Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Den jako každý jiný - 9. kapitola (Vetřelcův vzkaz)

11.09.2010 (18:30) • Katie92 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1629×

Přátelství činí naše štěstí zářivějším, zvyšuje jeho třpyt, naše neštěstí pak činí snesitelnějším, poněvadž je sdílí spolu s námi.

Marcus Tullius Cicero

Edward zabouchl svou skříňku s takovou vervou, až se rachot rozlehl celou chodbou. Několik lidí se na něj otočilo, ale když zjistili, že se stejně nic neděje, vrátili se ke svým předešlým činnostem.

„Ahoj Edwarde!“ zašvitořil vedle něj dívčí hlásek. Musel na vteřinu pevně zavřít oči, aby jí neudělal nic, čeho by pak později litoval.

„Ahoj Suzan,“ procedil skrz zuby. Dnes měl skutečně náladu pod psa. Když se v noci rozhodl nepustit Bellu z očí, šel před jejich dům. Jen se ujistit, že je v pořádku.

Tvrdě spala, ale Lewis, který se v jejím pokoji neklidně převaloval na zemi, mu v hlavě vytvořil miliony otázek a starostí.

„Není ti něco?“ ptala se Suzan, ale opravdový zájem její hlas postrádal. Prohrábla si dlouhými prsty s dokonale upravenými nehty blonďaté vlasy po lopatky, které byly zpevněny snad půlkou laku na vlasy. Edward to svým čichem dokonale cítil a dělalo se mu z toho blbě.

„Ne. Ještě něco?“ odsekl nevrle, ani nečekal na odpověď, otočil se na patě a ráznou chůzí se vydal chodbou pryč. Ale Suzan cupitala na vysokých podpatcích za ním.

„Víš, chtěla jsem se tě zeptat, jestli bys přišel v pátek ke mně na párty. Bylo mi osmnáct a-“

„Ne, díky. Už něco mám,“ zalhal rychle. O večer ve společnosti téhle princezničky skutečně nestál. Už párkrát o něj projevila zájem, ale on ji vždy odmítl. Tak proč za ním pořád leze?!

Dneska by byl vážně schopen vraždy, tak proč ho pořád někdo musí otravovat? Nejdřív učitel angličtiny, pak Alice, která neviděla Bellinu budoucnost, no a nakonec přileze ještě Grantová? To už bylo na Edwarda skutečně příliš.

Tolik už chtěl, aby škola skončila! Musel se jít podívat na Bellu! Když jim ráno Lewis řekl, že dnes nepůjde do školy, nejraději by zůstal doma taky a nenápadně by ji pozoroval. Jenomže to Alice néé, on do školy musel…

Zvonek hlasitě zařinčel a Edward se prudce zastavil. Suzan, která i přes další odmítnutí cupitala za ním, do něj málem narazila.

„Hele, není mi dobře. Kdyby se někdo ptal, šel jsem domů, jasné?“ otočil se na ni trochu mileji.

„J-jasně,“ vykoktala zaskočeně. Změna jeho nálady ji překvapila. Ale než se stihla zeptat na důvod, Edward už rychlým během klusal chodbou směrem ke vchodu.

Už aby byl u Belly…

Lewis nervózně  přecházel po kuchyni. Bylo už skoro poledne a Bella stále spala. Uklidňoval se tím, že díky množství prášků, které jí dal, je to normální. Ale přesto se nemohl zbavit pocitu, že něco není tak, jak má…

Na dnešek si vzal volno. Ale tohle byla jeho poslední dovolená. Zítra už do práce musel. Děsil se toho. Po nočním zážitku mu připadalo skoro jako vražda, nechat tady Bellu samotnou.

Neměl by ji přeci jenom poslat k doktoru Perkinsovi? Znal ho, byl to velice dobrý psychiatr. Určitě by jí dokázal pomoct… Ale bál se Belliny reakce, opět. Znal ji dost dobře na to, aby věděl, jak na tohle zareaguje. Protože už jen kdyby jí řekl, že jí domluvil sezení, by její stav stonásobně zhoršilo.

Tohle byla spletitá situace a on nenacházel žádné vhodné východisku. Nikde nebyla žádná cesta ven…

Bella pomalu otevřela oči. Opravdu usnula? Jak to mohla dopustit? Po tom, co se tam objevil ten… Hlasitě polkla a rychle se rozespalýma očima podívala k oknu. Balkon byl prázdný. Viděla skrz sklo klidné moře, nad kterým poletovali rackové. Viděla na bělostnou pláž, kde kolem zrovna šel postarší pár a držel se za ruce. Nemusela být přímo vedle nich, aby poznala, že jsou zamilovaní.

Někdo má to štěstí… Ale ona ne.

Nechala osamocenou slzu sklouznout po tváři, přetočila se na druhý bok a podívala se na hodiny. Zatrnulo jí. Musely se zaseknout. Ale jako by jí chtěl digitální budík dokázat pravý opak, změnil padesát devítku na dvě nuly.

Nemohlo být dvanáct. Ne – Lewis by ji přece budil do školy!

Navzdory pocitu naprosté otupělosti se vyzdvihla do sedu. Všude kolem bylo naprosté ticho. Trochu jí to děsilo. Znovu se podívala na balkon. Ale nic se nezměnilo.

„Ehm… už jsi vzhůru?“ zeptal se Lewis, který právě neslyšně nakoukl do pokoje. Bella se rychle otočila.

„Hm… jo,“ potvrdila naprosto zbytečně. Byla to totiž spíš jen řečnická otázka.

„Nemáš hlad?“ zeptal se nervózně.

Bella jen zavrtěla hlavou.

„Aha. Hm… tak já budu dole. Kdybys něco…“ Hlasitě si povzdechl. „Budu rád, kdybys za mnou potom přišla.“ Počkal, až Bella nepatrně přikývla, a potom se potichu opět vytratil pryč.

Bella jen sledovala, jak za sebou zavírá dveře, a byla víc než zmatená. Proč nebyl v práci? A proč se tvářil až tak přehnaně starostlivě?

V noci se jí vybavil vlastní křik… Určitě si o ní teď musel myslet, že je blázen.

Pomalu vstala. Měla v plánu jít do koupelny, ale když minula balkónové dveře, najednou se zarazila. Zachvátila ji nepotlačitelná touha se jít podívat na to místo, kde ho viděla. Nechápala proč. Věděla, že se potom bude bát ještě víc, ale stejně skleněné dveře odhrnula a tiše vstoupila do slunečních paprsků. Zalechtaly ji na kůži, ale to už ona nevnímala. Její pozornost upoutalo něco úplně jiného...

Oči měla vyděšeně vytřeštěné na šedivé kachlíky, kterými byl balkon pokryt. Nemohla uvěřit, že to skutečně vidí. Že to tady skutečně je.

Roztřesenými prsty vzala andělsky bílou obálku do rukou. V hlavě se jí vykreslovaly různé scénáře ze všech detektivek. Co když najde anonym s výhružkou? Nejraději by ten kus papíru prostě ihned spálila. Ale zvědavost smíchaná se strachem jí to nedovolovala.

Rozhlédla se kolem sebe, aby se ujistila, že ta černá postava třeba není někde poblíž, ale nikde nikdo. Rychle se vrátila zpět do pokoje, dveře na balkon pro jistotu zamkla, i když sama přesně nevěděla proč.

Celé tělo se jí nepříjemně třáslo. Zhluboka se nadechla.

Sebrala všechnu odvahu a obálku otevřela. Přeložený papír byl jejím jediným obsahem. Opatrně, jakoby se snad bála, že je to časová bomba, jej vytáhla. Byl přeložen napůl, ale i na prázdné straně byly vidět rýhy úhledného písma.

Pomalu dopis rozevřela a oči jí rychle začaly jezdit po řádcích.

A když po necelé minutě přečetla poslední slova, vzmohla se pouza na téměř neslyšný, vyděšený hrdelní zvuk…

Edward se zastavil na verandě Swanovic domu. Cesta mu trvala déle, než by se mu líbilo. Nebyl ve škole autem, takže musel jít pěšky. A jelikož jediná cesta byla přes město plné lidí, nemohl se ani přirozeně rozběhnout.

Na chvíli se zaposlouchal do zvuků v domě. Slyšel tři tlukoty srdcí. Každý z nich úplně jiný. Jeden psí a dva lidské, ale i ty byly naprosto odlišné. Jeden normální, klidný, vyrovnaný. Ale druhý zběsilý, rychlý a vystrašený.

Edwardovi zatrnulo. Byl si naprosto jist, že to musí být Bella. Jen silou vůle odolal pokušení vyskočit do jejího pokoje, odkud se její srdce ozývalo.

Rychle zmáčkl domovní zvonek a jako normální, zdvořilý člověk vyčkával, až mu někdo přijde otevřít.

Netrvalo to dlouho. „Ahoj Edwarde,“ pozdravil Lewis a přátelsky se na něj usmál. Avšak nevyšlo to tak, jak by chtěl. Hlavu měl nacpanou starostmi a to na jeho výrazech bývalo znát…

„Dobrý den, Lewisi. Já…“ Edward rychle vymýšlel, co použít jako důvod návštěvy. „Přinesl jsem Belle nějaké papíry, co jí posílá učitelka,“ vyhrkl honem.

Lewis jen pokýval a ustoupil stranou, aby mohl Edward projít. Ani ho nenapadlo se zeptat, co že jde ze školy tak brzy.

„Nedáš si něco k pití?“ ptal se zdvořile a vedl ho do kuchyně. Edward by se nejraději rozběhl nahoru, nebo vykřikl na Lewise, jestli to snad neslyší? To zoufalé buch, buch, buch, buch, buch… Hrozně rychle za sebou.

Ale stejně věděl, že jeho lidské uši to slyšet nemohou. Dnes byla jeho nálada skutečně vznětlivá. Divil se, že ho jeho myšlenky ještě neopustily. Že i ty z něj nejsou otrávené.

„Ne, děkuju,“ odmítl a snažil se znít normálně. Ale nebylo to snadné. Avšak Lewis byl myšlenkami tak mimo, že si jeho zvláštního tónu ani nevšiml.

„Dobře… Bella by měla přijít dolů za chvíli. Snad…“ řekl tiše a zadíval se na strop, jakoby ji snad skrz podlahu chtěl popohnat.

„Je nemocná?“ zeptal se Edward jakoby nic.

Lewis chvíli mlčel a až potom se na něj podíval. „Jak moc ti na ní záleží, Edwarde?“ vypálil na něj a sledoval ho důkladným pohledem. „Občas vídávám, jak na ni koukáš. A jak ona kouká na tebe. Když strávila den s tebou, večer byla jiná. Určitě víš, jaký je její… stav. Nezlepšilo se to sice o moc, ale malý posun tam byl. Jindy se prostě zavře u sebe v pokoji a i když se na ni nechodím vždy dívat, vím, že brečí. Ale například včera, když jste spolu byli venku, Bella se vrátila sice s malinkým, drobným, skoro neviditlným, ale byl tam. Úsměv. Skoro nečitelný, ale já ho viděl. Postupně se pak sice vracela zpět k normálnímu stavu, ale večer sama navrhla, jestli si nechci pustit nějaký film. Tohle nikdy nedělala,“ šeptal.

Edward na něj jen nevěřícně koukal. „Skut… skutečně?“ vykoktal zaskočeně. Takže se Belle přeci jenom jejich společná odpoledne líbí? Nechtělo se mu tomuhle věřit. Měl pocit, jakoby snad na mrtvém a nehybném srdci pocítil náhlé teplo. Je to možné?

„Ano, skutečně,“ potvrdil Lewis. „Ale to není odpověď na mou otázku.“

Edward si povzdechl. Teď nebyl čas jen něco povědět Lewisovi. Teď byl čas si uspořádat svoje vlastní myšlenky. Usměrnit vlastní pocity. Ale co vlastně cítil?

Cítil se lépe, když byl s Bellou, než když byl někde sám. Pocítil radost vždy, když se usmála. Pocítil smutek, když byla smutná ona. Trhalo mu srdce, když ji viděl brečet. Cítil spokojenost, když ji měl ve svém pevném obětí. Cítil štěstí, když se na něj podívala. Cítil strach, když byla někde sama. A cítil se hrozně bezradný, když nevěděl, jak jí pomoct. A když na ni jen pomyslel, cítil… lásku? Byla to jistě ona? Nemýlil se?

„Edwarde?“ Lewis sledoval, jak Edwardovy oči nepřítomně hledí do země. Pak se ale najednou zvedloya s vážností se zadívaly do těch jeho.

„Záleží mi na ní. Moc,“ přiznal a nebylo pochyb o jeho slovech. Lewis zvedl jeden koutek do úsměvu.

„Věř mi, synu, že jí na tobě záleží taky…“ zamumlal a potom si povzdechl. Edward jeho slovům nevěřil, ale malý červík pochybností, že by přece jen mohl mít pravdu, v něm bez ustání hlodal. „Víš, Edwarde, ona to nemá lehké. Je toho na ní v poslední době skutečně moc. Prošla si nelehkými věcmi, někdo by řekl, že se jí neštěstí stále plete do života. Vlastně to je pravda, ale ona by s tím mohla něco dělat. A tys by jí mohl pomoct.“ Vážně se mu zadíval do očí.

„Co tím myslíte?“

„Nechci tě do ničeho nutit, Edwarde. A chci, abys pro ni něco udělal jen, kdybys ji měl skutečně rád.“

„Mám ji skutečně rád. A…“ pro Edwarda nebylo snadně to přiznat sám sobě, natožpak jejímu strýčkovi. „Ne… Já ji nemám jen rád. Nejspíš k ní cítím něco… víc.“ Jen co ta slova vyřkl, pocit přesvědčení o jejich správnosti se dostavil. Ano… Ježišikriste! Vždyť on ji miloval! Proč si to neuvědomil dřív? Mohl si odpustit spoustu zbytečných a beznadějných bloumání vlastní myslí.

„Jsem rád, že to říkáš, Edwarde,“ řekl Lewis. „Jestli nelžeš, jsi právě ty ten pravý, který by jí mohl pomoct se z toho dostat.“

„Ten pravý?“ zopakoval po něm nechápavě. Jeho srdce snad jakoby tlouklo. Jakoby samým štěstím a láskou naráželo do jeho hrudi, chtělo ji prorazit a chtělo samo spatřit tu vyvolenou.

„Ano, přesně tak,“ potvrdil mu a promnul si kořen nosu. „Víš, když jsem byl malý, četl jsem hodně knih. A nejen v jedné jsem narazil na rčení, že láska je lék na všechno. Tehdy jsem tomu nevěřil. Ne – já jsem tomu nechtěl věřit. Myslel jsem si, že si to někdy nějaký básník vymyslel do svého díla jen proto, aby mu verše zapadaly do sebe, a potom se po něm všichni spisovatelé opičili. Ono to taky zní tak nějak… magicky. Láska je dar, láska je krásná, láska pomůže překonat všechny překážky. A nikdy by mě nenapadlo, že to je skutečně pravda a že i já tomu někdy budu věřit, ba dokonce o tom někomu povídat.“ Usmál se. „Nejspíš ti to připadá jako holý nesmysl. Ale věř, že je pouze čirý fakt, na který kdysi dávno nějaký vědec přišel. Teď se předává dál, z generace na generaci, ale záleží pouze na jedincích, jestli tomu uvěří. Jestli nechají lásku ovládnout své životy... Jsi mladý, nemusíš to pokládat za pravdu. Ale později si na má slova vzpomeneš.“

„Já vám věřím.“

„To jsem rád.“ Lewis se znovu usmál. „Myslíš, že bych tě teď mohl o něco požádat?“

„Jistě.“ Edward horlivě přikývl.

„Mohl bys tady na chvíli s Bellou zůstat, abych si mohl v nemocnici něco vyřídit?“ Vyčkávavě se na něj díval.

„Moc rád,“ usmál se Edward.

„Beru tě za slovo.“ Lewis ho ještě chvíli pozoroval. „Jsi opravdu pozorný, víš to? Přiznám se, že když jsem tě poprvé viděl, když jste se přistěhovali, myslel jsem si, že budeš jen napomádovaný frajírek a lamač dívčích srdcí.“ Zasmál se nad svým dávným pochodem myšlenek a Edward se k němu váhavě připojil. Potom ale Lewis zvážněl. „Každopádně, jsem rád, že jsi dnes řekl to, co jsi řekl. Ale jestli někdy mojí holčičce nějak ublížíš, raději si mě nepřej. Tvá slova beru jako pevný závazek, rozumíš?“

„Ano, Lewisi. Rozumím. A věřte mi, že ublížit Belle bych se nikdy nijak neodvážil.“

< 8. kapitola |Shrnutí| 10. kapitola >

Co myslíte? Je všechno vyřešeno, nebo se ještě pořád něco v pozadí chystá?

Autor: Katie92 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Den jako každý jiný - 9. kapitola (Vetřelcův vzkaz):