Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Buď vším, čím můžeš být - 1

09.07.2013 (15:00) • Kecka • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1915×

Bella:

Žij! Tak zvedni se a jdi a žij! Tak takhle jsem se nabádala už několik dní. Zdálo se mi čím dál těžší se každý den zvednout, protáhnout své ztuhlé tělo a vydat se do práce, kterou jsem tolik nesnášela. Byla to tak otravná nutnost jít každý večer do práce, předstírat lidství a tvářit se, jak nadšená jsem ze všeho co mi moje šéfová říkala.

Zrovna nedávno jsem jí musela odmítnout zájezd, který naplánovala pro všechny své pilné včeličky, jak nám říkala. Pracovala jsem v jednom malém nonstop baru a všechny mé kolegyně se neustále divily, proč si beru jen noční směny. Bylo to pro mě lepší, nemusela jsem se bát slunečního svitu, ne že by mi slunce dokázalo ublížit. Jen bych mohla být poněkud nápadnější.

„Ahoj Bello,“ zdravila mě má kolegyně Ajša. Jen jsem jí kývla na pozdrav a pomalým, loudavým krokem jsem se vydala do šaten. Musela jsem se převléknout a co nejrychleji se dostat na plac.

„Copak s tebou dnes je? Jsi nějaká podrážděná,“ zastavila mě Ajša, když jsem se dostala za bar a chtěla obsluhovat první hosty.

„Omlouvám se, nechtěla jsem na tebe být protivná, jen jsem se špatně vyspala.“ Usmívala jsem se na ni a doufala, že to bude stačit na to, aby mě nechala v klidu pracovat.

„Možná by sis měla vzít pár denních směn,“ krčila rameny a provrtávala mě zkoumavým pohledem.

„Noční mi vyhovuje,“ kývla jsem na ni a pak na muže, který si chtěl objednat. „Musím jít makat.“ S těmi slovy jsem se otočila a šla obsloužit několik přítomných.

„Zlato, život je premiéra, druhou šanci nedostaneš!“ Přitočila se ke mně Ajša hned, jak viděla, že se jen tak rozhlížím a utírám mokré sklenice.

„Já vím,“ houkla jsem na ni a dál se věnovala sklenicím. „Hele co říkala šéfová? Jedete na ty hory?“

„Jo, myslím, že je to pořád v plánu,“ pokývala hlavou. „Rozmyslela sis to snad a pojedeš? Bylo by to úžasné.“

Její nadšení jsem nesdílela, jen jsem dál utírala sklenice a stavěla je do polic. Hory by byly fajn, byla by to určitá změna. Ale jak jsem si mohla dovolit jet na hory, když jsem netušila, jestli bude svítit slunce, takhle vědět, že bude pod mrakem…

„Vnímáš?“ Máchala mi před obličejem rukou Ajša.

„Co? Co se děje?“ ptala jsem se a zmateně se rozhlížela.

„Ptala jsem se, jestli už sis našla lepší bydlení. Vážně mi dělá starosti, kde žiješ.“ Vypadala opravdu ustaraně. No přiznávám, že mé bydlení nebylo naprosto ideální, ale mě se nic stát nemohlo, rozhodně ne od lidí, které jsem tam potkávala na ulicích.

„Nehodlám se stěhovat, jestli narážíš na to.“ Koutkem oka jsem zaregistrovala další návštěvníky a s pouhým kývnutím hlavy jsem se za nimi vydala. Zvolili si tichý koutek baru, do kterého to bylo pořádně daleko. Ne že by mi snad vzdálenost nějak vadila, ale zrovna dnes jsem vůbec neměla náladu. Ne na hloupé, oplzlé pohledy chlapů. Na druhou stranu to byla záchrana od Ajšiných řečí. Mám ji ráda, ale je jí po tom houby.

Noc se šíleně vlekla a v baru zůstávalo už jen několik málo otravných opilců, kteří se tady snad zabydleli. Jen málo kdy se sem odvážil někdo po půlnoci. V téhle zapadlé části města příliš lidí nebylo a ti, co byli na ulicích nebyli zrovna hodní hoši.

„Bello, obsluž prosím toho chlapa támhle,“ ukázala Ajša na jeden ze svých stolů. Nechápala jsem, co jí vadí, většinou jí nevadili ani ti nejoplzlejší chlapi, kteří se tady zdržovali. „Je divný, mám z něj strach.“

„Dobře už jdu,“ usmála jsem se na ni a vydala se obsloužit podivína, který se snažil zabořit nos přímo do stolu. Přišla jsem k němu a na nepatrnou chvíli zkameněla. Byl to upír, stejně tak jako já. Mohla jsem jen doufat, že se nebude chtít krmit v mém teritoriu, to by mě dostalo do pořádného průšvihu.

„Mohu vám něco nabídnout?“ zeptala jsem se zdvořile, i když mi bylo naprosto jasné, že si nic nedá.

„Jen vodu,“ zvednul hlavu a já spatřila jeho naprosto černé oči s velkými monokly okolo. Bylo jasné, že už několik dní nelovil.

„Mohu vás požádat o laskavost?“ zeptala jsem se. Jen kývnul, bylo mi jasné, že poznal, kdo jsem. Muselo mu být jasné, že jsem to, co on. „Žiji tady trvale a nerada bych se dostala do problémů.“

„Nebudu lovit… Lidi.“ Pokýval hlavou kolem sebe. „Mám podobné stravovací návyky jako vy.“ Hodil hlavou směrem ke mně. Trochu se mi ulevilo, pokud mluvil pravdu, živil se stejně jako já zvířecí krví.

„Donesu vám tu vodu,“ usmála jsem se, jak nejzářivěji jsem uměla. Vrátila jsem se k baru a čekala otázky od Ajši, přišly přesně, jak jsem čekala.

„To se nebojíš?“ ptala se vyplašeně a měřila si mě pohledem při nalévání vody do sklenice.

„Měla bych?“ Otočila jsem se k ní a chvíli ji pozorovala, neodpověděla. Povzdechla jsem si a pomalým krokem zamířila k neznámému upírovi.

„Tady to máte,“ řekla jsem z vesela a podala mu velkou sklenici plnou vody. Jen se ušklíbnul a pak.

„Jmenuji se Edward a už velmi dlouho se toulám sám,“ začal svým přiznáním. „Netušil jsem, že narazím na někoho, kdo je stejný. Myslíš, že bychom si mohli chvíli popovídat?“

„Teď pracuji, ale po šichtě…“ Jen jsem se usmála i jemu došlo, kam tím mířím.

***

Ráno přišla Susan, naše šéfová. Přebrala si tržbu a ještě jednou se zkusila zeptat:

„Drahoušku Bello, opravdu s námi nechceš jet na hory?“ Vypadala tak dětsky, když se mě snažila přesvědčit, jak skvělé je vyjet si na hory.

„Myslím, že názor nezměním,“ zavrtěla jsem záporně hlavou, „navíc mi přijela návštěva.“ Pokývala jsem hlavou k Edwardovi.

„Neříkala jsi, že ho znáš,“ vytřeštila na mě oči Ajša.

„Hned jsem ho nepoznala.“ Pokrčila jsem naprosto nevinně rameny. Susan to dál neřešila a začala si přebírat hotovost. Rychle jsem se šla převléknout a hned potom jsem si přisedla k Edwardovi.

***

„Měl by sis zajít na lov,“ upozornila jsem na jeho do černa zbarvené oči. „Kousek odtud je les, je v něm mnoho druhů zvěře, pokud se jak říkáš, živíš stejným způsobem.“

„Ano, to bych měl,“ řekl poněkud zvláštním hlasem, bylo mi jasné, že už příliš dlouho ho nepoužíval. „Můžeme ještě posedět?“ ptal se. Nejspíš si myslel, že s mou šichtou končí i otvíračka tohohle baru.

„Jo, je to nonstop.“ Kývla jsem hlavou k blikající ceduli. Ani neotočil hlavou, jen na mě dál zíral.

„Jak se jmenujete?“ ptal se zdvořile a zvláštně na mě zíral.

„Omlouvám se, vůbec jsem se nepředstavila. Jmenuji se Isabella, ale mám raději, když se mi říká jen Bello. A ještě, co myslíte, mohli bychom si tykat?“ Zdvořilost je zdvořilost a já mu nechtěla stále jen vykat.

„Jistě, jsem Edward,“ napřáhl ke mně ruku a já ji bez váhání přijala.

„Nechci si stěžovat, ale jestli nemáme být nápadní, měli bychom odtud vypadnout dřív, než začne svítat.“ Pokývla jsem ke dveřím. Zdálo se, že pochopil, rychle se zvedl, hodil na stůl peníze a už mířil ke dveřím. Nechtěla jsem zdržovat a tak jsem se za ním rychle vydala. „Můžeme jít do lesa, pokud chceš,“ houkla jsem na něj, když jsem viděla, že míří přímo do centra města.

„Chtěl jsem si spíš popovídat,“ vypadal velice smutně, což mě zamrzelo.

„Promiň, to jen…“ zasekla jsem se. Nechtěla jsem ho podezírat, přesto mě něco v jeho výrazu donutilo pokračovat: „Budu trochu klidnější, až budeš nakrmený.“

„Chápu,“ sklopil hlavu a vydal se směrem, který jsem mu ukázala. Ani ne za deset minut jsme už stáli na okraji lesa, který skrýval mnoho dravých zvířat. Byla jsem nadšená, když jsem viděla tu volnost, kterou nabízel les. Byl tak krásný, tak klidný. Já v něm byla volná, mohla jsem být jen sama sebou, takovou, jakou mě stvořili.

***

„Zamyslela ses?“ zeptal se mě Edward, když jsem už nějakou dobu nereagovala.

„Miluji les,“ ukázala jsem směrem do jeho hloubky. „Víš, v lese můžu být jen já, taková jaká jsem, bez zábran, beze strachu. Jen já!“

„Nevadí, když ještě nepůjdeme lovit?“ Štěněčí výraz, který nasadil, mě donutil kývnout a usadit se zády k nejbližšímu stromu.

„Tak povídej,“ vybídla jsem ho k hovoru.

„Tak dlouho jsem s nikým nebyl. Víš, já, měl jsem rodinu, vlastně stále někde mám. Opustil jsem je.“ Hrnulo se to z něj, asi už dlouho toužil někomu všechno říct.

„Byl jsi dlouho sám, viď?“ ptala jsem se, ale spíš jen ze zdvořilosti.

„Ano, až moc. Víš, za celou tu dobu jsem ani jednou nepocítil potřebu s někým být. Povídat si, ale když jsem tě viděl v tom baru,“ zarazil se.

„Jen pokračuj,“ vybízela jsem ho.

„Uch… Jak jsem řekl, vykolejila jsi mě, nečekal jsem někoho jako já. Navíc víš, mám dar. Slyším myšlenky všech kolem sebe, musím říct, že někdy je to velice otravné. Tvé jsem neslyšel a tak mě napadlo, že být s tebou by mohlo být zvláštně uvolňující.“ Zvláštně se na mě zadíval a pak se usmál. „Víš, je to zvláštní sedět tu s někým a přitom ho nemuset pořád poslouchat.“

„Takže ti nejde ani tak o povídání, jako spíš o společnost v tichu?“ podivila jsem se jeho myšlenkovým pochodům.

„Uhodla jsi,“ zasmál se z plna hrdla.

„Pojď na lov, pak můžeme sedět a poslouchat… Ticho?“ Nečekala jsem, jak se rozhodne a vyrazila do lesa. Nevnímala jsem jak čas běží, jen jsem si užívala klidu lesa. Lítala jsem si sem a tam a vůbec jsem nevnímala lovícího Edwarda, kterého jsem jen občas zahlédla.

Nevím jak dlouho jsem si jen tak užívala, když mě Edward zastavil. Nechápala jsem, co se děje, když mě začal tahat co nejdál od místa, kde jsme byli.

„Omlouvám se, zaslechl jsem nějaké lidi a nebylo by dobré, kdyby nás zahlédli.“ Rychle mě přešel vztek, který mě popadal, když mě vyrušil.

„Páni, ten tvůj dar se někdy hodí, že?“ ptala jsem se s úšklebkem na tváři. U něj jsem však pochopení nenašla. Jen si pomalu sedl k prvnímu stromu, který zahlédl. Velmi pomalu jsem ho napodobila, nechtělo se mi ho opouštět, jen proto, že to byl takový poustevník.

***

Autor: Kecka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Buď vším, čím můžeš být - 1: