Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ďáblova snoubenka - 14. Víc času nemám

24.04.2010 (16:00) • DeSs • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3464×

VÍC ČASU NEMÁM
(Edward)

Poslouchal jsem tlukot jejího srdce a tiché oddechování. Ve spánku vypadala tak zranitelně a klidně, jako když byla ještě člověk. Tohle byla moje stará Bella. Teď jsem se znovu mohl cítit jako její ochránce, ne loutka, kterou za sebou vláčí. Tohle je ta křehká Bella. Nevím, jak jí dokážu proměnit, vzít duši a rodinu. Ještě by se mohla vrátit k Charliemu a Renée, ale ona se chce stát zrůdou. Jenže já už znovu tu chybu neudělám, moje rozhodnutí vždycky dopadají špatně pro všechny okolo.

„Edwarde, za chvíli se vzbudí a bude mít hlad, Esme už něco nachystala, máš to v kuchyni,“ nakoukla do dveří Alice. Na nic jsem nečekal a potichu opustil místnost. Teprve až tiše docvakly dveře, rozeběhl jsem se plnou rychlostí do kuchyně pro jídlo. Popadl jsem talíř s nevábně vonícími toasty a chystal se odsud vyletět, jako jsem přišel. Pak jsem si to ale rozmyslel.
„Děkuju, Esme,“ usmál jsem se na ni vděčně a až pak zmizel tak rychle, jako jsem se objevil.

K posteli jsem si dosedl právě včas, když její srdce začalo zrychlovat tempo a ona se pomalu probouzela. Zavrtěla se, zamručela a odlepila víčka od sebe. A mně se znovu naskytl ten nejkrásnější pohled na světě, do jejích hlubokých čokoládových očí plných lásky a štěstí. Automaticky mi na tváři vyvolala úsměv a její odezvou na něj bylo rychlejší srdeční tempo.
„Dobré ráno,“ roztáhl jsem úsměv ještě o trochu víc.
„Dobré,“ zasmála se a protáhla.
„Máš hlad?“ zeptal jsem se jí, ale i kdyby řekla ne, něco sní.
„Docela jo,“ přikývla a vyhrabala se z přikrývek, do kterých jsem ji zamotal a sedla si. Podal jsem jí tác s jídlem a sledoval, jak se do toho s chutí pustila.

„Teda, ten spánek je na tom lidství docela dobrý, i když by se čas dal trávit mnohem lepším způsobem, ale ty ostatní lidské potřeby jsou vážně na houby,“ mrmlala a hrabala se z postele.
„Kampak?“ smál jsem se jejím řečem.
„Do koupelny, musím ze sebe tu včerejší vodu nějak dostat!“ řekla a malátným krokem odešla do koupelny. Byla tak roztomilá, když se mračila. S úsměvem jsem taky vstal z postele, popadl tác s nedojezenými toasty a odnesl je do kuchyně. Nejspíš, až se Bell uvidí v zrcadle, okamžitě zaleze do sprchového koutu. Je trošku od sazí a taky bláta.

Už dlouho jsem nebyl na lovu a navíc teď, když je Bella zase člověk, se musím víc hlídat, takže jsem houkl do domu, že mám žízeň a vyrazil. Původní plán byl, vrátit se dřív, než se Bella dostane z koupelny, ale už teď mi bylo jasné, že tak rychle zpět nebudu. Nikde v okolí jsem nemohl zavětřit něco jen na zub a na veverky jsem chuť neměl. Vyrazil jsem tedy dál a až asi po půl hodině běhu jsem narazil na stádo losů. Tady nebylo zrovna moc zvířat, ani když jsme se přistěhovali a teď, po jednom roce, je skoro nemožné na nějaké narazit. Bude to chtít stěhování. Ulovil jsem dva losy, jejich těla pohřbil pod kořeny mohutného stromu a rozeběhl se zpátky. Jako malé dítě jsem se těšil, až zase uvidím moje slunce. Nechápu, jak jsem bez ní ten rok mohl vydržet. Navíc to bylo moje rozhodnutí a já se za něj budu stydět do konce věčnosti.

Doběhl jsem domů a vešel do obýváku. Všichni tam seděli a povídali si. Nevím o čem, protože jejich rozhovor ihned po mém příchodu utichl a každý myslel jen na lov. Plánovali si ho na večer.
„Ahoj,“ usmála se na mě Bella. Byla už umytá a čistě oblečená. Seděla na pohovce mezi Emmettem a Jazzem a každý ji objímal z jedné strany.
„Ahoj, našlo by se někde místo i pro mě?“ zeptal jsem se jí a změřil pohledem ty dva, jak se na ni lepí.
„Myslím, že ne,“ zapřemýšlela a nakonec zakroutila hlavou. Snažila se vypadat vážně, ale moc jí to nešlo.
„Však já si nějaké najdu,“ mrkl jsem na ni a sedl si na zem. Hlavu jsem si opřel o její nohy a podíval se, co dávají v televizi. Baseball, co jiného taky, že? Někdy mi připadá, že v té televizi ani nic jiného není. Ale vlastně mi to bylo jedno, protože jsem zaklonil hlavu a pozoroval Bellu, jak vesele konverzuje s ostatními. Zamotaná do teplé deky a s horkým čajem v rukou. Teď s těma upřímnýma očima a milým úsměvem byla jako dřív. Moje milá, hodná a křehká Bella, kterou musím chránit.

„A jak ses měl na lovu?“ Položila prázdný hrnek na stůl a prohrábla mi vlasy. Slastně jsem u toho přivřel oči a užíval si její přítomnosti.
„Dalo se to, ale mnohem raději bych byl s tebou,“ řekl jsem jí popravdě.
„Brzy budeme na lov chodit spolu,“ mrkla na mě šibalsky a já se chtě nechtě zamračil. „Nerozmyslel sis to, že ne?“
„Ne, to ne. Jen mi dej čas, prosím,“ zašeptal jsem a upřel na ni prosící pohled.
„Měsíc,“ řekla tiše. Všechny oči v místnosti nás teď pozorovaly, ale mně to bylo upřímně jedno.
„Tak málo?“ vydechl jsem nesouhlasně.
„Víc nemám,“ zašeptala.
„Proč?“ Nechápavě jsem na ni pohlédl.
„Po přeměně na člověka už lidské tělo nefunguje jako dřív. Vydrží pouze měsíc,“ řekla a sklopila pohled.
„Proč jsi mi to neřekla?“ zvýšil jsem hlas, ale ihned toho litoval.
„Vždyť ti to říkám!“ řekla ostře. Teď to byla zase ta druhá Bella, ta s rohy a pořádnou párou.
„Promiň, já jen… potřebuju se na to připravit,“ vydechl jsem. Teď zase přijdu o zvuk jejího srdce, čokoládové oči a růžové tváře?
„V pořádku,“ povzdechla si. „Proč se skoro vždycky při nějakém rozhovoru chytíme?
„To nevím,“ uchechtl jsem se. „Ale usmiřování taky není nejhorší.“
„To ne,“ přitakala s úsměvem.

A já se rozhodl přeměnit ji, jakmile si řekne. Nechci se s ní znovu hádat a navíc víme, jak moje rozhodnutí dopadají. I kdyby si řekla teď, tak to udělám. Její lidství mi bude chybět, ale na druhou stranu se o ni pak nebudu muset tak bát, nebude tak křehká a nebudu se muset krotit. Alespoň nějaké výhody to má…

◄   ▲   ►

Autor: DeSs (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ďáblova snoubenka - 14. Víc času nemám: