Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ďáblova snoubenka - 13. Člověk

23.04.2010 (08:15) • DeSs • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3552×

ČLOVĚK
(Bella)

Pak konečně bolest ustala. Konečně jsem byla schopná vnímat okolí, ale všude bylo ticho. Jen jeden tichý a pravidelný zvuk se tu opakoval. Tlukot mého srdce. Nemohla jsem tomu uvěřit, takže se to povedlo? Žiju, tluče mi srdce a ta bolest se už nevrátí? Raději jsem ještě pár vteřin počkala, jestli to není jen klid před bouří, ale jak se zdálo, není. Ale pak mi začalo být z ničeho nic nějak mdlo a zdálo se mi, jako bych byla čím dál unavenější. Cvak! Ozvalo se v mé hlavě a já si uvědomila, co může za moji malátnost. Já nedýchám a dýchat bych měla! Okamžitě jsem zalapala po dechu. Teď už jsem se cítila naprosto příjemně, kyslík mi tolik chyběl. Před tím jsem dýchala, ale nemusela jsem. Nepotřebovala jsem to. Bylo to všechno tolik jiné. Všechen ten žár, který jsem uvnitř sebe neustále dusila, byl pryč. Teď jsem ze svého nitra vnímala jen příjemné teplo. A když o tom tak přemýšlím, studí mě ruka. A trochu bolí.

Edward! To musí být on, drží mě za ruku. Nedočkavě jsem odlepila víčka od očí a zamžourala do ostrého světla. Tak tohle bude horší. Teď se mi to lidství přestávalo líbit, připadala jsem si jako slepá. Jako kdybych se dívala přes hodně špinavé a zamlžené sklo, neviděla jsem téměř nic. Můj předchozí zrak byl tak dokonalý a teď tohle. Co jsem si taky myslela, že? Ušklíbla jsem se, takhle dlouho nezůstanu. Tlukot srdce, příjemné teplo a potřeba kyslíku je sice pěkná, ale zároveň to má hodně nevýhod.

„Bell?“ uslyšela jsem slabý hlas. Jako šeptání, že jsem si nebyla jistá, jestli jsem si ten sametový hlas opravdu slyšela. Raději jsem to překontrolovala očima. Ne, můj sluch je na člověka v pořádku. U mé postele seděl Edward v celé své kráse a upíral na mě ustaraný pohled.
„Edwarde?“ zašeptala jsem šťastně. Můj hlas byl tak hrubý a skřehotavý. Taky mě nějak škrábalo v krku, ale jinak, než když jsem potřebovala krev. Tohle bude chtít spíš vodu. Zrovna jsem si o ni chtěla říct, když se prudce rozrazily dveře, proletěla jimi žlutá šmouha a zastavila se až u mé postele se skleničkou vody. Chtěla jsem se zeptat, jak to věděla, ale spustila dřív, než jsem se stihla nadechnout.
„Zase vidím tvoji budoucnost Bello! Jsi v pořádku? Nebolí tě nic?“ blekotala, ale moc pozornosti jsem jí nevnímala a vrhla se na tu lákavě vypadající sklenku průzračně čisté vody. Hltavě jsem ji do dna vypila a nevšímala si všech Cullenů, kteří se zatím rozestavili kolem mé postele.

Odložila jsem prázdnou sklenici a pohlédla do té nejkrásnější tváře.
„Bello, jak se cítíš?“ Vyrušil mě z prohlížení Edwardovi tváře Carlisle.
„Jako by mě přejeli parním válcem, zacpali uši, zamlžili oči a rozdrbali mi hlasivky,“ zabručela jsem. „Prostě jako člověk.“
„Nebolí tě nic?“ zeptal se starostlivě Edward a já na něj znovu pohlédla. S obavou, něžností a rodostí v očích mě pozoroval a usmíval se.
„Ne,“ vydechla jsem. Zase ty jeho oči, znovu jsem se v nich topila. Jako ďáblice jsem to dokázala ovládat, ale teď? Kdybych stála, kolena by se mi podlamovala. Teď se mi alespoň zrychlil srdeční tep.
„Nepotřebuješ něco?“ Vyrušila naši chvilku Esme. Jako na povel mi zakručelo v žaludku.
„Konečně mám pro koho vařit,“ usmála se Esme a byla pryč.
„Kde je ďábel?“ zeptala jsem, když jsem si uvědomila, že tu nikde není.
„Musel do pekla, ale prý tě přijde navštívit,“ mrkl na mě Emmett. Ihned na to se ozvalo z hrudi Edwarda slabé zavrčení.
„Nežárli, brácha,“ rýpl si Emm.
„Vypadni,“ zasyčel na něj Edward.
„Potřebuje si odpočinout a nejspíš i spánek, takže jdeme všichni,“ vyřešil Carlisle a jako na povel se všichni otočili a následně zmizeli za dveřmi. Jen Edward zůstal.

„Měla bys spát,“ řekl, když byli všichni pryč. Já jsem jen s šibalským úsměvem nadzvedla peřinu a čekala, až se pod ní přemístí. Nemusela jsem ho ani pobízet a hned byl vedle mě. Zamotal mě do přikrývky a přitáhl blíž k sobě. Vážně jsem byla nějak unavená, takže jsem si položila hlavu na jeho hruď a ještě víc se k němu natiskla. On mi začal tiše broukat moji ukolébavku a já se za chvilku odebrala do říše snů, kterou jsem již rok nepoctila svojí návštěvou…

◄ ▲ ►

Autor: DeSs (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ďáblova snoubenka - 13. Člověk: