Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Christmas surprise - 4. kapitola

22.12.2013 (07:15) • Agule99 • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1671×

Christmas surprise - 4. kapitola

Ráno, když mě do očí štípaly paprsky zimního sluníčka, velmi neobvyklého u nás ve Forks, jsem si matně uvědomovala, že se budím už podruhé. Poprvé jsem se vzbudila, když Mona odjížděla, bylo to velmi brzo ráno. Pořád mi vrtalo hlavou, jak to chtějí stihnout až do Německa a zpátky a ještě k tomu nakoupit. Říkala mi, proč jezdí každý rok až tak daleko. Prý tam jsou nejlepší trhy na světě.

Za jeden den… Budiž, i zázraky se dějí. Kor na Vánoce. Připouštím, že říkala něco o tom, že se tam prý zdrží možná dýl jak den, což je logické, a taky připouštím, že jsem to pustila jedním uchem dovnitř a druhým ven.

Nebudu to dál řešit, ona mi zavolá.

Pokusila jsem se zvednout, ale jaksi to nešlo. Něco mi tížilo vlasy tak, že jsem se pomalu nemohla hýbat. Jestli jsem to tušila správně, tak to byl Chlupáček.

Výborně, včera mi ležel na hrudi, dneska na vlasech. Jsem zvědavá, jakou polohu vymyslí zítra. Sice jsem z toho nebyla nadšená, ale nedokázala jsem se na něj zlobit.

Opatrně jsem si vytáhla zpod něj vlasy, kupodivu, povedlo se mi to, aniž bych ho vzbudila. Jen ať spí, bude chvilku klídek.

V koupelně jsem zjistila, že to, co mám na hlavě, vlasy doopravdy nazývat nemůžu. Na ten výtvor, co jsem tam měla, bylo i vrabčí hnízdo slabé. Nekompromisně jsem popadla hřeben a trhala. Bude zázrak, jestli mi tam po tomhle zákroku ještě něco zůstane.

Občas mi sice zpod rtů uniklo zaskučení, ale jinak jsem to zvládla. Výsledek vypadal celkem uspokojivě, takže jsem se už raději přestala mučit a jen si umyla obličej, abych se trochu probudila. A vyčistila zuby, abych se zbavila toho nepříjemného pocitu, že mi smrdí z pusy.

Po slupnutí adventní čokoládky, jak jinak, jsem se vydala dolů na snídani. Tedy, byl to původní plán, ale vyzvánění mobilu mi to překazilo.

Natáhla jsem se po něm a přečetla si jméno na displeji. Mona.

„Čau kočko, nevzbudila jsem tě?“ zařval mi do ucha její hlas, až jsem nadskočila.

„Ne, před chvílí jsem vstala. Co potřebuješ? Jak daleko jste?“

„No, znáš mě, já a můj orientační smysl zrovna kámoši nejsme a rodičů se ptát nechci, takže… No, před chvílí nám volala teta, víš která, taková ta bláznivá, co žije v Německu...“ odmlčela se. Kývla jsem, no, pak mi došlo, že to asi zřejmě neuvidí.

„Hm, jasně.“

„No, tak nás donutila slíbit, že u ní týden, možná i dýl zůstaneme. Moc mě to mrzí, ale dlouho nás neviděla, a tak nás jen tak nepustí, ale neboj, na Štědrý den jsme u vás jako na koni!“

„Raději autem, jo?“ broukla jsem trochu smutnějším tónem, který mě ale za chvíli přešel. Rodina je rodina, navíc to uteče jako voda.

„Ty jsi střelená, víš to? A fakt ti to nevadí? Neboj, budu ti podávat hlášení, jestli ještě žiju,“ ujišťovala mě.

„Vím, ale měla jsem to od koho chytit.“

„Tak dík, no. Heleď, já radši končím, napíšu, až k ní dorazíme,“ rozloučila se.

„Papa.“ Hodila jsem mobil zpátky na postel, a konečně, k mé radosti, se vydala na snídani. Už mi pořádně kručelo v břiše. Jediné, co mě ještě dokázalo zastavit, byly hodiny. Pořád jsem netušila, kolik je, no, bylo půl jedenácté. Fíha, dneska jsem si přispala. No, nevadí.

Seběhla jsem po schodech rovnou k ledničce, kde jsem si vzala jogurt. Když jsem ji zavírala, povšimla jsem si, že je na ní lísteček.

Šla jsem nakoupit a táta je u Harryho. Máma.

Nevěnovala jsem tomu pozornost, občas bývám doma sama. Zapnula jsem televizi a konečně otevřela jogurt. Pak mi došlo, že se asi nenajím bez lžičky. Jsem to ale pitomá. Namáhavě jsem se zvedla a vydala se pro lžičku.

Pak už mi nic nebránilo do sebe dostat nějaké jídlo. Když jsem odložila už prázdný kelímek, začala jsem teprve věnovat pozornost televizi. Nic tam nedávali, tedy, ne nic vánočního.

Zase jsem ji vypnula, protože mě najednou přepadla chuť na procházku. Šla jsem vyhodit kelímek od jogurtu a podívala se z okna. Poletovaly tam malinké sněhové vločky, což mi nevadilo. Ale asi by nebylo vhodné ven chodit v pyžamu.

Když jsem se oblékla, zjistila jsem, že Chlupáček stále spí, takže mi bylo líto ho budit. Nechala jsem ho tam se mi rozvalovat na polštáři a sešla zpátky dolů.

Ještě jsem se vrátila do kuchyně a na lísteček připsala, že jsem se šla projít. Znala jsem mamku, která vyšiluje za každých okolností.

Při obouvání jsem pozorovala dveře, nad kterými visely ty prapodivné rolničky. Ještě stále jsem nevěřila tomu, že by mně, smolařce, mohly přinést štěstí.

Venku mě přivítal ledový vzduch, který mě mrazil na tvářích. Ale svítilo sluníčko, což je dobré znamení. Povšimla jsem si, že taťka musel vyzdobit střechu, takže to zářilo a blikalo, což mi vůbec nevadilo. Konečně to tu alespoň trochu připomíná Vánoce. Ještě ozdobit stromeček a bude to.

Rozešla jsem se po cestě – na stejnou stranu jako minule, na té druhé byla jen silnice, bez chodníku – a schválně dupala botami do sněhu, jako malé dítě.

Vlasy jsem měla po pár metrech plné sněhových vloček, ale mně to nevadilo. Schválně jsem vyplázla jazyk a nějakou dobu s ním takhle šla, takže mi do pusy napadalo několik sněhových vloček.

Cestou jsem míjela moje inzeráty, trochu už mokré od sněhu. Nikdo si jich zatím nevšiml, zdá se, ale tak nevadí. Mně to rozhodně nevadí.

Po chvilce jsem prošla kolem obchodu Newtonových, který byl dneska zavřený, ale šla jsem ještě o kousek dál. Všimla jsem si, že i tady visí pár inzerátů, zřejmě se taťka činil. Nebo mamka. Netuším.

Bylo tu v podstatě pusto a prázdno, zřejmě nikdo nebyl takový blázen jako já, aby se procházel v mrazu venku. Vlastně, překvapilo mě, že se tu vůbec dá chodit. Slezlo to celkem rychle, ovšem školu neobnovili, naštěstí.

A když už jsem u toho… nebyla jsem jediný blázen, kdo vystrčil nos do zimy. Proti mně kráčela postava v černé bundě a džínech, víc jsem na dálku nerozpoznala, ačkoli jsem se snažila co nejvíce mhouřit oči, přes ten závoj vloček.

Jak mě nohy nesly, přibližovali jsme se k sobě, až natolik, že jsem konečně rozeznávala větší detaily. Ale pořád to nebylo ono.

Konečně jsem zahlédla víc. Byl to muž, to bylo ale jasné už od začátku, podle stylu jeho chůze a krátkých vlasů. A asi i oblečení. Na hlavě měl bronzové, rozcuchané vlasy, nedokázala jsem nad tím nežasnout. Oči měl zapíchnuté do země, jejich barvu jsem tedy zatím neměla možnost poznat.

Přestala jsem ho pozorovat, sice nerada, ale přestala a dělala, stejně jako on, že ho prostě nevidím. Ale za chvilku do mě něco vrazilo a odstrčilo mě to na lampu, na které shodou okolností visel můj inzerát.

To „něco“ byl ten záhadný muž, o kterém jsem si myslela, že mě ignoroval, tedy popřípadě neviděl. Můj záměr byl zamumlat tichou omluvu a nějak se vytratit, protože jsem z něj měla nějakou špatnou předtuchu.

Ale on mi to nedovolil.

„Omlouvám se vám, slečno…“ Poprvé ke mně zvedl oči. Možná to byla chyba, možná to byl osud. Každopádně, okamžitě jsem se v nich začala topit. Byly to zlaté studánky, ještě nikdy jsem takovou barvu neviděla. Uchvátily mě, co hůř, chytily mě a nepustily.

Nevěděla jsem, kdo z nás první zamrkal, ale jeden z nás to doopravdy udělal a přerušil tak na malý moment to pouto. Ale i ten malý moment mi stačil k tomu, abych uhnula očima a zapíchla je do sněhu.

„Já vás znám, vy jste Bella. Isabella Swanová, říkám to správně?“ Přikývla jsem. Netušila jsem, odkud by mě tak mohl znát…

„Ze školy, taky chodím na forkskou střední. Není skvělé, že nám dali dřív prázdniny?“ odpověděl mi, když si všiml mého zaraženého pohledu.

Znovu jsem přikývla, jako bych ztratila hlas. Toho muže přede mnou jsem neznala, ačkoli, pokud mě zná, tak zřejmě doopravdy chodí se mnou do školy.

„A ty jsi kdo?“ Našla jsem ztracený hlas a ani se nezačervenala za to, že mu automaticky tykám. Je to můj spolužák zřejmě, takže…

„Edward Cullen jméno mé. Taky maturitní ročník, vedlejší třída.“ Podal mi ruku a já ji přijala. Měl neuvěřitelně studené ruce, chlad jsem cítila i přes moje rukavice.

Než pustil moji ruku, mimochodem, připadalo mi, jako kdyby ji držel celou věčnost, a přesto to byla jen krátká doba, tak mezi námi probíhal jakýsi střet energií, oba jsme to cítili, viděla jsem to v jeho šokovaném výrazu.

„Já, no, měl bych na tebe prosbu. Jestli ti to teda nevadí,“ změnil téma, ačkoli jsem nevěděla, jestli to byl záměr. Zavrtěla jsem hlavou a nechala ho mluvit.

„Cestou jsem viděl ty inzeráty, chci se zeptat… Neznáš náhodou někoho, nevíš, jestli někdo Chlupáčka našel?“

„Ehm… Chlupáčka?“ vyrazila jsem ze sebe přiškrceným hlasem. Pokýval hlavou a znovu se mi na malý moment zahleděl do očí a ten smutek, co se v nich odrážel, mě málem srazil na kolena.

„To je… Byl můj pes. Štěňátko…“ vysvětlil mi to poněkud smutným hlasem a pak dodal:

„Viděl jsem, že ho někdo našel… Nevíš, kdo to tak může být?“ zeptal se mě s nadějným hlasem.

Strnula jsem. Praly se ve mně dvě možnosti.

Věděla jsem, že kdybych mu řekla, že Chlupáčka mám já, možná už ho nikdy neuvidím. Ačkoli, Forks je malé město. Ale byla bych čestný člověk, zatímco když to zatajím… Budu mrcha. Ale lákalo mě to. Nechtěla jsem se Chlupáčka vzdát.

„Já… Já musím jít,“ vykoktala jsem ze sebe a otočila se. Už jsem chtěla začít zdrhat, ale pak se mi kolem zápěstí omotaly studené prsty. Jeho prsty.

„Vážně musíš? Nepomůžeš mi?“ dýchl mi do obličeje, jako by znal moje rozporuplné myšlenky, když jsem se otočila. Jako by chtěl, aby ve mně hlodalo víc a víc viny. Na moment se naše oči setkaly, no, pak jsem se mu se sevřeným srdcem vytrhla a utíkala pryč.

Několikrát jsem zakopla nebo mi podklouzly nohy, ale nepolevovala jsem. Nejprve jsem si myslela, že utíkám před ním a jeho pátravým pohledem, který jsem stále cítila v zádech, no, pak mi došlo, že utíkám před svým pocitem viny.

Jakmile jsem doběhla domů a zabouchla za sebou dveře, konečně jsem si dovolila vydechnout. Ale ta vina byla snad ještě horší. Už mu určitě muselo po mém úprku dojít, že jsem to já, kdo jeho Chlupáčka našel.

Když už jsme u toho… Byla to jen shoda náhod, že jsem mu dala stejné jméno, jako mu dal on? Nebo to byl osud?

Fuuu. Proč je život tak složitý? A hlavně na Vánoce?

„Zlato? Ty už jsi doma?“ ozvalo se z kuchyně, až jsem nadskočila. Nedošlo mi, že už může být mamka doma.

„Ee, jo, jo jsem,“ odpověděla jsem zpátky a konečně se odlepila ode dveří, abych se mohla zout. A sundat ze sebe péřovou bundu, v které mi už začínalo být vedro.

Tušila jsem, že musí být něco kolem půl dvanácté, a měla jsem pravdu. Vešla jsem do kuchyně a sedla si na židli. Ještě pořád jsem cítila na sobě zbytky mého úprku. Nemysli na to, nemysli na to…

„Jaká byla procházka? Pořád se nikdo neozval?“ Musí mi to připomínat? To, že jsem se zachovala… Jako sobec? Blbec?

„Skvělá. Ten čerstvý vzduch mě probral. Je tu něco k jídlu? Snídala jsem jen jogurt,“ zašklebila jsem se.

„Jo, můžu ti udělat toust. Ale za hodinu bude oběd, tak jestli si počkáš...“ podotkla.

„Už?“

„No, přání tvého otce, prý pak pojedou do Seattlu na hokej. Alespoň si my dvě můžeme udělat vánoční odpoledne,“ mrkla na mě. Lehce jsem se lekla. Když mamka navrhuje vánoční odpoledne… Měla bych se začít bát.

„Co přesně si představuješ pod pojmem vánoční odpoledne?“ povytáhla jsem obočí.

„No, cukroví, vánoční filmy, lenošení, zdobení stromečku…“ vyjmenovávala snad milion věcí.

„To se mi zamlouvá,“ oddechla jsem si. Alespoň zapomenu na to, co se mi stalo venku. To se mi zamlouvalo ještě víc, ačkoli jsem si moc nefandila. Ty jeho oči, na to se zapomenout nedá. O to víc bych se nejraději fackovala až do nevědomí, protože za to, co jsem udělala… mě bude nenávidět. Měla bych se jít zahrabat.

O to víc jsem chtěla na malý moment zapomenout, takže jsem si dodala energii do žil a zvedla se.

„Kde jsou vánoční ozdoby?“

§*§*§

Hypnotizovala jsem očima vánoční stromeček a telefon najednou a u toho nepřítomně hladila Chlupáčka.

Nezavolal a nezavolal. Dny ubíhaly – celkem mě ráno překvapilo, když jsem si všimla, že zbývá jeden den do Štědrého dne. Uteklo to rychle. Vánoce jsem odjakživa milovala a vždycky milovat budu, navíc má k večeru přijet Mona, ale…

Ale. Bylo tu jedno malé „ale“, které mi tak trošičku svíralo srdce. Čekala jsem, že se Edward ozve, protože stále mám jeho psa, ale nic.

Ale tohle ti přece nemůže zkazit Vánoce, nebuď směšná!

Ale může.

Ne, to teda nemůže. Sakra, přestaň zírat na ten telefon, zvedni zadek a bav se! Dělej přáníčka, ujídej cukroví, prostě něco vánočního! Jasné?

Ale…

Debata skončila!

Ano, uvnitř mě právě proběhla bitva o to, jak moc se mám kvůli tomu stresovat. Ani už jsem se nedivila, že si povídám sama se sebou, ba hůř, slyším hlasy.

Zvedla jsem se, k nelibosti Chlupáčka, a vydala se ke stromečku. Zavřela jsem oči a začala vzpomínat. Nevybírala jsem si konkrétní vzpomínky, prostě jsem jen… vzpomínala.

Jak jsem byla malá, pětiletá roztomilá holčička, zdobila stromeček a zubila se u toho od ucha k uchu. Taťka mě vždycky vyzvedl nahoru, abych tam mohla dát to nejdůležitější ze všeho – vánoční hvězdu.

Pak v sedmi letech, jak jsem se kamarádila se sněhulákem. Dokonce jsem mu dala i jméno, jen už si nepamatuju jaké.

V deseti, jak jsem psala dopis Santovi. To byl poslední rok, kdy jsem na něj ještě věřila.

Byly to krásné časy. Vánoce jsou krásné vždycky, nenechám si je nikým ani ničím zkazit. Otevřela jsem oči a najednou mě něco táhlo ke dveřím. Došla jsem k nim a očima skenovala ty rolničky. Byly zvláštní…

„Tak co, rolničky, přinesete mi to štěstí, hm?“ promluvila jsem k nim nakvašeně. Nebála jsem se, že mě někdo uslyší, byla jsem doma sama.

Usmála jsem se na ně a taky nad tím, jak jsem naivní. To snad čekám, že mi odpoví? Zřejmě jo.

Obrátila jsem se, směrem k obýváku, chtěla jsem si jít znovu sednout a pozorovat nějakou stupidní pohádku pro děti. Nějakou animovanou, dětskou, ale vánoční, co mi zlepší náladu.

V tu samou chvíli se ale ozval telefon. Strnula jsem. Že by to byl…?

Přešla jsem ke stolku a zvedla to.

„Tady Santa!“ zakřičel mi do ucha hlas mé nejlepší kamarádky.

„Já ti dám Santu,“ usmála jsem se úlevně.

„No co, vezu ti dárky? Vezu, tak neodmlouvej.“

„No, a kdy dorazíte?“ zeptala jsem se a u toho si namotávala pramen vlasů na prst.

„Za pár minut jsme před domem,“ šokovala mě. Vydechla jsem.

„Tos nečekala, co?“

„Ne, přiznávám, nečekala. Vaši už zůstanou tady?“

„Jo, přespí tu. Nevadí to doufám?“

„Jasně že ne, proč by mělo?“ usmála jsem se. „Budu se těšit. Tak pa,“ rozloučila jsem se. Hned jsem měla náladu o sto osmdesát stupňů lepší.

Vánoce, Vánoce přicházejí, zpívejme přátelé, po roce Vánoce, Vánoce přicházejí, šťastné a veselé!

Pobrukovala jsem si v hlavě koledu. Nadechla jsem se. Vánoční atmosféra, jak se patří, ačkoli… jedna věc tu chybí. Jedna důležitá věc. Věci.

Přešla jsem do kuchyně, kde jsem otevřela šuplík a našla moje nejoblíbenější cukroví. Včelí úl. Dala jsem si ho celý do pusy a nechala ho rozplynout se mi na jazyku. Ne nadarmo se tu říká, že je máme nejlepší ve Forks.

Tak, a teď už je to všechno dokonalé!

Přátelé, blížíme se ke konci, příští kapitolou to totiž finišuje, jak jistě víte. :) Chci poděkovat všem čtenářům, kteří tuhle bláznivost od začátku čtou.

Jinak, mám tu vzkaz pro jednu čtenářku, snad si to přečte. :D

Shaina: Ano, přiznávám, když jsem dopsala a poslala kapitolu, uvědomila jsem si tu pitomost, co jsem napsala, a to, že jedou až do Německa, navíc, za jeden den? Ehm. Prostě se chybička vloudila, koneckonců, na začátku téhle kapitoly, jsem se to pokusila opravit, tak snad už je to lepší. :D Přiznávám, že jsem se chtěla snad jít zahrabat, když mi to došlo. :D Každopádně děkuju za upozornění. :)

A ještě jedna věc – ráda bych všem popřála krásné Vánoce, hodně dárečků a lásky. :)

*A.99*

Autor: Agule99 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Christmas surprise - 4. kapitola: