Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bella, dcera bohů - 15. kapitola + Epilog

09.04.2011 (13:30) • Lucka002 • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 3842×

Pohlédla jsem na tmavé nebe, na kterém jasně plály hvězdy, a uviděla jsem bílou zář měsíce, která osvětlila mou tvář. Dívala jsem se do té velké šedé koule a najednou jsem se začala uklidňovat. Stoupla jsem si a znovu jsem nechala vlnky omývat svá chodidla. Popošla jsem blíž do vody a užívala jsem si ten chlad, který mi voda nabízela. Dostala jsem šílenou chuť jít si zaplavat. Pokračovala jsem do vodní náruče, až jsem se oddala vlnám.

Plavala jsem daleko, téměř k bójím. Ucítila jsem příjemné pálení paží způsobené námahou a rozhodla jsem se vrátit zpět ke břehu. Přemýšlela jsem o tom, že bych opět měla začít dělat nějaký sport, když jsem ho znovu uviděla. Stál na pláži, ale byl ke mně otočený zády, takže jsem nemohla spatřit jeho obličej ani v odlesku měsíce od vodní hladiny. Zrychlila jsem a pokusila jsem se dostat co nejrychleji ke břehu, ale nějak jsem neodhadla svou tělesnou zdatnost a napila jsem se slané vody, která mi prolétla i nosem. Okamžitě jsem se zastavila a pokoušela jsem se nabrat dech a přestat mohutně kašlat, ale přišla ke mně větší vlna a já jsem se ocitla pod vodou.

Nestihla jsem zavřít oči a okamžitě jsem ucítila hrozné pálení a slzy. Byly způsobené nejenom pálivou bolestí ze slané vody v očích i plicích, ale také kašlem. Polykala jsem andělíčky a marně jsem se snažila dostat nad hladinu. V okamžiku, kdy se mi to téměř podařilo, tak mě ve svých spárech měla další vlna a já jsem už vypotřebovala všechen vzduch, který mi zůstal v plicích. Zamrkala jsem a spatřila jsem měsíc nad průzračnou hladinou vody. Jako by svítil přímo na mě a ukazoval, že tu někdo je. Jedna jediná osoba pod vodou. Vlny si mě přehazovaly a já jsem klesala ke dnu, ucítila jsem pod sebou písek, který jsem sevřela v dlani, ale už jsem neměla sílu na to, abych mohla vyplavat. Léčím se rychle a mé schopnosti jsou silné, ale najednou jsem neměla sílu na to, abych se odtud nějak dostala.

V plicích mě palčivě tlačila voda i nedostatek vzduchu a pomalu jsem zavírala otevřené oči, ve kterých mě štípala sůl. Někde jsem slyšela, že vteřiny před smrtí člověku proběhne před očima celý jeho život. Já jsem to viděla, matku, bývalou rodinu, přátele… Všichni se na mě smáli a zvali mě dál, stála jsem mezi otevřenými dveřmi a přemýšlela, zda mám vstoupit. Pak se můj sen pozměnil a já jsem viděla osobu, za kterou bych dala celý svůj život. Demetri, tak krásný a dokonalý. Stál v zahradě ve Volteře a vřele se na mě usmíval. Byly to mé vzpomínky, náš společný tanec, tolik krásných i bolestných zážitků. To, jak jsem mu ublížila…

Ucítila jsem něčí dotyk na své ruce a na malý moment jsem se vytrhla ze snu, stačila mi však i ta chvíle. Uviděla jsem ten nejkrásnější obličej na světě, který byl zbrázděný bolestí, strachem a obavami. Chtěla jsem se usmát, ale zavřely se mi oči a já jsem už neviděla vůbec nic. Takže tu byl, viděla jsem ho…

„Bello! Vstávej!“ Odněkud z dálky ke mně doléhal známý hlas. Kdo to ale je? Tlak na hrudi sílil a dívčí pláč mě ujišťoval, že se něco děje. Měla bych otevřít oči, podívat se na ni a ujistit ji, že všechno bude v pořádku. Katherin. Je to skutečně Katherin? A pak jsem najednou ucítila příval slané vody, která se mi hrnula do krku, a já jsem musela vylétnout do sedu, abych ji vyplivla. Dusila jsem se tou slanou pachutí a všimla jsem si, že mě objímají něčí ruce. Matně jsem zamžourala do prázdna a snažila jsem se zaostřit na rozmazané postavy vedle sebe. Katherin a Filip, zjistila jsem po chvíli.

„Kde je?“ zaskřehotala jsem slabým, téměř neslyšným hlasem. Ucítila jsem pod sebou silné paže a najednou mě Filip držel v náručí a někam mě nesl. Spatřila jsem rozmazaný stín auta a ucítila jsem pod sebou měkkou sedačku.

„Kdo?“ ptala se překvapená Katherin. Jak se může takhle hloupě ptát? Přece Demetri, byl tu. Zachránil mě! Přeci se nemohl jen tak vypařit, musel tu někde zůstat. Najdi ho! - Promlouvala jsem k ní telepaticky, ale nejspíš to nepomohlo, takže jsem musela své myšlemky vyslovit.

„Demetri, viděla jsem ho,“ zašeptala jsem, ale už jsem neslyšela její odpověď. Zavřela jsem oči a probudila jsem se až doma ve své posteli a vyhřátém pyžamu. Rozhlédla jsem se po pokoji a Katherin okamžitě zpozorovala pohyb mé hlavy, takže ke mně přiskočila.

„Jak ti je? Měla jsem o tebe šílený strach!“ Slyšela jsem ten děs v jejím hlasu, ale nemohla jsem se jím zabývat. Kde je on? Pohlédla jsem na ni zoufale a Katherin se zatvářila nechápavě. Polkla a nejspíš si uvědomila, co potřebuji slyšet. Jestli ho našli…

„Bello, on tam nebyl,“ vysvětlila. „Muselo se ti to zdát, mrzí mě to,“ dodala ustaraně. Ucítila jsem bodnutí pravdy, takže to byla jenom moje představivost. Otočila jsem se na bok a dívala jsem se do zdi.

„Poslala jsem tam Filipa, hledal po pláži, ale nikoho nenašel. Zkoušel použít své síly, ale necítil přítomnost žádného upíra…“ Pokoušela se vysvětlit mi pravdu a alespoň trochu zmírnit mou bolest vyprávěním o mém tanci na stole, ale já už jsem ji neposlouchala. Nemohla jsem vnímat nic než prázdnotu ve své hrudi. Ta nicota mě pohltila a byla to mnohem větší bolest než ta, kterou jsem cítila, když mi voda vnikla do plic.

„Můžeš mě nechat o samotě, prosím?“ vzlykla jsem a zavřela oči. Vnímala jsem její váhavé kroky i vrznutí dveří. Chtěla jsem plakat, ale slzy ke mně nepřicházely. Jen jsem naprázdno vzlykala a přála si ho znovu vidět. Copak dokáže lidská fantazie vykreslit něco takového? No, lidská fantazie by to možná nedokázala sama o sobě, ale já jsem ji podpořila notnou dávkou alkoholu. Jak jsem pitomá! Uvěřit halucinaci, kterou vyvolal nedostatek kyslíku smíchaný s takovým množství alkoholu, který jsem vypila. Tohle se nesmí opakovat, já už si Demetriho nesmím pustit pod kůži. Vždyť bych se z toho musela zbláznit!

Každý den se modlit za to, zda ho potkám. Vydávat se po nocích ven a doufat, že mě odněkud pozorují jeho rudé oči. Vzpomínání na jeho dotyky mi zatemňuje mysl a já musím začít znovu žít. Potřebuji to! Musím zapomenout na bolest z odloučení, na lásku, na nenaplněné štěstí.

Sbohem, Demetri…

Epilog:

Snem každé dívky nejspíš navždy zůstane krásný princ na bílém koni. Někdo může dávat přednost milionáři s nablýskaným drahým fárem, ale já bych dala přednost princi. U něj bych věděla, že mě má rád. Tehdy v minulosti to bylo jiné. Měla jsem tolik nabídek k sňatku s bohatými a krásnými muži z lepší společnosti, ale já jsem je nevyužila. Proč zůstávat na jednom místě, žít s někým, kdo stejně jednou zemře a vy mu nebudete moci pomoct? Jen jednou v životě jsem našla takového muže, pro kterého bych svůj život obětovala. Vzdala bych se své síly, odhodila bych masku odvahy a nechala bych se objímat v jeho ledové náruči.

Pohlédla jsem na parket, kde tančila Katherin v objetí s Filipem. Musela jsem jí vrátit úsměv a snažila jsem se nereagovat na její pobízení k tanci. Asi bych měla jít, ale copak to má cenu?

Jsem na svém maturitním plese, kde téměř všichni moji spolužáci tančí, zatímco já sedím v koutě a pozoruji to hemžení na parketě. Nikdy bych si nemyslela, že budu zrovna já sedět v koutě. Každý tady je buď opilý, nebo veselý díky zábavě. Já nejsem ani jedno. Od té noci, co jsem se málem utopila a spatřila jsem… Jeho. Zkrátka od té doby nepiji žádný alkohol, nestojí to za tu bolest. Vidiny, sny, ve kterých ho vídám, jsou i tak dost bolestivé. Bože, už uplynuly dva roky a já ho pořád miluji. Víc, než cokoli jiného na světě, ale nepokusila jsem se udělat nic, abych ho získala zpět.

Ucítila jsem, jak se mi derou slzy do očí a rychle jsem je zatlačila zpět. V tomhle jsem se za poslední měsíce skutečně zlepšila. Nechtěla jsem, aby mě Katherin viděla plakat, nechtěla jsem kazit její znovu získané štěstí. Musela jsem se ironicky zasmát nad svým zvláštním chováním. Na sobě mám ty nejkrásnější plesové šaty, které jsem kdy měla, ples se povedl… (Hlavně díky štědrému příspěvku mého imaginárního otce.) A všichni se dobře baví. Zorganizovala jsem to dobře. V tomhle jsem byla vždy skvělá, tak proč se nebavím i já?

Bílé a tmavě modré balónky, které se vznáší u stropu, se ke konci plesu snesou mezi tančící. Barevné konfety zakončí celý ples, ale to bude až k ránu. Další čas na jedné střední škole se blíží ke konci a já poznávám tu známou příchuť melancholie. Sedím tu v rohu a muchlám si šaty z tmavě fialového hedvábí, které jsem tak dlouho vybírala.

„Zatancuješ si?“ zeptal se ostýchavě Dominik, jeden ze spousty spolužáků. Bylo mi hloupé říct mu ne, navíc, přeci tu nebudu sedět celý večer. Zvedla jsem se, přičemž jsem ukázala své dlouhé nohy. Vysoký rozparek na sukni se mi však líbí a já jsem spokojená se svým výběrem šatů. Jakmile jsme začali tančit, byli jsme středem pozornosti. Tančili jsme kolem skleněných dveří a já jsem spatřila svůj odraz. Dívka s dlouhými hnědými vlasy, které měla smotané do vysokého drdolu. Dlouhé stříbrné náušnice vynikaly v tmavých vlasech stejně tak, jako řetízek v dekoltu. Za pobyt tady jsem se opálila a má pokožka byla nyní krásně snědá.

„Bavíš se?“ zkusila jsem zahájit konverzaci a on se toho chytil. Pak už mu stačilo jen mé občasné pokývání hlavou, popřípadě souhlas. Mlel si svou jako kafemlejnek. Zkoušela jsem ho poslouchat, ale když mi došlo, že žvatlá samé hlouposti, tak jsem to začala ignorovat. Jedna z pomalejších písní dohrála a zpěvačka se zjevně rozhodla něco říct. Tohle ale není v programu… Co to dělá?

„Dámy a pánové, máme tu jednu píseň na přání. Jmenuje se Defying gravity. A dotyčný ji chce věnovat jedné neobyčejné dívce,“ řekla a já jsem se zasekla při prvních tónech skladby, kterou jsem naposledy slyšela, když…

„Promiň,“ omluvila jsem se Dominikovi a pokusila jsem se rychle zmizet z parketu a dosahu hudby. Kdo si přál zrovna tuhle písničku? To je snad schválně! Téměř jsem se vymotala z parketu, kde lidé začali tancovat, ale zarazil mě hlas, který se ozval za mnou.

„Smím prosit o tanec, slečno?“ To přeci nemůže být… Zastavila jsem a váhavě jsem se otočila za známým hlasem, abych se ujistila, že se mi to jenom zdá, ale uviděla jsem ho. Stál naproti mně a díval se mi hluboko do očí a já jsem se znovu topila. Nepřítomně jsem mu podala ruku, kterou zdobily dlouhé pěstěné nehty s francouzskou manikúrou, a nechala jsem se odvést na parket. Zkoumala jsem přitom jeho ladné držení těla, vztyčenou hlavu a rovný postoj. Je přesně takový, jakého si ho pamatuji.

Ne, je ještě krásnější. Uchopil mě kolem pasu přesně tak, jako tehdy v mém pokoji a začali jsme tančit po parketu. Nemohla jsem z něj spustit oči, jako bych se neustále musela ujišťovat, že je to on. Ale on je tady a já s ním tančím. Chtěla jsem začít mluvit, ale nemohla jsem nalézt svůj vlastní hlas a ani Demetri nepromluvil.

Nešílela jsem tehdy, když jsem ho viděla na pláži. Opravdu mě zachránil, ale potom zmizel. Dává to smysl, vždy to dávalo smysl, protože mi Katherin řekla, že mě našli na pláži. Přitiskl mě k sobě pevněji, jako by se bál, abych mu nezmizela, ale stejný pocit strachu jsem měla i já. Chtěla jsem mu být tak blízko, až bychom splynuli v jedno tělo. Zahlédla jsem Katherin, když jsme kolem nich tančili a musela jsem se usmát, pobavil mě její šokovaný výraz. Záhy ho však překryla radost. Nemohla jsem uvěřit tomu, že je Demetri tady a tančí se mnou.

„Kde se tu bereš?“ zeptala jsem se, když jsem konečně dokázala najít hlas. Stále hrála naše písnička a já jsem byla úplně ztracená. Musel cítit, jak se klepu, přesto jsem se necítila nikdy šťastnější, než v tenhle okamžik. I kdyby měl za chvilku zmizet navždy z mého života, tak jsem v tenhle okamžik šťastná!

„Chtěl jsem vidět jednu neobyčejnou dívku,“ opáčil a nespouštěl oči z mé tváře. Slzy se mi nahrnuly do očí a já jsem je najednou nedokázala zastavit. Jedna přetekla hradbu z mých řas a byla následována druhou. Musela jsem schovat svůj obličej do jeho kvádra, protože jsem si připadala hloupě. Není tu ani pět minut a já tu před ním bulím jako malé dítě.

„Proč pláčeš?“ Slyšela jsem provinilost v jeho hlase, a to mě mrzelo. On nic neudělal a já tu brečím jako mála holka. Dobře, mám strach. Hrozný strach, že mě nebude chtít, že mě odsoudí, ale s tím teď nic nenadělám! Kdyby mě přeci chtěl odsoudit, tak už by to udělal, ne?

„Protože mám strach, Demetri,“ odpověděla jsem po pravdě a hned jsem pokračovala. „Hrozný strach, že když tě teď nepolíbím, tak mi zmizíš navždy. Omlouvám se za to, jak jsem ti ublížila, byla jsem…“ Dál už jsem nic nestihla říct, protože mě umlčel polibkem. Někde uvnitř mě konečně všechno zapadlo na správné místo a já jsem se cítila spokojená. Miluji ho! Spustila jsem balónky i konfety svou mocí a bylo mi jedno, že ještě není konec plesu. Pro mě je nejlepší chvíle právě tahle! Už jsme netančili, ale Demetri mě objímal a držel ve svém náručí. Zdálo se mi, že prostě musím vzlétnout radostí. Opět pro mě přestala existovat zemská přitažlivost, byla tu jen jedna přitažlivost, a to ta mezi mnou a Demetrim.

„Taky jsem se teď bál,“ řekl, když se naše rty rozpojily a já jsem se cítila jako opilá. Opilá láskou. Kdyby mě nedržel, tak by se mi nejspíš podlomily nohy a rozplácla bych se tu.

„Bál jsem se, že nezavřeš pusu, abych tě mohl konečně políbit,“ usmál se na mě šibalským úsměvem a já jsem ho prostě musela políbit znovu. Když se naše rty podruhé rozpojily, tak jsem zjistila, že už hraje dávno úplně jiná písnička a všichni, kteří kolem nás tancují, si naši dvojici zkoumavě prohlížejí. Všimla jsem si, že jeho kravata má stejnou barvu, jako mé šaty, ale zatím jsem se nepídila po tom, kdo mu ji vybral. Rty jsem měla lehce opuchlé a v očích touhu, která by překonala hurikán.

Přešli jsme ke stolkům a Demetri si mě přitáhl na klín. Nebránila jsem se a nedokázala jsem skrýt potěšený úsměv, když si nás závistivě prohlížely mé spolužačky. Demetri je dokonalý a v obleku vypadá lépe, než kdykoli jindy. Všechny mé pocity se od příchodu na ples změnily a já jsem uvízla ve zvláštní dimenzi, kde se plní přání.

„Proč jsi nepřišel dřív?“ zeptala jsem se, ale nevadilo mi, že hned neodpovídá. Vlastně mě ta odpověď nezajímala, důležitější byl fakt, že je tady teď! A já už ho nenechám odejít a dobrovolně od něj určitě neodejdu, to nikdy.

„Miluji tě,“ řekl místo odpovědi a provinile se usmál. Naše rty se spojily v nedočkavém polibku a já jsem věděla, že svou odpověď nakonec dostanu. Nevadí mi, že to bude o něco déle. Vždyť na to máme celý zbytek věčnosti…

14. kapitola - Shrnutí

KONEC