Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Brána smrti - 27. kapitola

26.09.2012 (15:45) • Stebluska17 • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1320×

27. kapitola – Pád

Zástupce ředitele policie ve Forks Steve Adams měl nohy položené na stole a pomalu upíjel z šálku kávy. V myšlenkách se toulal nad případem Mikea Newtona. Právě si ho znovu pročetl, protože ho srovnával, aby se mohl na vždy uložit mezi vyřešené případy. Byl rád, že už to skončilo. Vraždění na střední škole! Kdo to kdy slyšel?

Byla už skoro půlnoc. Adams měl noční, ale strašně rád by už šel domů. Doufal, že se mu alespoň nepodaří usnout. Pro jistotu si usrkl pořádný doušek kafe. Nepomohlo to. Hlava mu pomalu začala klesat.

Než však usnul, někdo s hlasitou ránou rozrazil dveře policejní stanice.

Zamrkal a snažil se probrat. „Cccco se děje?“

Podíval se do tmy a matně rozeznával nějakou siluetu. Po pár vteřinách v ní rozpozal Charlieho.

„Já-já jsem nes-!“

Nedořekl to. Charlie Swan totiž vešel do světla lampy z jeho stolu a Adams spatřil jeho výraz. Něco takového ještě neviděl. Byl to obličej muže trpící neskutečnou bolestí. Jako by ho mučila španělská inkvizice.

Adams byl v mžiku na nohou.

„Charlie, co se stalo?“

Mlčel. Pomalu dovrávoral k židli a zhroutil se na ni.

Adams se na něj skoro ani nemohl dívat, ale prostě se musel znovu zeptat.

„Co se stalo?“

Charlie se evidentně snažil odpovědět. Otevřel pusu, ale z jeho hrdla se vydral jen neurčitý zvuk. Zavřel je. Tohle zopakoval ještě několikrát.

Adamsovi došla pravda dříve, než to Charlie konečně vyslovil nahlas.

„Moje dcera… Bella… je mrtvá.“

O dvanáct hodin dříve…

Bella se nacházela přesně v té chvíli před probuzením, kde vám všechno stále připadá jako sen. Neuvědomovala si realitu, takže se cítila klidná a vyrovnaná. Ale ten okamžik vždy trvá jen pár vteřin.

Její smysly se jeden po druhém začaly hlásit ke službě. Cítila, že ji Edward hladí po vlasech. Věděla, že jsou stále u Jacoba. Bála se otevřít oči, protože jí bylo jasné, co uvidí.

Dlouho do noci se modlila, aby se Jacob probral. Z toho čekání nakonec usnula. Bylo jí jasné, že kdyby ho Edward uzdravil, tak už by dávno její přítel stál na nohou.

Po tváři jí začala stékat slza. Edward ji setřel prstem.

„Bello,“ uslyšela jeho hlas kousek od ucha.

Otevřela oči. Místnost byla plná světla. Vyhledala pohledem nejdříve Edwarda, ale oči jí rychle sklouzly na Jacoba. Ležel na posteli a vypadal jako… mrtvý. Nechtěla si to ani pomyslet, ale to slovo jí vklouzlo do mysli dříve, než to stačila zastavit. Edward ji pevně objal.

„Bello, neboj se. Žije.“

Nejprve mu nevěřila. Ale když se na Jacoba chvilku dívala, všimla si, že stále dýchá.

„Takže bude v pořádku?“ vysoukala ze sebe.

Edward mlčel.

„Edwarde?“

Podívala se do jeho tváře. Nalezla v ní naprosté zmatení.

„Nevím, co se děje,“ řekl nakonec. „Zdá se, že jsem ho vyléčil, jinak už by dávno… Ale nevím, proč se ještě neprobral. Je to divné.“

„A slyšíš ho?“ zeptala se, i když znala odpověď.

„Ne. Ani z něj nic necítím. Jako kdyby jeho duch úplně zmizel.“

Bella se dívala na tělo na posteli. Byl to její přítel, nejlepší přítel. To on jí dal chuť do života, když byla úplně na dně. Kdyby nebylo jeho, tak by teď v nejlepším případě fungovala (spíš nefungovala) jako chodící mrtvola. Byla by mrtvá. Jacob si zasloužil žít víc než kdokoliv jiný!

„Měli bychom jít. Tady už nic nezmůžeme.“

Bella chtěla odporovat, ale věděla, že má Edward pravdu.

„Dobře.“

Chtěla se zvednout, ale její tělo bylo jako z želatiny. Cítila se unavená, jako kdyby snad týden nespala. Konečně její mozek vyslal ten správný impuls a ona se zvedla. Chytila Edwarda za ruku a zamířila ke dveřím.

Najednou všechno zčernalo.

Edward zaregistroval, jak Bella padá, a stačil ji zachytit, než se praštila o zem. Nejdříve si myslel, že jen zakopla, ale potom si všiml, že má oči zavřené.

„Bello!“

Vyděsil se. Snažil se Bellu probrat, ale nic nezabíralo. Cítil se absolutně bezmocný. Nevěděl, co dělat.

Dostal nápad. Pevně uchopil Bellu a začal se co nejvíce soustředit na jednu osobu.

Na Carlislea Cullena.

Takovou bolest Jacob Black ještě necítil.

Měl pocit, jako kdyby mu nikdo drtil hlavu. Upálení zaživa by bylo proti tomuhle pohlazení. Chtěl tomu utéct, ale nemohl se hýbat.

Nikdy by ho nenapadlo, že po smrti je takováhle bolest. Myslel si, že ve chvíli, kdy zemře, už nebude cítit nic. Žádnou mučivou bolest, spíše naopak.

Ne, tady něco není v pořádku.

Stále žiju, došlo mu.

Možná, že bolest trochu ustoupila, ale spíš si na ni alespoň trochu zvykl. Díky tomu mohl lépe přemýšlet.

Zjistil, že nemá zavřené oči. Všude okolo byla tma. Pokusil se pohnout rukou do temnoty, ale bylo to, jako kdyby žádnou neměl. Vůbec ji neviděl a ruka se ani ničeho nedotkla.

Říkal si, že tohle je horší než vězení.

„Aro, tohle nemůžeš!“ zakřičela Renata.

Vyslovila to nahlas, takže se po ní všichni ostatní přítomní duchové ohlídli. Nebylo zvykem takhle vyrušovat v jejich sále. Vždy se domlouvalo jen pomocí myšlenek.

Aro to ale také ignoroval. Věděl, že když se jednou strhne hlasitá hádka, tak se jen tak neutiší. A sám byl také naštvaný.

„Jak nemůžu?!“ ohradil se.

„Je to zakázané!“ zahulákala téměř nepříčetně.

„A kdo to zakázal? Já?“ ušklíbl se.

„Ne, byli to už Velcí duchové dávno před tím, než si se tady objevil ty! Ty jsi ten zákon akorát zanechal,“ připomněla mu.

„Ale můžu ho i zrušit. Což jsem vlastně asi právě udělal.“

„Když už máme tu schopnost, proč bychom ji neměli využívat,“ přidal se do debaty Caius.

Renata nevěřila vlastním uším.

„Věznit duchy je odporné, bolestivé, mučivé, nechutné…“ a dále pokračovala ve výčtu.

„Mluvíš, jako kdybys to zažila,“ prohlásil Aro.

Měla sto chutí říct, že ano, ale Renata pouze mluvila s duchy, kteří si tím prošli. Byla tu nejstarším duchem. Zemřela již před pěti tisíci lety.

Platí, že duchům vládne ten nejstarší, ale ona nemohla, protože je žena. Bylo to neuvěřitelně nespravedlivé. Proto musela poslouchat Ara.

„Existují přece jiné způsoby, jak potrestat ducha.“

„Já vím,“ usmál se Aro. „Mohli jsme ho poslat dál. A to podle mě vlastně ani žádný trest není. Spíš odměna.“

Renatin vztek snad už nemohl být vyšší.

„Vždyť ten chlapec nic neudělal! Byl tady sotva pár vteřin. A stále ještě žije! Proč ho tady vězníš?“ To poslední už řekla úplně zoufale.

Arův úsměv se rozšířil. „Myslím, že by se jeho duch mohl hodit.“

Carlisle Cullen stál ve své pracovně vedle nemocničního lůžka, na kterém ležela Bella. Stále byla v bezvědomí. Edward ji pevně svíral za ruku.

Objevili se tu před pár hodinami. Edward akorát rychle pověděl, co se stalo, že se Bella najednou skácela k zemi, a o té doby sotva promluvil. Jeho obličej přetékal zoufalstvím a Carlisle se bál do něj teď znovu pohlédnout, protože nepřinášel žádné dobré zprávy.

Podrobil Bellu všem testům, které mohl udělat tady doma. Nejprve ho napadlo vzít ji do nemocnice, ale ten nápad musel po chvíli zavrhnout. Bellin stav by vzbudil příliš velkou pozornost. Stejně by tam pro ni nemohl udělat o moc víc než tady. Vlastně si nebyl jistý, jestli pro ni vůbec něco může udělat.

„Edwarde?“

Carlisle chtěl vyslovit diagnózu, ale Edward ho předběhl. Už si to dávno přečetl v jeho mysli, i když ve tváři to bylo stejně čitelné.

„Proč? Proč umírá?“

„Nevím,“ přiznal poraženě Carlisle a pozoroval, jak se Edward začal třást. „Její tělo pomalu vypovídá službu. Nikdy jsem se s ničím podobným nesetkal. Vlastně ano, ale u mnohem starších lidí. Bella… ona umírá na stáří…“

„Vždyť je jí sedmnáct!“ namítl ženský hlas.

Do místnosti vešla Esme s Alice v těsném závěsu.

„Je to divné… Jako kdyby z ní něco vysálo život…“ uvažoval Carlisle.

Alice promluvila se zavřenýma očima. „Nic nevidím… Něco úplně rozmazává budoucnost. Vidím jen, že se Bella za chviličku probere.“

Bellu hlodal ten pocit, že jí něco uniká. Snažila se chytit ten pomyslný provázek a přijít na to, ale něco ji stahovalo dolů, do temnoty.

Myslí jí plulo mnoho obrazů. Jacobovo tělo bez duše, jak leží na posteli… Edward jak se najednou objevil v měsíčním světle… Jaredův nešťastný pohled.

Najednou otevřela oči. Zjistila, že se dívá do tváře tří upírů a na Edwarda. On ji vyděsil nejvíc. Vypadal, jako kdyby ho někdo právě mučil.

„Co se stalo?“ zašeptala.

Skoro ani nedokázala mluvit nahlas. Takhle unavená se ještě nikdy necítila. Neuzvedla by ani vlastní ruku. Jediné, co bylo alespoň trochu bdělé, byla její mysl, i když se jí chtělo spát.

„Omdlela jsi. Strašně moc jsi mě vyděsila. Jak se cítíš?“

„Strašně slabá.“ Vyhledala očima Carlislea. „Co mi je?“ zeptala se.

Nikdo jí neodpověděl. Prohlížela si němé tváře a odpověď jí postupně docházela. Udivilo ji, jakým stylem tu informaci, že umírá, přijala. Nechtělo se jí brečet, ani křičet – stejně by na to ani neměla sílu.

Pomyslela na Charlieho a na Renée. Věděla, že tohle bude pro ně velká rána, ale věřila, že to překonají. A Jacob. Přála si, aby žil. Ona ať klidně zemře, ale on musí žít!

Jenže potom jí oči sklouzly na Edwarda.

Zrovna ve chvíli, kdy jsou konečně zase ve stejném světě, musí ona začít umírat! Kde je nějaká spravedlnost?

„Promiň,“ zašeptala.

„Ty se nemáš za co omlouvat.“ Dívala se hluboko do těch překrásných zelených očí a viděla v nich spoustu bolesti.

„Jde s tím něco udělat?“ zeptala se Carlislea, i když odpověď znala.

„Bohužel ne.“

Alice se najednou rozzářila. „Vlastně…“

Rázně ji přerušil Edward. „Ne! To ani náhodou!“

„Je to jediné řešení,“ namítla Alice.

„To… nedovolím.“

Jejich hádku přerušil Carlisle decentním odkašláním. „Ehm... Alice, mohla bys nám to vysvětlit.“

„Jistě,“ řekla a zaškaredila se na Edwarda. „Bella nereaguje na léčení, jak na pozemské, tak na to nadpřirozené. Ale na jednu věc by reagovat mohla. Na upíří jed.“

„Takže ty navrhuješ ji proměnit?“ pronesla trochu nedůvěřivým tónem Esme.

Bella se rozzářila. Věděla, že to je šance na přežití. Na tom ji ale moc nezáleželo. Hlavně chtěla být s Edwardem. Sice netušila, jaké bude soužití ducha a upíra, ale rozhodně to nemohlo být složitější než člověk a duch.

„To je fantastický nápad!“ usmála se.

„Bello, vždyť…“ začal Edward.

Bella periferním zrakem viděla, jak Carlisle, Alice i Esmé odešli z místnosti.

„Ne, Edwarde, slyšel jsi, že je to jediná šance. Copak ty nechceš, abych žila?“ Ta poslední věta se jí ostře vryla do hrudi.

„Samozřejmě, že chci, abys žila,“ ubezpečil ji rychle. „Jen nechci, abys žila takhle.“

„Mně je jedno, jak budu žít. Jen chci žít s tebou. Jinak by to vlastně ani nebyl život.“

Zavřela oči a ucítila slzy na tvářích. Edward ji začal hladit po vlasech.

„Neboj se, půjdu hned za tebou.“

Začala být doopravdy zoufalá. „Jaký má tohle smysl? Byli jsme spolu ve světě duchů, šťastní, muselo to skončit. Teď jsme tady, šťastní, a také to musí skončit. Ale nemuselo by, kdyby mě Carlisle proměnil. Byli bychom spolu navždy.“

„Budeme,“ řekl Edward rozhodně. „Ať se stane cokoliv.“

„Proč? Proč umírám. Ze všech zranění jsem se přece vyléčila.“

„Z toho pádu to není,“ vysvětloval jí. „Carlisle neví, proč umíráš. Říká, že to je, jako kdybys umírala na stáří…“

Bella to nechápala. „Byla jsem v pořádku… Akorát poslední dobou jsem se cítila unavená.“

Vzpomněla si, kolikrát za poslední dobou nevysvětlitelně zkolabovala. Kdy to vlastně začalo? Ve vzpomínkách došla k tomu večeru, kdy Mike zabil Lauren a Bellu mále také zabil. Ten večer, kdy se objevil Edward.

Zbledla.

Došlo jí, proč umírá.

Ano, na stáří, protože její život vážně končil. Zbytek ho darovala. Edwardovi. To proto se z něj stal člověk. Tedy skoro.

„Bello, co se děje?“

Nemohla mu říct pravdu. To by nevstřebal. Rychle vymýšlela nějakou výmluvu.

„Nic. Jen jsem… myslela na Jacoba.“

„Aha.“

„Ještě se neprobral, že?“ řekla zklamaně.

„Ne… Ale přemýšlel jsem o tom. A něco mě napadlo.“ Na chvilku se odmlčel. „Víš, jsem si naprosto jistý, že jsem ho vyléčil. Určitě.“

„Ale stále není při vědomí. Třeba se už nikdy neprobere a stejně brzy zem-zemře.“ Každé slovo ji řezalo jako žiletka.

Edward jí setřel slzy a pohladil ji po ramenech. „Bello, Bello, klid! Bude to dobré. Jacob žije. Je v komatu, je zdravý, ale neprobírá se. Nepřipomíná ti to něco?“

Belle se rozšířily oči. „Ty… ty myslíš, že je… duch?“

„Ano. Tedy, téměř. Jako jsi byla ty.“

Bella na tom ale pár věcí stále nesedělo. „Ale proč se nevrátil?“

„To nemám ponětí.“

Bella přemýšlela. Že by tam Jacob potkal lásku stejně jako ona a nechtěl se vrátit? Jestli ano, neměla by na něj zapomenout a nechat ho „žít“? A nežárlí náhodou trochu?

Ne, je to můj kamarád, řekla si. Ale nemůžu takhle nic nevědět. Musím zjistit, co s ním je.

„Jedeme do La Push,“ prohlásila razantně.

„Cože?!“ Edward se zdál víc překvapený, než kdyby mu Bella řekla, že je těhotná.

„Musíme se ho pokusit vyvolat,“ vysvětlila pohotově. „Znám tam pár kluků, co vyvolávají duchy. A nedívej se na mě, jako kdybych se zbláznila.“

„Promiň, zlatíčko,“ omluvil se, „ale tohle je šílené.“

„Proč?“

„Nemůžeš jet do La Push. Jsi slabá. Umíráš,“ dodal zlomeně.

„Tak nech Carlislea, ať mě promění, to budu silná dost,“ navrhla vážně.

„A dáš si Jacoba k svačině,“ usmál se Edward, ale jeho oči se nesmály.

Podívala se na něj a snažila se mluvit hlasem plným respektu. „Edwarde, já si nedělám srandu. Vyber si. Buď mě vezmeš do La Push, anebo řeknu Carlisleovi, ať mě promění v upíra.“ Bohužel se zmohla jen na slabý hlásek, ale i tak na Edwarda její slova velmi zapůsobila.

Jared se procházel po pláži. Začínalo poprchávat, ale jemu bylo jedno, jestli zmokne. Šel dál a díval se do země, jen občas smutně vzhlédl k útesu.

Myšlenkami byl v minulosti. Vzpomínal na chvíle, kdy se tady procházel s tou nejkrásnější dívkou na světě. Byl tak šťastný. Stále nemohl uvěřit, že to skončilo tak náhle.

Pamatoval si chvíli, kdy ji ztratil. Když mu to řekli, měl pocit, jako kdyby se zastavil celý svět. Nic najednou nedávalo smysl. Dlouho po té chodil jako tělo bez duše. Všude viděl její tvář.

Byl nešťastný. A zároveň tak naštvaný. Na všechny, na všechno.

Po nějaké době se to trochu zlepšilo. Ale vrátilo se to ve chvíli, kdy zjistil, že obvinili Mikea Newtona z její smrti. A on se přiznal.

Jared dlouho věřil, že to byla nešťastná náhoda. Ale byla to vražda. Měl chuť se pomstít. Chtěl, aby Mike trpěl stejně jako on. Chtěl, aby zemřel…

Ne, nemůže setřít krev další krví. Kim by to nechtěla.

Tak moc si přál ji znovu spatřit. Alespoň na chvilku. Říct jí, jak moc ji miloval. A stále miluje.

Ale věděl, že to je nemožné.

To však není pravda, mělo ho napadnout ve chvíli, kdy se před ním najednou objevil cizí muž s dívkou v náručí.

Bella byla ráda, že dosáhla svého. Přesvědčila Edwarda, aby ji vzal do La Push. Ale v koutku hlavy se zabývala tím, že té druhé podmínce se stejně nelze vyhnout. Jestli doopravdy umírá, musí se stát upírem, aby mohla s Edwardem zůstat. Navždy. Při té myšlence ji příjemně zahřálo u srdce a ona se cítila o trochu silnější.

Právě se objevili před nic netušícím Jaredem.

„Edwarde, můžeš mě pustit, dokážu stát,“ zašeptala mu do ucha.

Překvapilo ji, že jí vyhověl bez řečí, ale i když byla na zemi, tak ji stále podpíral.

„Bello? Co tady děláš? Kde ses tady najednou vzala? A kdo je tohle?“ Trhl rukou směrem k Edwardovi.

„Ahoj, Jarede. Vím, že máš spoustu otázek, ale já mám jednu prosbu, která nepočká.“

„Sa-samozřejmě.“ Jared se stále tvářil zmateně.

„Chceme se pokusit vyvolat Jacoba.“

Jared se vyděsil. „Chceš říct, že je...“

„Ne!“ řekla rychle.

„Jen myslíme, že uvízl na druhé straně,“ řekl Edward.

Jared o tom chvilku přemýšlel. „Nevím, jestli vás správně chápu... Chcete říct, že Jacob sice není mrtvý, ale je duch?“

Bella přikývla.

„V tom případě bych si ale nebyl jistý, jestli se nám ho povede vyvolat,“ zamyslel se.

„Můžeme zkusit jakéhokoliv jiného ducha. Od toho se můžeme dozvědět všechno,“ řekl Edward.

„Kim,“ zašeptal Jared s nadějí v hlase. O vteřinu později se zase mračil. „Ale s tou se nám nikdy nepodařilo navázat spojení.“

„Můžeme to zkusit znovu,“ řekla Bella.

„Skočím pro nějaké svíčky,“ oznámil už napůl v běhu Jared.

„To je zbytečné. Začíná pršet a nahoře bude foukat silný vítr,“ zastavil ho Edward.

„Kde ji proboha chcete vyvolávat?“ divil se Jared.

Edward se na něj pousmál. Zjevně ho překvapilo, že mu to nedošlo.

„Na místě, se kterým je nejvíce spojena. Místo, kde zemřela.“

Na útesu to silně foukalo. Svíčky by tu byly úplně bezvýznamné.

Edward jim řekl, aby si stoupli do kruhu a drželi se za ruce. Belle přišlo zvláštní, že se duch snaží vyvolat ducha. Podívala se na Jareda. V jeho tváři se zrcadlilo mnoho emocí.

„Jarede, mysli na Kim a snaž se ty myšlenky posílat i mimo svou hlavu.“

Jared zavřel oči a snažil se splnit Edwardův příkaz.

Bella začala cítit drobné vibrace v ruce, kterou držela Jareda. Nechala energii přes sebe přestoupit dál, do druhé ruky a předala ji Edwardovi. Ucítila energii i z druhého směru. Vytvořili kruh.

„Jarede?“ ozval se dívčí hlas.

Bella otevřela oči. Před ní se vznášela krásná snědá dívka.

„Kim,“ zašeptal Jared. „Miluju tě.“

„Jarede, taky tě miluju.“ Otočila se v kruhu kolem dokola. „Omlouvám se. Vám všem.“ A zmizela.

Nastalo hrobové ticho. Najednou začal fičet silný vítr.

„Co se stalo? Proč zmizela?“ Jared přes vítr musel téměř řvát, aby ho bylo slyšet.

„Nevím,“ řekla Bella, ale nejspíš ji nebylo vůbec slyšet. Pohlédla na Edwarda. Vyděsila se, protože z výrazu jeho tváře usoudila, že on nejspíš ví, co se děje. V jeho tváři se zračila hrůza a strach.

Najednou se před nimi objevil Aro.

„Edwarde, jak jsi mohl?“ Nemluvil nahlas, ale Bella ho dobře slyšela i přes hučící vítr. „Mysleli jste si, že vám tohle může projít? Copak nechápete, jak mocný zákon přírody jste porušili? A je to již podruhé! Ten, kdo zemře, má zůstat mrtvý! Rozdělit se s někým o vlastní život! Na co jsi při tom myslela, Bello? Tohle ale obejít nemůžeš. Smrt chce teď jeden život zpátky. To proto najednou umíráš.“

Bella cítila, jak se na ni Edward podíval bolestným pohledem.

Aro se ji podíval hluboko do očí, až ji zamrazilo po celém těle.

„Ale tentokrát zemřeš. Vy oba. Nedovolím, abyste si i nadále takhle zahrávali se Smrtí. A tentokrát jsem se pojistil. Mám tvého přítele, Bello. Myslím, že se jmenuje Jacob. Dokud zůstanete na tomto světě, budu ho věznit a věř mi, že pro něj je to horší, než to nejhorší peklo z tvých představ. Zemři a dám mu život. Zůstaň a Jacob nebude jediný, kdo za to zaplatí. Dokážu se mstít i lidem, Bello. Buď moudrá."

Aro se rozplynul.

Bella zůstala stát jako zkamenělá. Stále vstřebávala, co se stalo. Cítila na tváři horké slzy. Edward ji objal. Tisknul ji tak pevně, že málem nemohla dýchat. Ale bylo jí to jedno. Věděla, že musí zemřít.

Otřela si slzy. „Jarede?“

„Ano Bello,“ ozval se zmatený hlas. „Co–co to mělo znamenat?“

Bella jeho otázku ignorovala. „Jarede, teď musíš jít domů. Ne, běž za Jacobem. Brzy... brzy se probere.“

„Chceš snad říct, že poslechneš toho šílence?“ zhrozil se. „Přece... přece nemůžeš. Charlie... Jacob...“

„Kvůli ním to dělám,“ řekla rozhodně. „Prosím, Jarede, řekni Jacobovi pravdu. A Charliemu... že jsi z dálky viděl, jak jsem uklouzla a spadla a Edward pro mě skočil, aby mě zachránil.“

„Bello, to ne!“ zhrozil se Jared.

„Jarede, prosím! Jestli to neudělám, tak to můžeš odnést i ty. Nebo Kim.“

Belle bylo jasné, že ho přesvědčila.

„Jsi skvělá holka, Bello. Hodně štěstí.“ Otočil se a rozběhl se pryč.

„Bello, nemusíš to dělat,“ zašeptal Edward.

Bella zavrtěla hlavou. Vpíjela se do jeho zelených očí. Byly tak krásné. A mělo to být to poslední, co uvidí. Jak krásné.

„Ty víš, že musím. Nebo tě napadá, jak to obejít?“ zeptala se, ale v hlase jí nezazněla ani stopa naděje. Ani ji nepotřebovala. Byla vyrovnaná. Chtěla zachránit Jacoba.

Edward mlčel.

„Promiň,“ omluvila se. „Mohli jsme spolu být navždy a já to pokazila. Miluju tě.“ Stoupla si na špičky a políbila ho. Chvilku ji polibek vracel, ale pak se odtrhl. Trochu ji to naštvalo.

„Proč se omlouváš? Ty za nic nemůžeš. Je to moje chyba. Kéž bych tě nikdy nepotkal a nezkomplikoval ti takhle život,“ řekl nešťastně.

„Edwarde, nic bych nevyměnila za to, co jsem s tebou prožila. Bylo to milionkrát víc, než bych si vůbec zasloužila.“

„Miluju tě.“

Políbil ji. Dlouze, vášnivě. V hlavě si promítala veškeré okamžiky, které spolu prožili. Když ho poprvé spatřila, louka, kde jí dal květinu, temná chodba, kde se objevil v tomhle světě.

„Můžeme klidně počkat. Můžeš tu být ještě chvíli,“ nabídl jí.

„Ne,“ odmítla. „Nechci nechat Jacoba trpět. A nedokázala bych se s nikým loučit. Takhle to bude rychlé.“

„Bello, můžeme-“ zašeptal.

„Edwarde,“ přerušila ho. „Nemůžeme nic udělat. Tohle je konec. A já to chápu. Já to beru. Byla jsem napůl mrtvá, duch, ale byla jsem živá, protože jsem byla s tebou. Když jsem se vrátila do tohohle světa bez tebe, byla to smrt. Je mi jedno, kde budu, jen když budu s tebou. I za Bránou smrti.“

Usmál se na ni a znovu ji políbil.

„Myslím, že je čas,“ zašeptala.

Šla ke kraji útesu a podívala se dolů. Moře bylo rozbouřené.

„Edwarde a ty můžeš zemřít? Myslím, když skočíš?“

„Já zemřu, až zemřeš ty. Moje existence je svázaná s tou tvou. Jsme jedno tělo. Jedna duše.“

Přikývla. „Dobře.“

Stiskl její dlaň. „Miluju tě.“

„Já tebe taky,“ řekla a společně se vrhli dolů, do moře. Do Brány smrti.

Zní to možná drsně, ale tohle je konec. Často se stává, že se věci z osboního života prolínají do psaní a já prostě něchci uveřejnit ten epilog. 

Ale kdyby o něj někdo hodně stál, může si o jeho nedokončenou verzi napsat na můj mail.

Autor: Stebluska17 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Brána smrti - 27. kapitola: