Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dívka jménem Alice - 19. kapitola

27.11.2011 (11:30) • WhiteTie • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1923×

„Vládcové, přivádím vám tohoto mladíka. Jistě si všimnete, že to není upír. A že není ani člověk. Přivedl jsem ho sem, přivedl jsem ho, abych vám ho odevzdal. Unesl jsem ho jeho otci, když byl ještě dítě. A jeho otec unesl někoho, kdo patřil mně. Brzy se zde jistě také ukáže. Prosím vás o shovívavost a o milost, prosím vás o výměnu tohoto mladíka za osobu, kterou mi jeho otec ukradl. Za Alice,“ dokončil svou řeč.

Sebastian na něj nevěřícně pohlédl. Víc už ale nestihl, protože ho obklíčila stráž a viděl, že se k němu blíží všichni tři vládcové.

„Tohle je můj konec,“ pomyslel si Sebastian chvíli předtím, než ucítil nesnesitelnou bolest...

...

Jasper a Alice stále seděli na posteli. Bez hnutí. Užívali si blízkost jeden druhého a pomalu přestávali myslet, co bude zítra. Na to bude ještě času dost. Jasper si tak moc přál, cítit ji zase blíž u sebe, hladit ji a líbat. Tak moc chtěl na chvíli zapomenout na všechny starosti a na bolest, kterou v srdci pociťoval.

Alice, jakoby to vytušila, ho pohladila po tváři a jemně políbila. Nemohl se jejích rtů nabažit, chtěl stále víc a víc. Hladil ji po zádech a pomalu jí začal sundávat oblečení. Začal s tričkem - nejprve jí pomaloučku sundal jedno ramínko, po něm druhé. Alice potichu vzdychla. Bylo to tak dlouho, co se milovali. Doufala, že dnes bude její touha ukojena. Toužila po něm, chtěla cítit jeho blízkost, jeho tělo na svém. Chtěla se ho dotýkat a strávit celou noc v těsném objetí. Přála si, aby tato chvíle nikdy neskončila, aby všechny problémy zmizely, a oni si mohli jen užívat života a přítomnosti toho druhého. Bohužel jí byla dopřána pouze tato krátká chvíle. I tak se rozhodla ji využít.

Jakmile jí sundal tričko, opřela se do jeho ramen a povalila jej na postel. Sedla si mu do klína, objala ho kolem boků a políbila ho. Chytla lem jeho trička a přetáhla mu ho přes hlavu a obnažila tak jeho svalnatou hruď. Rukama jemně přejížděla po jeho těle, dotýkala se ho a sem tam políbila. Po chvíli laskání spojila jejich rty v polibku. Líbala ho nejprve něžně, jen se otírala o jeho rty, ale se stoupajícím vzrušením stoupala i dravost jejích polibků. Jejich laskání nabíralo na intenzitě. Jasper vstal z postele, v objetí s Alice, otočil ji a položil ji na záda. Pomalu jí stáhl kalhoty. Chtěl se naplno věnovat jejímu tělu, ale ona ho přerušila.

„Chci tě, hned,“ zašeptala. On jen přikývl a pomalu do ní vnikl. Milovali se, jako by to mělo být naposledy. Bylo v tom tolik vášně, ale i lásky. Bylo to neskutečné. Po čase, který jim připadal jako věčnost, oba vyčerpáním odpadli. Mysleli si, že když jsou upíři, tak únavu cítit nemůžou, ale opak byl pravdou. Právě prožitá chvíle to dokazovala.

Leželi v objetí, Jasper Alice kreslil na paži uklidňující kroužky a užívali si klidu a pohody. Oba věděli, že to mohla být jejich poslední společná chvíle. Doufali ale, že to tak nebude. Děsili se toho, co přijde. I když na to chvíli přestali myslet, obavy se opět vynořily na povrch a zaměstnaly tak jejich myšlenky.

Jasper si připadal, jakoby se neustále mučil. Nechtěl na to myslet, chtěl na to zapomenout, ale nemohl si pomoct. Nedokázal to prostě vytěsnit z hlavy. Vždyť to byl jeho syn! Vždyť ho nemůže nechat napospas těm nelidským bytostem. Přemýšlel, jaký asi tak je, jak vypadá. Jakou má povahu, chtěl vidět, jak se směje, jestli je šťasný. Jaké měl dětství a v neposlední řadě také schopnosti. Chtěl ho poznat a strávit s ním zbytek věčnosti. Věděl toho o něm tak málo. A i přesto ho tak moc miloval a doufal, že mu bude přáno ho aspoň vidět. Věděl, že už ho asi nezachrání; jakmile je ve spárech vládců, nemá šanci. Věděl to, ale musel se o to přece pokusit. Dlužil mu to. Nemohl ho vychovávat, nebyl tam pro něj, když ho potřeboval, proto to musí udělat. I kdyby to měla být sebevražedná mise.

...

Ozvalo se klepání na dveře.

„Dále,“ zvolala Alice. Oba se otočili čelem k nim a čekali, až se otevřou. Dovnitř vešel mladý muž, celý v černém.

„Vládcové vás očekávají,“ promluvil. Přikývli a vydali se z pokoje. Muž je vedl dlouhou tmavou chodbou, až se objevili před velkými dubovými dveřmi. Jakmile před nimi stanuli, otevřely se. Naskytl se jim pohled na velkou místnost, spíše na sál, v jehož čele stály tři trůny. Na každém z nich seděl jeden z vládců. Měřili si Alice a Jaspera přísným pohledem. Jasper chytil Alice za ruku a povzbudivě ji stiskl. Cítil, že se třese jako osika, ale snažila se být silná a nedávat to najevo. Věděl, že se bojí, a že by nejradši utekla, ale neudělala to. Její oddanost ho stále překvapovala a čím více ji poznával, tím více ji miloval - tedy pokud to bylo vůbec ještě možné.

Pomalu se ploužili sálem až k vládcům.

„Posaďte se,“ pokynul jim jeden z nich k židlím před trůny.

„Z jakého důvodu jste nás vyhledali?“ zeptal se druhý z nich.

„Dostal jsem zprávu, že můj syn, Sebastian, se nachází ve Volteře, tady u vás,“ promluvil Jasper. Třetí z nich se na něj překvapeně podíval - jeho pohled byl vyděšený, ale na druhou stranu i překvapený.

„Tvůj syn? A kde je jeho matka?“

„Zemřela, byla zabita.“

„Pokračuj, tohle mě zajímá,“ řekl jeden z bratrů. A tak se Jasper pustil do vyprávění.

„Měl jsem ženu a nádherné dítě. I když byla má žena člověk, velice jsem ji miloval. V tu dobu, kdy jsme se do sebe zamilovali, jsme ani jeden netušili pravdu. Ona netušila, že jsem upír a já jsem netušil, že upíři mohou mít s lidskými ženami děti. Tak se stalo, že jsme počali syna. Sebastiana. Byl nádherný. Byl hezčí, než kterékoliv lidské dítě. Byl to napůl upír. Mou ženu porod velice vyčerpal, ale přežila ho. Přestěhovali jsme se a začali jsme žít jako spokojená rodina. Hluboko v lesích, kam lidská noha ani nevkročila. Byli jsme spokojení, v poklidu jsme si žili svým životem. Jednoho dne na naše dveře zaklepal nomád. Přišel sám. Představil se nám jako James. Šel zrovna kolem a ucítil upíří pach, smíšený s lidským, a něco, co v životě ani necítil. V tu chvíli jsem nevěděl, jak moc ho vábila vůně mé manželky. Nevěděl jsem ani to, že je James lovec. Že si nedá pokoj, dokud svou kořist nedostane. Vnímal jsem pouze jeho pocity. Pocity štěstí. Myslel jsem si, že je šťastný proto, že narazil na někoho, kdo je stejný jako on. Jak hořce jsem se ale mýlil. Pozval jsem ho k nám, nabídl mu přístřešek a možnost, aby s námi zde zůstal tak dlouho, jak bude on sám chtít. Absolutně jsem si nepřipouštěl, že by se mohlo něco stát, že by mohl nějak ublížit mé rodině. Potom, co jsme uložili Sebastiana ke spánku, seděli jsme venku na verandě a povídali si. Viděl jsem, že Maria je již značně unavená. Omluvil jsem se Jamesovi a odešli jsme do ložnice. Popřál jsem jí dobrou noc, ujistil ji, že tu ráno budu, až se vzbudí, a odešel jsem z pokoje. James byl stále na verandě. Řekl mi, že půjde do pokoje pro hosty, natáhnout se a číst nějakou knihu. S přáním dobré noci jsme se rozloučili. Cítil jsem, že mne sužuje hlad. Maria i Sebastian spali, James si četl knihu – ideální čas vyrazit do lesa na menší lov. Absolutně jsem si nepřipouštěl, že by se mohlo něco stát. A to byla chyba. Když jsem ukojil svou žízeň, vydal jsem se domů. Už když jsem se blížil k domu, tak se mi něco nezdálo. Jako první jsem šel zkontrolovat syna. Nebyl ve svém pokoji. Pořád mi to nedocházelo. Šel jsem do ložnice a na posteli uviděl tělo mé ženy. Nežila. Sklonil jsem se k ní a na jejím krku jsem uviděl dvě drobné ranky. Její srdce nebilo. On ji zabil! Zabil mou jedinou lásku! Zabil ji! V tu chvíli moje podvědomí křičelo, ale já jsem nebyl schopen vydat jedinou hlásku. Zhroutil jsem se na zem vedle jejího těla. Byla mrtvá. Důvod mé existence už nebyl. Vzpomněl jsem si na syna. Začal jsem ho hledat všude možně, ale nenacházel jsem ho. Pocítil jsem k Jamesovi takovou nenávist, jako ještě k nikomu. Proč? Proč to udělal? Nechápal jsem to. Ale jedno jsem věděl jistě - najdu ho a zabiju ho, i kdyby to mělo být to poslední, co udělám! A tak jsem se dostal tam, kde právě jsem. Stopoval jsem Jamese dnem i nocí a nakonec jsem ho našel. Můj prvnotní plán - zničit ho, ihned, jakmile ho spatřím - jsem zavrhl. Potřeboval jsem zjistit, co udělal s mým synem. S mým maličkým Sebastianem. Viděl jsem, jak obluzuje tuto mladou a nevinnou dívku, Alice. Vidíte, že nyní je upírem. Když jsem ji ale já potkal, byla ještě člověkem. James ji okouzlil, sblížil se s ní a proti její vůli ji přeměnil. Věděl jsem, že ji musím zachránit z jeho spárů. Proto jsem se vkradl do léčebny, kde setrvávala a pomohl jí utéct z léčebny, ale i od Jamese. Myslela jsem, že můj syn je mrtvý, ale žije. James ho ukradl, dal ho své sestře a ta ho celý život vychovávala. Až doteď. James se u ní nedávno zastavil, Sebastiana přemluvil, aby odešel s ním a slíbil mu, že ho přivede k otci - ke mně. Ale místo toho ho přivedl sem, aby ho vyměnil za Alice,“ ukončil své vyprávění Jasper. Celou dobu všichni seděli a poslouchali jeho příběh. Jakmile domluvil, posadil se zpět na své místo vedle Alice.

„Tvůj příběh mě velice zasáhl, ale jak jistě víš, existenci nesmrtelných dětí nemůžeme trpět,“ promluvil potichu Aro.

„Demetri, přiveď sem Jamese a Sebastiana,“ řekl další z bratrů. Jasper se na něj překvapeně podíval. Byl mu vděčný, že to řekl. Věděl, že to bude asi naposledy, kdy ho spatří.

Chvíli bylo v sále ticho. Poté se otevřely dveře a dovnitř vstoupili dva mladí muži. Jednoho Jasper ihned poznal a nenávistně si jej měřil. Pak mu ale pohled přelétl na mladšího z nich a kdyby měl srdce, zastavilo by se mu. V tváři mladíka ihned poznal rysy jeho matky. Byl jako ona, měl její úsměv, i ďolíčky ve tváři. Ale oči a vlasy měl po svém otci. Byl to překrásný mladý muž a nejedné dívce musel jistě poplést hlavu. Ve chvíli, kdy se jejich pohledy střetly, i Sebastianovi to zapadlo do sebe. Věděl, že před ním stojí jeho otec. Táhlo ho to k němu, jakoby k sobě byli připoutáni neviditelnými provazy. Jejich spojení ale přerušil hlas jenoho z vládců.

„Tak jsme se tu všichni sešli, jako jedna velká rodina,“ pronesl posměšně Aro.

„Bratři se mnou budou jistě souhlasit - s nastálou situací se musíme nějak vypořádat. James chtěl Alice - nedostaneš ji, samozřejmě. Je dospělý člověk a ukázněný upír, tak nevidíme důvod, proč by ti měla patřit. Není to věc, abys ji mohl vlastnit. Má právo sama rozhodnout o svém osudu. A jsem si jistý, že s tebou být nechce,“ mrkl na ni Aro. „A co s váma ostatníma? To, co se stalo, je mezi váma. Smířit vás nemůžeme, a ani bychom to nechtěli. Jen jednu věc musíme udělat - Sebastian zůstane tady a o jeho dalším osudu rozhodneme my, až uznáme za vhodné.“

„Sebastiane, chlapče, pojď ke mně, chtěl bych tě blíže poznat,“ řekl a natáhl k němu ruku.

Jasper vykřikl: „Ne, nedotýkej se ho, prosím!“ Ale už bylo pozdě. Aro zjistil vše, co chtěl. Ďábelsky se usmál.

„Myslím, že o osudu Sebastiana je rozhodnuto. Zůstane tady. S námi. Ve Volteře.“

Pohled nikoho:

Všichni tam tak stáli a rozhodovali o osudu mladého chlapce. Nikdo si ho nevšímal. Nikdo nechtěl znát jeho názor. Jednali s ním, jako by tam ani nebyl. A to se mu vůbec nelíbilo. Pak uslyšel ten verdikt, který se mu vůbec nelíbil. Měl zůstat ve Volteře. Ale proč? Vždyť nic neudělal... Kdyby neodešel s Jamesem, s tím hnusným parchantem, který se vydával za jeho strýce a dělal, že to vše je jen pro jeho dobro, jen proto, aby se setkal se svým pravým otcem. Sprostě ho podvedl, navykládal mu jen snůšku lží. A poté, když mladík spatřil svého otce - věděl, že je to on, viděl v jeho očích neskutečnou bolest ze ztráty dítěte a chtěl být s ním. Chtěl, aby opět byli rodina. Chtěl někam patřit, k někomu. A pak Aro pronesl tu svou řeč. O chlapcově osudu. V tu chvíli se všechno změnilo. V sále bylo neskutečné ticho, jako před bouří. Pak všechny ochromila bolest. A tma...

Po nějaké době se všichni probrali. Jasper netušil, kde to jsou. Kolem sebe viděl jen samý kámen, vypadalo to jako jeskyně. Vedle něj ležela Alice, stále ještě v bezvědomí. Na druhé straně vedle něj seděl Sebastian - ten byl ale při vědomí.

„Co... co se stalo?“ zeptal se Jasper.

„Nemusíš se bát. Jsme v bezpečí. Alespoň prozatím. Tati...,“ řekl a usmál se.

<< shrnutí >>

Prozatím moje nejdelší kapitola, kterou bych vám chtěla poděkovat za dlouhé čekání. Doufám, že tu ještě někdo, kdo mou povídku čte, je. Komentářů ubývá, ale nevadí. Kdo chce udělat radost, komentuje, kdo nechce, tak ať si naprdne. : )

Autor: WhiteTie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dívka jménem Alice - 19. kapitola: