Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Battlefield - 3. kapitola


Strach nebo jen zrada vlastního těla? Oheň a smrt. Kdo zemře? Pěkné čtení přeje Bella Ness. :-)

Battlefield - 3. kapitola 

Emmett:

Z Aljašky až do státu Washingtonu byla zdlouhavá cesta. Ještěže se upír nemůže unavit. Jasper a Alice kráčeli pomalu za mnou ruku v ruce. Dva zamilovaní upíři! Co od nich také čekat, že…

Ještě musíme přejít přes řeku, hory a les a budeme u kanadských hranic. Cestu jsem mapoval snad celou hodinu předtím, než jsme vyrazili. Alice nám tvrdila, že to bude skvělé a že nás tam čeká dobrodružství, přičemž se tvářila jako andělíček. Nechápal jsem to. A to z jednoho jediného důvodu – při těch slovech se usmívala na mě…

Moje nálada byla už tak hrozná, no, při vzpomínkách se ještě o několik stupňů zhoršila… Z mých myšlenek mě vytrhl Jasperův hlas.

„Emme, nebuď naštvaný,“ poznamenal Jasper a vyslal ke mně vlnu lepší nálady, okamžitě to zabralo a mně se maličko zvedly koutky rtů směrem vzhůru. Určitě si pochvaloval, jakou odvedl skvělou práci, ale já věděl, že za chvíli bude po trošku vylepšené náladě. Asi jsem se pletl.

„Jupíí!“ vypískl jsem, když jsem ucítil vodu. Znamenalo to totiž, že řeka už je blízko. Ještě nás bude čekat výšlap do hor a ještě přejít přes les a budeme u hranic. Pak asi ještě několik málo hodin a budeme na místě! Jasper se zasmál, když jsem s křikem a radostí malého kluka přeskočil řeku. Oba dva mě následovali, ale už v tom nebylo to nadšení, co u mě. Nechal jsem to raději být, nechtěl jsem si kazit náladu.

Výšlap do hor byl zdlouhavý, protože hrdličky se cukrovaly snad za každým pátým stromem. Pokaždé jsem jen protáčel očima. Nechal jsem je být a jen jsem zpomalil, aby mě měli šanci dohnat. Pokoušel jsem se vnímat přírodu namísto jejich cukrování. Moc dobře se mi to nedařilo…

Myšlenkami jsem se zatoulal o týden zpět, kdy se Alice přiřítila do obýváku a začala dětinsky rozhazovat rukama a pištět na celý dům. S Jasperem jsme na ni hleděli jako na blázna, který právě unikl z psychiatrie. Mlela páté přes deváté, takže to, že jsem upír, mi bylo v tu chvíli naprosto k ničemu, protože jsem jí nerozuměl jedinou kloudnou větu. Pak si povzdechla a začala pomalu říkat to, o co se celou dobu snažila…

Že by Alice viděla něco ohledně mé budoucnosti? Ale s kým? Už se nemůžu dočkat, bude to aspoň legrace…

Kdyby se mě někdo zeptal, na co se asi nejvíc těším, odpověděl bych mu, že na svou upíří lásku. Snad se i moula jako já té opravdové upíří lásky konečně dočká. Nevím, proč s tím Alice dělá takové tajnosti. A zároveň tak velký poprask. Prostě se jen zamiluju a víc to řešit nebudu, protože se budu věnovat své nastávající manželce. Zajímalo by mě, jestli to bude upírka nebo lidská žena. Ze zamyšlení mě vytrhl smích od mých sourozenců… Takže jsem se opět naštval.

 

Bella:

Seděla jsem na balkóně našeho domu a upírala jsem pohled mezi stromy. Sem tam jsem zvedla pohled k obloze, která byla temná a pochmurná. Hvězdy byly skryty pod mraky…

„Kde jsi, Davide?“ šeptla jsem tím svým sametovým hlasem. Nikdy bych si nemyslela, že takový hlas můžu kdy mít, vůbec ke mně nesedí. „Kde je moje malá princezna?“ šeptala jsem dál a povzdechla jsem si. Zavřela jsem oči, před kterými se mi ukázal obrázek mých nejdůležitějších dvou lidí na světě. Zhluboka jsem se nadechla, i když to nepotřebuji. Spíše pro takové to psychické uklidnění, na které nezabírá skoro nic… A ani to pitomé nadechnutí…

Postavila jsem se na nohy svou upíří rychlostí, člověk by ty rychlé pohyby ani nezaznamenal, a pokud ano, musel by opravdu skvěle vidět. Což vůbec nehrozilo…

Seskočila jsem ze střechy našeho domu, nechala jsem své instinkty jednat a běžela jsem hustým lesem. Hlavou mi vrtalo plno nezodpovězených otázek, na které jsem byla schopná najít odpověď stůj co stůj. I život bych za to zjištění, kde jsou, dala…

Zprudka jsem se zastavila, no, nedělalo mi to žádné problémy. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Ocitla jsem se někde za Kanadou, kde jsem snad v životě nebyla… Hustým lesem profukoval chladný vítr, ale mě zima být nemohla… Rozhlížela jsem se kolem sebe, vítr se rázem otočil a přivál mi zajímavou vůni. Vůni mně neznámého upíra. Vůně byla snad čím dál tím blíž, začínala jsem být v pasti, pokud mi bude chtít ublížit… Já už v té pasti vlastně byla tehdy, kdy mě zmerčil…

Zpoza stromů jsem slyšela smích, který snad nevěstil nic dobrého. Slyšela jsem, jak se nadechl a pak zprudka vydechl.

„Novorozený upír,“ zavrčel a rázem se objevil přede mnou. „To bude sranda,“ procedil skrz zuby radostně. Jeho blond vlasy směrem ke mně přivál vítr a tím přivál i jeho vůni. Cítila jsem z něj pach smrti…

„Copak, maličká, snad by ses mě nebála,“ zašeptal a pohladil mě alabastrovou rukou po tváři. Neucukla jsem, i když jsem chtěla. Já se ho nebojím, nemůžu se ho bát! Ani jako člověk jsem se nebála…

 

Utíkala jsem ulicí, čímž jsem se snažila nahnat si několik minut k dobru. Ale to jsem ještě netušila, co mě to pronásleduje za zrůdu. Okolí bylo temné a šíleně páchlo… dlouho jsem běžet nevydržela, protože jsem byla až příliš hubená a naprosto bez sil… A ten bastard toho hodlal využít. Věděl, že se mu neubráním, ani kdybych sebevíc chtěla.

Povalil mě do odpadků a já úlekem vyjekla. Líbilo se mu to… Hrál si se mnou jako s nějakou oblíbenou hračkou, která pro něj měla určitě zemřít… Byl moc silný, jeho potutelný smích mi rezonoval v uších, hlavou mi probíhaly všechny vzpomínky na můj život… Nemohla jsem dodržet slib, který jsem dala…

Oblečení mi potrhal tím, jak mi přejížděl rukama po těle. Snažil se mi tím nahnat strach.

 

Matně mi ten zmetek přede mnou někoho připomínal, ale nedokázala jsem si vybavit koho… Možná, že to je ten upír, který mě přeměnil… Bylo by to možné?

„Tak se znovu setkáváme, jsem opravdu rád, že tě po tak dlouhé době vidím,“ řekl slizce a až moc přeslazeně. „Jsi snad krásnější, než když jsi byla člověk,“ pokračoval. Kdybych byla člověk, zvedl by se mi žaludek. Za můj lidský život jsem se nesetkala s někým tak úchylným… a odporným… No, vlastně setkala! Ten bastard! To mu jen tak nedaruju! Kvůli němu jsem přišla o svůj život neživot!

„Nech mě,“ prskla jsem mu do tváře výhružně. Jen se zasmál a chtěl mě udeřit, ale včas jsem uskočila. S tlumeným vrčením jsem si ho měřila pohledem. Nemohla jsem se s ním v žádném případě rovnat, protože jsem znevýhodněná svým vlastním tělem. Přesně jako tenkrát, pomyslela jsem si trpce a chtěla jsem se v tuto chvíli zahrabat několik kilometrů do podzemí.

On se jen smál. Ten slizký úsměv a ještě horší smích už nikdy nevyženu z hlavy!

„Nenechám, maličká,“ zašeptal a najednou kamsi zmizel. Cítila jsem ho, a tak jsem se za ním otočila. Jeho úsměv mi naháněl strach do každé buňky v těle, ale dokud strach nedoputuje do mozku, je všechno dobré… Úsměv jsem mu oplatila a vyrazila jsem proti němu. Věděla jsem, že se možná ženu do záhuby, ale v tuhle chvíli mi nic jiného asi nezbývá… Buď zemřu, nebo ho vyřídím…

Narazila jsem do něj plnou silou a můj pokus odrazit ho se celkem povedl. I když jen o pár metrů…

Nemám potřebnou sílu k tomu, abych ho zlikvidovala. On navíc byl na lidské krvi, takže by proti němu nezmohla nic ani Rosie a ani můj nový kolega upír.

 

Emmett:

Ucítil jsem pach dvou neznámých upírů. Prozatím jsem to nechal být, uvidím, jestli po nás půjdou. Vlastně… oni nebyli za námi, ale před námi a pouze necelý půl kilometr. Zahleděl jsem se na Alice, která se mi zahleděla do očí. Její výraz neříkal naprosto nic. Pohledem jsem přejel na Jaspera, který se tvářil stejně jako Alice. Otočil jsem se zpět a zhluboka se nadechl. Dvojice byla po směru naší cesty. Tedy, alespoň jsem si to typoval.

„Myslíte, že nám od nich hrozí nebezpečí?“ zašeptal jsem tak, aby to slyšeli jen oni dva. Znovu jsem k nim upřel pohled. Alice se na chvíli zahleděla do neznáma a poté zakroutila hlavou. I Jazz zakroutil hlavou.

„Dobře,“ hlesl jsem. Vyrazili jsme na cestu, která vedla k cizím upírům. Co krok, to blíž k nim. Zavánělo to pořádným průšvihem, ale i tak jsme se nezdržovali. Nemusel jsem mít Jazzovu schopnost, abych určil, že tam je nálada na bodu mrazu, protože kamenná těla do sebe narážela a vrčení sílilo. Zničehonic se ozvalo skřípění, praskalo upíří tělo. Doběhl jsem rychle k místu a zahleděl se na dvojici, která na sebe vrčela. Muž s dlouhými blond vlasy seděl na ženě a držel ji pod krkem. Vrčela na něj a on na ni. Snažil se zpevnit stisk, ale ona mu v tom bránila svýma rukama. V jeho výrazu jsem viděl zlobu, nenávist a pohrdání.

„Pusť ji!“ křikl jsem směrem k němu. Zvedl ke mně svůj pohled plný zloby. Nepřekvapovalo mě to… Naše pohledy se zabodávaly do toho druhého a v lese panovalo naprosté ticho, pokud nepočítám naše nádechy a výdechy.

„Nepustím,“ zavrčel. Žena využila jeho nepozornosti a skopla ho ze sebe. Blonďák byl vzteky bez sebe, zatímco hnědovláska vypadala v pohodě. My jsme se postavili před ni, abychom ji mohli bránit. Po fyzické stránce jako upír moc nevypadala, její úder nebyl tak rychlý a ani silný. Od upíra bych čekal víc. Musela být delší dobu bez potravy, ale to teď nemůžu řešit. Já s Jasperem jsme podnikli výpad ze stran a Alice chystala oheň. Muž se zmítal, ale bylo mu to k ničemu, pustit jsme ho nehodlali. Hnědovlasá žena se zatím posbírala ze země a ladně přiskočila k nám ve chvíli, kdy Alice zavolala, že oheň je připravený. Ušklíbla se na něj, on na ni zavrčel a do tváře jí plivl upíří jed, který v ústech nahromadil. S výrazem boha pomsty si jed z tváře utřela a zhluboka se nadechla. Chytila jeho hlavu do svých rukou a trhla. Nestačil ani křičet bolestí, hajzl jeden… Hlavu odhodila do ohně, který ji proměnil v prach. Tak skončil i zbytek jeho těla, který jsme tam s Jasperem naházeli po kusech. Oheň pomalu dohoříval a my jsme na ni upřeli pohled. Prohlédl jsem si její tvář. Pod očima měla tmavé kruhy. Zarazily mě její černé duhovky, které nezesvětlaly ani do zlaté ani do karmínové. Proč? 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Battlefield - 3. kapitola :

 1
08.05.2013 [17:39]

jesikata Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

4. Jana
08.05.2013 [15:12]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

3. Jsim
08.05.2013 [11:33]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

07.05.2013 [22:01]

GabrielaVespucciJe to dobre. Jen tak dal :-)

20.04.2013 [11:15]

eMCullenAhoj, článek ti vrasím k opravě.
Chybí ti odkaz na předchozí kapitolu. Doplň si jej a pak znovu zaškrtni "článek je hotov".
Děkuji.

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!