Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Christmas surprise - 5. kapitola

29.12.2013 (14:15) • Agule99 • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1648×

Christmas surprise – 5. Kapitola

Seděla jsem na posteli, lokty opřená o kolena. V dlaních jsem měla položenou hlavu a kývala se dopředu a dozadu.

Hlavu jsem měla plnou rozličných myšlenek. Ani já sama jsem nedokázala vnímat jejich směr nebo význam. Byla jsem zmatená ve všem; ve svých pocitech, nápadech, myšlenkách.

Zavřela jsem oči, vzápětí je ale zase otevřela. Nedokázala jsem je mít zavřené, protože jsem za nimi pokaždé viděla jeho, jak mě odvrhuje, odsuzuje, jak mi bere Chlupáčka. Jeho nenávistný pohled.

Už jsem věděla, že to, co jsem udělala, byla pitomost. Jak jsem jen mohla být tak krutá?

„Bello? Jsi v pohodě, zlato?“

„Hmmhmm,“ zabručela jsem něco do svých rukou. Ani jsem netušila, jestli to mělo být ano či ne.

„Hej, holka, co se trápíš? Stalo se něco, o čem bych měla vědět?“ Před očima se mi objevil Monin ustaraný obličej. Nedokázala jsem se dívat na to, že má kvůli mé zabedněnosti starosti. S houpnutím jsem sebou plácla na záda na postel.

„Neřeš to.“ Zavrtěla jsem hlavou.

„Tak to teda prr. Jestli se nemýlím, a to teda doufám, že se nemýlím, tak jsem pořád tvoje nejlepší kamarádka. Jen to vyklop,“ řekla a stoupla si se založenýma rukama v bok.

„To není důležitý,“ zamumlala jsem. Přímo jsem cítila na sobě její přemýšlivý pohled. Ani jsem se jí do těch očí nemusela dívat, abych poznala, že se chystá pálit otázky. Nepříjemné otázky.

„Je v tom nějakej kluk?“ Jako kdybych to neříkala.

„Není,“ prohlásila jsem potichoučku, ale proti své vůli se začervenala.

„Takže je. Znám ho?“ Proti ní nemám šanci.

„Ne. Já… on… OnjemajitelChlupáčka!“ vyhrkla jsem rychle a sedla si.

„Co prosím?“ vykulila na mně oči.

„Řekla jsem, že je majitel Chlupáčka…“ zamumlala jsem.

„A?“

„No co?“

„No, Chlupáček je pořád tady, takže se zřejmě něco zvrtlo.“ Ukázala na její půlku postele, kde spokojeně odpočíval Chlupáček a povytáhla obočí.

„Utekla jsem mu…“

„Tys mu o něm neřekla?“

„No… Ale jestli se mě chystáš odsuzovat, neboj, lituju toho.“ Hlavně kvůli tomu, jaký má nádherný oči. A vlasy. A…

„Ne, nebudu. Asi to nebylo správný, ale co se stalo, stalo se. No, kontakt na něj nemáš?“ Sedla si vedle mě a položila mi ruku kolem ramen.

Zavrtěla jsem hlavou. Nemohla jsem se ani omluvit, neznala jsem cokoli kromě jeho… Já jsem blbá! Vždyť vím jeho jméno!

„Půjčila bys mi prosím tvůj noťas?“

„Ech, jasně, k čemu ho potřebuješ?“

„Uvidíš,“ řekla jsem jí s potutelným úsměvem.

„Tajnůstkářko,“ zašklebila se a přešla k její tašce pro noťas. Donesla mi ho a společně jsme ho zapnuly, přičemž mi dalo hodně práce, neprozradit nic dřív, než se to zapne. Schválně jsem ho otočila k sobě, aby Mona nic neviděla.

Klikla jsem do vyhledávače, po tom co jsem spustila internet, a zadala tam jeho jméno. Edward Cullen.

Stiskla jsem enter, čekala jsem milion výsledků, proto mě to překvapilo. Nula výsledků?

„Tak nic,“ povzdechla jsem si a počítač obrátila zpátky k Moně.

„Edward Cullen? Tak se jmenuje? Hm, to zní sexy… a staře.“ Povytáhla jsem obočí.

„Mono?“ zpražila jsem ji pohledem, ale za chvíli mě prozradily cukající koutky.

„A nic jiného o něm nevíš, co?“ Zavrtěla jsem hlavou. Je to marný.

„Můžu tak leda čekat, jestli mi on sám zavolá,“ pokrčila jsem rameny.

„Víš co? Je Štědrý den. Buď se ozve… nebo ne. Pojď, nebudeme se tím trápit,“ navrhla mi Mona s úsměvem.

Nedalo mi moc práce souhlasit. Už jsem měla po krk toho, nevyznat se ve vlastních pocitech, jen kvůli tomu, že jsem mu něco zatajila. A kvůli tomu, že se mi líbí. Zatracené zlaté oči!

§*§*§

Sice se málokdy maluju, no, na štědrovečerní večeři jsem rozhodla udělat výjimku. Ačkoli jsem si málem vypíchla oči řasenkou, když zazvonil zvonek a já se lekla.

„Bello, jdi otevřít!“ zakřičela na mě zezdola mamka.

„Nemůžu, ať jde taťka!“ odpověděla jsem jí a dál se upravovala.

„Charlie, jdi otevřít!“

„Ne, teď ne, zbývají poslední sekundy do konce!“ Zřejmě se dívá na fotbal. Jak jinak.

„Jaká to spořádaná domácnost, abych tu všechno dělala sama,“ hudrovala dole mamka, ale vydala se otevřít. Uklidila jsem řasenku a naposledy se prohlédla v zrcadle.

Seběhla jsem dolů a došla ke dveřím.

„Dobrý den, pane a paní Shepardovi! Čau, Moni,“ pozdravila jsem se se všemi.

„Bello,“ napomenula mě Monina mamka.

„Já vím, já vím, zapomněla jsem. Beth, Johne,“ opravila jsem se. Vyžadovali, abych jim tykala a říkala jmény. Už odmala.

Vzala jsem si od Beth kabát, John trval na tom, že si ho pověsí sám. Abych to vysvětlila, proč teď přišli, když už tu měli podle původního plánu zůstávat. Oni tu zůstali, jen se ještě na poslední chvíli šli projít do města, na Forkské trhy. Trvali na tom.

Naše kuchyň byla vyzdobená tak, že skoro nebyla pod nánosem všech těch ozdob vidět. Svíčky na adventním věnci byly samozřejmě všechny zapálené, stůl se prohýbal pod nánosem vánočního jídla. Povšimla jsem si, že tu místy dokonce i visí jmelí. Na co moje mamka nemyslí.

I ve vzduchu byl cítit nádech vánoční atmosféry, skoro až bych mamku podezírala, že to tu něčím speciálním navoněla.

Když se všichni přivítali, popřáli si hezké Vánoce a mamka nalila do skleniček šampaňské, tak jsme se konečně shromáždili u stolu.

Natáhla jsem se pro svoji skleničku a přejela všechny pohledem. Monu, její rodiče, svoje rodiče. Ani jsem si toho nevšimla, ale v rohu se v pelíšku válel Chlupáček a pozoroval nás.

„Veselé Vánoce všem!“

Ťukla jsem si s každým nejmíň třikrát, než cinkot skleniček ustal a všichni si sedli.

„Dobrou chuť!“ řekla jsem, odpovědí jsem se dočkala okamžitě. Všichni jsme se pustili do jídla.

První byl předkrm – kuba. Asi to zní divně, ale tohle byl letos požadavek mojí mamky. Její prababička z bůhvíjakého kolene pobývala nějaký čas v Evropě, v Čechách. A tak se letos rozhodla udělat českou večeři. Koneckonců, proč ne, všechno je jednou poprvé.

Pak byla rybí polévka, kterou jsem dělala s mamkou, proto mě potěšilo, když se čas od času se ozvalo zamlaskání nebo nějaké pochvalné zamumlání.

Následovaly řízky s bramborovým salátem. Řízky mamčina práce, salát moje. K mému překvapení to všem chutnalo, i mně. Nebyl to zas až takový propadák, jak jsem čekala.

Když jsme dojedli, tak to šla mamka odnést. Mezitím se u stolu rozproudila konverzace.

„Reneé, Bello, bylo to vynikající, nemyslíš, drahý?“

„Samozřejmě, Beth, doopravdy výborné.“

Cítila jsem se naprosto přecpaná, ovšem, hádala jsem, že jsem nebyla sama. Vydechla jsem.

Pomalu jsme se přesunuli všichni do obýváku a různě se tam poskládali; na pohovku, do křesel, na zem. Najednou mě napadlo, jak si zpříjemnit večer. Kromě vánočních pohádek a filmů.

Přiznávám totiž, že jsem se trochu nudila. A taky přiznávám, že jsem se nemohla dočkat rána, na dárky. Tohle mi asi vydrží navždy.

„Nechcete si někdo něco zahrát?“

„Můžeme,“ odpověděl mi taťka. Ani si nepamatuju, co všechno jsme hráli, karty, stolní hry, všechno možné. Dokonce snad i poker, z čehož sice mamky nebyly nadšené, ale nakonec se vzdaly.

Ještě hodnou chvíli jsme pak sledovaly filmy, občas jsem se podívala po stromečku, byl nádherný.

Byl to skvělý večer, tuším, že když jsem zalehla, tak bylo něco kolem půl jedné ráno.

Pokud vím, tak jsem ještě nikdy na štědrý den takhle pozdě spát nešla. Vlastně, když jsem se dostala do postele, ještě dlouho jsem ležela s otevřenýma očima. Nešlo mi zabrat.

Znovu jsem totiž začala myslet na něco, na co jsem si zakázala myslet. Na něj.

Je normální, abych na něj myslela tak často? Nevím. Je to hrozné. Kdybych stála, tak by se mi klepala kolena. Není možné, abych do něj doopravdy po jednom pohledu byla zamilovaná, prostě tomu nevěřím!

Rukou jsem hladila spícího Chlupáčka, nepřítomně, a zírala u toho do stropu. Ne, já tomu nevěřím. Nebo jo?

Proč to je všechno tak moc složitý? A hlavně na Vánoce? Fuu.

A ještě do toho ty výčitky. Sžíraly mi srdce, mučily mi mozek. Kéž bych se nezachovala jako hloupá blbka. Proč jsem mu utekla? Jsem sobec.

Nezasloužím si, aby mi odpustil. Natož aby mě měl alespoň trochu rád.

Převalovala jsem se z boku na bok. Na břicho. A zase na záda. A znovu dokola. Nedokázala jsem zamhouřit oči, bylo to nemyslitelné. Stačilo, abych mrkla a viděla jsem pod víčky jeho oči.  Tvář, určitě hladkou. Jeho postavu, vlasy. Neuvěřitelné, co s člověkem udělá jedna srážka a pohled.

„Ho, ho, ho, já jsem Santa! A nesu ti dááárečkýý!“ ozvalo se najednou vedle mě, až jsem nadskočila. Pak až mi došlo, že Mona mluví ze spaní. Alespoň něco mi dokáže na tváři vykouzlit úsměv. Nebo spíš někdo.

Oči se mi pomalu začaly klížit, k mé radosti. Zazívala jsem a naposledy pohladila Chlupáčka.

Pak jsem konečně zabrala a usnula.

§*§*§

Ťuk. Ťuk. Ťuk.

Převalila jsem se na posteli. Neměla jsem páru, kdo je ten vtipálek, který zřejmě, podle zvuků, hází kamínky ke mně na okno a ani mě to nezajímalo. Ale jestli mě vytáhne z postele, krutě zaplatí.

Zívla jsem.

Ťuk. Ťuk. Ťuk.

Vytáhla jsem si zpod hlavy polštář a dala si ho přes uši. Jestli ještě jednou zaslechnu ten protivný zvuk… Ani mě nezajímalo, kde ve sněhu vzal kamínky. Důležitý byl ten zvuk.

Ťuk. Ťuk. Ťuk.

Strhla jsem si polštář z hlavy. Stejně mi nepomohl. Ten blbec to myslí vážně. Zamručela jsem a nadzvedla hlavu. Zamžourala jsem, předpokládala jsem, že bude alespoň východ slunce, alespoň trochu světla.

Proto mě překvapilo, když jsem musela nějakou dobu čekat, než jsem alespoň začala rozeznávat obrysy nábytku v pokoji. Byla tu totiž tma jako v pytli.

Mezitím, co jsem se pomalu probouzela, k mé nelibosti, se ozvalo další ťukání kamínků na okno.

Posadila jsem se. Bože, jak ráda bych znovu padla do postele. Mám vraždící náladu a ten vtipálek to schytá. Grr!

Zvedla jsem se a dopotácela se k oknu. Roztáhla jsem záclony. Protřela jsem si oči a zaslechla za sebou kroky. Už jsem se polekala, že jsem nějak vzbudila Monu, ale ta spala, jako kdyby jí do vody hodily.

Za mnou seděl na zadních Chlupáček a pozoroval mě ospalým pohledem. Výborně, nejsem jediná, komu probuzení v tuhle nekřesťanskou ranní hodinu vadí. Mrkla jsem se na hodiny. Šest ráno?

Konečně jsem se podívala z okna. Zahlédla jsem postavu. Postavu v černé bundě. Zrovna se otáčela, chystala se odejít. Vzdala to.

Je to on?

Otevřela jsem okno.

„Počkej!“ zašeptala jsem, dost hlasitě na to, aby to slyšel. Doufejme. Otočil se zpátky a tvář se mu znovu rozjasnila. Něco řekl, ale já ho neslyšela. Pokrčila jsem rameny, abych mu dala najevo, že mu nerozumím.

Ukázal, že mám jít k němu. Dolů. Jedna moje část mrzla, byla ospalá, nervózní, chtěla do tepla a do postele… Však víte co všechno.

Ta druhá přímo toužila ho vidět. Mluvit s ním. Omluvit se mu za všechno, znovu se mu dívat do očí. Vyhrávala.

Bylo mi jasné, že Chlupáček půjde se mnou, koneckonců, zřejmě je to dobře. Alespoň se to vyřeší.

Naposledy jsem se na něj podívala a rázně kývla, aby pochopil, že mu rozumím, a že jdu dolů. Zabouchla jsem okno, potichu, no, Mona stejně něco zabručela ze spánku. Protřela jsem si ruce, protože jsem měla lehkou husí kůži. Zatáhla jsem záclony a otočila se.

„Chlupáčku, ke mně,“ řekla jsem potichu a rozešla se ke dveřím. Opatrně jsem stiskla kliku a otevřela dveře tak, aby nezavrzaly. Konečně taky taťkovi musím připomenout, aby je namazal.

Povedlo se. Přivřela jsem je za sebou a za Chlupáčkem. Dole jsem se ujistila, že jsem nikoho nevzbudila a přešla ke dveřím.

Otevřela jsem je a okamžitě na mě sáhla zima, takže jsem se otřásla. Stál tam doopravdy on, ačkoli, to už jsem věděla nahoře.

„Pojď dál, nehodlám tu mrznout.“ Podržela jsem mu dveře a zavřela je za ním. Rozsvítila jsem v jídelně a sedla si na židli.

Edward si sedl naproti mně. Oba dva jsme se významně nadechli a pak zase vydechli. Ani jeden nechtěl začínat první.

„No… fajn. Já bych se i chtěla omluvit, za to, že…“ koktala jsem. Edward mě přerušil.

„Za co?“ zeptal se, jako kdyby o ničem nevěděl. Jeho nevinný pohled, ať už hraný, nebo nehraný, mě o tom přesvědčil.

„Eh, že jsem ti nedala psa a zamlčela ti, že ho mám?“

„Udělal bych to samé.“

„Tak fajn. Neučinila jsem žádnej pokus tě najít a omluvit se ti, až na vyhledání tvého jména na netu? Což mi stejně nic nenašlo?“ vytáhla jsem další věc, co mě tížila. Opět si našel argument proti.

„Moje jméno ti nic najít nemohlo, protože otec všechno zablokoval. Už se nám to tak jednou stalo, že nás někdo využil. A jiná možnost nebyla. Vlastně je to moje chyba, že jsem tě vyhledal až teď.“

To si ze mě dělá srandu? Připouštím, doopravdy mi nevadí, že není naštvaný, ale… Je to divné. Stoupla jsem si a začala rozhořčeně pochodovat po místnosti.

„Copak nejsi normální? Každý druhý člověk by mě mohl i udat. Seřval by mě, já nevím, co ještě…“ mluvila jsem, potichu, ale rázně a konec věty nechala vyznít do ztracena.

„Tak třeba nejsem každý druhý člověk.“ Stoupl si a chytil mě za ruku. Jeho pohled se mi vpaloval do tváře, ale já nebyla schopná podívat se mu do očí. Vytrhla jsem mu ji a couvla kousek dozadu, přičemž jsem narazila do zdi. Byla jsem v pasti, uvězněná pod ním.

„Možná nejsi, ale… Já tě nechápu, vážně tě nechápu. To ti nevadí, že kdybys mi zavolal, ale já to nezvedla, kdybych se ti vyhýbala… Nemusel bys Chlupáčka nikdy vidět? Nejsi naštvaný? Nevyčítáš mi to? Já jsem zmatená.“

Povzdechla jsem si. V srdci jsem měla jeden velký guláš, teď už jsem doopravdy netušila, co vlastně cítím.

„Ne. Ne a ne, já to naopak chápu moc dobře. Já nejsem sobec. Jak říkám, zachoval bych se stejně. A navíc… já tě nemůžu… nedokážu obviňovat. Jakmile bych na to jenom pomyslel…“ odmlčel se.

„Tak co?“ Založila jsem si ruce na prsou a vytáhla se zpod něj, protože se ke mně přiblížil. Nebylo mi to nepříjemné… právě naopak. A to jsem v tenhle okamžik pokládala za špatné.

Znovu jsem rozhodila rukama a přešla ke dveřím do chodby. Stála jsem k němu zády.

„Víš co, možná by bylo lepší… kdybychom na to zapomněli. Prostě si vem Chlupáčka a odejdi. Já vlastně můžu být ráda, že se nezlobíš. Tak odejdi, zapomeneme. Prosím,“ šeptla jsem. Otočila jsem se a uskočila tak, že jsem byla přilepená na dveřích, opět pod ním. Sklopila jsem oči k zemi.

„Já nechci zapomenout. Nechci. Ne na tebe. Vzdal bych se všeho kvůli tobě. Copak to nechápeš? Já tě miluju, Bello!“

Zvedla jsem k němu svůj pohled a topila jsem v jeho zlatých duhovkách. Nedokázala jsem protestovat, nedokázala jsem se vzepřít. Moje city na mě byly moc silné.

„A kdybych já tebe nemilovala… Odešel bys?“

Proč? Proč mě trápí? A proč ho vlastně odmítám? Bezdůvodně? Kvůli vlastní hrdosti?

„Kdybys mě nemilovala… asi bych odešel. Ale ty mě miluješ, jen o tom nevíš.“

Co si to dovoluje? Jak to on může vědět, když i já sama jsem zmatená?

„Jak -“ zarazila jsem se.

Vzal mě za ruku a otočil mě čelem ke dveřím. Ukázal prstem nahoru. Tam visely rolničky… a zářily. Kolem nich se mihotalo červenozlaté světlo.

„Vidíš? Jejich kouzlo to tvrdí taky. Pořád mi nevěříš?“

„Kouzlo? Jaký, sakra, kouzlo?“

„Kouzlo vánoc. Vánoční překvapení. Tak se jmenují.“

„Jak víš, jak se jmenují? To tys je mamce prodal?“

Přikývl. „Nebyl to můj plán, to přiznávám. Ale doopravdy přinášejí štěstí, jsou kouzelné. A tohle jedno z těch kouzel…“ Pokrčil rameny.

„Tak co?“

„Co? Vážně si myslíš, že mě jeden pitomej trik obměkčí a já ti skočím kolem krku?“ zavrčela jsem. Ale po pravdě, roztávala jsem. Doopravdy to ty rolničky dokázaly. Pomohly mi. Konečně jsem se dokázala vyznat ve svých vlastních citech. Už jsem kašlala na rozum, důležité bylo srdce. Srdce, které se konečně, ačkoli by to někomu mohlo připadat urychlené, prodralo na svobodu.

„No, nemusíš mi skákat kolem krku… stačí, když mě políbíš.“ Pohladil mě po tváři. Neuhnula jsem.

„Vtipálku,“ zamumlala jsem.

Ještě jednou jsem se mu hluboce zadívala do očí. Ani jeden z nás nemrkal.

Událo se to všechno tak rychle… a přesto bych tenhle okamžik zopakovala ještě nejmíň milionkrát, prodloužila bych ho tak, až by byl nekonečný. Nemožné, no, já doufala.

Spojil naše rty v jedno. V břiše jsem měla motýlky, celá jsem se třásla. Ale byl to takový ten příjemný třes; ten, co vám rozechvívá tělo. Blaženě jsem se usmívala, nebyla jsem sama.

Bylo to dokonalé. Celý svět byl dokonalý, v tento moment, v tuhle minutu, vteřinu. Proč?

Protože už jsem věřila v kouzlo Vánoc. Dostala jsem totiž vánoční překvapení a byla jsem šťastná.

Tak jo, vážení, jsme u konce.

Chci poděkovat všem, kdo četli a pilně komentovali, nebylo toho mnoho, ale mně na tom nezáleží, píšu pro sebe. :)

Doufám, že se povídka líbila, ráda bych tímto popřála všem hodně štěstí a lásky do nového roku, ať je pro vás úspěšný! :)

*A.99*

Autor: Agule99 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Christmas surprise - 5. kapitola: