Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bella přemožitelka upírů 2. Díl

28.02.2010 (09:00) • Anetanii • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4661×

2. Kapitola

Zatím co jsem ležela a doufala, že nastane konec mého trápení na tomto světě, jsem okrajovými myšlenkami vnímala kroky které byly skoro u mě. Zvláštní bylo, ač jsem celým svým bytím toužila po smrti, bála jsem se jí. Na tváři jsem ucítila něčí dotyk, lekla jsem se, až když ona dotyčná osoba promluvila věděla jsem, že mi neublíží. Bohu dík, bohužel, i jeho myšlenky vypovídali o pravdivosti slov. Neměla jsem sílu ani chuť poslouchat, byť se nějak snažit, i když si to ten muž nezasloužil, podle myšlenek působil mile, celou dobu tedy kromě toho, kdy se mu hlavou honilo kdo jsem, stejně jako dvěma ostatním společníkům, mě přirovnával k andělovi, nechápu proč, neví co jsem zač a jsem tomu ráda.

Málem jsem se pousmála jeho frustraci, další čtenář myšlenek. Přišel na to, že mi nemůže číst myšlenky, to mě udivilo já s tím žádné problémy neměla a díky jeho blízkosti jsem mohla sledovat i myšlenky těch dvou. Ten druhý muž nebyl nadšený, že mě ten ,,andílek,, nese k nim, zato ta dívka co byla s nimi se tetelila radostí a přemýšlela o nákupech, je mi celkem jedno co se mnou udělají, ale popravdě bych radši skončila na hranici než v převlékací kabince. V půli cesty se odpojili, abychom je nezdržovali, ve vzduchu se vznášela vůně krve, jak já tu krásně voňavou rudou směs nesnášela. Neprosila jsem se o to být tím čím jsem a ke všemu mě ještě ten andílkovskej otrava nutil do života, naivka si myslí jak na mě, to ani omylem, pro jeho radost jsem se napila a samozřejmě měl pravdu v tom, že bych nechtěla ubližovat, už ne.

Donesl mě až k nim domů, za tu dobu jsem se už ani nesnažila zůstávat dál při vědomí, ani myšlenky jsem kolem nesledovala, došlo mi co se děje až, když jsem pod sebou ucítila měkkou peřinu kam mě opatrně položil.

Jestli může upír spát? Nevím jistě, ale já to skoro dokázala, dlouhé hodiny, dny, týdny, jsem nevnímala dění kolem sebe. Vzpomínala jsem na to jaké to bylo před tou prokletou přeměnou, měla jsem všechno po čem jsem toužila, život, štěstí, rodinu. O to vše jsem přišla mávnutím ruky, nenáviděla jsem svůj osud, upír by řekl, že to všechno skončí dokonáním své pomsty tak proč mám pocit neuvěřitelné prázdnoty? Přemítala jsem nad každým rozhodnutím které jsem ve svém poměrně krátkém životě učinila.

Nevím kdy to bylo, ani jestli byla noc, či den jsem se po dlouhé době vrátila zpátky k životu, jestli se to tak dá brát a zaposlouchala se. Znovu jsem uslyšela mě známý hlas, mluvil ke mně, vyprávěl mi o jeho rodině, o sobě, nemusel se mě dotýkat, abych si ho přečetla, vše mi svěřoval. Zaujala mě jeho oddanost, není pochyb o tom, že členy rodiny bezvýhradně miluje jako oni jeho. I ostatní se na mě chodili dívat jako na relikvii do muzea, občas když se mě dotkli, nebo pohladili, slyšela jsem z jejich myšlenek upřímnost a radost. Překvapilo mě zjištění, například té ženy Esmé, že mě bere jako dceru, má mě ráda, to mě doslova zaskočilo. Pak tu byla Alice, slyšela jsem jak je v myšlenkách smutná, že nevidí jestli se vrátím a začnu s nimi žít. V tom mi to došlo, oni mi nabízí rodinu bez toho, aby mě znali, aby věděli co jsem zač, nedivím se tomu Jasperovi který je ze mě na trní, taky bych byla s cizincem před nosem.

Dostala jsem strašné dychtivé nutkání ozvat se, prostě jen poděkovat, ale až moc se mi líbilo vyprávění andílka, těšila jsem se až si zase sedne na okraj postele a začne povídat, nejvíce mě bavili historky o Emmettovi, občas jsem se přistihla, že se usmívám, dávala jsem si pozor, aby mě při tom nepřistihl, vypravování by skončilo a já už bych si nepřipadala jako deníček jednoho osamělého upíra. Je pravda, že jsem byla stejně vysušená jako stránky knihy, bude to už asi doba co tu bez hnutí ležím a přidávám starost okolí. Slyším, že je to trápí, jednou jsem podváděla a přes řasy pozorovala svého vypravěče tak, aby si toho nevšiml. Příjemný hlas, patřil krásné tváři, potom kdo je anděl. Poutavými příběhy jsem konečně zapomínala na minulost. Fascinovalo mě jeho pojetí příběhů, určitě si sem, tam něco přibarvil, aby to získalo na dramatičnosti, popřípadě poetičnosti. Jeho tvář byla dokonalá jen jeho oči mi to kazili, byly smutné. Byl čas přestat s tím vším, nikdy nezapomenu na to kdo jsem byla, ani na to čím jsem se stala, ale je čas jít dál.

Zrovna jsem byla v pokoji sama, když jsem se rozhodla skoncovat z tou ukřivděnou dívenkou, než Emmett využije nepřítomnosti mého ochránce a zahraje si na prince vysvoboditele. Posadila jsem se na posteli a zmapovala okolí, na kraji pořád leželo oblečení od Alice. Došla jsem se podívat k zrcadlu a málem děsem zpanikařila, první co jsem udělala bylo, že jsem se vydala do koupelny a zalezla pod sprchu, nikdo si mě nevšímal, zaposlouchala jsem se a jediné hlasy se ozývali z přízemí, museli vést hodně vášnivou konverzaci, když si nevšimli takové raritky jako, že slečna vstala z mrtvých. Byla jsem celkem vděčná, že už tu nejsou naskládaní jako pionýři, měla jsem čas dát se do kupy. Bylo mi trapně, když si představím, že semnou trávil čas někdo takový jako je Edward a díval se na mě, nevím kde vzal to přirovnání kterého se zuby nehty držel, kde viděl probůh anděla? Možná kdyby seškrábal všechno to bláto z lesa ve kterém jsem se před měsícem, nebo nevím jak dlouho rochnila, tak by možná bylo poznat, že jsem holka. No možná moje vlasy mu mohli připomínat andělská křídla, měli stejný obtisk do stran z polštáře na kterém jsem se užírala. Tak fajn, voda, hřeben a slušné oblečení, musím Alici poděkovat.

Oblékla jsem se, zkulturnila a pomalými kroky zamířila dolů kde to žilo. Možná by bylo lepší, neříkat jim o mém daru, zbytečně bych je vyděsila, stačí jim jeden čtenář myšlenek, i když se moje umění trochu liší, pro čtení, nebo předávání myšlenek potřebuji dotyk a mohu to kdykoli vypnout. Co mě zaujalo, když se mě Edward dotýkal, tak jsem přes něj slyšela i ostatní, tipovala bych, že jeho talentem číst myšlenky na dálku.

Sešla jsem schody a pozorovala jak se na mě upřelo sedm nevěřícných pohledů. Tak teď mi bylo ještě více trapně něž–li před chvílí.

,,Ahoj,´´ pozdravila jsem je zmateně a pokusila se o úsměv na znamení, jsme z jiné planety, ale přicházíme v míru.

Málem jsem zapustila kořeny než se vzpamatoval první člen rodiny.

,,Ahoj, vítám tě u nás, jsem Carlisle a tohle je má rodina, jsme rádi, že jsi se probrala," usmál se a podával mi ruku. Jen co jsem se ho dotkla zařvali ke mně myšlenky, no jo doktůrek se nezapře, zajímá ho jestli jsem opravdu usnula, snad se mnou nechce dělat experimenty, upřímně doufám, že tu nemají laboratoř.

,,Ehm, já jsem Isabella, ale říkejte mi prosím Bello," odpověděla jsem mu nervózně a tak se šikovně vyhnula otázce o mém měsíčním dýchánku.

,,Těší mě Bello, já jsem Esmé, žena Carlislea," lehce mě objala a podle myšlenek byla šťastná, to mi dělalo radost.

Bylo mi trochu divně seznamovat se s rodinou kterou prakticky znám lépe než oni sebe, díky Edwardovi, ale oficiálně nás ještě nikdo nepředstavil, tak to přežiju, pokud nechci prásknout andílka, nebo se přiznat ke svému myšlenkovému šmírování.

,,Ahoj Bells, ráda tě poznávám jsem Alice, doufám, že na víkend nemáš plány, protože jedeme nakupovat," zazpívala nadšeně a přitančila mě obejmout. Taky jsem se už na to mohla měsíc připravovat, ale pořád ve mně zůstávala panická nechuť, ale co bych pro takového elfíka neudělala.

,,Jasně, nemůžu říct, že pojedu ráda, ale pojedu,´" usmála jsem se na ní jak nejlépe jsem dokázala, aby nevytušila, že mám chuť vzít nohy na ramena a adios upíros.

Hned po ní se ke mně přihrnul hromotluk s úsměvem jako rádio, musím přiznat, že je to jeden z pár na které jsem se opravdu těšila.

,,Naše nová sestřička se konečně vzbudila, už jsem tě chtěl jít probrat," zazubil se na mě a pokusil se mi obětím vyrazit dech. No slyšela jsem o návrhu na buzení, kde jsou staré známé metody jako budík a podobně, v duchu jsem zakroutila hlavou. Myslí mu běželo, jen abych nebyla na medvídky, pro tebe Emme, jedině na ně, šklebila jsem se na jeho nevyslovenou otázku. Teda až se o mém umění dozví, tak kolem mě budou chodit na metr daleko, vím jak je jim nepříjemné Edwardovo poslouchání, třebaže neúmyslné.

,,Jsem ráda, že jsi se o to nepokusil," vrátila jsem mu upřímný úšklebek.

Pak přišli na řadu Rosalie s Jasperem. Nijak zvlášť to neprotahovali, nevěřili mi.

Na konec jsem se zadívala na poslední osobu, která mě obzvláště zajímala, stála o kus dál jako socha Davidova a hleděla na mě, ne to je slabé slovo, čuměla. Rentgen sám. Když se k ničemu neměl zeptala jsem se sama, jako bych nevěděla kdo to je.

,,A kdo je ten kluk s pusou dokořán? Není mu nic?" v duchu jsem se lámala smíchy, nahodila jsem ustaraný pohled a sledovala jak to všechny rozesmálo, až na Carlislea a Esmé těm pouze taktně cukali koutky.

Edward se vzpamatoval ze šoku hned po tom co do něj Emmett trknul, jestli mu dosloužili panty, že se bojí, aby ho nesnědl. Edward se na něj zamračil a vydal se ke mně, zářil jako sluníčko, zastavil se jako slušně vychovaný hoch a podal mi ruku. Aha teď už vím co ho vykolejilo ,,nádherný anděl,, jak překvapující myšlenka z jeho strany, tu bych nečekala, v duchu jsem se šklebila a hned po tom přemýšlel co jsem zač, šťoura jeden.

,,Ahoj, jsem Bella, ale to už jsi asi slyšel," dala jsem se do hovoru jako první, když se pán ,,mluvit prostě nebudu, vystačím si sám,, nepokusil ani o pozdrav, pořád zíral a svíral mou ruku ve své, musím přiznat tak opatrně jako bych byla z porcelánu.

,,A – ahoj jsem Edward," zakoktal se roztomile, nahlas jsem se rozchechtala jeho počínání, právě mu běžela hlavou myšlenka ´no skvělý Ede, teď jsi určitě myslí, že jsi retardovaný chudáček který neumí mluvit a když to zkouší koktá jako ovce, ještě, že nemůžu rudnout´. Na to jak byl u mě v pokoji upovídaný, teď mu nějak došla slova, snad ne kvůli mně?

,,Á, Edík je nějakej zamlklej, že ty ses nám zamiloval, kluku jeden zlatej," rýpal do něj Emmett a vyvolal teď už ve všech obrovskou vlnu smíchu. Edward se napjal a probodl ho pohledem.

,,Drž pusu Emmette, jestli chceš mít ještě čím mluvit," zavrčel na něj zlostně, až jsem mu leknutím vyškubla svou ruku a o metr uskočila stranou, nevím jak Emm ale já mám svou pusu ráda a velice nerada bych o ní přišla. Edward si všiml mého manévru a vyděsil se.

,,Promiň nechtěl jsem křičet, neboj se mě," zvedl ruce v obraném gestu a vysloužil si ještě pár výbuchů smíchu od okolí.

,,Tak jsme se pobavili a necháme mluvit Bellu," promluvil Carlisle a bylo vidět kdo je v domě autorita, všichni jsme si posedali na sedačce v obýváku, nebyla veliká takže na ní seděli pouze mužské zadky a dámské obecenstvo u nich na klíně, vypadalo to komicky. Na zem se mi sedat nechtělo, suverénně jsem se vydala k jedinému volnému klínu a beze studu se posadila. Edward nevěřícně ztuhl, ale nic nenamítal, přes něj jsem mohla pohodlně poslouchat myšlenky okolí, i když byly stále dost pobavené andílkovo výrazem. A bože jeho myšlenky, takhle zmatené jsem je neměla ani po přeměně, ale je dobrej herec, rychle se otřepal a dělal jako by nic, nevědět co si myslí, skočila bych mu na to. Opatrně svoje ruce obtočil kolem mého pasu a nechal je tam volně opřené, pořád přemýšlel jestli mi to nevadí, jestli se nechová neslušně. Vzhledem k tomu z jaké je doby se nedivím jeho dilema, řekla bych, že zrovna on se nemá za co stydět, to já mu vlezla až pod nos.

,,Nejdříve bych vám chtěla moc poděkovat za všechno co jste pro mě udělali a omluvit se za svoje chování," promluvila jsem pro začátek a vážně mi to bylo líto.

,,Nic se neděje drahoušku a pokud nemáš kam jít, budeme rádi, když s námi zůstaneš," pověděla mi Esmé s nadějí v hlase, Edwardovo myšlenky na mě křičeli ať neodcházím, stejně jako ostatních Emmett, že bude sranda, Alice už ve mně viděla kamarádku a bárbínku na hraní, Esmé dceru a Carlisle nového člena rodinky, jen Rosalie měla něco proti mému vzhledu a Jasperovi se nelíbili moje oči, oba dva by mě nejradši vykopali za dveře, vzala by jsem je za slovo, nebo lépe řečeno za myšlenku, ale vážně nemám kam jít.

,,Jestli vám to nebude vadit, nemám kam jít, ráda by jsem zůstala alespoň na nějakou dobu, nebudu dělat problémy to slibuji," položila jsem si ruku na již netlukoucí srdce a tvářila se upřímně.

,,Jsme rádi, že zůstaneš, samozřejmě, jak dlouho budeš chtít, jen tě chceme požádat, abys nelovila v našem městě a v okolí," Carlisle mluvil pomalu a opatrně.

Moment co tím myslí? Chvíli jsem přemýšlela.

,,Jo, jasně vy narážíte na moje oči, ne, nebojte jsem vegetarián, jen je mi ani ne rok a zvířecí krev je ještě nestačila zbarvit," usmála jsem se na ně v klidu a Jasperovi málem vypadli oči z důlků.

,,Cože? To není možný, nemůžeš být stará rok, to by jsi tu jen tak neseděla po měsíci bez krve a v klidu s námi neklábosila v obýváku!" vyjekl na mě až jsem se stáhla, Edwardovo ruce se pevněji sevřeli a přitáhli si mě ochranářsky na hruď.

,,Jaspere to vážně nebylo nutné, přestaň vyšilovat a poslouchej!" napomenul ho andílek a zavrčel. Usmála jsem se na něj vděčně a pokračovala.

,,Vážně vám tu nelžu, stejně jako netvrdím, že bych se nevrhla i na kohoutek s vodou, ale umím se ovládat zatím se ten krk dá vydržet," mluvila jsem odhodlaně i když jsem si uvědomovala obrovskou bolest v krku.

,,Věříme ti," reagoval Carlisle, ,,ale asi by bylo lepší, kdyby jsi si zašla na lov, Edward s Alicí půjdou s tebou," ukončil to Carlisle a naštěstí si nemyslel nic špatného, jen abych omylem nepřekročila nějaké hranice, nevím o čem mluví ale jestli mu to udělá radost vezmu si s sebou chůvičky, proč ne.

Pak tu byla samozřejmě věc, která tu vrtala většině hlavou… co jsem zač. Zatím se ptát nechtěli a dávali mi čas, byla jsem jim vděčná, nechtěla jsem to ještě rozebírat.

,,Drahoušku připravili jsme ti nový pokoj, tak snad se ti bude líbit," usmála se mile Esmé.

,,Děkuji vám za všechno, určitě bude, můžu se jen zeptat? Nemohl by to být nějaký o něco dál než kde jsem byla? Třeba malej pokojík na konci chodby, někde kde nejsou slyšet tak hlasitý zvuky, jako pářící se stádo losů." Zazubila jsem se rozpačitě a Edward pode mnou se sesypal smíchy, Rosalie zavrčela a naštvaně se odporoučela někam nahoru, zřejmě do svého pokoje a zbytek rodiny se lámali v pase. Docela mě to vyděsilo.

,,Co jsem řekla?" zašeptala jsem nechápavě z jejich reakce.

No, to budeme rodinka.

Předchozí - Další

Autor: Anetanii (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bella přemožitelka upírů 2. Díl: