Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Zázraky se dějí od Kajushqa1

24.12.2011 (18:45) • souteznipovidky • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 2× • zobrazeno 1444×

Edit: Článek je ponechán v původní podobě.

Bylo 24. prosince, osm hodin večer. Seděli jsme na pohovce. Ona se opírala o mou hruď a já
jí na dlani dělal neviditelná kolečka. Už zase jsme vzpomínali na minulé Vánoce.

O rok dříve

Opět jsem ji nenápadně pozoroval. Nemohl jsem si pomoci. Každý její letmý úsměv, každé
pohození jejích nádherných kaštanových vlasů, každé našpulení rtů, když nad něčím usilovně
přemýšlela. Kdo by ji mohl nepozorovat? Byla tak krásná, milá, přátelská, jednoduše
dokonalá.

„Doktore Cullene,“ vyrušila mě jedna ze stážistek. Chvíli mi trvalo, než jsem ten tichý hlas
zaregistroval.

„Ano, Margaret?“ zeptal jsem se jí a přestal pozorovat Esmé, která na konci chodby něco
řešila se sestřičkou. Ta jen přikyvovala a psala si poznámky.

„Udělala jsem ten rentgen, co jste po mně chtěl,“ řekla Margaret a podávala mi papír.

„Ach, jistě.“

Dal jsem rentgenový snímek proti světlu a zadíval se na něj. Žádné zlomené kosti, to je dobře.
Zdá se, že ten kluk je naprosto v pořádku.

„Vše se zdá normální, zlomeného nic nemá. Můžete Mika Newtona poslat domů,“ oznámil
jsem jí a ona přikývla. Vzala si bojácně papír a odešla. Nikdy jsem moc nepochopil, proč se
mě všichni bojí. Chápu, že jsem o něco bledší než ostatní a trochu se lidem straním, ale Esmé
je na tom stejně a všichni ji milují, včetně mě. Ještě teď mám v naprosto živé paměti její
příchod do naší malé nemocnice ve Forks.

Byl to den jako každý jiný. Po nemocnici se šeptalo, že má nastoupit nějaká nová doktorka,
ale nic nebylo jisté. Nedokázal jsem si představit někoho, kdo by tady dobrovolně pracoval,
pokud měl na výběr velkoměsta.

Šéf chirurgie si všechny chirurgy zavolal do konferenční místnosti. A tam jsem ji poprvé
spatřil. Ihned jsem poznal, že je to upírka. Co mě potěšilo, bylo, že podle zlatých duhovek,
je vegetarián, jako já. Což bylo jasné, pokud chtěla pracovat v nemocnici. Všimla si mého
pohledu a usmála se. Taky věděla, co jsem zač.

„Rád bych vám představil naši novou posilu, Esmé Evensonovou, bude pracovat na pediatrii,“
oznámil nám šéf.

Esmé, tak nádherné jméno a po další tři roky jsem ho slýchával pořád. Ať už od kolegů,
které neustále odmítala s pozváním na schůzku anebo od sestřiček, které o ní mluvily, jako o
nejlepší chiruržce v celé téhle nemocnici.

Kolikrát jsem přemýšlel nad tím, že bych ji někam pozval, ale čím víc se hromadilo množství
jejich odmítnutých nápadníků, tím méně odhodlaný jsem byl. Po čase má odhodlanost
zmizela úplně a zbylo mi ji jenom pozorovat z dálky. Občas jsme spolu pracovali na případu,

to byly ty nejšťastnější časy mé kariéry. Sledoval jsem, jak pracuje se svými mladými
pacienty a obdivoval její mateřský přístup, který jsem já jako muž postrádal.

Dokázala každému nemocnému dítěti zvednout náladu. Často je utěšovala, nebo rozesmívala,
pokud měly strach z operace. Každé dítě se na ni vždy neuvěřitelně těšilo. Byla jako dokonalá
máma, možná proto, že jako upírka nemohla mít děti, se dala na pediatrii. Ten obor jí seděl.

Ještě zajímavější bylo pozorovat ji při operaci. Naprosto bezchybně se ovládala, ani jednou ji
vůně krve nepřemohla. Vždy se snažila odvést tu nejlepší práci a ve většině případech, se jí to
úspěšně dařilo.

Zapípal mi pager, a tak jsem rychle vyrazil na pohotovost. Potkal jsem se tam s Esmé, která
vypadala neuvěřitelně soustředěně.

„O co jde?“ zeptal jsem se jí, zatímco jsme vybíhali ven a tam měli počkat na sanitku.

„Ještě přesně nevím, ale zavolali mě, takže asi půjde o dítě,“ řekla a začala vyhlížet sanitku.

Asi po minutě jsme uslyšeli vzdálené sirény. Normální člověk by je odsud neslyšel, ale
s upířím sluchem jsme s tím neměli problém.

Po chvilce sanitka přijela. Záchranáři vyskočili z auta a rychle začali otvírat zadní dveře.

„Jimmy Burke, 8 let, srazilo ho auto, skončil na předním skle,“ začal jeden ze záchranářů,
zatímco otevírali dveře.

Hned jak je otevřeli Esmé vyděšeně vydechla. Ten chlapec nevypadal vůbec dobře. Už na
první pohled mi hned došlo, že má rozbitou hlavu. Z břicha mu trčely střepy. Byl jsem si jistý,
že má mnoho zlomenin a možná vnitřní zranění.

„Zachraňte mi mého Jimmyho,“ řekla žena, která jela v sanitce s ním.

Byla to zřejmě jeho matka. Byla v šoku a vyděšená, to byla věc, kterou jsem poznal hned.
Nemohl jsem jí ale nic slibovat. Nikdo z nás. Při operaci nikdy nemáte stoprocentní záruku,
že váš pacient přežije.

„Uděláme vše, co bude v našich silách,“ řekl jsem jí, ale nemohl jsem to myslet úplně vážně.
Pokud bych vážně udělal vše, co by bylo v mých silách, z jejího osmiletého syna by byl upír.

Opatrně jsme ho přendali na pojízdné lehátko. Byl v bezvědomí. Rychle jsme s ním vjeli
dovnitř. Byl prosinec a venku byla pořádná zima. V žádném případě jsme nechtěli, aby
setrvával venku.

Asi za pět minut jsme se ocitli na operačním sále. Esmé i mě natáhly sestry rukavice. Postavil
jsem se na jednu stranu a Esmé naproti mně. Hodila po mně rychlý pohled, jestli jsem
v pořádku, přece jenom, tady bylo spousty krve. Už dávno jsem s tím ale neměl problém. Po
čase jsem si zvyknul krvi odolávat, natolik, že když jsem nechtěl, tak jsem ji skoro necítil.

Začali jsme oba vyndávat střepy, zatímco sestřičky nám podávaly různé nástroje podle

potřeby.

Najednou jsem uslyšel ten známý nepříjemný zrychlený pípavý zvuk.

„Ztrácíme ho,“ řekla sestřička.

Vyměnil jsem si s Esmé rychlí pohled. Ten chlapec nám umíral na stole.

„No tak Jimmy,“ řekla potichu, ale žádostivě Esmé a začala mu dávat masáž srdce. Sáhl jsem
po defibrilátoru a nechal sestřičku, aby ho nabila. Esmé vycítila, že jsem za ní a ustoupila.

„Ustupte,“ řekl jsem všem, kteří ještě setrvávali blízko těla. Poslechli mě a já na něj přiložil
konce defibrilátoru. Jeho tělo se elektrickým šokem nadzvedlo, ale zdálo se, že jeho srdce na
to nijak nereagovalo.

Nic se nezměnilo. Stále tady umíral, zkoušel jsem to dál. Nic nepomáhalo a já slyšel, že jeho
srdce pomalu slábne. Esmé to asi vyslyšela taky a přebrala si ode mě elektrody. Nebránil jsem
jí, byl to taky její pacient, navíc dítě, k těm měla blíže ona, než já.

Bohužel chlapcovo tělo stále nereagovalo, jeho srdce stále nezačalo zase normálně bít a já si
uvědomoval skutečnost, že už mu nemáme jak pomoct. Jeho zranění byla příliš těžká, na to
aby je zvládl v osmi letech.

Esmé to ale nevzdávala. Věděl jsem, že prostě nemohla jen tak přestat i přesto, že jeho srdce
už chvíli nebilo a ona to se svým upířím sluchem věděla lépe, než ostatní.

„Esmé,“ promluvil jsem na ni klidně. Neodpovídala a dál se snažila jeho srdce uvést do
chodu, teď už vlastníma rukama.

„Esmé,“ řekl jsem znovu, ale tentokrát už rázně. Stále nic. Nebyla si schopna přiznat, že
už mu život nevrátíme. Uznávám, já sám jsem na tom nebyl nejlépe. Byl to přece osmiletý
chlapec, který měl celý život před sebou a někdo ho o něj připravil z čisté nepozornosti.
Nikdy nepůjde na střední. Nikdy neodmaturuje. Nikdy nebude mít práci. Bylo to hrozné, ale
pokud pracujete jako chirurg, setkáváte se s tímhle docela často. Můžete být dobří, jak chcete,
ale nemůžete zachránit všechny.

„Doktorko Evensonová, odstupte od pacienta,“ řekl jsem chladně a rázně. Esmé přestala
a svěsila ruce dolů. Pomalu odstoupila od stolu. Stačil jsem ještě zahlédnout její zmučený
pohled těsně předtím, než vyběhla z operačního sálu.

Povzdechl jsem si a zadíval se na hodiny.

„Čas smrti, 11:18,“ ohlásil jsem a pomalu odcházel taky.

Stáhl jsem si zakrvácené rukavice a hodil je do koše. Důkladně jsem si umyl ruce a šel za
Esmé. Věděl jsem, kam půjde.

Seděla tam, na prázdné chodbě. Opřená o zeď. Jejím tělem otřásaly vzlyky. Kdyby mohla
plakat, slzy by jí jistě stékaly po tváři. Pomalu jsem došel k ní a sedl si na pravou stranu od ní.

Položil jsem jí ruku na rameno. Na znamení soucitu. Ničilo mě, když jsem ji viděl takovou.

Otočila na mě svůj obličej. Na tváři měla pořád ten zmučený výraz, jako před pár minutami.
Tak moc jsem ho chtěl vymazat. Chtěl jsem, aby se zase usmívala, ale to bohužel nebylo
v tuto chvíli možné. Ani já neměl důvod k úsměvu, či dokonce k smíchu.

„Já to nedokážu. Nedokážu tam jít a oznámit jeho rodičům, že jejich dítě už nežije. Že už ho
nikdy neuvidí se smát, plakat, hrát si,“ řekla a opět si opřela hlavu o zeď.

„Já to udělám,“ řekl jsem pohotově. Pokud jsem nechtěl, aby se cítila ještě hůř, než se cítila
teď, byla to moje povinnost. Znal jsem to. Ten pocit viny. Nesnášel jsem ho.

Zvedl jsem se ze země a vydal jsem se k čekárně. Už zdálky jsem viděl Jimmyho matku, která
přecházela sem a tam spolu s mužem, který byl pravděpodobně Jimmyho otec. Když si mě
Jimmyho matka všimla, došel jsem rychle k ní. V obličeji měla vepsaný strach a naději. Tohle
na práci chirurga nenávidím. Tu chvíli, kdy někomu tu naději z obličeje vymažete a zbude
jenom žal a neskutečná agónie, když mu oznámíte, že jeho blízký už nežije.

Nedechl jsem se pro odvahu a pro své vlastní uklidnění. Byla to těžká situace. Není žádný
milejší způsob, jak rodičům oznámit, že jejich dítě umřelo.

„Paní Burková, pane Burku. Udělali jsme vše, co jsme mohli, ale bohužel to nestačilo,
Jimmyho zranění byla příliš těžká. Je mi to moc líto,“ řekla jsem a pohlédl přímo do jejich
tváří, aby věděli, že to myslím upřímně.

Šok, to bylo první, co se v jejich tvářích ukázalo. Ten se pak změnil na výraz plný bolesti
a smutku. Žena propukla v srdceryvný pláč a padla svému muži do náruče. Ten se ji snažil
utěšit, ale sám měl v očích slzy.

Nadešel čas, abych odešel. Věděl jsem, že utěšovat je, by bylo zbytečné. Přišli zřejmě o své
jediné dítě. Já jsem pro ně cizí, moje útěchy by pro ně neměly žádnou cenu. Teď se budou
muset držet okolo svých příbuzných. Zvlášť v období svátků to pro ně bude těžké. Něco
takového jsem si já ani nebyl schopen představit. Mlčky jsem šel pryč, zpátky k Esmé, která
mou útěchu naopak potřebovala.

Seděla opřená o zeď na stejném místě, kde jsem ji před pár minutami nechal. Vypadala ještě
smutněji než předtím. V tu chvíli se zdála neuvěřitelně křehká. To je poslední přirovnání,
které bych kdy použil pro upíra, ale bylo to tak.

Opět jsem se posadil vedle ní a opatrně ji vzal kolem ramen. Nebylo v tom nic jiného, než
moje upřímná snaha ji utěšit. Nic romantického.

„Pokaždé, když mi nějaké dítě umře na sále, je to, jako kdyby umřelo mé vlastní. Všechny je
beru jako svoje děti, Carlisle, jinak to neumím. Věř mi, vím, že to není správný přístup. Vím,
že bych neměla, protože při práci chirurga lidé občas umírají. Já ale nejsem schopná vypnout
své city a nepřemýšlet nad tím, že právě někdo přišel o život,“ řekla, a pak přestala mluvit pod
náporem nových vzlyků.

„Není nic špatného na tom mít city, Esmé. Taková prostě jsi, nic na tom neměň,“ řekl jsem jí.

Tohle byl další důvod, proč jsem ji miloval. Nebyla bezcitná, pro každého si našla místo ve
svém srdci.

Opět začala mohutně vzlykat.

„Dýchej,“ poradil jsem jí a ona mě k mému překvapení poslechla. Začala mohutně dýchat.
Její plíce sice vzduch nevyžadovaly, ale byl to skvělý způsob na uklidnění. Postupně přestala
vzlykat a nakonec se úplně uklidnila.

„Díky,“ řekla a zvedla se ze země.

Povzbudivě jsem se na ni usmál a ona odešla pryč po chodbě. Sledoval jsem její odchod a přál
si, abych ještě chvíli mohl setrvat v její blízkosti.

Ozval se můj pager, a tak jsem vyrazil za pacientem. Za půl hodiny mě čekala další operace.

Po třiceti hodinách neustálé práce jsem se vracel domů. Sněžilo. Už jsem si myslel, že se tento
rok sněhu nedočkáme. Přece jen bylo 17. prosince a už bylo načase.

Vjel jsem do garáže, která byla součástí mého domu, a vylezl jsem z auta. Dveřmi, které
spojovaly garáž s předsíní, jsem se dostal do domu.

„Ahoj,“ řekl jsem normálním hlasem a věděl jsem, že mě všichni uslyší.

Sundal jsem si černý kabát a vyzul se z bot. Normální rychlostí jsem šel do obýváku, kde
právě Alice seděla Emmettovi za krkem a umisťovala hvězdu na samý vrchol obrovského
vánočního stromku.

„Jak se ti líbí naše dílo?“ zeptal se mě Jasper, který spolu s Rosalie a Edwardem věšel ozdoby.

Prohlédl jsem si celý strom, který byl vysoký asi tři metry a obdivně pokýval hlavou.

„Je to skvělé, jenom mám takovou otázku. Kde jste sehnali ten strom?“ zeptal jsem se jich.

Všichni se zatvářili naprosto nevinně. Emmett se ale samozřejmě prokecl.

„V lese jsem jeden shodil. Chvilku nám trvalo, než jsme vybrali ten správný,“ řekl a Alice ho
praštila do hlavy.

„Au,“ řekl naoko naštvaně a ostatní se zasmáli.

„Nikdo vás neviděl?“ zeptal jsem se jich smířeně.

„Samozřejmě že ne,“ řekl Emmett dotčeně, ale hned na to se zazubil.

„Fajn,“ řekl jsem prostě a šel do své pracovny.

Jako upíři jsme Vánoce nikdy moc neslavili, ale Alice tento rok trvala na tom, že musíme
dodržovat všechny lidské tradice. Stejně to dělala jenom kvůli tomu žlutému Porsche, které

tak moc chtěla, i když jsem nechápal, proč si ho prostě nekoupila. Pokud vím, peněz máme
dost. Jestli je tedy už nestačili všechny utratit.

Ať už to ale bylo jakkoliv, všichni jsme svolili a Alice společně s Rosalie, Emmettem,
Edwardem a Jasperem začala všechno zařizovat. Dokonce si s Rosalie sehnaly recept na
cukroví, trochu jsem nechápal smysl toho, péct pro rodinu, ve které ani jeden člen nejí lidské
jídlo, protože chutná, jako bláto. Ospravedlňovala to tím, že chtěla všechno udělat přesně tak,
jak to má být.

Když jsem z pracovny po nějaké době sešel dolů, byl už vánoční stromek dozdobený a
u všech panovala veselá nálada. Edward se zdál poněkud zamyšlený, ale to u něj bývalo
normální. Nikdy toho moc nenamluvil a to i přesto, že byl v rodinném kruhu.

Emmett sledoval v televizi americký fotbal a vášnivě fandil. Jasper vedle něj znuděně seděl,
ale cukaly mu koutky. V tomhle byl Emmett prostě skvělý, uměl zabavit celou rodinu, aniž by
se o to jakkoliv snažil.

Vešel jsem do kuchyně, odkud se do obýváku linul divný zápach. Hned mi došlo, o co
jde, když jsem spatřil Alice s Rosalie, jak dávají jakési těsto do trouby, kterou v životě
nikdo nepoužíval. Všechny přístroje, co byly v kuchyni, jak se zdálo, konečně našly nějaké
uplatnění.

„Nechceš nám pomoct?“ zeptala se mě nadšeně Alice, když začala válet další těsto. Pochybně
jsem se podíval na kuchyňskou linku. To už mi ale Alice dala kolem pasu zástěru a tlačila mě
vedle Rosalie, která vykrajovala do těsta, různé tvary. Co já pro svoje děti neudělám? Chtějí
Vánoce, dostanou je. Chtějí přeměnit životního partnera, udělám to. Chtějí žluté Porsche,
koupím ho. Tak kde je ten hrnek, na kterém je napsáno, nejlepší táta na světě?

Další den v nemocnici, byl k mému překvapení trochu volnější, a tak jsem si šel sednout
do místnosti, kde doktoři, kteří měli zrovna volno, trávili většinu času. Posadil jsem se na
pohovku a dal se do řeči s doktorem Tatem, který jedl svůj oběd, podle něj jistě výtečný.

„Hádejte, čí pozvání na schůzku právě přijala Esmé Evensonová,“ řekl můj kolega, doktor
Miles, sotva za sebou zavřel dveře. Při zmínce Esméina jména jsem zvedl hlavu.

„Neříkej, že tvoje,“ řekl posměšně Tate. V té chvíli jsem měl chuť mu nahlas zatleskat.

„Přesně to říkám,“ řekl Miles a nahodil vítězný úsměv. Ať už jsem chtěl nebo ne, zmocnili se
mně neviditelné spáry žárlivosti.

Nechtělo se mi věřit tomu, že by Esmé přijala pozvání toho arogantního blbce. Uznávám, že
je dobrý chirurg, ale to jsou asi všechny jeho klady.

Co mě ale štvalo, bylo, že mohu Milese vinit, jak chci, ale stejně si za to mohu sám. Měl jsem
tři roky na to, abych Esmé někam pozval a neudělal jsem to. Teď už jsem měl smůlu.

Esmé Milese už sice jednou odmítla, ale pokud jeho pozvání tentokrát přijala, zřejmě k tomu
měla dobrý důvod. Ona nepatřila mezi ženy, které by se do všeho vrhaly po hlavě. Spíš

naopak, všechno si vždy promýšlela, než něco udělala. Co já ale vlastně mohu vědět? Možná,
že je jiná. Třeba se změnila.

Ignoroval jsem narůstající diskuzi, která se spustila ve chvíli, kdy nám Miles slavnostně
oznámil své velké vítězství a odešel jsem pryč. Nechtěl jsem to poslouchat. Byl jsem
naštvaný. Na Milese, na sebe a dokonce i na Esmé. Nebylo to fér, ale to bylo poslední, co mě
v tu chvíli zajímalo.

Nepatřila mi, neměl jsem právo být na ni naštvaný. Snažil jsem si projít vše, co jsme spolu za
ty tři roky zažili a chtěl přijít na to, jestli jsem jí někdy vůbec dal najevo svůj zájem. Určitě
tam byly nějaké náznaky, ale nebyl jsem si vůbec jistý.

Vše tomu nasadilo korunu, když jsem ji potkal na chodbě.

„Ahoj,“ řekla mile a usmála se.

Normálně bych se na ni usmál a vřele ji pozdravil, ale dnes ne.

„Ahoj,“ řekl jsem chladně s předstíraným nezájmem.

Esmé se zatvářila zmateně a rychle šla pryč. Hned jsem svého činu zalitoval. Chovám se jak
malé děcko. Esmé za nic nemůže. Tohle je pouze můj vlastní problém. Měl jsem ji pozvat už
dávno a neměl jsem čekat, až to někdo udělá místo mě. Teď už je pozdě.

Zbytek dne jsem se pokoušel ovládat své emoce a nebýt nepříjemný na lidi, kteří za nic
nemohli. Přiznávám, občas mi to ujelo. Nakonec jsem se rozhodl, že než abych všem
zhoršoval náladu, raději pojedu domů za svou rodinou, která už by touto dobou měla být zpět
ze školy.

Sotva jsem ale dojel do garáže, nasedl do mého auta Edward a zabouchl dveře.

„Alice, chce, abychom nakoupili nějaké věci v supermarketu, a já potřebuji tvou radu,“
oznámil mi.

Překvapeně jsem přikývl a vyjel z garáže. Chvilku jsme jeli mlčky. Nechal jsem Edwarda, aby
si promyslel, co přesně mi chce říct, a soustředil jsem se na cestu.

„Jde o jednu dívku,“ začal a já si v duchu povzdechl, byl jsem ten poslední, kdo by v tuhle
chvíli měl dávat rady ohledně vztahů.

„Promiň, nevěděl jsem, co se dnes stalo,“ řekl hned, jak si přečetl moje myšlenky.

„To je v pořádku. Mluv a já se ti pokusím poradit, z vlastních zkušeností,“ řekl jsem mu a
čekal.

„Jmenuje se Bella, je člověk, ale jsem si jistý, že je to ta pravá. Nevím, co mám dělat. Miluju
ji a vím, že jí taky nejsem lhostejný. Ale pokud jí řeknu, co k ní cítím a ona ke mně bude cítit
to samé, nebudu schopný ji opustit, což není správné k ní. Musel bych ji buď přeměnit, což by
ode mě bylo sobecké a nebo s ní zůstat až do konce života, a poté ji co nejdříve následovat,“

oznámil mi a já se na něj překvapeně podíval. Jak se zdálo, už to měl celé promyšlené.

Věděl jsem, co mu mám odpovědět.

„Jsi si stoprocentně jistý, že nebudeš nikdy chtít nikoho jiného?“ zeptal jsem se ho prvně.

„Samozřejmě. Ani bych o tom, že bych jí o svých citech řekl, nepřemýšlel, pokud bych si
nebyl stoprocentně jistý, že ona je jediná, kterou kdy budu chtít,“ řekl mi přesvědčeně. Myslel
to vážně.

„Tím pádem na nic nečekej a jednej, dokud máš šanci. Nedopusť, aby ti jí vzal někdo jiný.
Všechno ostatní můžeš vyřešit později,“ řekl jsem mu a on se usmál.

Když tak skvěle umím radit ohledně vztahů všem ostatním, proč nemohu správně poradit i
sám sobě?

Esmé jsem se další dny pokoušel vyhýbat. Nebyl jsem ještě úplně připravený postavit se
jí tváři v tvář a chovat se jako vždy, když vím, že se pravděpodobně dala dohromady s tím
idiotem Milesem.

Bohužel nemocnice ve Forks není tak velká a já se jí nemohl vyhýbat věčně, a tak jsem ji
jednou potkal uprostřed chodby při jedné z mých nočních služeb. Šel jsem naproti ní. Bylo mi
jasné, že pokud ji teď nepozdravím, bude to vrchol neslušnosti.

„Ahoj,“ řekl jsem jí, když byla skoro u mě.

Zastavila se a usmála se.

„Ahoj,“ řekla a mlčela.

„Jdeš na ten zítřejší Vánoční večírek?“ zeptal jsem se jí, když už mezi námi začalo panovat
trapné ticho.

„Jo, jasně,“ řekla.

„Tak se tem asi uvidíme,“ řekl jsem jí a šel dál.

I přesto, že jsem měl neodolatelné nutkání zeptat se jí, jaká byla schůzka s Milesem, neudělal
jsem to. Je to její soukromý život, to musím respektovat. Není to moje věc.

Vánoční večírek se konal každý rok a většina doktorů se ho vždy zúčastnila, i přesto, že ve
chvíli, kdy jim zapípal pager, měli po zábavě a vraceli se zpět do práce. Každý rok jsem tam
šel čistě ze slušnosti. Večírky mě nikdy moc nebavili a zvlášť tyhle, kde se každý vytahoval,
jaké unikátní operace tento rok provedl. Nesnášel jsem to.

Uznávám, že občas jsem měl chuť říct jim, že jsem chirurgem už pár století a že se mi hrabou
sotva po kotníky, bohužel, v tu chvíli by si mě asi převzali psychiatři, kteří tam chodili také.

Bylo 24. prosince devět hodin ráno, když mi Edward oznámil, že zítra nám všem představí
Bellu Swanovou. Dceru šerifa, která se sem nedávno přestěhovala z Phoenixu a která, jak se

zdálo, byla láskou jeho věčného života. Měl jsem za něj radost, ale to ze mě dělalo, jediného
svobodného upíra v celém tomhle obrovském domě. Uznávám, že mě to trochu zamrzelo.

Celý den jsem měl službu a večer jsem se vydal na vánoční večírek. Neplánoval jsem, že
se tam moc zdržím, ale chtěl jsem dětem na chvíli vyklidit dům, a tak jsem se přesně v osm
hodin večer ukázal přede dveřmi domu doktora Morana.

„Carlisle,“ řekl vesele a převzal ode mě láhev šampaňského, kterou jsem přinesl.

Vešel jsem dovnitř a odložil si kabát. Z předsíně jsem se dostal rovnou do obýváku, kde
byli skoro všichni mí kolegové a bavili se. Zahlédl jsem i Esmé, která se bavila s doktorkou
Kepnerovou, která byla zřejmě jedna z mála žen, které v naší nemocnici pracovaly jako
doktorky.

Vyměnili jsme si rychlí pohled a pokývli na sebe. To bylo naše pozdravení. Jak milé a vřelé,
pomyslel jsem si sarkasticky.

Došel ke mně Miles a všiml si směru, kterým jsem se koukal.

„Co na tobě vidí, to vážně nevím,“ řekl a já se na něj překvapeně otočil.

„O čem to mluvíš?“ zeptal jsem se ho.

„Ale no tak, Carlisle. Všichni přece vědí, že mezi vámi něco je,“ řekl Miles a zasmál se.

„Nic mezi námi není,“ řekl jsem mu klidně.

„Víš, o kom jsme mluvili celou tu schůzku? O tobě. Esmé neustále mluvila o tom, jak jsi
skvělý chirurg a bla, bla, bla. Mohl jsi mi říct, že jste spolu, nikam bych ji nezval,“ řekl Miles
a já se na něj podíval ještě překvapeněji. Ten báječný pocit, který se mi rozlil po těle, když
jsem zjistil, že o mně mluvila, byl nepopsatelný. Tak jako tak jsem se ale musel podívat
realitě do očí a uznat, že to nemusí nic znamenat.

„Vážně spolu nejsme,“ řekl jsem mu trochu méně přesvědčeně.

„No říkej si, co chceš, ale kdyby o mně takhle někdo mluvil, dávno bych s ním byl,“ řekl
Miles a odešel s pozvednutou sklenicí šampaňského.

Podíval jsem se na místo, kde ještě před chvílí byla Esmé. Někam odešla a já s ní vážně
potřeboval mluvit. Ať chci nebo ne, dneska se musím dozvědět odpověď.

Podle upířího pachu jsem zjistil, že už otevírá vchodové dveře. Šel jsem rychle za ní a
zastoupil ji cestu.

„Carlisle,“ řekla překvapeně, když mě spatřila.

„Esmé,“ řekl jsem a usmál se na ni.

„Potřebuješ něco?“ zeptala se mě.

„Musím ti něco říct,“ řekl jsem.

„O co jde?“ zeptala se a usmála se.

„Esmé já tě mám vážně rád,“ řekl jsem jí. Slovo rád ani zdaleka nevystihovalo to, co jsem k ní
cítil, ale pokud jsem ji nechtěl vyděsit, například slovy miluji tě, bylo to, to nebližší slovům
lásky, co jsem mohl použít.

Esmé se na mě překvapeně zadívala a její obličej se rozjasnil.

Postavila se na špičky a začala přibližovat svůj obličej k mému. Věděl jsem, co chce udělat a
sklonil jsem se k ní. Naše rty se dotkly.

Ten pocit z toho polibku se nedal popsat. Cítil jsem se skvěle, lépe než kdy předtím. Setrvali
jsme v tomto stavu ještě pár chvilek, než se Esmé trochu odtáhla.

„Veselé Vánoce, Carlisle,“ zašeptala a usmála se.

Potom se už odtáhla úplně a vydala se ke svému autu po kamenné cestě. Odcházela jako pravá
dáma. Díval jsem se za ní a neubránil se blaženému úsměvu.

„Esmé,“ zavolal jsem na ni ještě.

„Ano?“ zeptala se a otočila se.

„Nechtěla bys se mnou jít na rande?“ zeptal jsem se jí.

„Moc ráda,“ řekla a usmála se.

Ten hrnek s nápisem „nejlepší táta na světě“ jsem nakonec dostal. Edwardovo čtení myšlenek
mě stále překvapuje.

Alice už od raného rána proháněla své Porsche po lesních silnicích. Její nadšení, když
uslyšela ve své vánoční ponožce, ano měli jsme i ponožky, zachrastění klíčů, bylo obrovské.
Pořád mě objímala a smála se.

Edward nám krátce po poledni představil Bellu Swanovou. Tichou a milou dívku, se kterou
už týden chodil. Opravdu pro něj byla ta pravá a on vedle ní zářil, jako sluníčko.

Moje děti si samozřejmě všimli toho, že celou dobu jsem jak ve snech. Edward jim pověděl
vše, co si přečetl v mých myšlenkách. Měli ze mě srandu ještě další tři hodiny. Hlavně
Emmett. Ale i on sklapl, když uslyšel zvonek u dveří.

„Měl bys jít otevřít,“ poradil mi Edward a opět se věnoval Belle.

Upíří rychlostí jsem se dostal ke dveřím a otevřel je. Stála za nimi Esmé, celá usměvavá. Můj
den se zlepšil o tisíc procent. Rty se mi roztáhly do širokého úsměvu.

„Ahoj,“ řekl jsem jí.

„Ahoj, doufám, že tě nijak neobtěžuji, jenom mě napadlo, že bych sem přišla a pozdravila

tě. Jela jsem kolem,“ řekla a já poznal, že lže. Bylo to od ní ale neuvěřitelně roztomilé a ve
chvíli, kdy přišla i ona, se mi zdálo, že všechno zapadlo do sebe. Bylo to správné a přirozené.
Připadalo mi, že ve chvíli, kdy se objevila u dveří, celá moje rodina byla najednou kompletní.

„Pojď dál,“ řekl jsem jí a pustil ji dovnitř do domu a tím i do svého života.

Kajushqa1

Autor: souteznipovidky, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Zázraky se dějí od Kajushqa1: