Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Být v její kůži 1

02.07.2013 (15:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 48× • zobrazeno 5500×

„Bello, odjíždíme.“
Také jsem se zhluboka nadechla. Tohle byla přijatelná možnost. Myslela jsem si, že jsem připravená. Ale přesto jsem se musela zeptat.
„Proč teď? Příští rok –“
„Bello, je načase. Konec konců, jak dlouho ještě můžeme ve Forks zůstat? Carlisle vypadá stěží na třicet, a tvrdí o sobě, že je mu třicet tři. Stejně bychom brzy museli začít znovu někde jinde.“
Jeho odpověď mě zmátla. Myslela jsem, že důvod k odjezdu je ten, aby jeho rodina mohla žít v klidu. Proč musíme odejít my dva, když jdou oni? Zírala jsem na něj a snažila se pochopit, jak to myslí.
Chladně mi oplácel upřený pohled.
S návalem nevolnosti mi došlo, že jsem ho špatně pochopila.
„Když jsi řekl odjíždíme…“ zašeptala jsem.
„Měl jsem na mysli sebe a svou rodinu.“ Rozhodným tónem vyslovil pečlivě každé slovo zvlášť.
Zavrtěla jsem mechanicky hlavou ze strany na stranu, abych si ji pročistila. Čekal bez známky netrpělivosti. Chvilku mi trvalo, než jsem dokázala promluvit.
„Dobře,“ řekla jsem. „Půjdu s vámi.“
„To nemůžeš, Bello. Tam, kam jdeme… není to pro tebe vhodné místo.“
„Pro mě je vhodné místo tam, kde jsi ty.“
„Já se k tobě nehodím, Bello.“
„Nebuď směšný.“ Myslela jsem, že budu mít rozzlobený hlas, ale znělo to jenom prosebně. „Ty jsi v mém životě to nejlepší.“
„Můj svět pro tebe není,“ prohlásil nesmlouvavě.
„To, co se stalo s Jasperem – to nic nebylo, Edwarde! Nic!“
„Máš pravdu,“ souhlasil. „Bylo to přesně to, co se dalo očekávat.“
„Tys mi to slíbil! Ve Phoenixu jsi mi slíbil, že zůstaneš!“
„Pokud to pro tebe bude to nejlepší,“ přerušil mě, aby mě opravil.

Tak teď ho přeruším zase já, než spustí svůj výlev domněnek, co je pro mě, jakožto lidského teenagera, nejlepší. Ale to adjektivum – lidský – mu předhazovat nebudu. Ještě by se toho chytil.

„Ne, ty si jen myslíš, že je to pro mě nejlepší. A dovol mi říct, než na to zase hodíš cenzuru dle roku 1918, že už mě nebaví, jak ty sám definuješ hranice našeho vztahu,“ prohlásil jsem a poprvé se taky postavila na zadní. Podle jeho výrazu můžu soudit, že tohle nečekal. Tušil možná odpor, vztek a hysterii. Ale ne smysluplný dialog. Ta první svatá trojice klasických reakcí přijde až potom, pokud neupustí od svého nápadu.

„Já… Já jsem o tom nepřišel diskutovat,“ oklepal se rychle. „Odjíždím a už se nikdy nevrátím. Bude lepší, pokud tuhle konverzaci ukončíme dřív, než si někdo ublíží,“ dodal a sklopil zlaté oči, které bych mu teď nejradši vyškrábala. Ne, to by byla věčná škoda.

On nechce diskutovat a výjimečně vědět, na co myslím… V hrdle mě škrábalo, ale vzteky. Můj ponižující sklon řvát, když mě něco vytáčí, se hlásil o slovo.

„Ne, ne, ne! Nic se ukončovat nebude. Ne dokud mi neřekneš do očí, že mě nemiluješ,“ vyzrála jsem na něj. Jenže on se na mě zpříma podíval.

„Bello, já už tě nemiluji. Naše láska vychladla…“

„Víš, Edwarde, ty lžeš tak dobře, že je poznat, že jsou to lži. Zní to složitě, ale teď jsi zkrátka průhledný jak papír. Já tě nenechám otočit se na podpatku a zmizet potom, co jsi mi slíbil perfektní život, rodinu, věčnou lásku a proměnu…“

„Neslíbil jsem ti proměnu…“

„Každý den jsem trávila čas tím, že jsem si malovala dokonalou budoucnost s tebou. A zčistajasna sbohem a šáteček? Kdyby jsi aspoň nelhal, jako když tiskne! Dává to totiž smysl – to, že mi tu teď předvádíš hereckou etidu. Bello, já tě budu milovat navždy. Budu s tebou až do skonání světa a chránit tě i před rýmou. Nechám si do krku lít roztavené olovo jen proto, abych noc co noc mohl sledovat, jak meleš kraviny ze spaní. Teď jsi můj život,“ zašeptala jsem a snažila se imitovat Edwardův mužský, sametový hlas i s jeho klasickým výrazem a stáhnutým obočím. „A najednou,“ vypískla jsem už zase normálně a nastavila mu ukazovák před ksicht, „se já, idiot první třídy, pořežu o papír v domě upírů, málem umřu, a ty celý náš vztah zrušíš jako trapný pořad v televizi. Takže ne, nežeru ti to.“ A pak, že nemám logiku.

Udělal dva kroky ke mně a rysy mu ztvrdly. Ustoupila jsem před upírem, který za chvíli tasí zoubky jako břitvičky.

„Nechci tě. Jsi člověk. Jasper mi jen připomněl, že náš vztah je do nebe volající,“ zavrčel na mě. Přiznávám, že vůči tomuhle nikdy nebudu imunní. Do očí mi vstoupily slzy. Strach ochromil moje tělo. Jazyk však ne.

Zachvacovala mě panika. Co když nelže? Anebo co když opravdu lže, ale já ho nedokážu zastavit?

„Edwarde, ty chceš to nejlepší pro mě a já zase pro tebe. Nebojíš se zajít do krajností, jakože si zalezeš pod skálu a budeš tam pod zbytek existence strádat. Tak teď já. Jestli vyjdeš z tohohle… lesa,“ improvizovala jsem, protože tu nebyly dveře, „sbalím se a pojedu k nejbližšímu útesu, ze kterého si skočím bungee jumping. Ale bez toho provazu.“ Vyvalil oči a odstoupil ode mě.

„Tohle je směšné. Vyhrožuješ mi sebevraždou?“

„Postřeh. A klidně si tady ještě takhle sednu,“ začala jsem kreativně a klekla si k jeho noze, kolem které jsem omotala paže jako kolem sloupu na nádraží, „a budu se tě držet, dokud neuznáš, že nám nepřipravuješ měsíce, ne-li roky pekla na zemi.“

„Bello, pusť laskavě moji nohu,“ požádal mě, vyvedený z míry. Udělal krok dozadu i s nádorem kolem lýtka. Držela jsem ale pevně. „Chováš se podivně.“

„To se ti na mě přece líbí – že jsem jiná,“ argumentovala jsem mu synonymy jeho vlastních slov. Jsem zvláštní, nevídaná, jiná… Momentálně klíště. A ty svině hnusné se umí přisát a nepustit. „A mimochodem, vím, že fyzicky jsme na tom každý trochu jinak, trochu víc, takže až mě ze sebe sundáš a vypaříš se, nepojedu si zaplavat. Mám nový plán, který vyřeší spoustu našich problémů. Udělám si výlet do Volterry,“ oznámila jsem vychytrale. Musím říct, že za tenhle nápad jsem na sebe hrdá.

„Prosím?“

„Slyšel si. V. O. L. T. D… Teda E. R. R. A. Tam už si budou vědět rady se zasvěceným člověkem. A třeba jim taky přijdu zajímavá, až povím, že si mi nemohl číst myšlenky,“ uvažovala jsem nahlas a myslela to naprosto vážně. Kolik teď stojí letenka do Evropy? Od finanční krize to vypadá pro běžné občany bledě.

„Myslím, že bychom si měli promluvit a přehodnotit některé věci. Nejspíš jsem jednal unáhleně,“ hlesl Edward, kterého jsem poprvé zahnala do kouta. Tohle byla ta jediná, zářivá chvilka, kdy jsem měla navrch.

„Já věděla, že si to ještě rozmyslíš. Dovedeš si představit, co by nás čekalo, kdybych ti nevysvětlila, že pro tebe udělám cokoliv? Ty někde v zapadlém, plesnivějícím hotelu na konci světa a já pravděpodobně mrtvá.“

Původně jsem to chtěla udělat drsnější. Co bych mu vážně pověděla já a díky tomu na to musela hodit omezení +18. :D Ale pak jsem si řekla, že na poprvé to nechám při zdi, a že uvidím, jak budete chtít vy. Nejdřív smočím malíček, než skočím do bazénu šipku.

Jakou scénu mám předělat příště, a jak moc to má hlavní aktér schytat? :D

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Být v její kůži 1: