Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dej si na mě bacha, Edí! - 7. kapitola

04.07.2011 (13:00) • VampE4B • FanFiction na pokračování • komentováno 18× • zobrazeno 1887×

Z minulé kapitoly:

„Připravit… Pozor… Start!“ odstartoval učitel a my s Bellou jsme okamžitě vyjeli.

Pohled Edwarda:

Měli jsme před ostatními trochu náskok, ale přesto jsme nezpomalovali. Musím říct, že Bella byla doopravdy dobrá. Blížili jsme se k závoře, čekal jsem, že Bella pojede doprava, ji objet. No, jela stále rovně. Když jsem byl už u závory, natáhl jsem ruku a chytil se její horní strany, no, nepotřeboval jsem to, ale bylo by divné, kdybych ji jen tak přeskočil. Odrazil jsem se nohama od země a švihem jsem se dostal na druhou stranu. Slyšel jsem obdivné hvízdnutí. Napojil jsem se na jejich myšlenky, abych viděl, jak dokonale to vypadalo. Málem jsem zkolaboval, když jsem si uvědomil, že to nebylo na mne. Byl jsem jim ukradený. Je zajímala Bella, která přes závoru udělala salto. No, abych byl objektivní, musím přiznat, že její způsob byl lepší než můj. Zatraceně, jak mohla tohle zvládnout pětapadesátikilová holka?

Asi chodila na karate…

Už jsem to dál sám se sebou neprobíral a radši se soustředil na závod. Pořád jsem byl trochu naštvaný, a tak jsem zrychlil tempo, myslel jsem si, že třeba už nebude moct, že mi nebude stíhat, ach, jak jsem se spletl. Taky přidala a za chvíli mě předjela. Kde se to v ní bere? Byla už daleko přede mnou a ostatní mě nemohli vidět, tak jsem trochu přidal na upíří rychlost a za chvíli jsem byl u ní. Zavrčela a znova mě předehnala.

Tak jsme se předjížděli asi dvě hodiny. Divil jsem se, že ještě není unavená a stále má v záloze rychlost, kterou mě může předehnat. Já už skoro používal svou upíří, abych ji dohnal. Je to normální?

Bál jsem se o ni. Doopravdy se bál, že zkolabuje, tak jsem to radši utnul.

„Belli, já potřebuji odpočinek.“ Zastavila se. Vím, že takhle jsem za chudáka já, ale radši budu za odpadlíka, než kdyby se stalo kvůli mé pýše cokoliv jí. Emmett by si ze mě teď určitě dělal srandu, že jsem vyměkl.

„Dobře,“ přikývla a posadila se. Asi pět minut jsme jen tak seděli, to ticho bylo příjemné. Od sebe jsme byli sotva půl metru, ale mně to nestačilo, já chtěl víc. Pomalu už se stmívalo, ale já stále viděl dobře. Nikdy nebudu moct vyjít ven v noci a kolem sebe vidět jen tmu. Užít si to vzrušení, když nevíš, co tě čeká za rohem. Díky upířímu sluchu tě nic nepřekvapí. Díky rychlosti nikdy nemůžeš přijít pozdě, jinak než schválně. Díky kráse vždy budeš mít určité výhody, všude. Díky hlasu ti odpustí vše, i kdyby to byl hřích světa. Nikdy nepoznáš únavu, od svých trápení nemůžeš vypnout. Sny ti nemohou přinést inspiraci, protože nemůžeš spát. Díky nesmrtelnosti a nikdy se neměnícímu tělu nebudeš moct vědět, jaké je to být starým. První vrásky, visící kůže, bolavé záda, nohy, klouby… nikdy to nepoznáš. Děti…

Zavřel jsem oči ve snaze pocítit temnotu. Zčásti se to povedlo, ale stále jsem perfektně viděl strukturu mého víčka. Povzdychl jsem si.

Cítil jsem na sobě Bellin pohled, když jsem se na ni podíval, překvapeně se na mě dívala. Podívala se dopředu a vypadalo to, že přemýšlí. No, nebudu ji rušit. Já si užíval ten elektrický náboj, co mezi námi byl. Ten jsem ještě u žádné holky necítil. Dával jsem do toho všechny své síly, abych se jí nedotkl. Takhle to bylo asi půl hodiny. Když jsem se na ni znovu otočil, zářivě se usmívala. Překvapil mne pocit, který jsem pocítil. Měl jsem ohromnou radost, že je šťastná. Chtěl jsem tančit oslavný taneček. Chtěl jsem zabíjet pro její úsměv. Jemu se nedalo odolat a ve vteřině se zrcadlil i na mé tváři.

„Edwarde, mohli bychom to zkusit znovu? Chtěla bych se s tebou přátelit, vážně. Jsi docela fajn kluk, když zrovna nejsi děvkař. A já… no moc přátel nemám a ani moct jich mít nemůžu, nesmím… Tak prosím!?“ žadonila. Udělala na mě štěněčí pohled. Nevyznal jsem se ve svých pocitech. Míchala se tam radost. Ne, radost není přesně definující slovo na ten pocit, co se ve mně probouzel. Bohužel se s ním zrodil i pocit zklamání. Zklamání z jen toho. Přátelé, já chci být víc.

Přátelství ale snad zatím stačí. Možná časem z toho bude něco víc. Bella protočila oči.

„Dobře,“ souhlasil jsem. Najednou mi skočila do náruče a objímala mě okolo krku. Sedla si mi na klín a nohami mi objala pas. Instinktivně jsem ji chytil okolo pasu a přitáhl si ji k sobě blíž. Tahle chvilka byla dokonalá. Byli jsme tam ještě chvíli, když jsem uslyšel myšlenky Mika. Jessica byla někde vzadu, už to s ní nemohl zvládnout.

„Pojedeme?“ zeptal jsem se. V koutku duše jsem doufal, že tu tak zůstaneme navždy, ale teď mě dostihla realita. Přikývla. Snažila se ze mě vymotat, ale šlo ji to děsně blbě, protože jsme měli na sobě ty brusle. No, ale povedlo se nám to. Vyjel jsem napřed, ale Bella mě za chvíli dohnala a propletla svou ruku s mou. Připadalo mi to spíš, jako gesto zamilovaných lidí, ale líbilo se mi to, tak jsem nic nenamítal.

S Bellou jsme si za jízdy povídali, musel jsem uznat, že s ní byla sranda. Dozvěděli jsme se, že máme spolu hodně společného. Zapovídali jsme se až tak, že jsme si uvědomili, že jedeme blbě, až když jsme neviděli cestu, ale jen les. Chtěli jsme se otočit a vrátit se zpátky na cestu, ale vtom něco zašustělo za stromy. Bella se zarazila. Já nasál vzduch do plic a nemohl jsem uvěřit, že se mi to jen nezdá. Vzhledem k tomu, že já snít nemůžu, jsem usoudil, že se mi to nezdá. Zděsil jsem se. Jestli se se mnou Bella bude ještě po tomhle bavit, bude to zázrak. Čekal jsem, co přijde dál, když zpoza stromu vystoupil člověk. Přesněji řečeno upír. A nejpřesněji Demetri Volturi.

Jak to dopadne? Chtěli byste, aby tahle návštěva narušila jejich přátelství, anebo ne?

Další

Autor: VampE4B (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dej si na mě bacha, Edí! - 7. kapitola: