Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Zázraky se dějí od Zombichlerka

The Host


Zázraky se dějí od ZombichlerkaPovídka Moje srdce začalo bít od Zombichlerka se umístila na 11. místě s celkovým počtem bodů 27 v druhé kategorii.
Gratulujeme!

Edit: Článek je ponechán v původní podobě.

Moje srdce začalo bít

Vložil jsem květiny do vázy. Celý pokoj jakoby rozzářily, provoněly, ale já v srdci pořád cítil
prázdnotu. Pohlédl jsem na její tvář. Byla hladká, neutrální, bez emocí.
Posadil jsem se na židli vedle její postele, aniž bych od ní odtrhl pohled. Jak už to bylo
dlouho? Rád bych řekl, že už to nepočítám, ale dělám pravý opak.
Každý den, kdy slunce zajde za horizont, skloním hlavu a doufám, že na zem upadne aspoň
jedna slza smutku, ale moje tváře zůstanou pokaždé suché.
„Ach, lásko, tak moc mi chybí tvoje oči,“ zašeptal jsem. Moje bolest se odrážela od
prázdných stěn, cítil jsem ji hluboko v sobě.
„A tvůj hlas,“ pokračoval jsem. Tak moc jsem toužil znovu spatřit její oči, slyšet její smích.
Tak jsem jí jen mohl svírat prsty a doufat, že mě slyší…
„Miluju tě,“ zašeptal jsem a hlas se mi zlomil. Skoro jsem cítil, jak mi oči vlhnou, ale… nešlo
to. Nemohl jsem ronit slzy pro mou lásku, která tu leží, nehybná a tak sama…
„Miluju tě, Bello,“ zopakoval jsem, snad jakoby se tím dalo vykompenzovat, že pro ni
nemůžu plakat.
Slyšel jsem zezdola Alici, jak mě tiše volá. Nechtěl jsem opustit její pokoj, její vůni, ji, ale
musel jsem k rodině. Ona jediná mě držela nad vodou.
Nahnul jsem se a rty lehce přitiskl na její čelo. Její kůže byla tak hebká, ale i studená. Bez
života… Uhladil jsem jí vlasy z čela, zkontroloval všechny přístroje a pak za sebou pomalu
zavřel dveře. Měl jsem pocit, že moje srdce zůstalo tam za dveřmi.
Pomalu jsem scházel ze schodů. Neblahé tušení mě pronásledovalo hned co jsem sešel jeden
schod. Všude po stěnách a po obrazech byly zavěšené barevné girlandy, na schodech byl
barevný koberec a ze spodu cinkaly nějaké předměty…
Sešel jsem poslední schod a pohled mi okamžitě padl na obrovský stromek, kolem kterého
pobíhali tři upíři.
Zůstal jsem na něj jen civět, aniž bych něco cítil. Zradu, bolest, nebo možná vztek… nic. Jen
jsem tupě zíral, jak Alice soustředěně zavěšuje malé ozdůbky na strom.
Povzdechla si. „Netvař se tak, Edwarde. Jsou Vánoce,“ zašeptala a pak o krok odstoupila, aby
viděla svou práci.
„Chcete slavit Vánoce?“ dostal jsem ze sebe prázdným tónem. Všichni se na mě podívali. „I
přes to, co se děje?“ Mluvil jsem potichu, nezúčastněně. Nějak jsem do svých slov nedokázal
dostat nějakou emoci.
„Edwarde.“ Carlisle ke mně přistoupil a položil mi ruku na rameno. „Jistě by to tak chtěla.
Přála by si to, Edwarde. A ty bys měl respektovat…“
„Nemůžeš vědět, co by chtěla,“ zavrčel jsem. Najednou jsem dokázal cítit všechnu tu
udržovanou bolest, ten vztek, vztek na rodinu, vztek na ty pitomé Vánoce, vztek na všechny.
A pak mě vlna radosti skoro porazila na zem. Narazila do mě jako lavina, až se mi udělalo
špatně.
„Jaspere,“ řekl jsem pomalu a zhluboka oddechoval. Ze všech těch pocitů se mi motala hlava.
Chtěl jsem vyběhnou ven, v lese si provětrat hlavu a pak skočit k Belle do okna… Jenže to
nešlo. Ona teď ležela u mě v pokoji, v sobě několik hadiček a s životem na vlásku…
„Edwarde,“ promluvil tiše Carlisle. „Udělal jsem, co se dalo. Její zranění nebyla vážná, to víš
sám, ale… proti kómatu nelze bojovat.“
Pevně jsem stiskl pěsti, abych se ovládl a jednu mu nenatáhl. V hlavě se mi pořád dokola
opakoval jeden obraz… Bella pod hromadou trosek… Bella… ach, moje Bella.
Otočil jsem se a bez jediného ohlédnutí nebo slova vyběhl schody. Vpadl jsem k ní do pokoje
a do nosu mě ihned udeřila její vůně smíchaná s vůní lilií.
Opřel jsem se o dveře a pohlédl jsem na vycházející slunce. Srdce se mi sevřelo bolestí. Další
den začíná a moje Bella ještě stále neotevřela oči…

Posadil jsem se na bok postele. Její obličej jsem znal nazpaměť, každý rys jejího dokonalého
obličeje jsem měl vyrytý do paměti. Přesto jsem ji hypnotizoval pohledem, její bezkrevné rty,
bílá zavřená víčka…
„Proč jsem nepřišel dřív,“ zašeptal jsem, jako už tolikrát. Kdybych přišel dříve, mohl jsem jí
pomoct. Mohli bychom teď Vánoce strávit spolu a… být šťastní.
Najednou jsem nemohl dýchat. Všechno na mě padalo, ticho v domě mi tlačilo na bubínky a
Bellin bledý obličej mi do mozku vypaloval díru.
Po dlouhých čtyřech týdnech jsem vypadnul z domu. Chladivý vítr mi z hlavy nevyhnal černé
myšlenky, ani vzpomínky na Bellu uvězněnou pod troskami auta. A všude kolem krev…
Musel jsem zastavit. Začal jsem se třást a z úst se mi vydraly vzlyky. Padl jsem do mokrého
listí, které mi prokluzovalo mezi prsty.
Chtěl jsem, potřeboval jsem, omdlít. Na chvíli vypnout od všech starostí a být unášen do
nevědomí…
Zmučeně jsem zavrčel, když se mi do hrudi zakousl pocit viny, tak silně, že kdybych neležel
na zemi, porazilo by mě to.
Po několika hodinách bloudění po lese jsem se vydal směrem k domu. Třásly se mi nohy,
nebo jsem už bláznil?
Kousek od domu jsem zastavil a díval se na něj. Dřív pro mě znamenal bezpečí, pohodu a
štěstí. Teď v něm kromě Belly nebylo nic důležitého.
Měl jsem v plánu jít zadem, abych se s rodinou nemusel potkat. Ale nebylo to potřeba.
Procházel jsem obývákem a… nebyla v něm ani noha. V hrudi se mi něco stáhlo a já nemohl
dýchat. Vydal jsem se za hlasy, které šuměly v mém pokoji.
„Edwarde…“
Nemohl jsem dovolit, aby mi jejich myšlenky vklouzly do mé hlavy. Potřeboval jsem to vidět,
na vlastní oči…
Vpadl jsem dovnitř. Všichni stáli namačkaní u mé postele a já nic neviděl, ale nepotřeboval
jsem to. Jasně jsem slyšel ten hlasitý, dokonalý zvuk, na který jsem byl tak vyladěný…
Tlukot srdce.
Jako v mrákotách jsem došel k posteli, všichni se snad vypařili. Bylo mi to jedno. Teď jsem
existoval jen já a ty nádherné oči…
Kolena mě neunesla a já padl na zem. Nedokázal jsem k ní jen tak přijít a stisknout jí v náručí.
Nešlo to. Dokázal jsem se jen dívat do jejích hnědých očí, jak se na mě zmateně dívají.
A pak ten stah v mé hrudi povolil, když se usmála a zašeptala: „Edwarde…“
Měl jsem pocit, že moje srdce začalo bít.

Zombichlerka



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Zázraky se dějí od Zombichlerka:

 1
1. Veubella
26.12.2011 [19:10]

Ach... Páni! To bylo tak krásné a jak to dopadlo! Skoro mi to vehnalo slzy do očí! Moc se ti to povedlo!
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!