usmála.

„Jen jsem si tak říkala, že ti znova nějak povyrostlo ego, tak by s tím měl někdo něco udělat.”

V očích se mu blýsklo.

„A kdepak jsi nechala Culena.”

„Není tu. Copak, potřebovals ho k něčemu?”

„Vůbec ne,” zapředl. Na rtech se mu objevil úsměv a oči se mu přimhouřili do úzké škvírky. Celé tělo měl napjaté. V příští chvíli se na mě vrhl. V jeho pohybech byla zuřivost, jak se mi mermo moci snažil dokázat, že garda by pro mě měla být to nejdůležitější a žádné flákání se netoleruje. V očích se mu však zračilo také nadšení. Zbožňoval boj se mnou. Byla jsem nepředvídatelný soupeř a dokázala jsem se dobře bránit i mu uštědřit pořádné rány. Nemusel brát ohledy a nutila jsem ho soustředit se jen na boj.

Já si to taky užívala. Po dlouhé době jsem ze sebe zase mohla dostat všechny ty potlačované pocity. Vztek nad mou bezvýchodnou situací. Tím, že Edwardovi budu muset ublížit ať už lží nebo pravdou. Dávala jsem do toho všechno. Jen letmo jsem tak vnímala jak jsme zdemolovali pár dalších zdí. Vřava našeho boje přilákala i ostatní a tak se okolo nás v uctivé vzdálenosti nashromáždil zbytek gardy a za nimi se tísnili nováčci, kteří fascinovaně hleděli na pořádný boj.

Chodbami okolo se neslo skřípění a trhání kamene. Nikomu z nás dvou se však nepodařilo zasadit druhému takovou ránu, aby to za něco stálo a do pár minut se to nezacelilo.

K uším se mi však donesl vyděšený výkřik.

„Bello!”

Ten hlas jsem znala a vše ve mě při něm zatrnulo. Ohlédla jsem se chodbou a uviděla Edwarda, jak se ke mě zděšeně řítí. Demetri mojí nepozornosti okamžitě využila a já ucítila prudkou ránu přímo do břicha. Proletěla jsem zdí a dopadla bolestivě na zem.

Zatřepala jsem hlavou a okamžitě byla na nohou. Proběhla jsem zpět na chodbu a zahlédla jak se Demetri podrážděně dívá na Edwarda, který se zmítal ve Felixových pažích.

„Vyhoď ho odsud!” zavrčel a Felix ho poslechl. Hleděla jsem za nimi a nemohla se pohnout z místa.

„Pokračujeme?” probudil mě Demetri a v hlase mu zaznívala škodolibá radost.

Přikývla jsem. Vší silou jsem zatlačila smutek a bolest z pohledu na Edwarda. Potřebovala jsem se soustředit jen na Demetriho. Musela jsem. Tohle mělo nad vším přednost, byla to moje povinnost tady ve Volteře.

>>

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dohoda 45. kapitola: