Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dobytí ráje - 9

21.01.2012 (18:45) • NancyWhite • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1643×

Byl to nezaměnitelný zvuk. To auto mě vozilo víc než deset let. Ani jsem nestihla vstát z křesla a Jacob už byl venku.

„Bello!“ Málem se rozplácl v kaluži před garáží – škoda, že jenom málem, mohly jsme se zasmát… Připadala jsem si, jakoby kolem mě zářil zlatý obláček nějaké euforie nebo co… Usmívala jsem se jako pitomec a pomalu jsem mířila k autu, kde už se konalo vítání ztracené Belly.

„Takže jsem tě přemluvila?“ usmála jsem se na ni, když ji Jacob konečně pustil.

„No jo, vypadá to tak,“ přikývla. „Hele, něco jsem přivezla… Možná je to trochu praštěný, ale…“ Věta zůstala viset ve vzduchu a Bella odhrnula plachtu z korby auta. Postřehla jsem nějaké pneumatiky, zrcátko a výfuk.

„Motorky?“ zeptali jsme se s Jacobem naráz a oba stejně pochybovačně nadzvedli obočí. Bella se poťouchle usmála a přikývla.

„Nemůžu si dovolit opraváře,“ začala a nenápadně šoupala nohou ve štěrku, „tak jsem si říkala: Mám jednoho kamaráda, který by mi je mohl pomoct opravit a…“

„A je mi to jasný, Bello,“ zasmál se Jacob a už se hnal k té hromadě železa, aby ji sundal z korby.

„Ale má to háček,“ kousla se Bella do rtu. „Charlie, no, řekněme, že motorky moc – dobře, spíš vůbec – neschvaluje, takže by myslím bylo dobré, kdyby o tom Billy nevěděl…“

„Není problém,“ zahlásila jsem a zasalutovala. „Pohněte s tím do garáže, hned jsem tam,“ mrkla jsem na ně a rázovala si to domů.

„Bella přijela,“ oznámila jsem radostně taťkovi, který se pokoušel naladit rádio.

„Vážně? No to je skvělé,“ zaradoval se.

„To jo, ale Jacob si ji okamžitě nárokoval pro sebe. Asi se o ni budu muset prát,“ zasmála jsem se. Táta jenom něco zabručel, ale na jeho tváři jsem viděla ten spokojený úsměv a moc dobře jsem věděla, z čeho pramení. Naštěstí se jeho pozornost ani na chvilku neutrhla od rádia a já jsem zahlédla Jaka, jak na mě mává oknem. Úkol splněn, motorky jsou v suchu. Už jsem se chystala nabrat směr garáž. U dveří jsem si přezouvala boty, když se z kuchyně ozvalo:

„Jo, málem bych zapomněl… Volala Abigail. Prý s tebou potřebuje mluvit. Chtěl jsem tě zavolat, ale ona najednou obrátila, že to počká a zavěsila.“ V ten moment by se mnou nepohnul ani pár volů. Zamrzla jsem neschopná jakéhokoliv pohybu a jediné, co fungovalo na plný výkon, byly moje mozkové závity. Potřebuje se mnou mluvit? Počká to? Krucinál, ta má nálady skoro jako brácha… Něco se muselo dít. Tohle není normální.

„Aha,“ vypadlo ze mě nakonec, „dobře.“ Otočila jsem se na patě a vyšla z domu. Chvíli jsem přemýšlela. Mám jít do garáže, než si Jacob omotá Bellu kolem prstu, nebo jít k Aby a konečně se dočkat nějakého vysvětlení? Tohle bylo dilema na n-tou. Kéž by to někdo rozhodl za mě…

„Summer!“ ozvalo se od cesty a já konečně odlepila zamračený výraz od svých tkaniček.

„Vedu návštěvu,“ zatrylkovala jsem ve dveřích garáže a rovnou zaplula na opěrku křesla, ve kterém seděla Bella.

„Nazdar,“ zachraptěl Jacob. Poslední dobou mluví, jako když bručí basa.

„Bello, tohle jsou Quil a Embry – Jacob bez nich nedá ani ránu,“ zasmála jsem se. „Hoši, tohle je Bella Swanová.“

„Ahoj,“ pozdravili sborově.

„Co to tu vyvádíte?“ poukázal Quil na hromadu součástek. Jake s Bellou se pustili do vysvětlování, ale mně se najednou do mozku nedostalo jediné slovo, které řekli. Byla jsem někde jinde…

Vlasy měl neuměle ostříhané úplně na krátko, mokré tričko se mu lepilo na svalnatou hruď a na podlahu odkapávala voda z nohavic jeho ustřižených riflí. Jak mohl být v tomhle venku? V takovém počasí? Sotva se vyležel z jedné nemoci, koleduje si o druhou.

„Slyšelas přijet auto? Já teda ne… Kde myslíš, že v takovém dešti byl?“ Aby se na mě ale zamračila.

„Já nevím, ale stejně nám do toho nic není,“ řekla o něco ostřeji, než bylo podle mě nutné.

„Summer?“ Kdyby to nebyl Embry, kdo mi položil ruku na rameno, nejspíš bych si nevšimla, co se právě odehrává. Zamrkala jsem, a jako když se zasekne film a pak rychle přejede k další scéně, jsem si vybavila realitu, která hrála kulisu mým vzpomínkám. Přeslechla jsem nějaký vtip, kterému se všichni smáli, a to ke mně přitáhlo pozornost. Stála jsem totiž jako zařezaná a hleděla do prázdna. Všichni na mě zírali s napůl nechápavým a napůl vystrašeným výrazem.

„Je ti něco?“ Jo.

„Ne. Ne, jenom…“ Co jenom? Co se to vlastně děje? „Musím jít.“ Otočila jsem se a rychlým krokem rázovala kolem domu k silnici.

„Co to s ní je?“ slyšela jsem za sebou Quila. Se mnou? Co je to se všemi tady?! Nejdřív vyvádí Bella. Pak – jako by toho nebylo málo – se Jared utrhne ze řetězu, a Aby? Ha! Já jsem v pořádku, ale jsem asi jediná!

„Summer, počkej!“ Zastavila jsem. Tenhle hlas jsem slyšela ráda. Jindy bych se usmála, ale dneska mi to hlava nějak nebrala… Takže výsledek byl, že jsem ztuhla na místě, mračila se na mokrý asfalt a čekala, až mě Embry doběhne.

„Děje se něco?“ Něco. To je přesně to slovo. Něco se děje. „Summer.“ Chytil mě za ramena a snažil se mi podívat do obličeje. „Sluníčko…“ Zvedl mi bradu, abych se na něj aspoň podívala. Takhle mi už hodně dlouho nikdo neříkal… Prý to vymyslel Jacob, když jsem byla malá, ale časem se to nějak vytratilo.

„Promiň, Embry, já…“ Co mu mám říct? Vždyť ani sama nevím, o co tady jde… Jako by moje myšlenky slyšel.

„Mně můžeš říct všechno,“ usmál se. Byl tak blízko. Hleděl mi přímo do očí a čekal na odpověď. Nebyla jsem schopná myslet. Ty jeho oči mě odmítaly pustit, držely mě v kleci, ze které bych ani nechtěla ven, kdybych nemusela.

„J-já,“ zakoktala jsem, „jdu k Abigail.“

„Takhle pozdě? Než tam dojdeš, bude tma.“

„Musím s ní mluvit,“ řekla jsem mechanicky a doufala, že to dává smysl, protože jsem si tím teď vůbec nebyla jistá.

„Do rána to počká,“ přesvědčoval mě. Jeho oči měly pravdu. Co to kecám? Jeho úsměv měl… Sakra! Embry měl pravdu. Jenomže mně to nedá spát… Ona se mi vyhýbá. A dneska mi volala. Co když to nepočká? Co když…

„Tak tě aspoň doprovodím,“ prohlásil, když jsem se neměla k odpovědi a usoudil tak, že si to nejspíš nerozmyslím.

„Ne.“ Uvědomila jsem si, jak by si to mohl vyložit, a nechtěla jsem, aby si myslel, že ho s sebou nechci, tak jsem urychleně pokračovala. „Máš pravdu, asi bych se na to měla vykašlat. Zítra je taky den.“ Pokusila jsem se o úsměv a tentokrát už se mi možná povedl.

„Dobře,“ usmál se, dal mi ruku kolem ramen a šli jsme zpátky. Nějak jsem si neuvědomila, jak daleko jsem došla. Naším volným tempem bude ta cesta trvat nejmíň deset minut…

„Řekneš mi, co se děje?“

„No, já bych moc ráda…“ povzdechla jsem si. „Jenže to sama nevím. Všechno se tu obrací vzhůru nohama.“

„Taky si myslím,“ souhlasil zamyšleně. Najednou se zastavil. „Vím přesně, jak to myslíš…“ řekl pomalu. Koukal někam k lesu. Byla docela mlha a začínalo pršet – v těchto končinách velice neobvyklé počasí – pomyslela jsem si sarkasticky. Embry evidentně pozoroval něco konkrétního, ale já viděla kulový. Zatřásl hlavou a pokračovali jsme v cestě.

„Svět se zbláznil, ať žije matika,“ zasmál se a já s ním. Moc dobře si vybavuju všechny ty domácí úkoly, nad kterými se spolu s Jacobem rozčiloval. Čím míň jsem myslela na Aby a zbytek těch podivností, tím míň se mi chtělo domů. Jak často můžu být s Embrym takhle sama? Možná se mi to jenom zdálo, ale měla jsem pocit, jako kdyby se mnou ty myšlenky sdílel, protože jsme šli čím dál pomaleji. Chtěla jsem něco říct… Něco, co by aspoň naznačilo, jak mi teď je.

„Embry?“ Otočila jsem se k němu, ale sotva jsem se nadechla, jeho rty přistály na mých…

Někdo o tu pusu kdysi docela škemral, ale s BB jsme se nemilosrdně shodly, že je na to brzo... Takže ta sladká tečka přišla dnes. =) Líbilo?

P.S.: Minulá kapitola byla celá co nejvíc přepsaná podle knížky, ale odteď už se od originálu trošku časově odkláním, snad to nevadí...

8. kapitola xxx 10. kapitola

Autor: NancyWhite (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dobytí ráje - 9: