Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dobytí ráje - 8

06.01.2012 (18:00) • NancyWhite • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1315×

„Bello?“ zkusila jsem to znovu. Stála kousek za námi a dívala se směrem k těm divným chlápkům přes ulici. Jessica stála jako opařená. Vrátila jsem se o tři kroky zpátky k Belle.

„Bello,“ oslovila jsem ji a chytla jsem ji za rukáv, aby mě vnímala, ale kromě hm to žádný převratný efekt nemělo. „Co to děláš?“

„Myslím, že je znám,“ zamumlala. Ti chlapi už na nás cosi pořvávali a Bella v jakési nepochopitelné reakci udělala krok do ulice.

„Bello, tak pojď!“ vykvikla jessica vystrašeně. I já už jsem začínala mít strach. Bella ale jenom setřásla moji ruku ze své a pomalým krokem mířila k blikajícímu neonu před barem.

„Co to dělá?“ zeptala jsem se Jessicy.

„Bello, nemůžeš přece jít do baru!“ zakřičela na ni.

„Já nejdu dovnitř,“ odpověděla, ale ani se na nás neotočila, „jenom se chci na něco podívat.“ Tohle nebylo dobrý… Srdce mi zběsile tepalo až někde v krku.

„Zbláznila ses? Jsi snad sebevrah?“ zasyčela Jessica. Konečně se Bella otočila.

„Ne, nejsem.“ Otočila se zpátky k baru, ale stála. Bála jsem se jít blíž, ale něco jsem udělat musela. Sebrala jsem všechnu odvahu, kterou jsem ještě našla, a rychle vymazala vzdálenost mezi mnou a Bellou. Rychle jsem ji chytila za zápěstí a táhla ji zpátky, ale vysmekla se mi.

„Panebože,“ slyšela jsem za sebou hysterickou Jessicu.

„Běžte se najíst,“ mávla Bella rukou směrem, kterým jsme měly původně namířeno. „Za chviličku vás dohoním,“ odbyla mě a pokračovala k baru. Stála jsem přímo uprostřed silnice. Na jedné straně Bella a ten nedůvěryhodný bar s ještě méně důvěryhodnými chlápky, na druhé straně chodník a na něm konsternovaná Jessica.

„Bello, okamžitě toho nech!“ K ničemu to nebylo. Pomalým krokem se blížila k těm opilcům, co si ji napůl pobaveně a napůl zmateně prohlíželi. Byla jako omámená. Vůbec nás neposlouchala, jenom šla pořád dál… A najednou se zastavila. Zarazila se, jako by na ni někdo mluvil a ona poslouchala, ale nechtěla se otočit. Copak se doopravdy zbláznila? Podivně zavrtěla hlavou a po chvilce udělala další krok vpřed. Mělo vůbec cenu na ni mluvit? Přemlouvat ji? Co se to tady děje? Jako by nestačily ty šílenosti u nás…

„To jako nějakej pitomej film…“ drmolila za mnou Jessica a tím trochu odvedla moje myšlenky. Byla jsem za to ráda, protože teď bych se měla soustředit.

„Vidíš to? Ona je vážně blázen!“ chytla mě Jessica za rukáv – asi už nechtěla stát na chodníku sama.

„Díky, ale nejde to,“ uslyšela jsem Bellu. Konečně. Otočila se a šla k nám s podivným výrazem, který jsem neuměla rozluštit. „Pojďme se najíst,“ řekla a jakoby se nic nestalo, pokračovala směrem, kterým jsme šly před… No, předtím.

Sotva jsme byly trochu z dosahu té podivné ulice a před námi se mihly světlomety na hlavní ulici, Jessica spustila.

„…mohli to být psychopati!“ Nadávala jako střelená husa. Jasně, nebyl to příjemný zážitek a taky jsem byla trochu naštvaná, ale tohle Belle nepomůže. Připadá mi, že se Jessica o nikoho kromě sebe nestará.

U jídla se Bella snažila ten průšvih u Jessicy napravit, ale ta ji velice podařeně ignorovala. Já jsem ale nechtěla zahodit tu šanci.

„Jacob na mě žárlí,“ zasmála jsem se, zatímco Bella zamyšleně přebírala svoje hranolky.

„Cože?“ vyhrkla. „Jo… Hm, a proč?“

„Protože jsi vzala jenom mě.“

„Co by to bylo za dámskou jízdu, kdyby tu byl Jacob?“ uchechtla se. Bylo to docela upřímné, na nic si nehrála. Že by změna k lepšímu?

„Možná by ses za ním měla taky někdy zastavit… Jinak to budu mít pořád na talíři a nedá mi pokoj. Musíš mě před ním zachránit,“ zaprosila jsem a udělala psí oči.

„Dobře, tak dobře. To bych ti nemohla udělat,“ zasmála se.

Rány, o kterých nic nevíte, se napravují vážně těžko. Já jsem strašně moc chtěla Belle pomoct, ale s čím? Proč se najednou tak uzavřela?

„Díky, že jsi jela se mnou, Jess. Bylo to fajn.“ Vypadalo to, že se Bella vážně snažila napravit škody, které napáchala.

„Jasně,“ zabručela Jessica. Cestou na parkoviště to bylo trochu napjaté. S Bellou se moc povídat nedalo a s hurikánem Jess taky moc ne.

„Omlouvám se za to po tom filmu.“

„To je v pohodě, Bello,“ odpověděla naštvaně, a aniž by se na nás podívala, odemykala svoje auto.

„Uvidíme se v pondělí?“ Poslední marný pokus prolomit ledy.

„Jo. Čau.“ Bouchly dveře, rozsvítila se světla a žvanilka odjela. Chevy stál o dvě řady dál než Jessičino auto, takže jsme se ještě trošku prošly.

„Tobě se taky omlouvám, Summer. Musela jsem tě hodně vyděsit…“

„Trochu pozdě,“ prohodila jsem trochu kysele.

„Promiň. Měla jsem se omluvit hned, jak jsme šly na večeři.“

„Ne, Bello. Jestli se chceš vážně omlouvat za to, že mě děsíš, mohla jsi začít už v ten večer, kdy ses ztratila v lese. Tenkrát jsi vyděsila spoustu lidí. A děsíš mě pořád. Pořád nevím, co s tebou je. Nemám tušení, co se stalo, ale evidentně to není nic, co bys byla schopná změnit nebo spravit.“ Mluvila jsem klidně, nechtěla jsem na ni být zlá, ale musela jsem jí to říct. Musela se dozvědět, co vyvádí od svých narozenin, pokud si to sama neuvědomovala.

„Ne, není to nic, s čím bych mohla něco udělat,“ souhlasila a znělo to hodně bolestně. Muselo se jí stát něco hodně ošklivého. Ruce držela přimknuté těsně k hrudi a já nevěděla, jestli je to zimou, nebo naším rozhovorem.

„Tak proč? Je to pryč. Pokud se to nedá změnit, proč se v tom pořád plácáš?“ Už jsme stály u Chevyho a Bella odemykala dveře soustředěněji, než bych považovala za nutné.

„Je to složité,“ zamumlala. Pak s ohlušujícím řevem, který mi byl dobře známý, naskočil motor. U toho se moc dobře nepovídá. Chvíli to trvá, než se motor dostane do stabilnějších otáček a hlasitost se stáhne do takové úrovně, že umožňuje pasažérům trochu normálnější konverzaci, než je přeřvávání motoru. Auto mi tím pádem poskytlo chvíli k přemýšlení. Potřebovala jsem využít každou možnost, jak pomoct Belle. Kdybych ji dokázala aspoň trochu postrčit…

„Nikoho z vás jsem neoblafla, že je to tak?“ promluvila dřív než já. Zavrtěla jsem hlavou.

„Možná samu sebe,“ prohodila jsem.

„A já se tak snažila netrápit Charlieho…“

„Trápíš se ty a to je celá věda. Proto se trápí Charlie, Jacob, já a kdoví kolik dalších lidí, kteří tě maj rádi.“ Asi jsem uhodila na správnou strunu, protože to vypadalo, že o tom vážně přemýšlí.

„Víš,“ začala jsem, když Bella zastavila před naším domem, „moje nejlepší kamarádka se teď hodně změnila. Vůbec se se mnou nebaví a dokonce se mi vyhýbá a já nevím proč. Nechci přijít i o druhou nejlepší kamarádku, Bello. Ať se stalo cokoliv, přejde to. Jenom… Prostě musíš jít dál. I když to bolí. Mě taky bolí, že mě Aby už asi nechce vídat. Ale ona není jediná na světě. Jsou i jiní lidé, kteří mě mají rádi. A jsou i lidé, kteří mě ještě neznají, ale jednou mě budou mít rádi – protože, uznejme, kdo by mě neměl rád?“ zasmála jsem se nakonec.

„Pozdravuj Jaka,“ usmála se, když jsem vystupovala.

„Určitě budu,“ přikývla jsem. „Bello,“ oslovila jsem ji, než jsem zabouchla dveře.

„Ano?“

„Bylo to fajn. Stav se u nás někdy… Máme tě rádi, víš?“

„Vím,“ přikývla s úsměvem, rozloučily jsme se a Bella odjela domů.

Nevím, co jsem si od toho večera slibovala. Doma bylo všechno stejný, ve škole bylo všechno stejný, počasí bylo stejný. Jared nechodil do školy, Aby mě obcházela obloukem. Nic se neměnilo a po víkendu mě opouštěly naděje, které jsem si v pátek nastřádala. Proč by se mělo něco měnit? Copak by někdo jako já dokázal někomu pomoct?

„Co ti je?“ šťouchl mě Jacob do ramene a já spadla do křesla. „Summer, ty máš štěstí, že tu ten nábytek stojí,“ smál se. Ale já jsem nějak nereagovala. Moje mozkové závity se točily jiným směrem… A pak se možná úplně zastavily, když jsem si zase vzpomněla na Aby… Pak mě probral Jacobův hlas.

„Slyšíš to?“

Co mi na to povíte tentokrát?

7. kapitola xxx 9. kapitola

Autor: NancyWhite (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dobytí ráje - 8: