Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bella, dcera bohů - 14. kapitola (Změna je život)

06.04.2011 (11:30) • Lucka002 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1631×

„Není co, všechno je v pořádku,“ odvětila jsem s přemáháním, ale dobře jsem věděla, že jí to nijak nepřesvědčilo. Ona ví, co se děje. Musela to vycítit… Co budu dělat teď? Kam vyrazit? Pokud ti upíři dodrží svůj slib, pak budeme v bezpečí, ale přesto jsem kontrolovala každého, koho jsme cestou potkali. Pohledem jsem přejížděla tmavá skla aut a snažila jsem se vycítit přítomnost nějakého upíra, ale nikoho jsem nezpozorovala. Nejspíš jsme skutečně sami…

„Kam zamíříme?“ zeptal se Filip, když se probudil. Jeho zranění se vyléčilo, jelikož ani on už neměl kámen z hory Prison na krku a tudíž se jeho síly opět vzpamatovaly. Jediný rozdíl mezi námi byl v tom, že jeho skutečně mučili. Trochu jsem zesmutněla a zabrzdila u nejbližší pumpy, abychom natankovali.

„Odvezu vás, kam budete potřebovat. Klidně si řekněte, pak půjdu po svém,“ prohlásila jsem nejistě, ale Katherin mě ujistila, že takhle to rozhodně nebude. Podívala se na mě káravým pohledem a varovně zvedla ukazováček.

„Ať tě ani nenapadne, že bychom tě nechali jen tak jít. Zůstaneš s námi,“ rozhodla a já jsem se na ni vděčně usmála. Byla jsem ráda, že nebudu úplně sama. Už takhle na mě padal smutek a zvláštní pocit prázdna, kdybych měla být úplně sama, tak bych to asi nevydržela. Sama se sebou bych nevydržela. Se svými bolestnými myšlenkami…

„A co třeba vyrazit do L.A.?“ navrhl Filip a nechal nás se svým návrhem v autě, zatímco vyšel natankovat. Peníze jsme u sebe sice neměli, ale přičarovat si je bylo to nejmenší. Když už, tak rovnou kreditní kartu, pronesla Katherin a sama se postarala o tuhle maličkost. Nikdy jsem nemusela pracovat, jelikož mám díky svým schopnostem přesně to, co potřebuji. Co na tom, že jsem tolikrát vystudovala práva a žurnalistiku? Nikdy jsem se nezkoušela jít do práce, protože jsem déle než na vysokou nikde nezůstala. Poslední dobou už stejně studuji jenom střední školy… A stalo se ti to osudným, myšlenky mi zalétly k slunné Volteře, kterou jsme momentálně nechávali za zády.

„Los Angeles zní dobře,“ uznala jsem a Katherin souhlasila. Další slunné místo na zemi, bude se nám tam určitě líbit a třeba i zapomenu. Bolestně jsem přivřela víčka k sobě, ale nezabránila jsem vzlyku. Slané kapky slz mi dávno došly, takže mě už jen pálily oči. Katherin mě odmítla nechat dál řídit a vyměnily jsme se spolu. Sundala jsem si boty na vysokém podpatku a natáhla jsem si nohy na palubní desku. Mířili jsme k letišti.

„Dobrý den, mohu vám pomoci?“ oslovila nás mladá žena za letištní přepážkou. Lidí tu moc nečekalo. Nejspíš právě teď létalo hodně spojů. Obrovské letiště se v tuhle chvíli nehemžilo stovkami lidí, jako to většinou na letištích bývá. Byla jsem za to skutečně ráda. Pocítila jsem sucho v krku a musela jsem si odkašlat, než jsem začala vysvětlovat, co vlastně potřebuji. Vlídně jsem se na ni usmála a přistoupila jsem blíž.

„Dobrý den, rádi bychom si rezervovali nejbližší letenku do Los Angeles. Na ceně nám nezáleží,“ ubezpečila jsem ji a ona mě požádala o chvíli strpení. Něco dlouze ťukala do počítače a stále se usmívala. Až jsem se divila, že ji nebolí pusa.

„Nejbližší let do Los Angeles bude odlétat za čtyři hodiny. Není nijak přeplněný, takže je ještě možná rezervace letenek,“ oznámila mi a já jsem téměř vyskočila radostí nad tím, jak nám to krásně vyšlo.

„Dobře, potřebovala bych tři místa, nejlépe v první třídě.“ Vytáhla jsem z kabelky peněženku, která byla plná hotovosti i několika kreditních karet. Trochu jsme zapracovali na našem maskování, takže jsme změnili oblečení a přičarovali jsme si dva kufry navíc. Červené lodičky na vysokém podpatku, které jsem doplnila úzkými džíny a červeným topem, byly velmi pohodlné. Na očích jsem měla tmavé sluneční brýle a neušlo mi, že se k naší trojici obraceli zraky přítomných. Aby taky ne, všichni jsme vypadali dobře, musím uznat, že vkus mám dokonalý, takže bych mohla být módní návrhářka, ale já radši prezentuji své výtvory jen pro mou osobní potřebu. Stačí pár nákresů a mám nový šatník…

„Jistě, to není problém. Na cestě je jeden přestup, ale nebudete muset dlouho čekat, jelikož letadlo odlétá hodinu po vašem příletu na tamější letiště.“ Upozornila mě na přestup, ale s tím jsem počítala. Pak mi podala letenky, zatímco jsem namačkala PIN kód kreditky, ze které se požadovaná suma odečetla. Vzhůru k novému životu, jelikož změna je život. To mi připomíná, že takových změn jsem zažila už spoustu. Můj život je tudíž hodně pestrý. Po odbavení jsme se posadili do malé kavárničky a čekali. Nehroší na tom čekání byl fakt, že jsem vůbec nebyla duchem přítomná v letištní hale, ale byla jsem v jednom starém hradu. S někým, kdo mi tolik ublížil…

O 2 měsíce později…

„Ale no tak! Bello, makej!“ rozčilovala se Katherin nad mým šnečím tempem. Pročísla jsem si vlasy hřeben a sešla jsem do přízemí za ní. Usmívala se jako sluníčko a v krátkých džínových kraťasech, ke kterým si vzala stříbrný top, jí to hrozně slušelo. Vypadala jako zářivý měsíc, stříbrné flitry z jejího topu se odrážely od světla a tvořily další barvy duhy.

Já jsem proti ní vypadala spíš jako slunce, protože jsem zvolila zlatý top a džínovou minisukni. Přesto jsme však k sobě nepochybně ladily. Filip už v domě nebyl, takže jsem pochopila, že čeká v autě. Povzdechla jsem si a vyrazily jsme s Katherin za ním.

„Netvař se jak kakabus! Kdy jsi naposledy byla někde za zábavou?“ pohlédla na mě zkoumavě, ale nečekala na mou odpověď. „No vidíš, už si ani nepamatuješ. Je to párty v malém klubu na pláži, bude se ti tam líbit,“ ujistila mě už po tisící první a já jsem mlčky nasedla do auta, abych už měla klid. Katherin je skutečně úžasná kamarádka, ale někdy dokáže být nesnesitelná.

Nedokážu pochopit proměnu ve svém chování, ale raději sedím doma a dívám se na prázdnou zeď. Dlouhou dobu trávím nad svými deníky a pročítám je dokola. Neustále znovu a znovu… S kapesníkem v ruce, samozřejmě. Dnes mě Katy donutila vyšňořit se a namalovat, abych vypadala dokonale. Jenomže já bych chtěla vypadat dokonale jenom pro jednoho člověka. Tedy, spíš upíra, kterého už nikdy neuvidím. Zpackala jsem to!

Musela jsem několikrát zamrkat, abych nespustila pláč a nerozmazala si líčení. Katherin se celou cestu smála a debatovala s Filipem, ani jsem se nesnažila poslouchat jejich rozhovor. Nějak to šlo mimo mě. Seděla jsem v autě, ale duchem jsem byla nepřítomná. Co se to se mnou jenom děje? Musela jsem se zbláznit.

Já, ta dokonalá Isabella Swan, která vždy milovala večírky a nejrůznější mejdany. Vydržela jsem tancovat do rána a smát se s přáteli, nikdy jsem nebyla sama. Samota mě vždy ubíjela a teď dokonce vyhledávám její přítomnost… Ironie osudu, že jsem od sebe odehnala někoho, komu na mně záleželo. Kde asi jsi, lásko? Vyslala jsem tichou myšlenky směrem k nebi a pokusila jsem se zachytit tiché zvuky okolí. Z rádia hrála písnička pro všechny zamilované a Katherin se zářivě usmála na Filipa. Musela jsem se smutně pousmát a v tu chvíli jsem si řekla dost. Dost tomu smutnění, alespoň dnes večer se na to vykašli!

Katherin by pořád stála u mě a nemohla by se pořádně pobavit s Filipem. Nemohla by k němu přijít a být jen s ním, protože by měla výčitky vůči mně. To dnes nezažije, byla jsem dva měsíce od chvíle našeho příjezdu jako tělo bez duše a dnes v sobě tu duši najdu. Ať to stojí, co to stojí! Filip zastavil u pláže, kde se z budovy na jejím kraji ozývaly hlasy lidí a tóny hudby. Parket byl prý venku, jak mi sdělila Katherin a tak jsme se vydali do víru nočního života.

„Ahoj krásko, nedáš si drink?“ odchytil mě u vchodu jeden ze spolužáků a já jsem přijala. Mávla jsem na Katherin, aby věděla, že mizím s ním a usmívala jsem se na všechny strany. Nejdřív to byla spíš jen přetvářka, ale po několika skleničkách nejrůznějšího alkoholu jsem pociťovala stav s nulovou gravitací a maximální veselí.

Tančila jsem uprostřed parketu a dost odvážně jsem se vlnila v rytmu hudby. Úsměvy jsem rozdávala jako nějaká Star a bylo mi fajn. Dominik mi podal sklenici mojita a já jsem ji vypila téměř najednou. Nebo to byl Patrik? To je jedno, hlavní je, že měl to pití. Zachichotala jsem se nad vlastními myšlenkami a nechala jsem se od kluků vysadit na jeden ze stolků, ze kterého jsem měla přímo dokonalý výhled na všechny přítomné. Spatřila jsem dokonce i Katherin, která se ke mně snažila protlačit skrz řadu kluků, kteří stáli kolem a pozorovali můj taneční výkon. Miluju pozornost ostatních, uvědomila jsem si a dokonce jsem si zajela rukou do vlasů, abych se rozcuchala.

„Bello, pojď dolů,“ zaslechla jsem hlásek Katherin, ale já jsem ji místo toho pozvala vedle sebe na stůl. Kluci neváhali a proti její vůli ji tam vysadili. Musela jsem se smát tomu jejímu překvapenému výrazu.

„Chtěla jsi, abych se bavila, a to se mi momentálně daří, tak se uvolni,“ pobídla jsem ji a ona si mě nejdřív měřila váhavým pohledem. Boty na vysokém podpatku se mi zdály zbytečné, takže jsem si je sundala a zahodila na zem. Jen tak bosky jsem šlapala po stole a točila jsem se v rytmu hudby, která neustále zrychlovala. Když jsem se po chvíli podívala stranou na Katherin, tak jsem zjistila, že se začíná docela slušně bavit. Chytily jsme se společně za ruce a tančily jsme spolu. A bylo mi totálně jedno, že jsme středem pozornosti. Zadívala jsem se mezi dav lidí na parketu a pohled mi sklouzl na kraj pláže. Bylo tam slabé světlo, ale přesto jsem spatřila vysokou mužskou postavu.

Výraz na tváři zkameněl a okamžitě jsem se musela dostat dolů. Šeptla jsem Katherin, že mě to už nebaví a vymanila jsem se i ze zajetí v podobě objetí jednoho kluka, který je myslím můj spolužák. Nějak jsem si nemohla vzpomenout. Mezitím, co jsem se blížila k pláži, tak mi podlaha utíkala pod nohama. Malátně jsem se dostala na místo, kde jsem předtím viděla toho kluka a mžourala jsem do davu lidí i na pláž, kde byla momentálně šílená tma. Kousek dál od pláže jsem uviděla mužskou postavu, ale byla ve stínu, kam už nedosahovalo světlo. Srdce se mi rozbušilo jako tisíce zvonů a já jsem se vydala za ním.

Stál tam nehnutě a jen se díval mým směrem, čekala jsem, až si moje oči zvyknou na tu tmu a já konečně budu moci zpozorovat jeho obličej. To přeci není možné, co by tady dělal? Zrychleně jsem dýchala a snažila jsem se neplácnout sebou do písku. Hlava se mi šíleně motala a jenom jsem doufala, že jdu k němu a nevzdaluje se mi.

„Demetri?“ zašeptala jsem, když jsem byla téměř u něj, ale najednou byl pryč. Zmateně jsem se rozhlížela do okolí, ale nikoho jsem neviděla. Byla jsem daleko od baru, kde jsme byli, ale předtím se mi to nezdálo. Sešla jsem blíž k moři a dřepla jsem si do písku tak, aby mi voda omývala kotníky. Ty jsi tak naivní, Bello! Copak si skutečně myslíš, že by sem mohl přijet a chtěl by tě ještě vidět? Vždyť tohle je město slunce, on na slunci září jako diamanty…

Ze sedu jsem přešla do lehu a jen jsem tak pozorovala oblohu. Vzdálenou galaxii, která byla mnohem tajemnější, než všechno upírské společenství. Než samotní bohové a jejich děti.

„Já vím, že se na mě díváš,“ zašeptala jsem do černé noci k nebesům. „Vím, že tam jsi, mami. Ani nevíš, jak mě mrzí, že jsi mi lhala. Vlastně, víš, chtěla jsem ti to už tolikrát vykřičet do tváře, ale bála jsem se. Podívej se,“ zavolala jsem tak hlasitě, jak jsem dokázala a pokusila jsem se vyskočit. Hlava se mi ale zamotala a já jsem zůstala sedět na zadku. Znovu jsem se pokusila vstát, tentokrát už ale opatrněji. Do rukou jsem nabrala několik kamínků, které jsem ucítila v písku.

„Podívej se, co se ze mě stalo! Jsi ráda? Jste v bezpečí, vy všichni můžete být v klidu, protože já nejsem zrádce!“ Zahodila jsem vší silou všechny kameny, které jsem měla v rukou i s částečkami písku a pak jsem jen poslouchala, jak dopadaly do moře. Klekla jsem si a tiše jsem plakala, bylo mi jedno, jestli mě někdo slyší a vidí. Potřebovala jsem to ze sebe dostat, to zklamání i bolest. Už nikdy, nikdy víc se nechci takhle cítit.

Pohlédla jsem na tmavé nebe, na kterém jasně plály hvězdy, a uviděla jsem bílou zář měsíce, která osvětlila mou tvář. Dívala jsem se do té velké šedé koule a najednou jsem se začala uklidňovat. Stoupla jsem si a znovu jsem nechala vlnky omývat svá chodidla. Popošla jsem blíž do vody a užívala jsem si ten chlad, který mi voda nabízela. Dostala jsem šílenou chuť jít si zaplavat. Pokračovala jsem do vodní náruče, až jsem se oddala vlnám.

13. kapitola - Shrnutí - 15. kapitola + Epilog

Autor: Lucka002 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bella, dcera bohů - 14. kapitola (Změna je život):