Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Black angel 25. kapitola

03.02.2010 (21:30) • Pajam • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6325×

25. kapitola

Bella:

Vraceli jsme se až k večeru a já byla totálně vyřízená. Anděl by si myslel, že když spal minulou noc, že dnes spát nebude, ale to asi nikdy nepotkal shopaholika. Asi v půli cesty jsem to zabalila a usnula jsem vzadu na hromadě tašek.

Celkově si pamatuji až když jsme zastavili. Slyšela jsem Edwardův hlas jak se ptá co se mi stalo, Alicinu odpověď, že nic nevydržím, něčí smích a vrčení a náruč, která mě nesla do postele .

„Lásko vstávej je osm hodin,“ budil mě krásný hlas, ale za tu větu, kterou vypustil z úst bych byla schopná vraždit.

„To je dobrý, já nikam nejdu,“ vyřešila jsem dilema a otočila se na druhý bok.

„Ale to si bohužel myslíš jen ty,“ ozval se jeho smích.

Snažil se ze mě strhnout deku, ale já jí pevně držela a nehodlala jen tak pustit. Co to bylo za hloupý nápad začít chodit do školy? Přešel na jinou taktiku. Ta se mi líbila ještě méně. Chvíli sice bylo ticho a já upadla zatím do polospánku, ale pak se na mém obličeji objevilo něco studeného a tekutého.

„Heeej,“ okamžitě jsem si sedla a uviděla nad sebou křenící se tvář Edwarda v jehož ruce byla, teď už prázdná, sklenička.

„Dobré ráno,“ usmál se a přiblížil se, aby mě mohl políbit. Tak on mi nejdřív vychrstne studenou vodu na obličej a pak mě chce políbit? V které době žil? Rychle jsem uhla a on za mnou spadl na postel. Nedalo se nesmát.

„Teď jsme si kvit,“ pronesla jsem mezi záchvaty smíchu a dala mu pusu na jeho vykolejenou tvář. Okamžitě využil situace a vyšoupl se nade mne. Začal mě líbat a bránit se by byla největší blbina, kterou bych v životě – neživotě udělala. Navíc v tom byl příslib zameškání školy, zakřikla jsem se.

V ten moment, jako by mi mohl číst myšlenky, přestal a usmál se.

„Nestihneš školu,“ zašeptal.

„To mi je jedno,“ přitáhla jsem si ho zpátky a překulila jsem se na něj.

Nenechal mě v takové poloze dlouho a už byl zpátky nade mnou. Chytil mé ruce nad hlavu a druhou ruku mě něžně odtáhl.

„Rád bych v tomhle pokračoval, ale do školy musíš,“ políbil mě na nos a slezl ze mě. Hodil po mě nějaké oblečení a odporoučel se. Zůstala jsem sama pouze se svou nechutí jít do školy.

To oblečení mi nemohl vybírat on. Leda by chtěl abych nosila velmi krátké mini sukně a podle bot, které byly u postele, i podpatky. Zřejmě si ani nevšiml co po mě hází, ale když je to jeho přání ať se s myšlenkama popere po svým, usmála jsem se mému andělskému plánu.

Vykonala jsem každodenní ranní rituál a šla pomalinku dolů. Bylo třičtvrtě na osm. A to jsem se to snažila co nejvíce prodlužovat.

„Páni Bello, jsi kočka,“ zahvízdal Emmett. Vstyčila jsem svůj zrak, který se momentálně vztahoval pouze na moje nohy a snahu nepokusit se zabít. Všichni kromě Alice měli pusu otevřenou do velkého O a já přemýšlela, jestli by nechtěla kolem letět nějaká moucha.

„Ehm...“ decentně jsem si odkašlala. Spravili svůj zevnějšek a každý si šel po své práci.

„Tohle jsem po tobě neházel,“ pošeptal mi Edward a lehce mě políbil.

„Tím pádem nevím, kde bych to jinak vzala,“ mumlala jsem úplně odrovnaná jeho přítomností.

„No tak... celý svět ví, že nedokážete být bez sebe, ale pokud do minuty nevyrazíme příjde Emmet a Jasper pozdě na hodinu,“ odtrhávala nás od sebe Alice.

Oba dva jsme na ní hodili ne moc přívětivé pohledy a raději ji poslechli. Kdo ví, čeho je ona schopná. Nasedla jsem s Edwardem do Volva, cestu domů vymyslím později, a opřela si hlavu o jeho rameno. Jeli jsme mlčky a jen si užívali přítomnost toho druhého.

Ihned u školy mě Al popadla za ruku a táhla na první hodinu.

Se všema jsem se sešla opět až na obědě, kde jsem já nejedla. Měla jsem toho dost z domova, nemusela jsem jíst i tady. Všichni kolem probírali návštěvu. Slibovali si další společný lov a já si jen povzdychla.

„Co se děje?“ reagoval Jasper a Edward mi silněji stiskl ruku, za kterou mě držel.

„Já chci taky na lov,“ posteskla jsem si.

„Neměla sis vymýšlet kraviny,“ pronesl vážně Emmett. V kombinaci s ním to spíše vypadalo humorně.

„Já si je nevymyslela, ale oni opravdu nesmějí vědět, že andělé existují. Navíc, pokud se nepletu, tak jsou jediný ,vegerariáni' bez anděla, takže by jsme jim to mohli už brzo říci. Předpokládám tak maximálně dvě stě let.“

„Můžeš mi vysvětlit, jak chceš dvě stě let předstírat člověka?“ ptala se trochu nechápavě Rose.

„Budu velmi odolný člověk,“ usmála jsem se na ni. Tuhle otázku raději nebudu řešit dříve než bude nutné.

Oběd už pokračoval celkem v klidu, pokud se do toho počítá i Emmovo žonglování s růžičkovou kapustou, a já s Edwardem jsem se dohodla, že spolu půjdeme v pátek na lov. Pít budu jen já. On si počká na ten společný.

Pomalu jsme se loudali do učebny a přitom si povídali o všem možným.

Po konci hodiny jsme se domluvili, že na něj počkám venku a pojedeme domů společně. Asi poprvé mi vadilo, že nechodím na tělocvik. Čekala jsem na něj v autě a přitom mu ho zkontrolovala. Naneštěstí pro mě tam neměl nic nezákonýho, pouze jen CD s hudbou, převážně vážnou, ale našli se tam i ze současnosti. Jedno jsem si vybrala, ani jsem nepřemýšlela jaké a spustila. Autem se rozezněli nádherné tóny klavírní skladby a já, ačkoliv jsem nevěděla, kdo to složil, jsem ho chtěla poznat. Vrhla jsem se na obálku a zjistila název Debussy. Žije ještě? Snad ano, protože bych mu chtěla říct, že je umělec.

Po pár minutách, kdy jsem si usmyslela, že toho umělce navštívím, za mnou přišel Edward a kouzelně se usmál. Když otevřel dveře zatvářil se trochu nechápavě, ale hned potom vrátil svou tvář do své přirozené, uvolněné masky.

„Odkdy posloucháš Debussyho?“ zeptal se mě. Samozřejmě se díval na mě a nevadilo mu, že už dávno jedeme.

„Od té doby, co jsi mě na sebe nechal čekat.“

„Promiň,“ pípl. „Taky to pro mě bylo zdlouhavé.“

„Hmm... žije ještě?“ kývla jsem hlavou na rádio.

„Kdo? Debussy?“ začal se smát. „Ten žil, když jsem se narodil,“ nepřestával.

„Tak promiň. Možná to nevíš, ale je mi 16 a na zemi jsem teprve pár týdnů,“ dělala jsem uraženou.

Okamžitě se zklidnil. „Promiň,“ omlouval se znova. „Já si to nějak neuvědomil.“

„Odpouštím ti,“ usmála jsem se a dál jsme jeli mlčky. Trochu mi zhatil plán setkat se s tím umělcem, ale na něj se nedalo dlouho mračit.

Doma to velmi žilo. Nikde jsem neviděla Carlisleho s Eleazarem, ale ženské pokolení skákalo uprostřed obýváku a svými nádhernými hlasy zpívaly do písničky, kterou měli puštěnou. Na rozdíl ode mne si pouštěly něco, kde opravdu basy nechyběly.

Trochu zaraženě jsme na ně koukali ode dveří. Očividně si nás nevšimly. Bez toho aniž bychom mezi sebou promluvili slovo, jsme se otočili a rozhodli se je nerušit. Člověk by se k nim přidat nemohl a kluk očividně také ne.

Edward mě někam vedl a až po chvilce jsem si uvědomila, že míříme na jeho louku. Opět bez jediného slova jsme si lehli doprostřed a dívali se do očí. Nic jsme neříkali. Ani jeden z nás nechtěl narušit to příjemné jiskření, které mezi námi prolétalo.

Už se stmívalo, když se ozval otravný zvuk jeho mobilu. Jen se koukl na displej, zamračil se a vrátil zpět do kalhot.

„Alice nás nevidí co?“ povzdechl si.

„Ne, měla by? Klidně ho stáhnu.“

„To je dobrý, asi mají o nás už strach. Měli bychom se vrátit,“ pomalu se zvedal, ale mě se odtud nikam nechtělo. Bylo mi tu příjemně. Tahal mě sice za ruku abych se zvedla, ale byla jsem silnější a škubnutím jsem ho stáhla zpátky ke mně. Potom jsem si lehla na jeho hruď a zavřela oči. Hlava se mi trochu otřásla, jak v sobě zadržoval smích, ale nebylo to těžké snést.

„Chápu, že se ti tu líbí, ale mám takový dojem, že na člověka je tu zima a navíc v tvém oblečku by opravdový člověk umrzl,“ jemně mě přemlouval. Marné snahy.

„Tak mi dáš potom tvojí bundu a bude to vypadat věrohodně,“ razantně jsem utla jakýkoliv pokus dostat mě odsud. To on mě sem vláčel, tak ať si snáší následky svého rozhodnutí.

„Ty jsi tak tvdohlavá,“ povzdechl si, ale slyšela jsem v jeho hlase úsměv.

Neodpověděla jsem. Jen dál ležela. Chvíli bylo zase ticho, ale potom mě Edward ze sebe sundal a někam do lesa zavrčel.

„Tušila jsem, že budete tady,“ ozval se odněkud z lesa usměvavý hlas Alice. „Nechci vás příliš rušit -“

„Už rušíš Alice,“ skočil jí do řeči Edward.

„Jo to si myslíš ty,“ vyplázla na něj jazyk. „Ale vzhledem k tomu, že si tady naše Bella vymyslela hru na člověka, měla by taky jít spát nebo něco jíst. Carmen se příliš strachuje, kde jste a nadává ti, jak můžeš být tak nezodpovědný, že nevečeřela,“ usmála se vítězně Alice a začala mě tahat za ruku stejně jako Edward před ní. Chvíli jsem uvažovala, že bych jí na sebe taky stáhla, ale u ní by to asi nedopadlo tak dobře jako u něj.

Doma Carmen opravdu pokárala Edwarda, že mě nechal tak dlouho bez jídla, a že je velmi nezodpovědný. Cullenovi měli co dělat, aby se nerozesmáli a Emmett s Jazzem, který cítil jeho emoce, rychle prosvištěli kolem nás a už na cestě se začali smát. Eleazar se za nimi díval chvíli nechápavě, ale pak si zatřepal hlavou a s povzdechem: „Jsou jak malý,“ to přestal řešit.

Esme se na mě shovívavě usmála a lehce mě popostrkala do kuchyně, kde na stole čekaly kouřící špagety. Zahrála jsem si na úděsně hladovou a vrhla se na ně. Bylo to vynikající a nejen mojí náhradní maminku, ale i Carmen jsem velmi potěšila.

Nakonec jsem taky musela jít spát, ale s tím kolik jsem toho strávila v posteli za poslední dva dny nečekám, že by se mi mohlo mé poslání v pokoji vyplnit. Měla jsem mnohem lepší nápad na strávení dnešní noci.

Svěřila jsem se s tím Edwardovi, který nečekaně se mnou souhlasil. Potichounku jsem se vykradli balkonem z domu. Narychlo jsem stáhla štít, aby Alice případně neměla strach. Autem jsme jet nemohli, v tomhle domě, který je k prasknutí těch nejcitlivějších upírů by na nás brzy přišli. A bylo by po našem nočním dobrosružství.

Celkově, když jsme byli daleko od domu jsme se začali chovat jako opilí. Nepředstavitelně jsme se smáli a schovávali za stromy. Několikrát jsem zakopla, ale bylo mi to jedno. Naštěstí už dlouho nepršelo takže jsem nebyla celá od bláta. Chvilkama si mě Edward hodil na rameno, ale rychle jsem z něho slezla a utíkala od něj. Chovali jsme se jako malé děti ale vůbec nám to nevadilo. Dokonce jsem se mohla vrátit do podoby anděla, takže jsem mu utíkala i na strom, jenomže on uměl až příliš dobře lézt.

Až kolem půlnoci jsme se dostali do Seattlu, kam jsme celou dobu mířili. Už jsme se konečně trochu zklidnili. Ze začátku byl nápad o něco jiný. Původně jsme mířili do hotelu, ale město vypadalo v noci kouzelně a strašně romanticky.

Drželi jsme se za ruce a procházeli se náměstím. Ještě před pár hodinami bych dala nevím co, abych mohla s ním být osamoceně v pokoji a teď jsem se s ním procházela po nočním městě a povídali jsme si o mém dětství a pekle.

Domů jsme se vraceli až kolem šestý. Opět jsme se velmi potichu proplížili do našeho pokoje. Já na sebe ještě hodila pyžámko a dělala, že spím.

Dopoledne a část odpoledne probíhala téměř jako minulý den – nudně. Až doma jsem si vzpoměla na jenu věc.

„Emmette?“ zařvala jsem na celý dům.

„Co chceš, sestřičko?“ objevil se vedle mne a zkoumavě si mě prohlížel, pak nasadil podivný úsměv a Edward, kterému jsem v hale seděla na klíně, ztuhl. To by mě zajímalo na co zase myslel.

„Víš, minule, jak jste byli na lovu,“ upřesnila jsem, „jsem se koukala na film. Jmenoval se Harry Potter a podle Alice by jsi měl mít u sebe všechny díly, prý jich je víc,“ dodala jsem nevinně a uviděla ho, jak mu opadl na vteřinu úsměv.

„Tak ty ses nám dala na pohádky?“ smál se.

„Musím něco číst, když jste pryč. To dá přece rozum,“ usmála jsem se na něj.

„To víš, že ti je pujčím, ale něco za něco,“ dodal s ďábelským úsměvem.

„Za co?“ ztěžka jsem polkla a můj hlas podivně vibroval.

Přišel ke mně a naklonil se, aby mi to mohl pošeptat. „Řekneš mi, co jste dělali dneska v noci, Edward mi řekl, že jste se byli jen procházet, což je blbost,“ zakýval nesouhlasně hlavou.

Musela jsem se usmát. „Ale on měl pravdu. Přiznávám, že původní plány byly jiné, ale nakonec jsme se opravdu jen procházeli.“ Byla jsem ráda, že to mám za sebou a dokonce jsem ani nelhala. Emmett nevypadal, že by mi uvěřil, což potvrzovali i tišené výbuchy smíchu od Edwarda.

„Nelžeš?“ ubezpečoval se.

„Copak bych já mohla? Vždyť sám Carlisle říkal, že jsem andílek,“ využila jsem jeho slov.

„Jo to jsi, ďábelský andílek,“ zamumlal. Potichu jsem na něj zasyčela aby neřekl moc, ale snad si nikdo této narážky nevšiml.

Potom se jen sebral a ani ne za minutu byl zpátky se sedmi knihami. Spokojeně jsem si je od něj vzala a nesla nahoru. Když jsem procházela na schodech kolem Tanyi neušel mi její zuřící obličej a úšklebek.

 

---

 

Nechci Vás moc znepokojovat, ale možná si dám pauzu... dostala jsem se tak trošku do krize a nevím co psát. Zatím ještě pár nápadů v hlavě mám, ale jen Vás připravuji. (To nudné meziobdobí mě úplně vyšťavuje.)

24. kapitola <<< Shrnutí >>> 26. kapitola

Autor: Pajam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Black angel 25. kapitola: