Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Alec a... Nessie?! - 8. kapitola

15.12.2012 (14:45) • Never • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1719×

„Děkuju ti. Ani nevím jak, za všechno… Po celou dobu se mi honí hlavou myšlenky na to, jestli bych ti měla věřit, ale teď… mám pocit, že bych ti dala do rukou i svůj život,“ sklopila jsem oči a opřela si hlavu o jeho hruď a rukou jsem ho objala. Snažila jsem se naplno si zapamatovat tento okamžik do těch největších detailů.

Probudila jsem se až odpoledne druhého dne. Alec už se mnou nebyl. Byla jsem si jistá, že byl někde u Ara. Ten ho potřeboval mít po boku, aby si zachránil svůj zadek. V rychlosti jsem vlítla do sprchy, potom do šatny, kde jsem po pravdě strávila nejvíce času. Najít jednu pitomou kápi, to dá zabrat. Přehodila jsem si ji přes oblečení a kapuci jsem si natáhla přes hlavu. Jak dramatické. Připadala jsem si jako taková ta temná postava, co bývala ve filmech o Harry Potterovi. No… co už, snad zapadnu víc.

Vyrazila jsem na chodbu…

…

Pohled: Edward

„Já už fakt nevím. To to maj ty holky vrozené, že musí za každou cenu jezdit do té Volterry zachraňovat životy?!“ rozčiloval se nad celou věcí Jacob, chodíc od rohu k rohu, neustále v nervech, které rozhodně neposilovaly Rosalie, co si musela chvilku co chvilku rýpnout. Často si tím ale vysloužila pár nehezkých pohledů od ostatních, ale zjevně se v tom trošku i vyžívala.

„Jacobe, uklidni se. Pokud se chceš rozčilovat, běž si bouchnout ven. Nejvíc, co teď potřebujeme, je rozčilený vlkodlak, s tím počítej. Potřebujeme teď v klidu přemýšlet,“ zavrčel jsem na Jakea. Jeho myšlenky byly plné Nessie a vzpomínek na to, když tam odjela kdysi Bella. Kvůli mně…

„Nechápu, proč se s námi neporadila, než někam bezhlavě odletěla, zvlášť tam,“ prohodil mezi řečí Jasper, „jenže musela jednat pod nátlakem. Bála se, že se někomu z nás něco stane. Vy byste to snad neudělali? Nevím jak vy, nevidím vám do hlavy jako tady Edward, ale já bych to udělal. Za rodinu i hlavu.“

„Má pravdu,“ přitakal k němu malý, černovlasý skřítek; Alice. Sleduju už pár dnů Arova rozhodnutí. Chce nás tam. Není to celé kvůli Ness, jak jsme si mysleli. Chce mě, tebe, Jaspera a Bellu. V neposlední řadě až Renesmé.

Podíval jsem se na ni tázavým pohledem. Nepochopil jsem to. Tedy pochopil, ale nechápu, proč mi to nedošlo dřív. Taková ztráta času… Kdybych nad tím více uvažovat, mohli jsme to vědět a už být o něco napřed.

„Nejde jim o Nessie… Chce nás. Opět. Nevzdává se,“ řekl jsem rázným hlasem do tiché místnosti, pohledem odepřeným do neznáma.

Emmett si prokřupal prsty a uchechtl se. „Takže budeme zase bojovat?“

„Ne, Emmette. Nemůžeme za každou cenu bojovat. Je jich moc… Tenkrát na té louce jsme měli svědky, přátele, kteří nám byli ochotní nabídnout pomocnou ruku, i když by došlo na boj. To teď nemáme a nemůžeme je o to žádat znovu,“ zakroutil hlavou ve znamení nesouhlasu na Emmettovu poznámku Carlisle.

„Uděláme, co se dá. Nemůže si nás vzít prostě jen tak do gardy,“ opomenul jsem, objal Bellu kolem pasu a políbil ji do vlasů.

„Něco vymyslíme. Vždy se něco našlo, a tak nevidím nic, co by nám zabránilo něco vymyslet teď. Souhlasím s Edwardem,“ přikývnul Jacob i přes sebezapření, které se mu odehrávalo v hlavě. Nenuceně jsem se usmál, přeci jen, když už v něčem se mnou Jake souhlasí, musí to být opravdu něco. Všimnul jsem si pohledu Belly směřovaného na něj. Nepochyboval jsem, že se tomu divila stejně jako já.

…

Pohled: Renesmé

Viděla jsem, jak na mně visel pohled většiny Volturiových – tak co už, Cullenová v jejich plášti, to každý den nevidí.

„Kde jsou všichni, Demetri?“ pohlédla jsem na vysokého chlapce s rozcuchanými černými vlasy. Šel naproti mně a zastavil se, než kolem mě prošel. Jeho kůže byla o pár odstínů tmavší jak ta moje.

„Většina je na lovu, Heidi se totiž někde sekla a radši krk jiných než ten tvůj, věř mi,“ mrkl na mě a už chtěl udělat další krok pryč.

„Počkej. A proč nejsi na lovu i ty?“ pozvedla jsem lehce obočí a sjela ho pohledem, jako kdyby něco zakrýval.

„Někdo tě přeci musí hlídat, aby sis nechtěla udělat výlet do Ameriky, třeba,“ odvětil a už jsem jen slyšela zvuk klapání jeho bot o podlahu za mými zády.

„Ještě počkej,“ řekla jsem krapet hlasitěji a zapomněla na fakt, že ten by mě na tu vzdálenost slyšel, i když bych šeptala, „přece mě tu takhle nenecháš. Tebe bych obešla bez problémů.“

„To si jen myslíš, zlato,“ zasmál se a já jsem měla sto chutí si v tu chvíli nafackovat. Ale i tak jsem se na podpatku otočila a udělala několik kroků za ním.

„To si jen nemyslím, já to vím. To ty nevíš,“ vyplázla jsem na něj dětinsky jazyk a rozešli jsme se dál.

„Já vím, že ti ten plášť sluší. Tam u vás na západě byste si měli ty pláště taky zařídit, hezky kontrastují.“

„Ty už seš jako teta Alice, fakt,“ zasmála jsem se a dloubla ho do žeber.

„To bolelo,“ zaskuhral naoko. Zakroutila jsem nad tím se smíchem hlavou a zastavila jsem se, když jsem si všimla několika starých dveří. Demetri si toho nejspíš všiml, toho, jak si je prohlížím.

„Dveře vpravo jsou do knihovny a vlevo je přijímací sál,“ mrkl na mě a vydal se napravo, samozřejmě jsem se vydala za ním, přijímací sál mě nějak… nezajímal. Říct, že ta místnost byla velká, bylo slabé slovo. Místnost měla dvě patra, ale nebyl mezi nimi strop. Jen byly do „druhého patra“ schody a potom ulička, která vedla rovnoběžně se zdí, a bylo tam zábradlí. Celé to bylo vyplněno vysokými a mohutnými knihovnami v mahagonové barvě.

„Je tu vše, na co si můžeš vzpomenout. Nejstarší knihy jsou staré mnoho století, nejnovější byly vydány letos,“ pronesl Demetri do mrtvého ticha, jenž v místnosti panovalo několik minut, při kterých jsem pozornost věnovala prozkoumáváním okolí.

„Je to dokonalé. Říkala jsem si, že musíte mít asi velkou knihovnu, ale… tohle mě nenapadlo. Ne do takové míry.“ Srdce mi trošku zpomalilo, jak jsem se dál rozhlížela. Vpravo od dveří byly určitě ty nejstarší svazky, jak říkal, tedy alespoň to tak vypadalo, podle hřbetů. Přišla jsem na to, jak to mají rozdělené.

Přešla jsem ke schodišti a vyšla jsem těch několik desítek schodů až nahoru. Bylo to docela vysoko, přestože to tak zdola nevypadalo. Knihy v policích už byly znatelně novější. Zdálo se mi, že jsem někde zahlédla i Pána prstenů, čemuž jsem se musela zasmát, když se mi vybavila scéna, jak Caius čte Pána prstenů. Šla jsem dál, směrem k velkému středověkému oknu, kde jsem se zastavila a prohlížela si knihy. Občas jsem zahlédla nějaký známý titul, ale většina byla neznámá. A to jsem si myslela, že jsem přečetla za svou prozatímní existenci nepřeberné množství knih, že jsem musela znát každou, co vyšla.

Zaslechla jsem za sebou kroky.

...

Edit 13. 12.: Autorce se na prvním sněhu podařilo zlomit loket, takže pár týdnů nepočítejte s dalšími díly, psaní na počítači mi dělá nemalé problémy. :( :)

Autor: Never (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Alec a... Nessie?! - 8. kapitola: