Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » 50x a stále poprvé 6. kapitola

22.06.2012 (07:00) • zuzinecckaa, Lenusilka • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2818×

6. kapitola - Probuzení

Isabella náhle procitla, ale příliš mnoho světla ji donutilo oči zavřít. Kolem sebe slyšela několikeré pípání nějakých přístrojů, a když pomalu oči otevírala, prostředí jí připomínalo nemocnici.

„Konečně…“ Zaslechla zamumlání nějakého mužského hlasu vedle ní. Těžká víčka dokázala sotva udržet otevřená, ale rychlým pohledem zkontrolovala postavu sedící u její postele. Měla bronzové vlasy a jantarové oči a hrozně jí připomínala jednu osobu… Ale to už znova upadala do spánku, nedokázala být ještě dlouho vzhůru…

„Edwarde,“ zasmál se Jacob a přitiskl si ji silněji k tělu. „Neruš naši soukromou chvilku, stále ti to opakuju a stále nám to kazíš,“ peskoval druhého mladíka.

„Jacobe, vím, že mi to neustále připomínáš, ale rozhodně vás neruším. Jsem tu po několika týdnech, takže bych očekával trochu více vstřícnosti.“ Edward si pobaveně založil ruce na hrudi a hravě se urazil, aby všem došlo, že si fakt dělá jen srandu.

Bella jen stála neschopná slova. Vůbec netušila, co se děje. Věděla jen, že ten Jacob líbá neskutečně dokonale a přála si, aby je ten druhý nevyrušil… Avšak pokud zase ten bronzovlasý měl pravdu, tak ho svou nepozorností opravdu trochu urazili.

„Nedáš si něco k jídlu či pití?“ otázala se ho nakonec, aby přerušila to ticho. Oba na ni vyvalili oči, až studem zrudla. Nevěděla, že řekla něco špatného, jen byla slušná…

„Copak nevíš, co je zač?“ ptal se jí zaraženě její muž, Jacob. Nejdříve netušila, o čem mluví, a tak zavrtěla hlavou.

„Nejí, nepije, nespí… Je to upír. A vím, že jsme ti to kdysi říkali, ale spíš nechápu, že si to nepamatuješ…“ vysvětlil jí s nechápavým zavrtěním hlavy. Při slově upír v Belle něco hnulo. Zděšeně se podívala na Edwarda a pár kroků poodstoupila, až se přitiskla ke zdi. Hlavou se jí honily myšlenky na to, kolik času by jí trvalo, než by uprchla…

„Bello, co se děje…“

Nějaké hlasy ji přivedly k vědomí, ale i přesto, že je slyšela, nevěděla, o čem se baví. Chtěla zvednout ruku, ale nešlo jí pohnout byť jen prsty. Přišly jí tak strašně těžké. S panikou sebou trhla, ale tělo se jí ani nehnulo. Pomalu si začínala uvědomovat, že je ve svém těle jako v nějakém vězení.

Chtěla otevřít oči, ale nedařilo se jí to, tak se jen snažila vzpomenout… Ale na co? Hlavu měla jako vymetenou, vůbec nic si nepamatovala. V hrůze si uvědomila, že sice jí zůstaly nějaké vzpomínky z dětství, avšak dál… Nic. Jen prázdno.

Cítila, jak jí srdce buší rychleji po tom zjištění, ale další vlna temnoty ji zahalila do svých spárů dříve, než se v ní vzmohla další vlna nepokojů…

„Bello, drahoušku, jsi v pořádku?“ ptal se jí Jacob vystrašeně. Nacházeli se na pouti, kde musel přeřvávat několikery reproduktory a šum dalších lidí namačkaných kolem nich.

„Co… Co se to děje? Co se to děje?“ vykřikla zoufale a panicky rozhodila ruce. Slzy se jí draly do očí. Celý svět se jí jen smrskl do malé kuličky, o které nevěděla, jak se z ní dostat.

Sotva jen vnímala, jak ji někdo bere do náručí a prodírá se s ní davem. Žal a bolest ji zcela pohltil a ona se mu poddala. Vždyť před chvílí s ním a ještě s tím druhým stála v pokoji u sebe doma – asi – a tak neočekávala, že se probudí uprostřed dění na pouti.

„Bello, povíš mi konečně, co se děje?“ ptal se jí Jacob, ale nebyla mu schopná srozumitelně odpovědět. Jen co ji položil na zem, sedla si, opřela se o strom, nohy pokrčila, objala je rukama a hlavu položila na svá kolena.

„Nedává to smysl, vůbec to nedává smysl,“ mumlala si velmi potichu, aniž by si uvědomovala, že vůbec mluví. Slzy jí tekly po tvářích a zmatek se jen zvětšoval.

„Co nedává smysl, zlatíčko?“ zeptal se jí její přítel a přiklekl k ní. Rukou se opatrně dotkl jejích vlasů, aby ji nevystrašil. Oči plné slz se na něj zahleděly.

„Prostě to nedává smysl!“ vykřikla a rozhodila ruce. Rozhlédla se kolem sebe a pak se zase zaměřila na něj. „Podívej se, kde jsme. Před chvílí jsme byli u nás doma, líbali jsme se a pak nás vyrušil Edward. A teď jsme na… pouti? Já fakt nevím, co se děje.“ Zoufalost jí sálala z každé buňky jejího těla, byla cítit kolem ní.

„Bells, ale to už je čtrnáct dní, co se u nás Edward stavil naposled. Sice jsi tehdy byla trochu… Zvláštní, ale pak to bylo zase v pohodě,“ pravil Jacob roztřeseným hlasem.

„Prosím, jen mi řekni, co se děje. Já… Nepamatuju si nic. Z těch dvou týdnů, jak ty tvrdíš, si nepamatuju ani ň,“ odvětila téměř neslyšitelně.

„My jsme…“

„Je možné, že až se vzbudí, nebude si nikoho z vás pamatovat. Ale u takového silného otřesu mozku, který vaše dcera utrpěla, je téměř div, že se už jednou téměř probudila. Bohužel nemohu říci, zda se také vyléčí úplně. Hlavně ale nad ní musel stát nějaký anděl strážný, protože ta nehoda byla opravdu hrozná,“ říkal právě nějaký hlas, který ji znova přivedl do reality. Kolem ní se rozléhalo pípání přístrojů a občasné popotáhnutí nějaké ženy.

„A jak… jak je na tom ten chlapec?“ zašeptala neznámá.

„Je stabilizovaný, ale více vám nemohu říci. Je to lékařským tajemstvím. Nejste rodina, takže bohužel…“

„To je v pořádku… Bello!“ zakřičela náhle ta žena, když si všimla, že konečně otevřela své oči.

„M… mami?“ zašeptala dívka neslyšně, upoutaná na lůžku a unaveně zavřela oči. „Co se děje?“

„Dceruško moje, díky bohu! Vzpomněla sis, kdo jsem…“ Renée se zachvěl hlas, když si sedala na židli k posteli, aby mohla svou dcerku pohladit po tváři.

„Něco si pamatuju, ale… Plete se mi to. Co se stalo?“ šeptla Bella a její mamce se spustily slzy nanovo. Jak jí to mám říct? Vždyť je ten blb málem zabil! Rozčilovala se v hlavě, ale zase nemohla Belle mazat med kolem úst.

„Jeli jste z nějaké párty, když…“ První vzlyk přerušil její slova. „Když nějaký muž do vás narazil. Protože si hodně poškodil auto, policie ho nemusela hledat. Měl… Byl hodně opilý…“ Renée chtěla mluvit dál, ale všimla si, že jí dcera znova upadla do bezvědomí. Rozvzlykala se víc a obličej položila a hranu postele. Takový strach, jaký zažívala tento den, už nechtěla nikdy zažít…

Isabella se během dalších čtrnácti dní zotavovala. Sny, které se jí pletly s realitou, se jí stále zdávaly, ale po nějaké době sama přišla na to, že jsou to jenom sny. A už nebrala ohledy na zmatečnost a jakousi souvislost, kterou dávaly. Oddávala se jen tomu, že alespoň tam byla s někým, kdo ji měl rád…

Jednoho dne, když už byla na normálním pokoji, seděla a četla jakousi knihu, když ji vyrušil ten nejdokonalejší hlas, který ve svých snech slýchávala… Sama pro sebe se usmála a pohlédla na Jacoba, který se však tvářil utrápeně.

„Ahoj,“ odvětila na pozdrav, ale když si všimla jeho výrazu, sama se zachmuřila.

„Bello, přišel jsem ti jen oznámit, že… Končím. Nemůžu být s tebou…“ Nervózně se kousl do rtu. „Já… Otiskl jsem se. Měl jsem tě rád, vlastně tě mám rád pořád, ale… Už tu nemůžu být pro tebe jako přítel. Mohu ti být kamarádem, ale nedokázal bych žít bez té, kterou mi osud přidělil…“

„Vypadni,“ zašeptala jen to jediné, nač se zmohla. Jen zahlédla jeho ublížený výraz, než se odporoučel. Jakmile se za ním dveře zavřely, spustila se vlna zoufalé bezmoci.

Věděla, že se to může stát. Věděla, že to možná jednou přijde. Ale netušila, že na to zareaguje tak… přehnaně. Taková bolest, která ji popadla, se snad ani nedala vydržet. Nechápala, jak něco tak dlouhého a krásného může náhle skončit. Vlastně teď už nechápala vůbec nic.

A tak jí hodiny vzlyků a plakání nakonec ukonejšily do snů, které byly o něm.

Příští kapitolou vše končí. A i naše dobrodružství. Proto já se loučím už zde, i když ještě jedna kapitola vyjde, ale nebude psána mou rukou.

Díky za ohlasy, komentáře, za vše. Uvidíme se u dalších povídek. Vaše zuzu.

Autor: zuzinecckaa (Shrnutí povídek), Lenusilka, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek 50x a stále poprvé 6. kapitola: