Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Buď vším, čím můžeš být - 2

10.07.2013 (18:00) • Kecka • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 1892×

„Chybí ti rodina?“ opakovala jsem po něm.

„No ano, co je na tom divného?“ ptal se šokovaně.

„Nic,“ vyhrkla jsem bez přemýšlení. „Jen nechápu, proč se k nim nevrátíš, když ti tolik chybí.“

„Je to složité… Dodnes jsem si ani neuvědomil, že mi chybí. Je to zvláštní, ale když jsem teď s tebou, zjišťuji, kolik mi toho chybí.“ Pokrčil naprosto nevinně rameny a zahleděl se do dálky.

„Chceš si o tom popovídat?“ Má otázka jakoby vyzněla do prázdna, protože Edward měl nepřítomný pohled upřený kamsi do stromu za mnou.

„Víš, s nimi to bylo opravdu dobré. To jen, že jsem stále slyšel jejich myšlenky a všichni byli tak šťastní, každý z nich měl pro co žít.“ Stále zíral do prázdna a já se rozhodla nerušit jeho vyprávění: „Já jediný neměl partnera a sem tam jsem postřehl svého otce, jmenuje se Carlisle, jak myslel na to, že musím být smutný. Litoval toho, že mě proměnil tak mladého, litoval mého života, tedy toho co z něj zbylo. Víš, změnil mě, když jsem umíral na španělskou chřipku a má matka ho požádala, aby se o mě postaral. Slyšet tyhle jeho myšlenky je hrozné, já nelituji, jistě často jsem přemýšlel, jaké by to bylo být člověkem. Zemřít tenkrát v té nemocnici. Takový měl být můj konec, to byl můj osud.“ Odmlčel se.

„Jsi si jistý?“ přerušila jsem proud jeho myšlenek.

„Co prosím?“ Stočil svůj zrak na mě.

„Jsi si jistý tím, co jsi řekl? Jsi přesvědčen o tom, že jsi měl umřít?“ Zopakovala jsem svou otázku a hleděla do jeho zlatavých očí.

„Já… Nemůžu uvěřit, že si myslíš, že tohle byl můj osud. Nebo tvůj, nechápu, jak můžeš být smířená s touhle hloupou a nanicovatou existencí!“ Jeho hlas se stále zvyšoval a já se začínala bát.

„Hele já neříkám, že být upír je to nejlepší na světě, ale to co se stalo, mělo nějaký důvod. Netvrdím, že je správné zůstávat celou věčnost zamrzlý stále ve stejné podobě beze změny, bez možnosti zažít tolik věcí, ale: ‚Takový je život,‘ řekl klaun se slzami v očích a namaloval si úsměv.“ Koukala jsem mu přímo do očí a doufala, že pochopí, že tenhle zatracenej upíří život má smysl.

„Podle tebe má tohle nějaký zvláštní význam?“ ptal se zmatený mými slovy.

„Ano,“ zasmála jsem se. „Už jen proto, že nebýt toho, že jsi upír, nikdy bys mě nepoznal a měj mě za blázna, ale já věřím, že to jak jsme se potkali, že jsi na mě náhodou narazil, má svůj význam.“

„Jsi blázen, víš?“ Koukal na mě jako na naprostého šílence, ale mě to bylo jedno. Opravdu věřím, že všechno co se nám v životě stane, má svůj důvod svůj zvláštní význam v koloběhu dějin.

„To je tvůj názor,“ ukázala jsem na něj prstem a on svůj pohled znovu stočil ke kůře stromu, u kterého jsem seděla.

„Připomínáš mi mou sestru.  Jmenuje se Alice a také má dar, stále mi tvrdí, že část budoucnosti neovlivníme, že jsme pro něco prostě předurčeni. Abys pochopila, vidí budoucnost a myslí si, že já nepřikládám budoucnosti žádnou váhu.“ Zakroutil očima, jako by tohle už mockrát říkal, nebo slyšel?

„A přikládáš?“ zeptala jsem se ze zvědavosti. „Víš, vypadá to, jako bys zamrznul v minulosti, ale teď je teď a zítra je zítra. Nemůžeš zůstávat zamrzlý, vím, že to jak vypadáme, to co jsme, to trochu popírá, ale Edwarde, život běží, ačkoliv už nejsme lidé.“

„Vážně věříš, že to co prožíváme je život?“ Stočil ke mně pohled. „Podle mě není, život končí smrtí a tu my,“ ukázal na nás prstem, „nikdy nezažijeme.“

„Proč myslíš, že nezažijeme? Můžeme být zničeni, tedy zabiti.“ Vykulila jsem na něj oči, vždyť jsme zničitelní, nemusíme být na tomhle světě věčně.

„Stejně to není život,“ pousmál se. „A na osud jako ty, nebo Alice nevěřím, je to jen něco co si lidé vymysleli, aby měli na co svádět své chyby a omyly.“

„Tebe život vážně štve, co?“ Valila jsem na něj oči. „A já si myslela, že jsem na tom zle.“ Tázavě se na mě zadíval a tak jsem pokračovala. „Asi je ti jasné, že se každou chvíli stěhuji, navíc se pak všichni diví, když si hledám práci jen s nočními směnami. Je jasné, že tohle mi nevadí, ale odrážet všechny ty otázky je otravné. Navíc jsem sama, tak neuvěřitelně sama. Můj stvořitel mě nechal pohozenou v parku, kde mě kousnul. Myslím, že ho jen něco vyrušilo z lovu, nikdy neměl touhu proměnit mě. A tak jsem skončila sama. Ani jsem netušila, kdo jsem, co se se mnou stalo. Zjistila jsem to až ve chvíli, kdy jsem zabila prvního člověka. Bylo to šílené a já nechtěla pokračovat. Tenkrát jsem poprvé utekla do lesa. Chtěla jsem umřít.“

„Tak vidíš,“ pokýval znalecky hlavou. „Sama vidíš, že jsme zrůdy.“

„Ale nemusí to tak být, v tom lese jsem zjistila, že tohle je jen nový druh života. Tak trochu nový začátek,“ usmála jsem se na něj a prstem ukázala na své zlaté oči. „A život s lidmi je také tak nějak možný.“

„Přesto složitý,“ zasmál se velmi smutným smíchem. „Víš, má druhá sestra by dala všechno za to, aby mohla být člověkem.“

„Tím už ale nikdy nebude,“ pokrčila jsem rameny. „Také jsem po tom dlouhou dobu toužila, než jsem si uvědomila, že teď mám tenhle život a musím ho brát takový jaký je.“

„Kdo z nás vlastně ne?“ ptal se s pohledem opět vysoko nad mou hlavou.

„Jak velká vlastně je tvá rodina?“ Má zvědavost nabírala na obrázkách, věděla jsem, že má otce a dvě sestry. Přesto mě zajímalo, zda má další sourozence a nějakou matku?

„Mám otce, jak už jsem říkal a matku, jmenuje se Esme a nejspíš se už smířila, že místo dětí bude mít jen pět oživlých mrtvol,“ za posledním slovem si vzdychnul.

„Nejsi mrtvola,“ kroutila jsem hlavou. „Kdybys byl, hnil bys na hřbitově.“

„Myslím, že víš, jak jsem to myslel,“ řekl zvláštním tónem hlasu. „No, každopádně mé sestry mají ještě muže, Emmetta a Jaspera.“

„Páni, tak velká rodina? Proč jsi proboha odcházel?“ ptala jsem se udiveně a zírala na něj s mírně otevřenou pusou.

„Byl jsem mezi nimi, trochu jako páté kolo u vozu. Jak jsem řekl, každý z nich má partnera a svým způsobem mě každý z nich litoval. Bylo to víc než ubíjející.“ Jeho pohled se opět ztratil někde v dálce a mě bylo jasné, že myslí právě na ně. Na svou rodinu, kterou pro mě z neznámého důvodu opustil.

„Nechtěl ses k nim vrátit? Za celou tu dobu?“ ptala jsem se, ač jsem věděla, že být pátým kolem u vozu je hrozné. Přesto jsem nechápala, proč rodinu vyměnil za samotu.

„No dodnes jsem o tom nepřemýšlel, ale s tebou je to tak nějak jiné, zvláštní.“ Zamyslel se a já ho nechala, rozhlížela jsem se kolem a přemýšlela, kolik času uplynulo. Určitě budu muset za malou chvíli do práce, i když se mi vůbec nechtělo.

Začala jsem přemýšlet, asi mě k tomu donutil Edward, když mluvil o své rodině. Bylo by zajímavé zjistit, jaký by byl můj život, má existence, kdyby do ní nezasáhl ten upír, nebo jaké by to bylo, kdyby se mnou zůstal a vysvětlil mi, co se to se mnou stalo.

Ani si nepamatuji, jak vypadal, prostě se ke mně přikradl, dnes už je mi jasné, že jsem měla být pouze jeho večeří.

„Jak dlouho pracuješ v tom baru?“ zeptal se z ničeho nic Edward. Trochu mě vyrušil z myšlenek, ale něco takového jsem měla očekávat.

„Něco kolem dvou let,“ pokrčila jsem rameny. „Nebude to trvat dlouho a pro jistotu se odstěhuji.“

„Není to ubíjející? Víš pořád se stěhovat, žít jen v noci?“ ptal se.

„No, je to lepší než se toulat od ničeho k ničemu, aspoň mám pocit, že něco dělám. Je to uvolňující.“ Vysvětlila jsem, proč se stále zdržuji v hloupých zaměstnáních, které mě více méně vůbec nenaplňovaly.

„Závidím ti, zvolila sis aktivní život.“ Jeho zkroušený hlas začal nabírat na intenzitě.

„Chceš jít se mnou dnes znovu do baru?“ zeptala jsem se pomalu. „Jestli ne, tak to pochopím, ale já si nemůžu dovolit jen tak z ničeho nic zmizet.“

„To je jasné. A jestli to nevadí, půjdu s tebou.“ Jen jsem kývla hlavou, nemělo ještě cenu vyrážet do města, navíc i přes hustý porost lesa bylo vidět slunce, které svítilo vysoko nad městem.

***

Ani jsem si neuvědomila, jak dlouho tam sedíme, když mě Edward vytrhl ze zamrzlého zírání. Třásl mi silně ramenem a já se pomalu začala rozkoukávat po okolí.

„Bello, nevím, kdy ti začíná šichta, ale myslím, že už je dost hodin,“ pokývnul hlavou směrem k nebi, kde už se místo slunce třpytil měsíc.

„Jejda,“ vyjekla jsem a rychle se postavila. „Máš pravdu, měli bychom jít, tohle si od Kendy odskáču.“

„Kendy? Nebyla tam s tebou včera Ajša?“ ptal se zmateně.

„No víš, to jen já miluju noční!“ zasmála jsem se z plna hrdla a vydala se směrem k městu. Na jeho okraji jsme zpomalili a dál pokračovali lidskou rychlostí. Ani tak to netrvalo příliš dlouho a my se ocitli uvnitř baru. Kendy už netrpělivě přešlapovala a bylo vidět, jak se jí ulevilo, když mě viděla ve dveřích baru.

„Sedni si támhle,“ ukázala jsem k prvnímu stolu, který patřil pod mou část baru. „Přinesu ti vodu.“ Poslechl mě a já se rychle vydala za Kendy.

„Hele kde jsi? To si jako zaspala?“ prskala všude kolem sebe.

„Promiň, už se to nestane. Jdu se převlíknout a pak začnu makat, klidně dnes i uklidím, bereš?“ Věděla jsem, že takhle si ji rychle usmířím. Neváhala jsem a rychle se převlékla a pak zamířila za bar, nalila jsem sklenici vody Edwardovi a pak už v poklidu mu ji odnesla.

***

Autor: Kecka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Buď vším, čím můžeš být - 2: