Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Battlefield - 4. kapitola

13.06.2015 (07:00) • BellaNess • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1099×

Battlefield - 4. kapitola 

Alice:

Když ho oheň spálil na prach, upřeli jsme pozornost na mladou upírku, která si nás prohlížela. Pohledem zůstala viset na Emmettovi. Zkoumala jeho tvář, jako by hledala známky blížícího se nebezpečí.

Mysl mi zaplavila vize přicházející bouřky. Tak to bude pořádný déšť…

„Myslím, že bychom se měli přemístit do bezpečí, přichází pořádná bouřka,“ oznámila jsem, když vize skončila.

„A nemůžeme si zahrát baseball?“ zakňučel Emmett. Vtipálek dne, pomyslela jsem si. A očividně jsem nebyla sama, protože se Jasper a ta naše neznámá tvářili naprosto udiveně a zmateně.

„Ses zbláznil!“ vyhrkla jsem po malé chvíli zděšeně. „S největší pravděpodobností budou padat kroupy,“ sykla jsem po něm tak zuřivě, až z toho ucouvl o několik kroků dozadu. Ona na nás hleděla jako na dva zjevy, které se asi pomátly. Ani se jí nedivím, vůbec nic o nás neví. Ale my o ní také nic nevíme.

„Omlouvám se, Bello, ale vysvětlování až někde jinde,“ oznámila jsem jí. Nahrbila se, jako bych se jí chystala oddělit hlavu od těla. No, nechala jsem to raději být. Na vysvětlování bude času dost… pomyslela jsem si a vydala jsem se na jihovýchod lesa.

Mezi hustým porostem se nacházela menší chata. Bez zaklepání jsem vešla dovnitř. Jak jsem předpokládala, byla opuštěná dlouhou dobu. Následovali mě a usadili se mi po boku a Bella naproti mně. S úsměvem jsem se zahleděla do jejích očí a přemýšlela jsem nad tím, jak začít. Určitě vysvětlení čekala.

Emmett se nervózně ošil a Jasper se vrtěl, nedělalo mu dobře to šílené napětí a ta netrpělivost.

„Dobrá,“ zamumlala jsem si pod nos, ale i tak jim to neuniklo. „Jmenuji se Alice Haleová Brandonová, mám speciální schopnost. Vize… Jasper Hale,“ řekla jsem a ukázala na mého miláčka, „umí vycítit emoce a také je měnit. A tohle je Emmett McCarty, jeho dar je síla,“ prozradila jsem jí. Byla v šoku, ale nepanikařila.

Její zkoumavý pohled upřený na Jazze byl podivný.

Že by ho odněkud znala? Ale je to hloupost, protože dobře vím, že se s nikým, jako je ona, nesetkal…

„Zaprvé, děkuju za pomoc,“ šeptla a sklopila svůj pohled k zemi. „A zadruhé, jsem Isabella Marie Haleová Swanová,“ pípla snad ještě tišeji. Všichni jsme na ni vykulili oči a zalapali po vzduchu. Najednou mi připadalo, že jediný, kdo byl relativně v klidu, byl Jasper. Zajímalo by mě proč.

„Haleová… Rosalie, znáš ji?“ zeptal se Jasper a celý se napnul. Bella jen přikývla.

„Pomáhá mi s upírstvím,“ odpověděla a z jejího pohledu jsem zjistila, že se bojí, že prozradila něco, co neměla.

Aha… Rosalie Haleová… To je ta blondýna, kterou vídám ve svých vizích s Bellou… Většinou ji Bella oslovovala Rose, myslím.

„A proč po tobě šel ten blonďatý upír?“ zeptal se Emmett nechápavě.

„To byl můj stvořitel, pravděpodobně,“ zamumlala v odpověď spíše sama sobě než Emmovi. Zajímavé. Takže to tu vypadá na pěkné shledání. Venku už zavládlo krupobití.

Z ničeho nic jsem se zahleděla někam pryč z důvodu přicházející vize. Jasper a Emmett tento stav už znali, ale Bella moc ne, takže se dívala zmateně. Nic víc nevím, protože jsem byla vtáhnuta do vize, která byla krátká.

Blonďatý upír s karamelovýma očima si povídal s Bellou, přičemž nezapomněl opomenout i to, že se ve městě vyskytují další upíři. V tom někdo zaklepal na dveře a dovnitř vešel bronzovlasý muž s malou holčičkou. Lékař pracoval jako patolog a zároveň i jako pediatr.

To byla tedy divná vize. Zamračila jsem se. Zdá se, že se to tu upíry jen hemží.

Edward:

Odemkl jsem si dveře od svého bytu, kde jsem slyšel dvě tlukoucí srdce. Potichu jsem dveře zavřel a odložil jsem klíče na skříňku jako vždy. Sundal jsem si černou bundu, kterou jsem pověsil na věšák.

Tatínek přišel, pomyslela si Viktoria a ozvalo se její cupitání malých nožek po měkkém koberci. Opět jsem jí do hlavinky neviděl. Čím to sakra je? Ještě jsem si na to úplně nezvykl…

„Ahoj,“ zaštěbetala a vyskočila. Já ji samozřejmě chytil do náruče.

„Ahoj,“ odpověděl jsem jí a nechápal jsem, proč nespí, když je téměř jedenáct večer. „Angela opět usnula, viď?“ zeptal jsem se jí se smíchem a ona jen přikývla na souhlas. Její hnědá kukadla zářila a já jí musel dát pusu na čelíčko. „Tak pojď, uložím tě do postýlky,“ zašeptal jsem jí do ouška a ona jen přikývla. Lehla si mi na rameno a nechala se poslušně odnést do svého pokojíku. Uložil jsem ji do postele.

„A jakou pohádku chceš?“ zeptal jsem se jí a sledoval jsem ji, jak se zavrtává do své deky s dětským motivem. Zamyšleně našpulila rtíky a pak řekla svou nejoblíbenější pohádku. Při pohledu do jejího obličeje jsem zjistil, že hned neusne…

* * *

Viktoria usnula až po půl hodině. Přitom jsem jí stihl vyprávět asi čtyři pohádky a zabrala až u té poslední. Z jejích myšlenek jsem zjistil, že odpoledne usnula a proto se jí nechtělo jít spát tak brzy.

Po cestě do obývacího pokoje jsem někde sebral deku, abych mohl přikrýt Angelu.

„Dobrou noc,“ zašeptal jsem a zadíval jsem se i směrem k dětskému pokoji, kde pokojně oddechovala moje malá holčička.

Posadil jsem se do křesla a mé myšlenky samovolně přešly k mé nové práci. Co je zač ta Bella? Zamračil jsem se. Její hluboké černé oči byly plné zvláštních emocí, kterým ta temná hloubka dodávala nádech tajemna a absolutního nebezpečí. Ty oči byly děsivé. Nikdy jsem neviděl tak žíznivého upíra a navíc mezi lidmi. Kdybych nečetl všem myšlenky, myslel bych si, že ona je nějaký špatný sen, prostě výskyt mé fantazie… To však nebylo všechno… Její myšlenky mi byly z nepochopitelných důvodů odepřeny. A to mě nutilo myslet si, že by mohla být jakýsi přízrak… Přízraky však neexistují! Jsem staletý upír a ještě jsem žádného nepoznal…

Přesedl jsem si. Z neznámého důvodu jsem byl nervózní. Ale z čeho? Z těch jejích očí? Z přítomnosti jiných upírů? Zrovna tu ve Washingtonu? Neměl bych být, protože sám dělám tu samou práci co ony.

K FBI jsem se dal jen proto, abych mohl pátrat po Viktoriiných rodičích. V mysli se mi okamžitě vybavil výraz malé ustrašené holčičky, která hledala svou maminku.

Viktoria zprvu nechtěla ani mluvit, ale nakonec se rozmluvila a několik slovíček sem tam řekne. Zatím ji nechávám doma, aby se vzpamatovala ze všeho, co si prožila.

Rose:

Bella se ještě nevrátila. Kde se toulá? Už je hodně pozdě. Měla bych ji snad jít hledat? Co když padla do spárů nějakému upírovi? Neubránila by se mu!

„Jsem doma, Rose,“ zavolala od venkovních dveří z ničeho nic a já nadskočila radostí, že je v pořádku. Do nosu mě však uhodily ještě další tři pachy upírů, které jsem ještě necítila.

„Máme návštěvu?“ optala jsem se a přešla jsem ke dveřím, kde všichni stáli. Bella jen přikývla, když mě spatřila přicházet.

„Zachránili mě před upírem,“ zašeptala a otřásla se. Že jsem si to nemyslela! Vykulila jsem oči a nechápavě jsem těkala po všech přítomných pohledem. Všichni jen němě přitakali, že Bella mluví pravdu.

„Pojďte dál,“ vyzvala jsem je. Přeci je nenechám stát jen tak mezi dveřmi, když si o tom všem můžeme promluvit uvnitř. Všichni vešli dovnitř. Ten vysoký blonďák mi někoho připomínal, jen jsem si nemohla vzpomenout koho. Pak s nimi byl černovlasý svalovec a upírka, která vypadala jako elf z pohádky. Její tmavě hnědé vlasy byly rozčepýřené do všech stran a její vzhled působil mile a přátelsky. A stejně jako já a Carlisle mají zlaté oči, takže jsou vegetariáni.

„Posaďte se,“ vybídla je Bella, když jsme se přesunuli do obývacího pokoje. Náš dům byl sice veliký, ale za to útulný a moderně vybavený. Ta elfka si uznale pokyvovala hlavou.

„Opravdu krásné,“ řekla pochvalně a posadila se do křesla, které jí bylo nejblíže. Vedle toho křesla zůstal stát ten blonďák a černovlasý se posadil na pohovku a zadíval se na naši obrovskou televizi. Jeho obličej se rozzářil jako vánoční stromeček.

„Na tom by se koukalo na baseball,“ pronesl obdivně. Připadalo mi, že takovou televizi snad v životě neviděl. Jeho dychtivý výraz mě pobavil.

„Však se taky na baseball díváme, viď, Bello,“ poznamenala jsem, ale to odbíháme od všeho, o čem jsme měli mluvit. Kde se tu vzali? Proč sem přišli? A jak to, že se Bella dostala do zápletky s upírem?

„Jistě,“ odpověděla Bella a posadila se do volného křesla. Upřela jsem na ni na chvíli svůj pohled a poté jsem se pohledem vrátila zpět k hostům.

„Kde jste se tu vzali?“ zeptala jsem se, abychom se vrátili k předchozí debatě. 

Ahojte! Snad si ještě někdo vzpomene na tuto dlouho rozepsanou povídku. Chtěla bych zjistit, zda je o ni ještě zájem, proto Vás prosím o komentáře. 

Děkuji. 

Vaše BellaNess

Autor: BellaNess (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Battlefield - 4. kapitola: