Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » „Bude líp, uvidíš...“ - 15. kapitola

08.09.2012 (11:15) • vilinka • FanFiction na pokračování • komentováno 21× • zobrazeno 3235×

15. kapitola

Fascinovaně jsem hleděla z okna na ty lesy, co se rozprostíraly po celém státě Washington. Ne že by na nich bylo něco až tak moc zajímavého, ale je to celkem dávno, co jsem kolem nich projížděla naposledy. Tehdy jsem je vlastně ignorovala. Nepřipadaly mi nijak zajímavé. Prostě jen obyčejné stromy, které můžu vidět kdekoliv. No, můj pohled na svět se trochu změnil. Čím to bude?

„Hej! Posloucháš mě vůbec?“ zatřásl se mnou můj otčím a já mu začala věnovat pozornost.

„Ne, co jsi říkal?“ Věnovala jsem mu pohled, který jasně říkal, že mě jeho momentální pozornost dost otravuje. Pevně semkl čelisti k sobě, snad aby neřekl něco hnusného. Mně by to bylo stejně jedno. Vím, jaký je, jaký dokáže být, takže si u mě rozhodně nešplhne, když se jednou ovládne.

„Říkal jsem, že po dobu, co bude svatba, svatební přípravy a jiné věci, pro které ani nemám pojmenování, budu v Seattlu. Takže mi pak zavoláš a pojedeme domů.“

„Jasně,“ odpověděla jsem a zase sledovala přírodu.

„A… Isabello!“

„Hm?“ Tentokrát jsem se na něj ani nepodívala.

„Opovaž se něco říct,“ ozval se hrozivě.

„Nebo co?“ Možná bych ho neměla provokovat. Přece jen, je to psychopat, co všechno mi může provést… Bohužel, nemohla jsem si to odpustit.

„Nebo tě zabiju!“ vyhrožoval. Teda dost bídně, přiznejme si to. Ani strach jsem nepocítila.

„Tak to už se fakt moc bojím.“ Do těchto pár slov jsem se snažila dát co nejvíc sarkasmu, aby to pocítil.

„Nebo můžu už podruhé pošpinit tvou čest… Co bys řekla na tohle?“ zašeptal mi do ucha a jeho ruka spočinula na mém stehně.

„Že jsi prasácké hovado!“ prskla jsem mu do ksichtu a jeho ruku okamžitě setřásla.

„Počkej, ty malá kurvičko… Něco zažiješ, až se vrátíme domů, teď si vystup a neotravuj!“

Ani jsem si nevšimla, že jsme přijeli před Charlieho dům. Byl jiný… větší. Ale pořád to byl dům, kde jsem věřila, že se schovám. Kde mě nikdo nebude chtít zabít nebo znásilnit. Věřila jsem, že tady budu šťastná…

Zabouchla jsem dveře a vzala si kufr. Ani jsem se s ním nerozloučila, nebyl důvod. Stejně by si zasloužil zdechnout, v tom lepším případě. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Stále zelené a mokré Forks, co víc taky čekat. Ale teď se mi to líbilo.

Trochu mě překvapilo, když jsem neviděla Charlieho policejní auto. Vždy stávalo před domem a jasně dávalo najevo, že je můj otec doma. Chápu, že má hodně práce, ale mrzí mě to. Mrzí mě, že na mě nečeká s otevřenou náručí a úsměvem od ucha k uchu. Vůbec by to nezaškodilo, cítila bych se víc… chtěná. I tak jsem zaklepala na dveře. Bude se přece ženit, je pochopitelné, že jeho přítelkyně s ním sdílí bydlení. A pokud se nemýlím, tak i s jejím synem. Jo, celkem mě zajímá, co jsou zač.

Vtom okamžení se otevřely dveře

a vystoupil z nich krásný princ.

Odvezl mě do krásné věže,

kde už netrápilo mě nic…

Jejda, ze mě bude ještě básník. Jak úsměvné. Teda, dveře se otevřely, ale rozhodně z nich nevystoupil princ. Aspoň na můj vkus ne. Nasadil ten úsměv borce, o kterém si zřejmě myslel, že na něj sbalí každou holku. Na něj a na své svaly. Omyl, kocoure, dneska ti to nevyjde… Opřel se o rám dveří a začal mě pozorovat chtivým pohledem. Po pár minutách jsem si začala připadat trapně. Stojíme tu ve dveřích, on si mě prohlíží a…

„Ahoj, ehm… pustíš mě dovnitř?“ Dvakrát nadzvedl obočí a svůj úsměv ještě rozšířil. To má být jako sexy?

„Samozřejmě ano, krásná dámo. Ale můžu znát tvé jméno?“

„Ano, Charlie – můj otec, mimochodem – ti ho milerád řekne,“ usmála jsem se na něj a procpala se kolem něj do domu. Bylo tu… čisto. Tak jsem si to nepamatovala. Charlie neměl moc smysl pro pořádek, co si vzpomínám. Takže tu nebydlí sám, to jen tak pro ujištění. Ten dotyčný se vydal za mnou a něco mi říkal. Ne že bych ho poslouchala.

„Hele, co jsi říkal?“ Hodila jsem po něm zmateným pohledem.

„Jsi Bella, že?“ zeptal se a nespouštěl ze mě pohled.

„Jo, to jsem,“ přikývla jsem.

„Já jsem Mike.“ Natáhl ke mně ruku a zase mě obdařil svým úsměvem. Asi budu brzo slepá.

„Víš, Mikeu, ráda bych si vybalila. Takže když dovolíš, popovídáme si potom.“ Nechala jsem ho tam stát a odešla jsem k sobě do pokoje.

Byl stejný… Pokud odečtu postel, pár technických vymožeností, co měly své místo na stole, a zmizelé hračky. Kromě toho se snad nic jiného nezměnilo. Nevadilo mi to, vždyť tu nebylo potřeba nic měnit. Sedla jsem si na postel a prsty přejížděla po pokrývce. Byly na ní vyšité květiny o něco tmavší barvy než sama přikrývka, jež byla tmavší modré barvy. Moje oblíbená barva… Jsem ráda, že si to otec ještě pamatuje.

ʃʃʃ

Vrzání se ozývalo každým dalším krokem, který jsem udělala. Ani schody tu nebyly spravené. To vrzání mi najednou připadalo jako božský zvuk, nic bych neposlouchala raději. Aspoň ne při vzpomínkách na život, který jsem dosud žila.

Vydala jsem se do obývacího pokoje, kde jsem předpokládala, že bude můj nový bratr. Zvláštní, jak rychle přibývají sourozenci, a to ani nejsou vlastní. Doufám, že už nikdo mít dítě nebude, to bych se zcvokla. Otočil se na mě a naznačil, abych se posadila na protější křeslo.

„Kdy se vrátí Charlie?“ vybalila jsem na něj, jen co jsem si sedla.

„Ty říkáš svému otci jménem?“ nadzvedl obočí v udiveném gestu. Protočila jsem oči.

„Neodbíhej od tématu,“ poručila jsem a čekala, co bude.

„Víš co?“ Položil si nohy na konferenční stolek. Snad to mělo působit ležérně a nezaujatě. „Navrhoval bych něco za něco.“

„Jak to myslíš?“ zeptala jsem se zmateně.

„Ty mi uvaříš večeři a já ti jako vděk řeknu, kdy se vrátí tvůj stvořitel,“ navrhl.

„S tím nepočítej, pane, nevím, jaké je tvoje druhé jméno, nejsem tvoje služka,“ odfrkla jsem si a začala se zvedat. „A pro příště vynechej ty blbé poznámky.“ Zvedla jsem se s úmyslem odejít, avšak uslyšela jsem auto. „Navíc to vypadá, že už tvé služby nebudu potřebovat,“ mrkla jsem na něj.

Oblékla jsem si jednu z bund, co byla pověšená v předsíni, a stoupla si do dveří. Zhluboka jsem se nadechla a podívala se směrem, odkud přicházel můj otec s nějakou ženou…

Trochu mě zamrzelo, že je komentářů čím dál míň, ale nechci vám dávat nějaké limity nebo tak. Kapitoly jsou napsané, takže budu přidávat, jen budu doufat, že si vzpomene víc lidí na to, jak mi vaše komentáře dělají radost. :)

Jinak mám pro vás takovou menší anketu...

Miniaplikace

Autor: vilinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek „Bude líp, uvidíš...“ - 15. kapitola: