Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Arova posedlost - 12. kapitola - Aro (Epilog)

16.10.2011 (10:45) • Simiik • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 4466×

Pohled Ara

Byla to ona, řekla mé jméno. Byla to má Medea, vystartoval jsem z trůnu k ní. Chtěl jsem se jí dotknout a pohladit ji, políbit ji. Jenže do cesty mi vstoupil ten mladík.

„Uhni,“ sykl jsem na něj naštvaně.

„Aro,“ pronesla Medea opět a položila mu ruku na rameno. On na ni pohlédl a ustoupil. Dívka vedle nich mu byla dost podobná, velice podobná.  Přestal jsem vnímat ty dva a soustředil se na svou ženu. Vypadala pořád stejně, její oči, jak ty mi chyběly. Nedočkavě jsem ji objal kolem pasu a políbil. Cítil jsem její rty, jak se roztáhly do úsměvu.

„Matko!“ vyhrkli ti dva vyděšeně. Odtrhl jsem se od Medey, během té chvilky jsem viděl vše, co jsem měl vidět. Pravdu, která mě šokovala.

„Mám to říct já, nebo ty?“ řekla Medea a usmála se na mě. Vzal jsem její tvář do dlaní a políbil ji, musel jsem to opět udělat, protože jsem nikdy nevěřil, že bych to mohl udělat znovu. Že by byla možnost…

„Matko, co se to děje? A vy! Přestaňte mou matku svádět!“ vykřikl dopáleně můj syn.

„Jen jim to řekni ty, já s nimi trávila všechny ty roky. Měl by ses naučit s nimi mluvit,“ promluvila Medea a naprosto ignorovala našeho syna. Našeho… Já mám syna a dceru. Usmál jsem se a pohlédl na své bratry, kteří seděli na trůnech skoro bez hnutí.

„Rodinné setkání,“ vysvětlil jsem jim. Kývli a vyklidili prostor, společně s vojáky. Zůstali jsme tam jen já, Medea a děti. Divné, nikdy jsem to slovo nevyslovil, teď sice jenom v duchu, ale říkat nahlas děti a mít přitom hlas podbarvený láskou, tohle se mi ještě nikdy nestalo.

„Jsem Aro, těší mě,“ začal jsem a usmál se na ty dva. Medea stála po mém boku a držela mě za ruku.

„Ne, já jsem Aro a pusťte laskavě mou matku,“ křičel můj syn a já musel uznat, že má něco po mně, spíš hodně po mně.

„Já vím, že jsi Aro, umím číst myšlenky pomocí dotyku, proto taky vím, že to jméno máš po mně. Já jsem tvůj otec, ne Harto, jak vám falešně namlouval váš děd.“

Oba se zarazili, Zoheret se na mě podívala, šla blíž a dotkla se mě, vzala mě za dlaň, kterou jsem nesvíral Medeu. Zpříma se mi podívala do očí, do mých rudých očí. Její byly dokonalé tmavé, stejné má její matka a bratr.

„Aro, uklidni se. Mluví pravdu, cítím to,“ pronesla ke svému dvojčeti.

„Nerozkazuj mi!“

„Ty paličáku paličatý! Kdybys přijal ten fakt, tak nám řeknou pravdu, nedošlo ti, že všechno je lež? Nejsi rád, že náš otec žije? Copak si nevzpomínáš na rozhovor matky a dědy? Jak měla pochybnosti? Říkala, že ani jeden z nás se Hartovi nepodobá, jsme jiní a ty! Co říkala o tobě?“ Tónem, jakým mluvila na svého bratra, mi připomněla mé začátky s její matkou. Začínám se bát, že jsme s Medeou zplodili naše věrné kopie.

„Říkala, že jsem někomu podobný, někomu, o kom se jí zdá, ale přitom ho nezná. Děda ji vždy vyvracel tyto teorie,“ odpověděl jí po chvíli.

„No vidíš, máma měla pravdu, takže,“ otočila se na mě. „Mohl byste nám říct, jak to všechno bylo?“

„Celou pravdu, nebo od toho, jak váš děd vymazal vaší matce paměť?“

„Cože udělal?“ vyhrkli oba najednou.

„Ano, Aro mluví pravdu. Až když jsem ho tu uviděla, tak se mi to všechno vybavilo. Dřív jsem měla jen mžitky, určité záblesky a taky sny, kde jsem ho viděla, ale teď, jak tam seděl... Vše se vybavilo.“

„Mluvte, pane,“ požádal mě můj syn.

„Jsem tvůj otec.“

„Můj otec byl dvacet let mrtvý, dnes vstal z mrtvých, nečekejte, že vás budu objímat a zvát do krčmy.“

„Nepřipomíná ti někoho?“ zeptala se mě Medea a já se pousmál. Jo, připomíná, celkem dost.

„Jelikož se nedokážeš rozhoupat, řeknu to já. Tenhle muž mě měl zabít, když jsem cestovala se svým manželem Hartem. Jenže mě nezabil, utvořili jsme si k sobě vztah, který se přehoupl v daleko hlubší cit, v lásku. Žili jsme spolu, dokud mě vojáci vašeho dědečka nenašli a neunesli, už jsem byla těhotná, ale Aro to nevěděl. Když jsem se jim bránila, upadla jsem na zem a uhodila se do hlavy. Nepamatovala jsem si to, co jsem vám teď řekla, takže jediné, co udělal můj otec, bylo, že požádal jednoho ze svých mužů, ať mi vymaže paměť. Znala jsem ho dokonale a tohle by udělal. Pak mě a vám dvěma navykládal falešnou minulost, což jsme se dozvěděli až dnes. Takže tohle je váš pravý otec a já se celkem divím, že žije ve skupině lidí, nebyl jsi ty náhodou samotář, který nemá city?“

„To nám oznamuje neustále, ale po dnešku mu to nikdo neuvěří!“ ozvalo se za námi. Stál tam Marcus s Didyme.

„Medeo, tohle je má sestra Didyme a její manžel Marcus. Sestro, švagře, tohle je Medea a naše děti Aro a Zoheret,“ představil jsem je. Marcus s Didyme vytřeštili oči a já se tomu zasmál. Jo, měl jsem dobrou náladu a jejich pohledy mi na té náladě přidávaly.

„Nejsem váš syn a má sestra není vaší dcerou. Nechápu, jak vám matka mohla podlehnout, ale to se vyřeší!“ Pohlédl jsem na toho mladíka. Byl mi opravdu podobný, hlavně v době před tím, než jsem se stal upírem.

„Podívej se do hloubi duše a sám se rozhodni, zda tu lžu společně s tvou matkou, nebo je to pravda,“ nabádal jsem ho a trpělivě čekal na jeho odpověď.

„Umíte bojovat? Myslím tím dobře bojovat,“ dodal a jeho výraz už nebyl tolik nedostupný.

„Hochu, tvůj otec je jeden z nejlepších upířích bojovníků, samozřejmě až po mně,“ zvolal Caius, který se tu taky objevil. Jde vidět, že mé žádosti se tu prostě nerespektují. Upír požádá o soukromí, ale oni stejně přijdou.

„Opravdu? Je pravda, co ten blonďák tvrdí?“ ujišťoval se můj syn. Caius zavrčel, neměl rád, když ho někdo takhle oslovoval.

„Blonďák? Jsem Caius! Zabil jsem víc upírů, než jsi ty kdy ve svém životě viděl! Já jsem krvelačný, chladnokrevný…“

„A hlavně ukecaný, Caie,“ dodal jsem. To mého syna rozesmálo a já si připsal bod k dobru, možná mi to půjde líp, než rozhovory s Marcusovou manželkou, teda mnou sestrou. Ucítil jsem tlak na hrudi. Zoheret se na mě doslova nalepila a propalovala mě nevinným kukučem. Musím říct, že to působí, snesl bych jí modré z nebe, aby byla spokojená a šťastná.

„Copak?“ optal jsem se pro jistotu.

„Můžeme tady bydlet? Tvůj palác je o tolik lepší, tati, zamilovala jsem si ho.“

„Vždyť jsi viděla sál a chodby,“ rýpnul si do ní Aro. Ohlédla se na něj a bouchla ho do ramene.

„Jsi děsněj! Ty nejsi můj bratr. To není možný, on je někoho jiného!“

„Jasně, zrovna já! Jsem po otci, jsem výborný v boji, ovládám všechny zbraně, takže ty jsi někoho jiného!“

„Tati!“ zaječela Zoheret a namáčkla se na mě. „Že to on je vyměněný a ne já?!“ fňukla a opět nasadila psí pohled. Zmateně jsem se podíval na Medeu. Její klid mě překvapoval.

„Tohle je normální, zvykej si, buď rád, že se o tebe hádají. Brzo je to přejde a budou se hádat o něco jiného,“ osvětlila mi asi jednu ze zkušeností rodiče. Vzal jsem Zoheret kolem ramen, Medee jsem stále svíral dlaň, pokynul jsem Arovi, ať jde za námi. Všichni společně jsme se vydali k další části mé rodiny.

„Oba jste moji, oba tu budete bydlet. Zoheret, společně s matkou přichystáte svatbu, chci si vaši matku co nejdřív vzít, ať je náš vztah zpečetěný, a ty, Aro, budeš muset trénovat, vycvičím tě, budeš tak dobrý, jak já, možná horší, protože já jsem talent od přírody, ale to se ukáže časem.“ Najednou se všem kolem mě rozzářily oči a já si uvědomil, že se ze mě stává rodinná citlivka. Takže toto je konec? Byl jsem ztracený, bloudil jsem, potkal jsem ženu svého života, zjistil jsem, že dokážu milovat, pak mi ji vzali, trpěl jsem a dnes se dozvím, že žije, že máme potomstvo, že já mohu být otcem a jsem šťastný, cítím se naplněný, celý, vyrovnaný a klidný.

Tak a Arova posedlost je u konce. Vím, divný konec, useknutý, ale Aro našel klid a co dál psát? Povídka je o něm a jeho hledaní, které bylo ukojeno. Děkuji všem, co povídku četli a i za komentáře.

Autor: Simiik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Arova posedlost - 12. kapitola - Aro (Epilog):