Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bella, přemožitelka upírů - 3. kapitola

14.05.2010 (09:00) • Rosalie7 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 4353×

3. kapitola
(Edward)

Opravdu byla překrásná. Prostě božský anděl. Stála tam, a s nejistým výrazem nás pozorovala.

Nemohl jsem popadnout dech, natož něco smysluplného říct. Naštěstí se alespoň Carlisle po chvíli vzpamatoval a začalo postupné představování. Já ale stál jako opařený a mé myšlenky si běhaly, kam chtěly. A já jim nebránil. Byl jsem strašně rád, že zrovna já jsem měl možnost zachránit tuto božskou dívku. Byla to nejkrásnější upírka, co jsem kdy poznal. Oproti ní byly starořecké bohyně v čele s Rose naprosté ježibaby.

Najednou do mě někdo drknul a já uslyšel Emmettovu poznámku a myšlenky rekapitulující Bellinu otázku a můj výraz. Hodil jsem po něm pohled typu ´Ano, nejradši bych tě teď snědl´ a vydal se k té Šípkové Růžence. Nešlo se na ní neusmívat. Podal jsem jí ruku. Ten nádherný anděl ji přijal. Znovu jsem zatoužil znát směr jejích myšlenek. Jak to dělá? To už má moc nefunguje nebo má ona nějakou záhadnou schopnost mě blokovat? Má vůbec nějakou schopnost? A co se jí stalo, že se ocitla v lese vedle neznámého doutnajícího upíra?

Když se mi představila, žasnul jsem nad jejím hlasem zvonivějším než slavičí hlásek, který mě hladil po duši. Jestli nějakou mám. Asi jsem byl vážně mimo, když jsem ani nepostřehl, jaké má krásné jméno.

Rychle jsem vykoktal pozdrav. No skvělý Ede, teď si určitě myslí, že jsi retardovaný chudáček, který neumí mluvit a když to zkouší koktá jako ovce. Ještě, že nemůžu rudnout. Emmett se do mě samozřejmě hned pustil a bohužel ho všichni ti zrádci podpořili svým smíchem. Přeci si nemyslí, že jsem do ní zamilovaný. Ani jí neznám, i když mám občas pocit, jako by tomu tak nebylo a my se znali už od narození. Ale tohle si nenechám líbit. Ne před ní. Když jsem na něj ale vyjel, Bells okamžitě uskočila dobrý metr ode mě a moje ruka byla najednou až moc prázdná. Vyděsil jsem se a okamžitě upřel svůj pohled na Bell, která se mě teď určitě bála. Kdo ví, co si všechno zažila a já to takhle zkazím.

,,Promiň, nechtěl jsem křičet, neboj se mě," řekl jsem vyplašeně a mé ruce okamžitě vylétly nahoru. Nevím, jestli ji to uklidnilo, ale když jsme si na Carlisleovu výzvu posedali na sedačku v obývacím pokoji, bez váhání se usadila u mě na klíně a já znovu přešel do kamenné formy. Samozřejmě jsem neměl nic proti. Moje zmatené myšlenky se ale rozletěly tolika směry, že jsem to ani se svojí upíří hlavou nepobíral. Zaklepal jsem hlavou ve snaze je alespoň trochu utřídit a nasadil aspoň trochu normální výraz. Mé ruce se obtočily kolem jejího útlého pasu a já ustavičně přemýšlel, jestli jí to nevadí. Zřejmě to nebylo slušné. Vždyť je to dáma a já se chovám naprosto negentlemansky. Na druhou stranu, kdyby jí to bylo nepříjemné, určitě by mi to řekla. Ale ona mlčela.

Byla opravdu zdvořilá. Poděkovala nám a Esmé jí s radostí nabídla útočiště. Modlil jsem se ke všem možným božstvům, aby neodcházela. Dal bych za to cokoli. Jen ať zůstane. Vesměs s tím všichni souhlasili, až na Jaspera a Rose. Ale ti mají stále nějaké problémy. Rose vyloženě žárlila na její krásu a Jazz byl moc předpojatý. I kdyby zabíjela lidi, dá se to třeba změnit - kdyby chtěla. Ale podle posledního lovu, kdy jsem jí doslova donutil vypít srnu, lidi nechtěla zabíjet. A zrovna on má co povídat - vždyť dřív také zabíjel. A mně na tom nesejde, hlavně ať zůstane, prosím!

Mým tělem se rozllila vlna úlevy přesně ve chvíli, kdy souhlasila. Po Carlisleově žádosti, aby nelovila lidi v okolí, z ní ale po chvíli přemýšlení vypadlo, že lidi neloví, jen je novorozená.

A Jasperovi málem vypadly oči z důlků.

,,Cože? To není možný, nemůžeš být stará rok, to bysi tu jen tak neseděla po měsíci bez krve a v klidu s námi neklábosila v obýváku!" spustil hned Jasper nevěřícně, načež se Bella přikrčila a moje ruce ji hned tišily v pevném objetí. Jak krásně do něj pasovala. Jako by bylo stvořené jen a jen pro tohoto anděla. Okamžitě jsem Jazze napomenul a všichni se shodli na tom, že by měla zajít na lov. Vážně měla úctyhodné sebeovládání. Jsem zvědavý, jestli jí někdo přivedl k vegetariánství, nebo to byla pouze její volba. Neustále mi vrtalo hlavou kde se vzala a co je zač, stejně jako ostatním členům rodiny. Ona už do ní také patřila, to bylo znát z myšlenek skoro všech. Esmé už dokonce vymyslela, kam jí ubytovat.

,,Drahoušku, připravili jsme ti nový pokoj, tak snad se ti bude líbit," pravila k ní naše "mamča" přívětivě.
,,Děkuji vám za všechno, určitě bude, můžu se jen zeptat? Nemohl by to být nějaký o něco dál, než kde jsem byla? Třeba malej pokojík na konci chodby, někde kde nejsou slyšet tak hlasitý zvuky, jako pářící se stádo losů," řekla poněkud rozpačitě, načež jsem se málem zhroutil smíchy a Rose si to naštvaně odkráčela nahoru. Zbytek rodiny se také smál, jen ona se nedůvěřivě rozhlížela a pak zašeptala:

,,Co jsem řekla?"

„Tak ta je dobrá,“ lámal se dál v pase Emmett. Všem přítomným myšlenky doslova křičely, jak je ta malá roztomilá a vtipná, Emmett ji dokonce označil za ´čuprovní kočku´. Možná jsem byl paranoidní, ale mě jedinému najednou připadalo, že Bells neměla v úmyslu nás pobavit a její zaraženost není hraná.  Její ukřivděný a mírně zakabocený výraz o tom také svědčil.

„No, já myslím, že by bylo nejlepší zajít na ten lov, než nám sníš nějaký sousedy,“ snažil jsem se dostat moji chudinku ze šlamastiky. Bells mě ještě chvíli podmračeně pozorovala a potom kývla. Musela to být hrozná bolest a já nechápal, jak to mohla vydržet skoro měsíc bez krve. Jí ale daleko víc vadilo to, že podceňuji její sebeovládání. S neustálým mramláním o nevěřícném Tomášovi se vydala ke dveřím.

***

Les byl nepřirozeně tichý. Jeho obyvatelé cítili přítomnost nebezpečí. Nasládlou vůni strašlivého predátora, který se v zájmu ušetření mnoha lidských životů rozhodl zabíjet radši je – čisté nevinné duše, němé tváře.

Neměli šanci uniknout.

Stádo losů ani nezaznamenalo štiplavou pachuť nadcházející smrti, která se pomalu snášela vzduchem a usazovala se v kapkách třpytivé, křišťálově čisté ranní rosy. Listy přihlížejících stromů sklopily své pohledy k zemi pod mučivou tíhou. Nechtěly být svědky smrti darované z rukou anděla.

Pomalu se ladnými neslyšitelnými kroky plížil k nic netušící kořisti. V jedné vteřině skryt v chladné stinné náruči lesa, v další s ústy lačně přisátými ke krku své oběti.

S úžasem jsem pozoroval lovce, který po dlouhých týdnech utrpění vyplul na povrch ve snaze uhasit spalující bolest v hrdle. Byla dokonalá. Nejen její věčně mladé tělo nebo překrásná krémová tvář. Navzdory její děsivé podstatě jsem nikdy za celou svoji existenci nespatřil tak čisté stvoření jako byla ona. Dokonce i mnozí lidé měli menší právo na lístek do nebe, které je upírům jistě zapovězeno. Ale ona by zasloužila výjimku. Měla by dostat šanci vrátit se tam, odkud pochází. Protože není možné, aby její krása vznikla z čehokoli pozemského.

„Promiň,“ nesl se její melodický hlas tichým lesem. Zmateně jsem se na ní podíval. Její sotva slyšitelné slovo ale splývalo ze srdce rovnou k bezkrevnému tělu starého samce, bezpochyby nejslabšího článku celého stáda. Za pár okamžiků už čekalo v hustých keřích na dalšího, méně vybíravého predátora. Usmála se na mě a ve vteřině stála přede mnou.

„Ty nebudeš?“ Její úsměv byl jasnější než samotné slunce, které se před malou chvílí zrodilo do nového dne. „Máš už úplně černé oči,“ pronesla a zahleděla se do nich tak hluboko, jako by ten jediný pohled dokázal ukojit moji žízeň a změnit tak tento holý fakt.

„Až za chvíli. Musím dávat pozor, aby ses napila pořádně.“ Zamračila se.

„Zkuste mi věřit. Nikdy jsem nezabila člověka a nehodlám to měnit,“ propalovala mě svýma karmínovýma očima. Při pohledu z větší blízkosti je už ale zdobily oranžové nitky chytajicí v paprscích světla medové odlesky. Za chvíli už budou stejné jako naše oči.

„Já ti to věřím!“ Můj hlas zněl přesvědčivě a nanejvýš upřímně. Myslel jsem to tak. Pro ni bych skočil do ohně. Její ruka se obmotala kolem mého pasu a má si automaticky přitáhla její ramena. Pomalu jsme se vydali lesem. Vyhovovalo mi to. Nepotřeboval jsem běžet rychle, i když jsem to miloval. Svobodu, nespoutanost a rychlost, kterou přinášel uvolňující pohyb. V tuto chvíli byla její přítomnost jedinou věcí, kterou jsem potřeboval k přežití.

Pousmála se. „Ale Jasper ne.“ Neptala se, konstatovala.

„Dej mu čas. Pochopí a uvěří ti. On to měl těžké, víš. Když jsi… spala, vyprávěl jsem ti o tom. O nás,“ rozpačitě jsem se usmál.

„Já vím, občas jsem něco zaslechla.“ Kdyby mohla, určitě by se červenala. Takhle alespoň po chvíli sklopila pohled.

„I to o Emmettovi a Sněhurce?“ zeptal jsem se trošku nejistě. Nevěděl jsem, jak bude reagovat na Emmovy pokusy o princátkování.

„Ano.“ Uvolněně se zasmála a vzhlédla. Znovu jsem se chytil do sítí z jejích očí. „Stejně jako jsem zaslechla to menší stádo tři míle na sever,“ uhnula pohledem a já zavětřil. Velmi dobrý odhad.

„Poběž, ať se ještě najíš.“ Chtěl jsem se rozejít směrem, odkud se ozýval tep čtyř mohutných srdcí, ale Isabbell zůstala stát na místě. „Děje se něco,“ strachoval jsem se. Nechtěl jsem, aby se čehokoli bála. V okolí jsem necítil nic podezřelého, i když mi na mysl okamžitě přišla přítomnost jiného upíra nebo člověka. Možná srovnatelné nebezpečí, navzdory tomu, že by se výsledek setkání mohl lišit. Hlavní by bylo, že bych se ze všech sil snažil, aby anděl, který vedle mě stál v polovičním objetí, přežil setkání s člověkem s neposkvrněným štítem. A s upírem? Aby ho přežil vůbec. Nikde ale nebylo ani stopy po přítomnosti někoho dvounohého. Isabell zavrtěla hlavou.

„Ne, nic se neděje. Jenom, uděláme malou dohodu…“ podívala se mi nadějně do očí. Kývnul bych jí na vše. „Lovit budeme tentokrát oba. Nemůžu se ti dívat do očí, když vím, že tolik trpíš,“ pronesla smutně a sklopila tvář. Nechtěl jsem se vzdát možnosti pohlédnout jí kdykoli do očí. S tím bych přišel i o pocit, který vždy, když se naše pohledy střetnou, naplní mé žíly podivnou energií. Ukazováčkem jsem sebral její pohled ze země. Usmál jsem se na ní a s tichým ´Platí´ jsme se vydaly za vůní rudě zbarvené životadárné tekutiny. Chvíli jsme pozorovali ospalé stádo spásající vlhkou trávu na osamělé louce skryté hluboko v lese v jemném závoji mlhy. Téměř ve stejný okamžik jsme vyrazili a rychlým zlomením vazu zredukovali velikost skupinky na polovinu. Isabell schválně skolila jednu ze tří samic a nechala uniknout pár. Ona je opravdu báječná. Její láska k přírodě je téměř hmatatelná. Nevypadala na dítě odkojené městem.

Lovili jsme, ještě hodinu. Nikam jsme nespěchali. Kam taky? Věčnost je až příliš dlouhá.

„Edwarde?“ prořízla ticho lesa hra zvonkoher. Otočil jsem se na Bells, která pevně svírala mojí ruku. „Proč si tenkrát, víš, chvíli po proměně, odmítl chodit s Rose?“ Její otázka nesla zvláštní podbarvení. Věděl jsem, že by mi to moc přála. Najít někoho, kdo by se mnou sdílel nekonečno.

„Nemiloval jsem ji. Nic jiného v tom nebylo. Nic složitého…“ Můj hlas zněl podivně prázdně. Rose byla skvělá sestra. A krásná. Byla hodně, opravdu hodně krásná. Ještě před měsícem jsem si nemyslel, že na světě může existovat někdo krásnější. Ale nikdy mě nepřitahovala. Byla tak hrdá a své dokonalosti si vážila až moc. A možná právě to, že jsem o ní nikdy nepřemýšlel jinak, než jako o pouhé sestře, jí sžíralo. Bells se smutně pousmála.

„Já… Popravdě se bojím, že mě nepřijme,“ svěřila mi.

„Toho se já bojím taky,“ přiznal jsem. Nechtěl jsem jí lhát. „Ale když jí dáš dost času, určitě si na tebe zvykne a časem tě příjme. Teda doufám… Na tohle se spíš zeptej Alice.“ Její smích zněl tak krásně. Najednou ale její kroky nabraly nesprávný směr.

„Kam to jdeš?“ zeptal jsem se nejistě.

„Ty to neslyšíš?“

„A co bych měl slyšet?“ Zaposlouchal jsem se do zvuků lesa. Všudypřítomné bušení splašených srdíček tvorečků, kteří doufají v skrýš. Řeka, která po několika stech metrech prudce měnila svůj směr přitahována nevyhnutelnou zemskou přitažlivostí. Vítr čechrající stromům vlasy z listí. Z dálky se nesoucí křik dravce poletujícího oblohou. „Nic nenormálního tady není…“

„Ten vodopád.“ Přes rty mi splynulo jedno malé nechápavé ´Aha´. „Nezajdem se tam podívat?“ naléhala.

„Nemůžeme, je to za hranicema.“ Její nechápavý pohled mě chvíli provrtával. Zřejmě moc Carlislea neposlouchala, ale stejně by bylo lepší ukázat jí, kam až může zajít. Doslova. „Víš, jak ti Carlisle vyprávěl o té smlouvě  a hranicích s Quilety?“ Chvíli jako by hledala v paměti a pak kývla hlavou.

„Tak to je tady?“ Zdálo se mi, že kývla hlavou neurčitým směrem, ale její oči jako by chvíli předtím přesně kopírovaly hranici dělící naše území.

„Radši ti to ukážu, ať nám potom nezabloudíš,“ nabídl  jsem jí. Procházeli jsme podél hranic, prsty propletené, doprovázeni příjemným tichem přerušovaným jen, pro lidské ucho neslyšnými kroky. Mohlo to trvat další hodiny a my obcházeli rozsáhlé území našeho teritoria. Tady byla v relativním bezpečí i před cizími upíry. Povídali jsme si, chvílemi jen tak z legrace závodili. Nechával jsem ji často vyhrát. Běhali jsme jen krátké tratě. Potřeboval jsem držet její ruku ve své. Potřeboval jsem její blízkost. Svět s ní konečně dostal jinou barvu. Všechno bylo rázem veselejší, a i kdyby se člověk snažil sebevíc, v její přítomnosti se nešlo mračit. A když jsme pozdě večer pozorovali západ slunce z malého kousku útesu, který jako jediný na celém našem území poskytoval výhled na širé moře, nemohl jsem si nevšimnout té podoby. Jak chabě se jí ta obrovská hvězda snažila napodobit.

O chvíli později, když už se slunce schovalo pod přikrývkou z rozbouřených vln, mi na mysl přišla vzpomínka. Uměl jsem si živě představit Esmé, která o nás teď musela mít strašlivý strach. Pomalu jsem se zvedal a pomáhal na nohy i tomu rozkošnému andělovi. Byla to spíš jen slušnost než nutnost. I přesto mě znovu obdařila svým úsměvem.

Cestou zpátky jsem ji vyprávěl o indiánech za hranicemi. Moc jí zaujala odchylka v jejich genech. Zřejmě neměla žádný pud sebezáchovy, když se zmínila, že by je jednou chtěla vidět. Obdivovala, že se někdo může jen tak, z vteřiny na vteřinu, změnit v jinou bytost - zvíře, kterým se nenarodilo, kterým mělo možnost se stát. Netušila, že to nemusí být dar, ale prokletí a dál naslouchala každému mému slovu jako by nikdy předtím neslyšela někoho mluvit. Dokonce byla do některých příběhů tak zabraná, že nestačila dávat pozor a já ji musel chytat, když se jí nohy roztomile zapletly a zachytily v kořenech mohutných, mechem obrostlých stromů. Legendy našich úhlavních nepřátel jí naprosto uchvátily. Nedivil jsem se. Ač nerad, musel jsem uznat, že byly překrásné. Dokonce jsem jí slíbil, že jí půjčím knížku Quiletských legend. Byla sice Carlisleova, ale on jistě nebude mít nic proti...

Naše kroky, nás zavedly zpátky před dům. Chtěl jsem zamířit rovnou dovnitř, ale její drobná ručka mi v tom zabránila. Stáhla mě k sobě a její pohled po chvíli sjel z mých očí.

„Takhle to bude lepší,“ pronesla tiše a její ruce se pomalu přiblížily mému krku. Se soustředěným výrazem mi narovnala límeček košile a její lokty se přitom opíraly o mojí hruď. Odtáhla tvář, ruce stále zlehka opřené na mých ramennou, a spokojeně se usmála. Její oči znovu vyhledaly ty mé, aby mě nechaly, jako ostatně už tolikrát, topit se v nich. A já si rázem něco uvědomil. Nedokázal jsem v tu chvíli vyjádřit své pocity, ale plně jsem vnímal tíhu celého toho zjištění i neskutečnou rychlost, s jakou se mi tato neznámá dívka dostala pod kůži.

Isabella pro mě nebyla jen pouhou sestrou.

Stala se mojí nejlepší kamarádkou.




Předchozí

anetanii

Rosalie7

Další

Autor: Rosalie7 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bella, přemožitelka upírů - 3. kapitola: