Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Den jako každý jiný - 8. kapitola (Odhalené tajemství)

Bella by mohla říct, že je se sebou celkem spokojená. Dnešní odpoledne s Edwardem proběhlo nad její očekávání. Ani jednou ji nepřepadly vzpomínky, smutek ani pláč. Slzy se statečně držely uvnitř a ani jednou je nenapadlo, že by dnes mohly vyplavat napovrch.

Edward Belle vykládal víc věcí o jeho rodině. Povídal jí o některých jeho oblíbených zvířatech v akváriu, o životě mořských želv, o všem, co věděl o psech… Bella to poslouchala velice ráda. A nejen pro to, že jí to zajímalo. Když totiž poslouchala Edwardův hlas, vládla v její duši poklidná atmosféra.

Sama sobě to ospravedlňovala tím, že to tak musí cítit každý. Protože Edwardův hlas měl příjemný tón, a jeho melodičnost sama o sobě působila uklidňujícím dojmem…

Bellina nálada stoupla ještě o malinkatý kousíček výš, když přišla domů a v kuchyni našla Lewise, který měl podle všeho zůstat doma po zbytek dne i noci. To znamená, že nebude sama… Z této představy jí tělem projela úleva, ale hned vteřinu potom jí zatrnulo. Co když noční vetřelec něco udělá strýčkovi? Co když dnes bude sledovat právě jeho? A co když se Bella ráno probudí a zjistí, že už jí na světě nikdo nezbyl?

Jestli se dnes odpoledne cítila i jen na okamžik uvolněně, všechno jí to ve vteřině opustilo. Pocit zdárného štěstí se vypařil a jeho místo zabral strach. Pouze a jedině strach, který rychle napadal každý kousek její mysli.

Už zase si připadala jako v pasti. Jako zavřená v malé místnosti, jejíž stěny jsou neproniknutelné, jimiž se nikdy nelze dostat ven.

Ale ačkoliv to byla hrůzostrašná představa, co by právě teď za takovou místnost dala? Místo, kde by byla dokonale kryta před okolním světem, kde by se k ní nemohl nikdo dostat?

Byla ochotna obětovat i svou duši. Jen už se po dlouhé době chtěla cítit konečně v bezpečí.

***

Edward seděl na gauči, pohled nepřítomně upíral do zdi a jeho myšlenky jej bombardovaly jedna přes druhou. Měl radost z dnešního odpoledne stráveném v Bellině společnosti, ale zároveň cítil obavy, smutek a strach.

Bella dnes pozorně poslouchala jeho vyprávění, ale všiml si, že je pořád hrozně nervózní, každou chvilku se vystrašeně otáčela za sebe, jakoby snad čekala, že ji někdo sleduje. Kdykoliv něco kolem nich šustlo, její srdce se rozbušilo rychleji.

V těch chvílích Edward přemáhal dvě touhy. Touhy zeptat se jí, co se děje, a touhy mlčet, protože nechtěl, aby si Bella myslela, že je moc zvědavý.

Nakonec se tedy rozhodl pro kompromis a jako největší pako začal vykládat o různých zvířatech, což jí určitě vůbec nezajímalo. Aah… připadal si jako malý a nervózní blbeček…

„Edwarde!“ uslyšel z haly Carlisleův hlas, který nebyl silnější než při normálním hovoru, ale přesto to byla jasná pobídka, aby přišel.

Neměl potřebu spěchat, a tak pomalu vstal, zabořil ruce do kapes džínsů a poklidně sešel pod schody, kde už stál Carlisle s Esme po boku.

„Chceš se mnou mluvit?“ zeptal se jakoby nic, i když stejně znal odpověď.

Carlisle se zamračil. „Ano, chci.“ Jeho tón Edwarda překvapil tak moc, že zvedl oči z podlahy a upřel je na otcův znepokojený obličej. Odolal pokušení nahlédnout do jeho myšlenek a raději nastražil uši, aby mu nic neuniklo.

„O co jde?“ vyhrkl netrpělivě.

Carlisle si promnul kořen nosu a na okamžik přivřel oči. Když je znovu otevřel, podíval se na Edwarda zpříma. „Jde o tu dívku, Bellu, o které jste s Alice mluvili.“

Edward na okamžik ztuhnul a přestal dýchat. Stalo se jí něco? Měla nehodu? Nebo si něco udělala sama?

„Dnes přišly z nemocnice ve Forks její záznamy,“ promluvil vážně a vyměnil si rychlý pohled s Esme. Edwardovi se na vteřinu ulevilo, ale vzápětí mu zatrnulo. Nové otázky se mu vtlačily do mysli. Měla nějaký úraz? Je vážně nemocná? Co když je to rakovina? Nevyléčitelná nemoc?

A pak se objevila otázka, která jeho samotného zarazila nejvíc. A proč ho vlastně tohle všechno zajímá? Jistě, že měl obavy o všechny, i o lidi, které vůbec neznal, to zkrátka patřilo k jeho povaze. Ale nebyla tahle starost až moc velká?

„Když jí bylo pět let,“ pokračoval Carlisle, aniž by postřehl jeho duševní rozmluvu, „její matka měla autonehodu. Na místě zemřela.“ Edward mu opět začal věnovat plnou pozornost. „Bella se psychicky zhroutila a ještě několik let potom musela pravidelně navštěvovat dětského psychiatra. Jenomže přesně dva roky potom jí zemřela i babička, která s nimi doma žila, což její stav pochopitelně ještě zhoršilo. V diagnózách skončila teprve krátce po jejích čtrnáctých narozeninách.“

Edwarda zaplavila bolest a soucit. Teď už chápal úplně všechno…

„Zdá se, že její matka pro ni byla v životě velice důležitou osobou. Co vím, bývala s ní od rána do večera. Nepracovala, a tudíž Bellu ani nenutila chodit do školky či do jeslí. Když zemřela, v Belle se cosi zlomilo.“ Jeho pohled ještě znejistěl, když říkal následující slova. „Její předchozí psychiatr se domnívá, že po ztrátě otce už by to nemusela zvládnout a mohla by to být poslední kapka...“

Nemusel říkat nic víc. Edward přesně věděl, jaké je tady riziko. Ale Bellin stav se v posledních dnech přece zlepšil, nebo ne? Z dnešního odpoledne měl rozporuplné pocity. Chvilkami působila docela uvolněně, ale pak…

„Není to můj obor a vlastně jsem se o tom dozvěděl úplně náhodou. Ale myslím si, že byste to měli vědět. Znám tebe a znám Alice. Vaše rozhodnutí se s ní spřátelit je skutečně velice pěkné a šlechetné, ale myslím si, že byste měli být opatrní. Neotevírejte její staré rány. Pokuste se jí vést dál…“

Edward přikývl. Něco podobného měl v plánu už od začátku, ale teď se to rozhodnutí ještě zpevnilo. Připoutalo se k němu pevněji a donutilo ho změnit pár kritérií. Právě tímto se rozhodl, že už jí nepustí z očí ani na okamžik. Musí ji mít stále pod kontrolou, ve dne v noci… Třeba se tak dozví i něco víc o jejím životě, o tom, co ráda dělá...

„Edwarde,“ naléhal Carlisle. „Slib mi, že nebudete dělat nic, co by její stav mohlo zhoršit. Je to jen křehká lidská bytost, lehce zranitelná.“

Edward si povzdychl a podíval se mu do očí. „Věř mi, že tohle nedopustím,“ hlesl a v jeho hlase bylo tolik upřímnosti, že nebylo možno jakýchkoliv pochyb.

***

Lewis každou chvíli pokukoval starostlivě po Belle. Dělala mu starosti. Doktor Perkins za ním dnes přišel a obeznámil ho s jejím stavem. Věděl, že kdysi trpěla depresemi, ale ani ona ani Charlie se mu nikdy nezmínili, že je to tak vážné.

Na jednu stranu ho to zabolelo. Bratr mu nejspíš nedůvěřoval tolik, jak si myslel. Ale na druhou stranu věděl, že to musí chápat. Bellinu povahu znal dobře, aby si dokázal představit, jak prosí Charlieho, aby nikomu nic neříkal.

I on by to tak jistě udělal.

Ale právě toto, to upozornění, ho přimělo se vrátit z práce dřív. Když přišel domů a Bella tu nikde nebyla, dostal strach, jestli se jí něco nepřihodilo. Když se jí pokoušel volat, vyzváněcí melodie se ozývala z jejího prázdného pokoje.

Když potom zjistil, že doma není ani Jacob, trochu ho to uklidnilo, ale přesto seděl celou dobu nervózně v kuchyni a odolával pokušení ji jít hledat.

Naštěstí po dvou hodinách přišla domů a oknem si všiml, že jí doprovázel Edward.

Musel se tehdy pro sebe usmát. Ten chlapec se mu líbil, a zdálo se mu, že má na Bellu dobrý vliv. I ta jeho malá sestřička. Ta… jak se to jmenovala… Alice! Ano, tak to bylo.

„Půjdu spát,“ špitla Bella a vytrhla ho tak ze vzpomínek. Až teď si všiml, že na televizní obrazovce už běží závěrečné titulky filmu, na který se večer dívali. Hodiny na stěně odtikávaly půl jedenáctou a on si až teď uvědomil své ztuhlé klouby a celkovou unavenost.

„Eh… jo, já jdu taky,“ zamumlal a těžce se postavil na nohy.

Bella už mezitím zmizela na schodech, po kterých rychle a s bušícím srdcem vyběhla až ke dveřím svého pokoje. Chvíli sbírala odvahu, nakonec se zhluboka nadechla a rychle je otevřela.

Obklopila ji černočerná tma a dech se na okamžik zatajil. Srdce se jí rozbušilo, protože jí připadalo, jakoby se před oknem prohnala černá šmouha.

Rychle přitiskla ruku na zeď a šmátrala po vypínači. Prsty se jí třásly, ale nakonec se jí to podařilo a pokoj zalilo oslňující světlo.

Trochu přerývaně vydechla a jen se modlila, aby ji v tomto stavu nenašel Lewis. Pokoj vypadal tak jako jindy. A přesto měla pocit, že tu není sama.

Nejraději by si jako malá holka zalezla ke strýčkovi do postele a nechala se jím ukolíbat ke spánku. Chtěla by. Ale nemohla. V jejím věku už se takové věci nehodily.

Povzdechla si, rozhlédla se ještě jednou kolem, ale ten neodbytný pocit ji neopustil. Rychle vklouzla pod sprchu, a potom hned do postele.

Únava z předešlé probdělé noci jí nutila spát, ale pud sebezáchovy jí přikazoval zůstat vzhůru. A jelikož byla pouze člověk, řídila se tou druhou možností. Zachumlala se do peřiny. Jacob dnes usnul už v obýváku, takže tady byla úplně sama.

To vědomí jí na odvaze moc nepřidávalo. Naopak, měla pocit, že snad musí samým strachem každou chvíli explodovat.

Jako včera se otočila obličejem k oknu a rentgenovala prázdný balkon vyděšenýma očima.

Uběhly dvě hodiny a ona jen stěží držela víčka otevřená. Měla pocit, že už napůl spí, když v tom...

Za skleněnými dveřmi se zničehonic objevila. Přesně ta samá postava co včera. Ale zjevila se tam tak rychle, že se Bella neovládla a leknutím hlasitě vykřikla.

Postava nemizela. Bella na sobě dlouhou dobu, musely to být snad minuty, cítila její pronikavý pohled a celá se třásla strachy.

Na chodbě pak uslyšela hlasité dunění kroků a nevědomky střelila očima na jedinou vteřinu k zavřeným dveřím. Ale když se pohledem vrátila zpátky, balkon byl prázdný.

„Bello!“ Lewis rozrazil dveře a rychle rozsvítil světlo. V ruce třímal baseballovou pálku, na sobě měl svoje trenýrky se srdíčky a v očích vyděšený výraz. Rozhlížel se po pokoji, ale nic podezřelého neviděl.

Potom ale jeho pohled padl na vystrašenou neteř, která se krčila v rohu postele. Pálku upustil na zem a nahrnul se k ní. Pevně ji objal, ale ona nijak nereagovala. V očích se jí leskly slzy a spodní ret se jí třásl.

„Co se ti stalo, zlatíčko?“ zeptal se a konejšivě ji pohladil po zádech. „Bells! Mluv se mnou!“ naléhal, když mu dlouhou dobu neodpovídala.

Jemně s ní zatřásl, ale ani tak se nepohnula. Jeho obavy se prohloubily. Co když měl doktor Perkins pravdu a Bella skutečně potřebuje odbornou pomoc?

„Měla jsi ošklivý sen?“ ptal se úplně stejně, jako když jí byly tři roky.

Bella se konečně probrala z transu a zavrtěla hlavou. „J-já... myslela jsem, že... že jsem něco viděla.“ Nechtěla zacházet do detailů, protože si nebyla jistá, zda by jí to uvěřil.

„A co?“ naléhal dál. „Bells, co jsi viděla?“ Lewis byl netrpělivý.

Ale Bella jen rychle zatřepala hlavou. „Asi se mi skutečně jen něco zdálo,“ řekla, ale lež byla víc než průhledná. Lewis ji pohladil po vlasech.

„Jsi unavená, měla bys spát.“

„Ne!“ vyhrkla Bella dřív, než si stihla uvědomit, co říká. Potom rychle sklopila hlavu. Nechtěla se teď strýčkovi dívat do očí, protože věděla, jak průhledné ty její jsou. Klidně by jimi dohlédnul až na samé její nitro. Což nemohla dopustit.

Lewis si po několika minutách marné snahy povzdechl. „Hned jsem zpátky,“ zamumlal, naposled po ní hodil jeden starostlivý pohled, a pak spěšnou chůzí zmizel někde na chodbě. Normálně by tohle nedělal, ale dnes věděl, že je to nezbytné.

Seběhl do kuchyně, kde do sklenice nalil vlažný čaj. Potom se na chvíli zarazil, ale nakonec přeci jen sáhnul do kredence a vyndal z ní krabičku prášku na spaní. Byly silné, ale stoprocentně účinné.

Vymáčkl z fólie dvě tabletky, dal je mezi dvě lžičky a ty stlačil k sobě. Uslyšel tiché křupnutí a potom vzniklý prášek rozmíchal v čaji.

Věděl totiž, že Bella sama by je nespolkla. Nepřišlo mu fér ji takhle obelhávat, ale teď měl pro to dobrý důvod.

Pozhasínal světla a opět vydupal schody nahoru.

Když vešel k Belle do pokoje, na posteli vedle ní už vesele vrtěl ocasem Jacob, kterého nejspíš vzbudil její křik.

„Na, napij se.“ Podal jí skleničku. Bella ji vděčně přijala a usrkla si vlažné tekutiny.

„Vypij to všechno, takhle žízeň nezaženeš,“ povzdechl si a opět jej zabolelo, že jí musel lhát.

Bella tedy pomalu vypila celý obsah, potom skleničku položila na noční stolek a znovu se zachumlala do deky.

„Díky,“ hlesla těsně před tím, než se jí oči začaly samy od sebe zavírat.

Byla už v polospánku, když si Lewis donesl svoje věci a uvelebil se vedle ní na zemi. Chtěl ji mít pod kontrolou...

< 7. kapitola |Shrnutí| 9. kapitola >

Pozor! Pozor! Potřebuju Vaši pomoc!

Momentálně jsou tady dvě možnosti, jak pokračovat dál, a já netuším, pro kterou bych se měla rozodnout. Takže... žádám o pomoc Vás.

Původně jsem nechtěla nic uspěchávat. Bellina krize a všechny její pocity měly trvat strašně dlouho, ale dochází mi, že by to vlastně bylo pořád dokola a o ničem. Takže, buď je tady tato možnost - pokračovat pomalu dál tady v tomto.

Anebo to krapet urychlím a jisté něco, co mám naplánované, tam zapletu co nejdřív. Podotknu, že to i celkem urychlí vývoj vztahu mezi Edwardem a Bellou, ale zároveň to bude... No, to se nechtě překvapit.

Takže, já doufám, že mi alespoň někdo poradí, protože já si skutečně nevím rady. :/